Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Antonín Petružela (* 1914)

• narozen 14. srpna roku 1914

• pocházel z chudé rodiny, otec za první světové války sloužil na ruské frontě, koncem války byl v československých legiích

• studoval v Praze na serafínské škole

• vstoupil do kapucínského řádu

• v Holandsku a v Belgii studoval tři roky filozofii na Mezinárodním ústavu pro filozofii

• v roce 1939 se rozhodl odejít do zahraničí, do Francie se dostal přes Itálii, kam vycestoval jako student, v roce 1940 vstoupil do československé armády

• bojoval v jednotkách protiletadlového dělostřelectva a v tankové divizi

• bojoval ve Francii, na Středním východě a na západní frontě

• zúčastnil se bojů u Tobruku a u Dunkerque

• po válce vstoupil opět do kapucínského řádu

• v letech 1949-1955 byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi, v pracovním táboře u Ústí nad Labem a v Želivi u Humpolce

• rehabilitován v roce 1991

• v roce 1989 byla v Olomouci utvořena tzv. jednotka bývalých zahraničních vojáků, pan Petružela patřil mezi zakládající členy, později přejmenována na Československou obec legionářskou a připojena ke Svazu bojovníku za svobodu

• byl několikrát vyznamenán, získal medaile za chrabrost, za zásluhy, pamětní medaili a medaili 8. armády

Antonín Petružela se narodil 14. srpna roku 1914. Pocházel z chudé rodiny. Jeho otec byl vyučeným obuvníkem, později, podobně jako celá řada známých a příbuzných, pracoval na výstavbě silnice z Prostějova do Brna. Matka byla v domácnosti, později byla zaměstnána ve výrobně oděvů v Prostějově. Antonín měl ještě tři mladší sourozence, bratra a dvě sestry, o které se jako nejstarší musel starat. Otec za první světové války sloužil na ruské frontě. V roce 1916 se dostal do zajetí. Koncem války bojoval v československých legiích. Domů se vrátil až v říjnu roku 1920. Antonín Petružela tehdy chodil do první třídy.

Pan Petružela studoval v Praze na serafínské škole (kapucínské gymnázium). Později vstoupil do kapucínského řádu. Nějakou dobu pobýval v Holandsku a v Belgii, kde studoval tři roky na Mezinárodním ústavu pro filozofii. Okupaci Československa prožil v Olomouci: „Byl jsem svědkem toho, když Němci vypálili židovskou synagogu. Také jsem viděl, jak přes olomoucké ulice pochodovali henleinovci. To byl můj první styk s německou armádou.“

V roce 1939 se rozhodl odejít do zahraničí: „V devětatřicátým roce jsem se pokoušel dostat na západ legální cestou. Obstaral jsem si povolení a pas do Itálie. V té době tam bylo možné odcestovat, protože Itálie byla spřízněnou zemí. Já jsem jel do Itálie jako student. Počítal jsem, že se pak dostanu dále do Francie. To se mi pak podařilo ve čtyřicátém roce, když jsem přes francouzské vyslanectví získal povolení ke vstupu do československé armády, která se tehdy ve Francii formovala. Tímto způsobem jsem se tedy dostal do zahraniční československé armády.“

Útěk do Itálie proběhl bez komplikací: „Vzpomínám si, že jsme jeli s kamarádem vlakem, rakouský celník nám prohlížel zavazadla a našel tam československé známky. On byl zrovna taky filatelista, tak jsme se dali do řeči o známkách a na ostatní se neptal. Kam jedeme a tak. Stačilo říct, že jedeme do Itálie na zkušenou a studovat italštinu.”

Z Itálie do Francie se pan Petružela dostal asi v polovině roku 1940. Dva československé pluky byly už tehdy na frontě, na ústupové cestě od Marny přes Seinu, Loiru. Třetí pluk se tvořil v Agde na jihu Francie, kde bylo sběrné středisko. Zde se také tvořila divizní zdravotní rota z československých vysokoškoláků, kterých bylo ve Francii po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu roku 1939 velké množství. Studenti poté hromadně utíkali do zahraničí, především přes Maďarsko. Pan Petružela se dostal do jednotky v Agde.

O francouzské jednotce, která se vytvořila z Čechoslováků v Agde, říká: „To se nedalo říct, že to byla jednotka nebo že to bylo vojsko. My Čechoslováci, co jsme byli v Agde, jsme byli ve všech možných uniformách, co měli. Ještě z první světové války mundury, kalhoty, saka …  co prostě pro nás našli. My, co jsme byli vybráni pro třetí pluk a pro divizní zdravotní rotu, tak jsme měli kalhoty s opaskem a svetr zelený, takový khaki, a čepice lodičky. Měli jsme tedy aspoň jednotnou uniformu, kdežto ostatní měli na sobě všechno možné.“

V červnu roku 1940 padla Francie: „Když ve čtyřicátém roce padla Francie, tak naše jednotka se snažila dostat do některých přístavů. Československá prozatímní vláda, co byla v Paříži, a českoslovenští letci se stahovali do Bordeaux. Zde se snažili nalodit na nějakou francouzskou nebo anglickou loď a dostat do Anglie. My, co jsme byli v jižní Francii, tak jsme se z Agde snažili dostat do Séte, to byl přístav blízko Marseille. A tam jsme se nalodili na britské lodě. Většina z nás se dostala nakonec na egyptskou loď Mohamed Ali. Byla to osobní loď, která byla určená v době míru pro výletníky a turisty. Za války ji Angličané zabrali pro přepravu vojáků. Na lodi nás bylo asi tři tisíce lidí. Tehdy nebylo povoleno britským lodím vplout do francouzských přístavů, proto nás na loď dopravovaly torpédoborce ze Séte. Byl utvořen konvoj, kolem 13 lodí, který pak plul přes Gibraltar do Anglie. Naše loď patřila mezi ty největší. Museli jsme se vyhýbat francouzským břehům, protože z nich vyjížděly už německé ponorky. Němci, jakmile se dostali do Francie, tak nejprve obsazovali přístavy. Zvláště ty přístavy, které byly na západ. Až později obsadili přístavy, které byly ve Středozemním moři, jako například Marseille či Toulouse.“

Do Anglie přijelo deset až patnáct tisíc československých vojáků. Asi pět až šest tisíc z nich byli Čechoslováci, kteří žili již dříve usedlí v severní Francii, především kolem Lille a v Belgii, kde pracovali v uhelných dolech nebo v zemědělství. Po příjezdu do Anglie byly všechny pozemní jednotky shromážděny v Chomley, ve velkém parku s krásným zámkem. Zde prodělávali vojáci výcvik. Pan Petružela byl tehdy zařazen do třetího pěšího praporu. Po krátkém výcviku byly jednotky přemístěny do vnitrozemí, do oblasti kolem Warricku, Lemmingtonu a Stratfordu, kde byly umístěny československé jednotky. V Lemmingtonu bylo československé nejvyšší velení.

Prvním a největším problémem českých vojáků v Anglii byla jazyková bariéra, téměř nikdo neuměl anglicky: „Ze začátku jsme se hlavně učili anglicky, protože nikdo z nás anglicky neuměl. Někteří z nás ovládali francouzštinu, protože mezi námi byli také Čechoslováci usedlí ve Francii, ale anglicky uměl někdo jen výjimečně. Dostali jsme anglické učitele. Dopoledne i odpoledne jsme strávili několik hodin tím, že jsme se učili ten jazyk. Letci museli angličtinu ovládat zvlášť dobře. Navíc museli zvládnout celou řadu zkratek.“

Na pana Petruželu velmi zapůsobila anglická odvaha a houževnatost, kterou projevovali během obrany své země: „Koncem roku čtyřicet jsme chránili východní pobřeží Anglie, protože to bylo dosti otevřené útokům. Němci se tehdy zkoušeli dostat do Anglie přes kanál. Mysleli, že by obsadili Anglii a tím způsobem by snadno ukončili válku. Ale Angličané vyvíjeli ohromnou činnost. Vzpomínám si, že jsem jednu dobu bydlel v anglické rodině. Ti měli dva chlapce a dvě holky. Oba chlapci byli v letectvu. Starší z nich během bojů padl. A obě děvčata po vystudování školy šla k pomocným silám VAF. Tam byla celá řada žen, jednak v armádě jako korespondentky, písařky a různé pomocné síly. Ženy také pracovaly v zemědělství, protože muži a chlapci odcházeli do armády. Zrovna tak to bylo v průmyslu. Například ta paní, co jsem u ní bydlel, byla zaměstnána v továrně na letadla. Člověk musel obdivovat, jak oni všechno – celý průmysl i celý svůj život – obětovali na obranu Anglie. Já nevím, zda by něco takového u nás bylo možné, zda by lidé byli schopni to udělat.“

V roce 1942 se pan Petružela dostal na Střední východ: „Na jaře 1942 jsem byl přeložen na Střední východ. Jel jsem kolem celé Afriky, zastavovali jsme se v Kapském městě, kolem Madagaskaru až do Rudého moře, tam jsme se vyloďovali v Tjufiku, což je přístav na začátku Suezského průplavu. První moje zastávka byla v Alexandrii, přesně u Alexandrie v Sidi Bišr, kde byla náhradní československá tanková rota. Taky tam byla škola pro důstojníky v záloze. V roce 1942 byla už naše jednotka, 11. pěší prapor, která byla nasazená v Tobruku, zpátky a byla umístěna především kolem Haify v Palestině. Tam jsme dostali novou výzbroj, a sice protiletadlová děla. Naše pěší jednotka byla přeškolena a přecvičena na protiletadlové dělostřelectvo, které mělo být spolu s 8. armádou nasazeno v Lybii a severní Africe.“

Anglické velení se na Středním východě měnilo velmi často. Často se stávalo, že britské jednotky byly na postupu na západ, ale hned zase musely couvat až k Alexandrii a El Alamejnu. Důvod byl jednoduchý: „Středozemní moře ovládali od čtyřicátého roku Italové. Měli silné a mnohačetné loďstvo a také množství ponorek. Dokud se Angličanům nepodařilo zničit italskou převahu v bitvě u Mata Pan poblíž Peloponéského poloostrova, doprava na Střední východ pro britské jednotky šla kolem celé Afriky. Trvalo to dva měsíce, než se zásoby dostaly k britským jednotkám. Ať už to byly tanky, vozidla nebo letectvo. Později, i když to bylo dost nebezpečné, šla doprava přes Suez. Oproti tomu Italové a Němci měli dopravu velmi snadnou. Jejich zásobovací cesta z jižní Itálie či ze Sicílie do jižní Francie nebo do Tunisu, Alžírska či Maroka trvala nejdéle několik týdnů. Z toho důvodu byl postup a ústup jednotek na denním pořádku.“

Čechoslováci si museli uznání Angličanů tvrdě vybojovat: „Ze začátku to bylo zlé, zvláště pro naši jednotku na Středním východě, 11. pěší prapor. Byli to totiž většinou vojáci, kteří původně měli jít do Francie, ale nedostali se tam. Ať už se v Sýrii a Libanonu ocitli z cesty přes Maďarsko do Bejrútu nebo z východu, ze Sovětského svazu, kde byli až do dvaačtyřicátého roku internováni. Britové na ně hleděli celkem skrz prsty. Počítali totiž s tím, že po pádu Francie se k nim houfně připojí jednotky z francouzských kolonií, především z Libanonu, ze Sýrie a z francouzských kolonií v Africe. Ale to se nestalo, protože ve francouzských koloniích byla cizinecká legie a důstojníci a poddůstojníci byli hlavně Němci. Francouzi prostě počítali s armádou a ne s otrhanými otrhanci. Když ale pak viděli výkony a úspěchy našich vojáků, tak už je brali s větším respektem. Velkou důvěru naší armádě získali letci ve Francii a v Anglii.“

Na konci roku 1942 a na začátku roku 1943 se jednotka přemístila do Tobruku, kde byli vojáci zapojeni do obrany města. Jejich hlavním úkolem byla obrana letišť, která byla v severní Africe: „Moc velkou práci jsme neměli, hlavně jsme chránili tobrucký přístav. Sestřelili jsme jedno německé letadlo. Němci a Italové si už moc netroufali podporovat svoje armády. Britům se tehdy již podařilo přemístit do severní Afriky silné jednotky. Když 8. armáda dosáhla Tunisu, tak jsme byli staženi zpět do Egypta.“

V roce 1943 se vrátil pan Petružela zpět do Anglie. Jeho jednotka byla stažena ze Středního východu do Suezu, nalodili se na britskou loď Mauretánie a opět kolem celé Afriky pluli zpět do Anglie. Důvodem byla dohoda mezi českou a britskou vládou, podle které měly všechny československé jednotky vytvořit v Anglii jednotnou obrněnou brigádu. Měla se skládat ze dvou tankových praporů a jednoho motopraporu. V Anglii navštívil jednotku Edvard Beneš a ocenil ji zvláštním vyznamenáním za zásluhy.

V roce 1944 se pan Petružela zúčastnil obrany Dunkerque ve Francii: „V Dunkerque se zabarikádovala německá jednotka, která měla asi 11 tisíc až 12 tisíc Němců. Zatopili část severní Francie kolem Dunkerque a kolem Ostende. Pustili mořskou vodu do kanálů. Náš bojový úkol byl udržet německou jednotku v přístavu. Kdyby tak velká německá síla vpadla spojencům do zad, tak by nadělala velkou paseku. 28. října 1944 jsme zaútočili proti opevnění, které tam bylo u Dunkerque. Bylo to nečekané, a tak jsme ten den získali tři sta až čtyři sta zajatců.

„V listopadu 1944 jsme chtěli udělat průlom na jiném místě, nedopadlo to moc dobře, protože Němci už s akcí počítali. Tehdy jsme měli velké ztráty, především bylo na naší straně mnoho raněných. Obsadili jsme totiž bunkry, které tam vybudovali Němci, takže o nich dobře věděli a měli je zaměřeny.“

Vojáci měli podle slov pana Petružely během války dobrý přístup k informacím. Především se poslouchal rozhlas. Jednotka, ve které byl Petružela, dokonce nějaký čas vydávala svůj vlastní časopis. Bezprostředně poté, co se dozvěděli o událostech v Československu v roce 1945, se snažili vrátit domů: „Když jsme se dozvěděli o pražském povstání, tak jsme se hleděli dostat do Československa co nejdříve, což se nám podařilo 9. května 1945. Vraceli jsme se přes celou Francii. Viděli jsme následky spojeneckého bombardování. Například Norimberk byl skoro úplně zničen. Všude byly jen hromady sutin a mezi tím jen narychlo utvořené cesty, aby se tudy dalo projíždět. Do Československa jsme se dostali někdy u Plzně. Projeli jsme Plzní až do jižních Čech, kde byly naše jednotky prozatímně umístěny u Nepomuku, Sušice, Zavlekova. Tím skončila naše anabáze.“

Rodiče pana Petružely o něm celou válku nevěděli, díky tomu ale neměli za války problémy: „Po návratu domů jsem se dozvěděl, že naše rodina prožila válku celkem v pohodě. Rodiče tvrdili, že jsem odjel do Itálie a dál o mně nic neví. A skutečně nic nevěděli. Já jsem jim nemohl dát zprávu, tím bych je byl ohrozil, kdybych jim poslal nějaký dopis nebo lístek. Až ke konci války se dozvěděli od nějakých studentů, se kterými jsem se setkal v Itálii, že jsem odešel do Francie. Ale to bylo opravdu až na konci války, zanedlouho jsme se setkali v Plzni, kam za mnou přijeli.“

Doma však vojáky nečekalo nic dobrého: „Po válce to bylo zlý. Nejhorší to měli letci a důstojníci, kteří přišli ze západu. Ale i někteří, co přišli z východu. Například generál Píka, který byl popraven, byl popraven v Plzni.“ Také pan Petružela byl řadu let ve vězení : „Já sám jsem byl asi pět let zavřen. Částečně proto, že jsem byl v zahraniční armádě, částečně kvůli tomu, že jsem po válce opět vstoupil do kapucínského řádu. Po roce 1948 jsem byl v severních Čechách, v roce 1949 mě zavřeli. Oni pak v padesátých letech zavírali všechny kláštery. Tehdy byla naplánována tzv. katolická akce, kterou zakládali komunisté. Biskupové proti ní vydali pastýřský list, který nechali číst v kostelech. Komunisté si vybrali lidi, kteří byli známí a měli společenský vliv, a ty pak zavírali. Já jsem byl zavřený do roku 1955. Nějakou dobu jsem strávil na Mírově, v Mladé Boleslavi, pak jsem byl v pracovním táboře u Ústí nad Labem, nakonec jsem byl u Humpolce v Želivi.“

Pan Petružela musel po válce na dlouhou dobu nuceně přerušit veškerý styk s přáteli z válečných let: „Z vojny mi moc přátel nezůstalo, protože my jsme se mohli začít scházet až po osmašedesátém roce. Tehdy se situace poněkud uvolnila. My ze Středního východu jsme jezdili do Prahy za generálem Klapálkem, který tam byl naším velitelem. Když měl narozeniny nebo svátek, tak jsme přijeli do Prahy. Naše setkání neměla politický ráz.“

V roce 1989 byla v Olomouci utvořena tzv. jednotka bývalých zahraničních vojáků. Pan Petružela patřil mezi zakládající členy. Později byla přejmenována na Československou obec legionářskou a připojena ke Svazu bojovníku za svobodu. O rehabilitaci žádal pan Petružela již po roce 1968: „Rehabilitován jsem byl v jednadevadesátým roce. A to už podruhé. Poprvé jsem byl rehabilitován již v sedmdesátým roce. Souzen jsem byl tehdy v Liberci, proto jsem také tam žádal o rehabilitaci. Sice mě rehabilitovali, jenže prokurátor se odvolal a musel jsem znovu k soudu do Prahy. A tam mi tu rehabilitaci zrušili. Takže definitivně rehabilitován jsem byl až v jednadevadesátým roce.“

Serafínská škola: V roce 1870 vzešla z Itálie a z Francie myšlenka zakládání ústavů pro výchovu a vzdělání chudé mládeže. Těmto ústavům se lidově říkalo konventní školy pro chlapce nebo serafínské školy. Název je odvozen od přídomku zakladatele řádu sv. Františka z Assisi Serafínského. Tyto školy představovaly možnost studia pro nejchudší. Rodiče platili jen školní knihy, psací potřeby, opravy oděvů apod. První serafínskou školou v českomoravské provincii byl ústav v Olomouci. Tento ústav existoval v letech 1894-1936 a následně pak v letech 1946-1948. V roce 1926 byla založena serafínská škola také v Praze na Hradčanech.

www.wikipedia.cz