Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Petřvalská (* 1925)

• narozena 20. srpna 1925 v Tylovicích u Rožnova pod Radhoštěm

• její otec Jan Vašek byl správcem rožnovské sokolovny

• rodina hospodařila v Tylovicích

• za války měli němečtí důstojníci u její rodiny ustájeny raněné koně

• při osvobozování Rožnova pod Radhoštěm ji málem zabil granát

• je svědkem událostí spojených s osvobozováním Rožnova v roce 1945

• její svatba byla součástí oslav osvobození, šlo o veřejné představení valašských tradic

• pracovala jako dělnice v textilní továrně Loana

• manžel Jan Petřvalský se po válce stal předsedou místního národního výboru v Tylovicích

Právě nesla nadojené mléko, když vedle ní explodoval granát. Upadla a načas přišla o sluch. Zanedlouho poté se stala středobodem oslav osvobození v Rožnově pod Radhoštěm. Jako členka tamního Valašského kroužku totiž měla mimořádnou svatbu uspořádanou jako veřejné představení v rožnovském skanzenu. Přijelo na ni pět tisíc diváků.

Děvčica z hor

Ludmila Petřvalská se narodila 20. srpna 1925 v Tylovicích, předměstí Rožnova pod Radhoštěm. Její rodiče Anna a Jan Vaškovi tam hospodařili. Když jí bylo devět let, její otec dostal místo správce rožnovské sokolovny. „Tam jsem měla krásné dětství. Takové snad žádné dědinské děcko nezažilo,“ vzpomíná na dobu, kdy v sokolovně často cvičila a sledovala filmy, které se tam promítaly. Pěkné dětství skončilo, když Československo obsadila německá armáda. Mnoho představitelů Sokola – přátel jejího otce – bylo zatčeno.

Protože Jan Vašek ukrýval v sokolovně svého kamaráda, pro Ludmilu sepsal rady, co si má počít, kdyby byl zatčen i on. Ludmila si vybavuje, jak s tatínkem schovávala různé sokolské symboly i to, jak si lidé rozebírali žíněnky a cvičební náčiní, aby nepadlo do rukou německým okupantům. „Tatínek někde schoval bustu Masaryka tak dobře, že už ji pak nikdy nikdo nenašel,“ podotýká. Vaškovi následně museli sokolovnu opustit a nastěhovali se do chalupy v Tylovicích, kterou měli po předcích.

Ludmila musela v patnácti letech začít pracovat v textilní továrně. Její život naplňovalo především to, že byla členkou folklórního sdružení s názvem Valašský kroužek. „Chodili jsme zpívat, tančit. Byli jsme mladí. Chtěli jsme žít, ne se jen dívat na to, co bylo kolem nás. Byla to těžká doba. Všechno vadilo, všechno bylo zakázané, jenže my jsme se chtěli bavit,“ vzpomíná. Výrazný zážitek si uchovala ve spojení s rokem 1942, kdy režisér František Čáp natáčel film s názvem Děvčica z hor. Šlo o příběh z vesnice, do kterého obsadil právě mladé lidi z Rožnova, kteří uměli tančit valašské tance a měli kroje. Ludmila se dostala do Prahy, seznámila se s řadou tehdy populárních herců. Jednalo se o jeden z českých filmů, které vznikly v době protektorátu a jsou dokladem toho, že němečtí okupanti chtěli lidem poskytnout takzvanou lidovou zábavu, tedy oddechové filmy.

Důstojník prosil, abychom Němcům odpustili

Ludmila si zpětně uvědomila, že se ji otec snažil udržet v určité nevědomosti a chránil ji před nebezpečím, které účast v sokolském hnutí za války znamenala. Se skutečnou tváří války se však nakonec přesto setkala. V jejich stodole si němečtí vojáci zřídili útulek pro raněné koně. „Bylo to strašné. Měli jizvy plné hnisu. Čert už vem lidi, ale proč mají trpět koně, zvířata,“ říká, když si vzpomíná na to, co tehdy viděla.

U Vašků tehdy ustájil koně i důstojník německé armády. „Byl to krásný chlap. Všechny roby do něho byly zblázněné. Pak se blížilo osvobození a oni museli i s koňmi odtáhnout. Ten důstojník za námi přišel. Rozloučil se a prosil, abychom Němcům odpustili. Říkal, že se máme držet, ať se máme dobře. To je taková pěkná vzpomínka,“ vypráví.

Den a noc jsem neslyšela

A pak se už mezi obyvateli Rožnova mluvilo o tom, že se blíží fronta. Německá armáda však dosud měla Rožnov pevně pod kontrolou. „Začalo to střílením na Hutisko, tam byli Rusové. Kousek od nás, za chalupou mého mládence z kroužku, stálo německé dělo. Navzájem se ostřelovali. Tři chalupy, samozřejmě tehdy byly celé dřevěné, zapálili. Celé shořely,“ vzpomíná.

S rodinou se ukrývala ve sklepě. „My jsme měli velkou chalupu, ale sklep, jak to bývalo ve starých valašských domech, byl mimo. Byl až kus v zahradě, až vedle u sousedů. Měli jsme chalupu u cesty, tam byl i chlév a v něm dobytek. Maminka se velice bála tam jít. Kráva měla telátko, byla stelná. Tak jsem chodila dojit tu krávu. Chalupa byla rozstřílená, protože byla uprostřed děl. Všichni jsme byli usazeni ve sklepě. A já jsem jednou nesla krajáč toho mléka do sklepa a vedle sousedovy kůlny, co byla u sklepa, padl granát. Všechno se roztříštilo. Já jsem spadla ze schodů do sklepa a neslyšela jsem den a noc. Byla jsem hluchá. Potom se mi to vracelo. Když jsem šla na nějaký válečný film a tam něco vybuchlo, tak jsem v kině zase ohluchla,“ vypráví.

Když Rožnov dobyla Rudá armáda, Ludmila byla ihned povolána zpět do textilní továrny. Vybavuje si, že tam s kolegyněmi opravovaly oblečení sovětských vojáků. „Doma taky bylo hodně práce. Přišli tam ruští vojáci. My jsme se bály, protože jsme tam byly tři děvčata. Já, sestra a sestřenice, všechny ve věku kolem osmnácti let. Ale nic nám neudělali. Naopak přinesli mamince vajíčka, aby jim něco uvařila. Na stromech rozvěsili koberce, které někde pobrali. Viselo tam i kněžské oblečení, prý ho vzali z kostela na Hutisku,“ vybavuje si.

Svatba jako divadelní představení

Jan Petřvalský, se kterým tančila ve folklórním souboru, neměl kde bydlet. Jeho chalupa při ostřelování vyhořela, tak spal u příbuzných v seníku. „Tak přišel vedoucí Valašského kroužku, že vymyslel, že se udělají dvě svatby. Tehdy byla doba euforie, osvobození se pořád slavilo. A tak se v rámci oslav rozhodl udělat dvě velké svatby ve Valašském muzeu jako součást vysvěcení kostela svaté Anny. Takové divadlo pro diváky, skutečné svatby s požehnáním a čepením a vším, co k valašským svatbám patřilo,“ vysvětluje. Jeden pár tvořila Ludmila s Janem Petřvalským, druhý další mladí lidé z kroužku. Ludmila souhlasila, ale zpětně na svatbu nevzpomíná ráda.

„Prostě jsme seděli u stolu a pět tisíc lidí na nás vejralo. Takže jsem vlastně měla na svatbě pět tisíc platících diváků. Zpívala tam nějaká operní zpěvačka z Ostravy. Tři kněží tam byli. Šli jsme tam pěšky z Tylovic, což bylo hrozné, protože jsem si předtím píchla do nohy trn, jak jsem po strnisku chodila bosky. Tak jsem měla nohu opuchlou, že jsem ji do valašských bot ani nemohla dostat. Cesta do muzea byla utrpení. Zpátky jsme jeli na žebřiňáku,“ líčí významnou událost svého života, která se uskutečnila 26. srpna 1945.

Neobvyklé byly i snubní prstýnky novomanželů Peřvalských. „Nic nebylo. Hodinářství, zlatnictví byly zavřené. Můj strýc dělal ve Zbrojovce, tak nám vyrobil dva prstýnky z desetifeniků. Mám je dodnes, ale nikdy jsem je nemohla nosit, protože mi z nich zelenal prst,“ dodává.

Rozdělené Tylovice

Následovaly roky tvrdé dřiny na rodinném hospodářství a v textilní továrně. Ludmile se narodily dvě děti. „Rodilo se doma. Přišla porodní bába. Ještě ani nebyla nemocnice ve Valašském Meziříčí. Nebyla jsem zvyklá chodit k doktorům. Byli drazí, tak se k nim prostě nechodilo. Ani k zubaři se nechodilo,“ říká.

Ludmilin muž byl sociální demokrat. Když komunisté v roce 1948 převzali moc v Československu a sociálně demokratickou stranu převedli pod KSČ, neprotestoval, stal se jejím členem. „Manžel byl předseda, dnes by se řeklo starosta Tylovic, tak musel ke komunistům přejít. Já jsem byla zpočátku proti, hlavně proti tomu, když se zakládalo jednotné zemědělské družstvo. Je jasné, že každý lpí na tom svém. Ale časem jsem viděla, že zemědělci se začali mít lépe. Staré stodoly a chlévy se shazovaly, lidé stavěli nové domy,“ vypráví.

Vzpomíná, že Tylovice měly na počátku 50. let dvě podoby. „Dědina byla rozdělená. Jedna strana byla selská. Tam byly statky, usedlosti. Druhé části se říkalo fabrická. Tam bydleli lidé, kteří měli malá pole, zahrádky, prostě malí hospodáři. Nějaká řevnivost tam byla. Protože můj muž musel být ve straně, lidé nám posílali všelijaké dopisy. Byly mezi nimi i papíry s kresbou pověšence. Do studny nám kameny navalili. Jednou i před branku. Šla jsem do práce, byl tam obrovský kámen, spadla jsem přes něj a rozbila jsem se. No co se dalo dělat, to byla doba taková všelijaká,“ vzpomíná.

S děckem se šlo na křest do kostela. I za komunistů

Přesto na padesátá léta vzpomíná i v dobrém. Říká, že spolu s ostatními lidmi z textilky často chodila na brigády, tvrdě pracovala, peněz měla málo, ale radost jí dělaly různé zábavné akce, na kterých se s kolegy scházela. „Byla jsem v Červeném kříži, dělali jsme bály, loutkové divadlo pro děti, s hasiči jsme spolupracovali. Žili jsme pospolu. Zároveň se pořád chodilo do kostela. Mamka byla zbožná, chodila jsem do kostela od dětství. Otec ne. Vždy mamku vyprovodil ke kostelu, pak chodil okolo, čekal na ni a poté šli společně domů. Můj manžel jako starosta často jezdil vyjednávat, aby v obci mohly být pořádány poutě a jiné církevní slavnosti. Komunistům se to nelíbilo, ale mnohdy to povolili. Oni stejně do kostela chodili. Můj muž taky. Chodil nahoru k varhanům na kůr, bočním vchodem. Všichni jsme tady byli katolíci. Bylo samozřejmé, že se s děckem šlo do kostela ke křtu a bylo to tak i za komunistů,“ vypráví.

Ludmila se poté, co ovdověla a začala mít zdravotní obtíže, přestěhovala do domova pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm. V době natáčení v roce 2019 tam bydlela dvacet let a tuto fázi svého života označuje za moc pěknou. Konečně nemusela tvrdě pracovat a mohla se začít věnovat tomu, co ji vždy lákalo a na co neměla čas – kreslení. Maluje podle fotografií své příbuzné a obyvatele domova pro seniory. Její kresby jsou tak zdařilé, že už měla v domově výstavu.

Na změnách, které ve společnosti nastaly po pádu komunismu v roce 1989, vidí hodně dobrého i špatného. Líbí se jí, že mladí lidé mohou cestovat do zahraničí a mají možnost získat zajímavou práci. Má však pocit, že dříve si lidé více pomáhali a měli k sobě větší úctu. Když má říct, co považuje v životě za důležité, její vzkaz dalším generacím je stručný: „Vždycky se říká hodně věcí, ale většinou je to zbytečné. Tak říkám jenom: Tož se mějte všeci rádi.“