Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Petrželka (* 1937)

• narodil se 8. srpna 1937 v Hostákově u Třebíče

• dětství prožil ve Studenci

• v letech 1947 až 1955 rodina hospodařila ve Vysoké Jedli u Nejdku

• otec Josef vystoupil z komunistické strany po procesu s dr. Miladou Horákovou

• odešli kvůli neúnosně vysokým povinným odvodům pro soukromé zemědělce

• v letech 1955 až 1961 hospodařili v Úhošťanech na Kadaňsku

• pamětník pracoval jako traktorista Vojenských lesních podniků

• z Úhošťan odešli v roce 1961 poté, co bylo jejich hospodářství zestátněno

• po roce 1961 žili v Chodouni na Berounsku

• Ladislav pracoval jako bagrista v JZD ve Zdicích

• po roce 1989 dostali v restituci úhošťanský statek zpět

Více než deset let se rodina Ladislava Petrželky pokoušela budovat hospodářství v západočeském pohraničí, odkud bylo po válce odsunuto německé obyvatelstvo. Ladislavův otec, původně švec, se v roce 1947 s rodinou přestěhoval na samotu Vysoká Jedle u Nejdku v Krušných horách a stal se soukromým zemědělcem. Byl předválečným komunistou, po roce 1950 – v souvislosti s politickými monstrprocesy – ale ze strany vystoupil a tlaku na kolektivizaci venkova se pokusil uniknout stěhováním. V roce 1955 se rodina přesunula do nedalekých Úhošťan a dál se snažila soukromě hospodařit. Nakonec to už nešlo, majetek byl zestátněn a Ladislavův otec skončil jako skladník domácích spotřebičů. Sám pamětník, z dětství zvyklý orat s vlastními koňmi, se stal bagristou v JZD.

Domek se zahradou a ševcovskou dílnou

Ladislav Petrželka se narodil 8. srpna 1937 v Hostákově u Třebíče, odkud ze selské rodiny pocházela jeho maminka Růžena, dívčím jménem Pacasová. Tatínek Josef byl z Červeného Hrádku u Telče, sloužil však u sedláka ve Studenci a tam se – nedaleko Hostákova – seznámil se svou budoucí ženou. Byl vyučený u Bati, takže záhy ve Studenci koupil dům se zahradou a zařídil si vlastní opravnu obuvi.

„Bylo to skromné, lidi pomáhali jeden druhému – jídlem, potravinami. Měli jsme i malé políčko pod barákem, kde jsme měli stromy – sad – a brambory. Takže jsme byli trochu soběstační,“ uvedl Ladislav k válečným létům, kdy jeho otec spravoval boty Němcům i Rusům. Válku přežili bez úhony a stejně tak i Ladislavova poválečná klukovská dobrodružství, kdy chlapci prolézali tanky a motorky, jež tu v příkopech zůstaly po přechodu Rudé armády.

Během roků ve Studenci přišli na svět i pamětníkovi mladší bratři: Jarda, Josef a Franta. Později se narodila ještě sestra Jindřiška. V roce 1946 dostal otec nabídku mistrovského místa v Baťově dílně v Karlových Varech a rodina ho do Varů následovala. Byť Ladislav vzpomíná na sjezdy říčky Rolavy v neckách či na návštěvy loutkového divadla, vydrželi tu jen rok. Baťovu dílnu prý již tehdy „přebírali soudruzi“ a pamětníkova otce Josefa to beztak táhlo k zemědělství. V roce 1947 proto našel opuštěnou zemědělskou usedlost po Němcích a Petrželkovi se stěhovali znovu: tentokrát na desetihektarové hospodářství Vysoká Jedle u Nejdku.

Vydřený chléb ve Vysoké Jedli

„V Nejdku se rodil akorát oves a žito, kdežto ječmen trošku, ale pšenice vůbec. Řípa vůbec. Tam to bylo neúrodné.“ Hospodaření na vysoko ležící samotě nebylo snadné. První rok si Josef musel na zorání úhoru pozvat „traktorku“ (Strojní a traktorová stanice byl národní, později státní podnik disponující zemědělskými stroji), další roky již zvládali orat s vlastními koňmi.

„Měli jsme pomocníky na okopávání brambor. Na sekání obilí jsme měli už stroje. První rok jsme si koupili sekačku na trávu, druhý rok samovazač. Tak už jsme to měli ulehčené. A s mlácením nám pomáhali spolupracovníci z dílny a z prodejny obuvi,“ uvádí Ladislav s tím, že jeho otec vedle tvrdé dřiny na vlastní půdě pracoval i jako mistr v opravně obuvi v Nejdku.

Život tu nebyl nijak pohodlný už jen proto, že sníh ležel ve Vysoké Jedli obvykle až do května. „Špatně se nám chodilo do školy,“ říká Ladislav a vzpomíná, jak s bratry jezdil do školy v Nejdku na saních, které jim pořídil „pražský strejda“. Po škole pak s koňským povozem pomáhal otci rozvážet uhlí. Kromě dvou koní do zápřahu měli i krávy, prodávali mléko, máslo a další potraviny.

Kvůli procesu s Miladou Horákovou otec vystoupil ze strany

Po komunistickém převratu v roce 1948 zanikla opravna obuvi, kde pamětníkův otec Josef dělal mistra, a nejdecký obecní úřad Josefa poslal pracovat do výkrmny. Vše se pak zhoršilo po roce 1950 – Josef Petrželka, který již před válkou vstoupil do komunistické strany, se s komunisty rozešel po vykonstruovaném politickém procesu s dr. Miladou Horákovou. „Na schůzi jim řekl, že když už popravují ženské, tak že to není žádná dobrá strana. A hodil jim stranickou legitimaci na stůl. Tím skončil.“ Rodinu pak sledovala tajná policie. „Protože jsme měli na kraji les a tam furt někdo hlídal, co tam děláme. [...] Samota – tam nebyly žádné záclony, nic. Tak večer nám viděli až do kuchyně: co děláme nebo jak se tváříme.“

Sám Ladislav nastoupil počátkem padesátých let do učení na zemědělské škole, kvůli zápalu plic, který si tam uhnal, ale školu nedokončil. „Vybírali jsme tam ve sněhu brambory. Oni mě poslali domů a táta řekl: ‚Tam se už nevrátíš.‘“ Místo do školy tedy nastoupil do práce – začal pracovat na pile ve vedlejší vesnici.

Už se nevyplatilo hospodařit

Stupňující se snahu komunistů o kolektivizaci zemědělství vydrželi Petrželkovi ve Vysoké Jedli snášet do roku 1955. Pak již výše povinných odvodů, jimiž komunisté dostávali soukromé zemědělce do bezvýchodné situace, přesáhla pro Ladislavova otce únosnou mez. „Měl už velké kontingenty. Po válce byly kontingenty – odevzdávalo se máslo, sádlo, dobytek, prase, vajíčka, všechno se odevzdávalo. A už nám moc nezbylo, takže nemělo cenu hospodařit. Tak radši od toho odešel.“

Znovu se stěhovali – tentokrát Josef našel třináctihektarový statek v Úhošťanech na Kadaňsku. Šlo o ves v těsném sousedství vojenského výcvikového prostoru Hradiště, který tu nedlouho předtím, v roce 1953, vznikl na území více než dvaceti obcí, z nichž bylo vysídleno německé obyvatelstvo.

Pamětník v té době absolvoval povinnou vojenskou službu u pontonového pluku v Komárně na Slovensku; když se vracel do civilu, mířil již do nového bydliště v Úhošťanech. Na vojně si udělal řidičský průkaz na traktor, takže po návratu nastoupil jako traktorista do Vojenských lesních podniků. Díky svému zaměstnání měl možnost se do jinak zapovězeného vojenského prostoru Hradiště podívat.

S traktorem do vojenského prostoru

Jak dosvědčuje, opuštěné vesnice ve vojenském újezdu ještě tehdy nebyly zcela zbourané. „Byl tam kostel, v Radnici. Posekal jsem seno, vojáci přišli na brigádu a sváželi to seno do kostela. Do kostela se vozilo seno! No ale střecha byla špatná, napršelo tam, zapařilo se to, seno chytilo a kostel vyhořel,“ líčí nakládání s památkami po vysídlených Němcích.

Ladislav do újezdu jezdil s traktorem, sel obilí nebo sekal trávu. Stalo se mu, že se při práci pohyboval v těsné blízkosti cvičného bombardování – jak mu bylo později vysvětleno, v kanceláři mu o chystaném cvičení prostě zapomněli říct! S některými vojáky, kteří byli zapojováni do zemědělských prací, se však spřátelil. „Vojáci byli na žních, na brigádě. Já jsem odvážel od mlátičky a oni mlátili. A chtěli nějakou korunu – jestli bych nevěděl o někom, že by prodali obilí. Já jsem měl známého, tak jsme prodali obilí a šlo se do vedlejší vesnice – jelo se – na zábavu,“ popisuje za komunismu běžnou praxi „rozkrádání socialistického majetku“.

Pamětníkův otec Josef se v Úhošťanech věnoval už jen zemědělství. Zdejší statkáři – všichni ovšem noví pováleční dosídlenci – dlouho vzdorovali kolektivizaci a odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Přesto se smyčka stahovala: soukromé zemědělce postupně pohlcoval Státní statek ve vedlejší Kadaňské Jeseni, do roku 1960 vše přebral Státní statek Kadaň.

„Z Úhošťan jsme odešli kvůli tomu, že chtěli, aby otec taky šel do Státního statku. A ten nechtěl. […] Takže jsme odevzdali všechno, jak jsme to měli, Státnímu statku: stroje, pozemky i s dobytkem.“ Z okresního výboru dostali soupis odevzdávaného majetku i jeho vyhodnocení – z něj se Petrželkovi dozvěděli, že hospodařili s přebytkem 35 tisíc. Peníze ovšem nedostali, plusové tisíce prý Josef nechal přepsat na souseda, kterému soudruzi naopak vypočítali manko.

Patnáct let na bagru

V roce 1961 z Úhošťan odešli. Přestěhovali se do bývalého mlýna v Chodouni na Berounsku. Otec se i zde snažil alespoň drobně hospodařit – zasel heřmánek a choval nutrie. Jak ale uvedl jeho syn, „nula od nuly pošla“. Jedno patro mlýnu nakonec fungovalo jako sklad státních obchodních domů Prior a Ladislavův otec se stal skladníkem lednic, praček a dalších domácích spotřebičů.

Sám pamětník pracoval v šedesátých letech v JZD ve Zdicích. Jeho pokusy opustit sektor státního zemědělství byly neúspěšné, dnes se domnívá, že zákaz jiné než zemědělské činnosti zřejmě měl „v papírech“. Nakonec si v „traktorce“ udělal řidičský průkaz na bagr a na něm vydržel dalších patnáct let. V roce 1964 se oženil, má syna, který také „bagruje“, a dceru – ta se věnuje chovu koní.

Na Berounsku už Ladislav zůstal – a stejně tak i všichni jeho sourozenci. Jarda dělal na plevně v Hořovicích, Josef pracoval v železárnách a Franta zůstal v JZD ve Zdicích jako opravář zemědělských strojů. Sestra Jindřiška se vyučila v textilce Tiba v Berouně. Po roce 1989 získali Petrželkovi úhošťanský statek v restituci zpět, ale k hospodaření už se nevrátili. Pole pronajímali, až je kolem roku 2016 nakonec prodali.