Jan Petrucha

„V únoru 1948 jsem prožíval na filozofické fakultě. Si nás celou fakultu pozvali. Dostali jsme lístek a tam bylo napsáno: ‚Neúčast se trestá vyloučením ze studia.‘ Byla přednáška, profesor, myslím, že češtiny, měl přednášku, ale vůbec nic o politice, ani nic, a skončil a ten moderátor vystoupil a říká: ‚Soudruzi, během přednášky mně přišel takový, takový lístek, abych prý… já vám to přečtu.‘ A přečetl, že abychom jako filozofická fakulta kolektivně vstoupili do KSČ. ‚A já bych dal hned o tom hlasovat. Kdo je proti?‘ To bylo hrozného něco. Všecí umlkli, to byla otázka pár vteřin, nic předtím o politice a o ničem nebyla řeč, a on říká, hned se aj ptal, kdo je proti. Nebylo času se dohodnút, ani nic. A tak sa zdvihalo myslím pět, osm ruk. Já jsem pochopitelně patřil mezi ně. On, když viděl, že je to málo, tak říká tomu, měl tam u sebe ještě jednoho, říká: ‚Kolego, spočti, kdo je pro, abychom šli do KSČ.‘ A my jsme sklopili ruku, když se optal, kdo je pro, abychom šli do KSČ, a teď kterýsi komunista zvedl ruku, jeden nebo dva. A on říká: ‚Spočti, kolik je jich proti, abysme vstoupili do KSČ.‘ Ale to už bylo deset, dvacet vteřin a to už se… už se další kluci vzpamatovali, a tak už se začalo hned křičet: ‚Ty, co to, co to, pro, nebo proti?‘ A už hned: ‚Kdo je proti, kdo je pro, my umíme číst a my umíme psát. Kdo chce, ať se přihlásí sám, nechme toho, pojďme dál, vůbec o tom nediskutujme.‘ A on zostal z toho celý: ‚Tak, soudruzi, já teda skončím radši a doufám, že se sejdeme v práci…‘ Co teď? Když to takhle dopadlo. Za pár dní nám do jedné té skupiny přišel ten pán a ještě s někým a říká: ‚Víte, ta schůze nedopadla tak, jak by měla. Já jsem teď přišel za váma, abyste vy si sami rozhodli za vás tady vstoupit do KSČ. Každému dáme možnost, aby se uplatnil, ale kdo to nepochopí, tak ho potká stejný to, co potkalo inteligenci v Sovětském svazu, kde buď musela utéct ze země, nebo byla vybita. Tak dopadnete i vy. Máte čtrnáct dní na rozmyšlenou.‘“

„Netrvalo to dlouho a došel si pro mě další estébák, vzal si mě ven, vyvedl mě z budovy a šli jsme po Kunovické ulici, nemluvili jsme spolu, dva kroky před ním jsem musel jít, a: ‚Zabočte.‘ Do soukromého domu. Zabočili jsme do soukromého domu, do sklepa mě zavedl, do takové místnosti, na jedné straně, jak by rozpřáhl ruku a tři metry dlouhá jenom. Posadil mě za stůl, vytáhl pistoli, položil na stůl: ‚A teď budete mluvit.‘ Mimo budovu, ve sklepě. To byl nejhorší okamžik z celého kriminálu toto, co jsem prožil. Bezradný, bezmocný, a viděl jsem, že je skoro konec se mnú. Co, když položí pistol na stůl a že budu mluvit… Tak jsem mluvil, ale tak vymáčkl ze mě nakonec… Prý: ‚Já vás navedu, abyste věděl, o kom nám budete vyprávět. S kým jste vy spolupracoval, koho jste měl za kamaráda‘, a takové věci. No to byly hrozné chvilky, co jsem tam prožíval. Tak mně nezbylo než některá jména povědět. Tak jeden byl František Hlaváč, který už jsem věděl, že je zavřítý. A potom nejlepšího kamaráda z Lipova jsem řekl jméno a říkal jsem: ‚Šak on mě pochopí.‘ Ale on už se na to připravil, když mě zavřeli, tak on už všecky stopy zamazal a připravil si odpověď. A já teda, díky té své [dřívější] drzosti, jsem taky vyplaval dobře. Tak, v Hradišti jsem byl čtyři měsíce a pak s celou skupinou Orla nás převezli, v červnu 1949 nás převezli do Brna a tam nás v červnu všecky soudili.“