„Já sám jsem zažil jeden útěk. To byl šikovný kluk. S celou velkou partou jsme kopali trasu pro odpad z Boru. Odpad měl být vyveden hodně daleko. Samozřejmě nám tam nosili jídlo, v bandaskách. Tam byla taková chata. Oni nás spočítali a strčili do té chaty. U dveří se vydávalo jídlo. Každý měl svůj ešus, dostal do toho příděl a jedl. A jeden z těch šikovných kluků toho využil. Nějak se tam motal a prostě zmizel. Ta chata byla na kopečku, pod ní byl prudký svah a ovocné stromy. A dole šla rušná silnice. Jídlo skončilo, byl nástup. Spočítali nás a najednou jim chyběl jeden mukl. Když se něco takového stalo, tak nás sbalili a odvezli do věznice. A potom byla veliká honba po tom, který utekl. Ale já myslím, že tenhle pocházel z tamního okolí a možná se mu nějak podařilo domluvit, že ho někdo čekal na té silnici. A on seběhl dolů do auta a zmizel.“
„Soud jsme měli v roce 1949 na svatého Petra a Pavla. Tresty byly oproti normálním poměrům neuvěřitelné. Za těch pár lístků jsme dostávali roky. Tak například já dostal dvanáct let. Chlapec, který byl jakousi hlavou toho společenství, dostal patnáct. Mně potom ještě další dva roky přidali – čili čtrnáct let za tenhle letáček. Podle dřívějších předpisů jsme všichni museli samozřejmě dostat advokáta ex offo. To byl starý pán. Řekl mi: ‚My máme za úkol ne vás hájit, nýbrž spíš ještě dokázat, že jste vinni.‘ Říkal také, že na takový přestupek, jako je rozmnožování letáků, existoval podle zákona České republiky jedině trest pokuty. Stačilo by na to třeba pět set korun pokuty. A oni nám dali celá léta vězení. Můj advokát ještě říkal: ‚Aspoň se odvolejte anebo chtějte písemný rozsudek.‘ Ale oni na to vůbec nereagovali, já jsem ten rozsudek nikdy nedostal. Protože hned druhý den nás odváželi na Jáchymovsko do dolů.“
„Měli jsme myslím povolen jednou za měsíc jeden dopis, ale to vám byla hrůza. Všechny dopisy šly přes nějakou kontrolu, kterou dělaly nějaké ženské. Nejprve začerňovaly to, co se jim nezdálo. Potom se jim zdálo, že začernění nestačí, tak to místo začernění vystříhaly. Takže jsem místo dopisu dostal jen takové... To bylo skutečně strašně hloupé. Návštěvu jsem měl akorát jedenkrát a to pro mě bylo dost bolestivé. Tatínek s maminkou jeli od slovenských hranic, kde jsme bydleli, přes celou republiku až do Plzně. My jsme zrovna kopali trasu, kolem nás byli bachaři se samopaly. A najednou jsem viděl tatínka s maminkou a bylo zjevné, že pro ně to byl dost tristní pohled. A návštěva trvala snad jen čtvrt hodiny. Tak oni přijeli z takové dálky na návštěvu čtvrt hodiny přes mříže. Maminka mi například chtěla dát jen bonbon – nemohla. To byly takové velmi těžké a trapné věci. Takže jsem jim myslím řekl, ať už ani nejezdí, to nemělo smysl.“
„Já jsem se několikrát dostal do takzvané korekce, například kvůli zápisům. Já jsem si psal nějaké věci, pokud bylo možné se setkat s lidmi, kteří třeba dříve byli vysokoškolskými profesory – například při drhnutí peří nebo podobně, kdy jsme seděli za stolem a bavili jsme se o různých věcech. Takže jsem se třeba dozvěděl nějaké definice a ty jsem si zapsal. Ale to bylo trestné. Trestné. Skutečně. Něco napsat, když na to bachaři přišli, tak šup. Oni chtěli, abychom zblbli. Nesměli jsme se ničemu učit. Nic.“
František Pevný se narodil 16. února roku 1921 v osadě Svatý Štěpán na Zlínsku. Ve dvaceti letech nastoupil do kněžského semináře v Olomouci. V roce 1942 byl až do Vánoc 1943 totálně nasazen v Berlíně. V únoru 1949 byl zatčen a odsouzen za rozšiřování protikomunistických letáků k trestu odnětí svobody na čtrnáct let. Postupně byl vězněn v pracovních táborech na Jáchymovsku, na Borech, Mírově, ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn a následně působil jako pomocný dělník, údržbář a později ve farnostech ve Vítkově, Kolíně a v Brně. Měl zásluhy na vybudování duchovního centra a vzniku nové farnosti v Brně na Lesné. František Pevný zemřel 26. března roku 2021.
