Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Karel Pexidr (* 1929)

• narozen 4. listopadu 1929 v Praze

• v letech 1935–1940 navštěvoval cvičnou školu při učitelském ústavu v Plzni

• v letech 1940-1948 pokračoval ve vzdělávání na klasickém gymnáziu v Plzni

• v roce 1944 zažil nálety na Plzeň

• 5. května 1948 se účastnil studentské demonstrace u amerického pomníku v Plzni

• maturitu mohl složit dodatečně a následně musel absolvovat brigádu na stavbě mládeže ve Vizovicích

• roku 1948 přijat na právnickou fakultu

• v letech 1950–1953 sloužil u Pomocných technických praporů

• roku 1955 absolvoval Právnickou fakultu UK

• roku 1956 nastoupil do pojišťovny jako likvidátor škod

• 1972 - předsedou ROH v pojišťovně

• v letech 1983–1990 souběžně právníkem pro Tepelné zásobování a Plzeňské výstavnictví

• v období 1993–1999 vedl semináře filozofie a etiky na Západočeské univerzitě v Plzni

• v letech 1993–2011 předsedou zemědělského družstva v Horšicích

Karel Pexidr se narodil 4. listopadu 1929 v pražské podolské nemocnici. Pro dobrou pověst si ji vybrala jeho matka Josefa Moníková Pexidrová. Otec Karel Pexidr, sociální demokrat, vlastnil jednu z nejvýznamnějších advokátních kanceláří v Plzni. Díky tomu se seznámil s Karlovou matkou. Pracovala jako písařka u Nejvyššího správního soudu. Rodina obývala patrový nájemní dům na Klatovské třídě v plzeňské čtvrti Bory. Advokacie generovala i v době hospodářské krize dostatečné prostředky pro spokojený život rodiny. Otec investoval do nákupu nemovitostí v Plzni a blízkém okolí.

 

Šťastná třicátá léta

V roce 1935 tatínek koupil ve Vícově nedaleko Přeštic rozsáhlý pozemek se smíšeným lesem, bažantnicí, velkou myslivnou a menší, omšelou hájenkou. Karel tam objevil klukovský ráj. O víkendech a prázdninách zde dělil čas mezi pozorování přírody, lov čolků v rybníčku a pomoc správci Routovi, který v myslivně bydlel. Zvláštní radost mu přinášela vícovská pouť. Konala se o Velikonocích kolem románského kostelíku sv. Ambrože. Kostel se nacházel na hranicích pozemku, a tak bylo pravidlem, že pouťové stánky byly rozestavěny na dvoře před myslivnou. Malý Karel důležitě doprovázel pana správce při organizaci poutě a jednání se stánkaři. Na Velikonoční pondělí vždy obdržel od tatínka pětikorunu. S radostí ji utratil za pamlsky a hračky ve stáncích. Otec pojal rekonstrukci nemovitosti velkoryse. Zrekonstruoval obě budovy, vysázel rozsáhlý ovocný sad a obnovil bažantnici. V lese provozoval honitbu pro sebe a své přátele.

Školní docházku Karel zahájil ve cvičné škole při učitelském ústavu. Výuku vedli takzvaní páni kandidáti – studenti pod dohledem svých profesorů. Rodiče se snažili rozvíjet i jeho hudební nadání. Ve hře na klavír se zdokonaloval u Františka Raucha a později u Antonína Brejchy. Ve svých deseti letech začal dělat první skladatelské pokusy při studiu kompozice.

 

Válka

Karel při svých hrách nevnímal události kolem. Teprve v létě 1938 začal cítit rostoucí napětí a byl svědkem mnoha vzrušených rozhovorů dospělých. Moc tomu tehdy nerozuměl. Všude se začalo mluvit o válce. „Pan učitel přišel do školy v legionářské uniformě, to byla událost,“ připomíná vzrušené období. Přišel konec září a i tatínek musel obléci uniformu. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace. S maminkou po otcově odchodu napjatě očekávali další vývoj událostí. Začátkem října se vrátil otec domů nezraněný i s osobním vozem Tatra, kterým odjel do předpokládané války. Období podivné druhé republiky ukončil ledový 15. březen 1939. „To ráno jsme se sešli všichni u okna a i s plačící služkou jsme pozorovali pochodující útvary německého vojska na Klatovské třídě. Do školy jsem musel tak jako každý jiný den. Cestou mi padl pohled na zasněženého vojáka mířícího kulometem někam do karlovské brány tehdejší Škodovky,“ popisuje začátek okupace pamětník. Rodina odstavila automobil na špalky, protože protektorátní správa zakázala jeho soukromý provoz. Cestovat na Vícov mohli už jen vlakem.

Rok 1940 přinesl nutnost rozhodnout se, kde pokračovat ve vzdělávání po obecné škole. Na výběr měl pamětník mezi reálným a klasickým gymnáziem. Po chvíli váhání zvítězilo gymnázium klasické, kam směřovala většina Karlových kamarádů. Studium klasické řečtiny a latiny se stalo branou k dalšímu vědění.

Válečný nedostatek potravin dokázali Pexidrovi kompenzovat lovem ve vícovské honitbě a výnosy z poloviny horšického statku, kterou vlastnili. Tatínek si mohl ponechat lovecké zbraně a za zpřísněných podmínek dál provozoval myslivost na vlastních pozemcích.

Ve druhé polovině válečných let život v Plzni často narušovaly letecké poplachy i přímé bombardování města. Při jednom z náletů v zimě 1944 dopadla puma na dům vzdálený asi čtyřicet metrů. Tlaková vlna po výbuchu zničila střechu a rozbila okna i v jejich domě. Rodiče nebyli doma. Karel se sám ukrýval ve sklepě. „Narazil jsem si při té ráně klobouk do čela přes oči. To bylo jediné, na co jsem se zmohl,“ otřásl se při vzpomínce. Po odvolání poplachu musel urychleně vyměnit okenní křídla tak, aby alespoň v jedné místnosti zachoval přijatelnou teplotu. Venku totiž panoval desetistupňový mráz.

Roku 1944 úřady sloučily klasické gymnázium s reálným do jednoho a výuka z důvodu častých leteckých poplachů začala být jen formální. Otec v březnu 1945 přesunul Karla z bezpečnostních důvodů na Vícov. Zde trávil čas dlouhými procházkami okolní přírodou. Nejhorší dubnové nálety na Plzeň vnímal jen jako vzdálené dunění a hukot vysoko letících bombardérů. Často trpěl strachem o maminku, která v té době bydlela v Plzni. Koncem dubna si všichni uvědomovali blížící se konec války. Karel se opět musel stěhovat. Tatínka znepokojovala přilehlá hlavní silnice, kde očekával přesuny vojsk. Útočištěm se tentokrát stala místnost na statku v Horšicích.

Navečer 5. května dorazily do Horšic první džípy americké průzkumné jednotky. Válka na západě Čech definitivně skončila. Druhý den se Karel v deštivém ránu vydal pěšky do města. „Přeštice jsem skoro nepoznával. Les deštníků. Všude veselí jako o pouti,“ vzpomíná Karel Pexidr ve své životopisné knize Vícov. Dalších několik dnů prožil s uchem u rádia. Praha volala o pomoc. Když se konečně setkal s rodiči, radost ze shledání nebrala konce. Vyslechl vzrušené vyprávění otce, který se ocitl s americkými jednotkami v palbě na plzeňském náměstí a vše bez úhony přežil.

 

Svoboda

Dlouhých šest let strachu a úzkosti odeznělo. Začal fungovat společenský život a většina donedávna zakazovaných organizací. Karel se stal aktivním skautem. „Za války se nesmělo nic říkat, nic oslavovat, tak jsme pořád někde pořvávali a chodili z jedné oslavy na druhou,“ píše pamětník ve svých memoárech. V roce 1947 se stal právoplatným lovcem, myslivcem ve Vícovské bažantnici. Tatínek ho obdaroval starou belgickou brokovnicí a pozval na první hon. Strašlivé sucho tohoto léta se stalo předzvěstí daleko horších událostí.

 

Komunisté řídí stát

Komunistický převrat v únoru 1948 zastihl pamětníka v posledním ročníku gymnázia. Dne 5. května se zúčastnil studentské demonstrace u základního kamene pomníku americkým osvoboditelům. Studenti tak vyjádřili podporu demokracii amerického typu a svůj nesouhlas s únorovým převratem. Komunisté kámen hned následující noci i s veškerou výzdobou odstranili. Na základě účasti odepřeli Karlovi možnost maturovat. Rezignoval a místo učení si užíval koupání v boleveckém rybníku. Otci se nakonec povedlo přesvědčit vedení školy, aby mu přece jen umožnilo odmaturovat. Zkoušku pamětník skládal bez přípravy v posledním možném termínu, přesto absolvoval s výbornými výsledky. Hned po maturitě však musel nastoupit na stavbu mládeže do Vizovic. Šest týdnů pomáhal budovat železnici, která stejně nikdy nebyla dokončena. Tatínkovi mezitím pozastavil akční výbor Národní fronty činnost v advokacii. Znelíbil se prý některému soudruhovi. Stal se poté právníkem národního podniku.

Po prázdninách na stavbě nastoupil Karel na právnickou fakultu. Při studiu práv pokračoval v hodinách klavíru u Františka Raucha.

 

Na vojnu

Konec léta 1950 zkazila pamětníkovi nečekaná nemoc. Do této nepříjemné situace přišel povolávací rozkaz k Pomocným technickým praporům (PTP). Pro svůj původ byl režimem označen za třídního nepřítele a poslán na nucené práce. Na lékařské doporučení se však povedlo nástup o několik týdnů odložit. Nastoupil do sběrného tábora v Libavě a ohlásil se jako nemocný. Odpovědí mu bylo přezíravé prohlášení, že za to může změna stravy. Naštěstí byl poté odborně vyšetřen a okamžitě odeslán do olomoucké nemocnice, kde strávil ještě měsíc léčbou. Následně dostal zdravotní dovolenou na rekonvalescenci v domácím prostředí. Svoji pétépáckou „kariéru“ zahájil po Vánocích u kotle na vaření čaje ve Šternberku. Vařil čaj pro kamarády na stavbě tunelu. „Když bylo mokré dříví a oheň nehořel, kluci bez čaje strašně nadávali,“ popisuje pamětník úskalí práce svačináře. S jarem a návratem sil po nemoci se zařadil mezi ostatní kopáče při zemních pracích.

Ubytování v bývalé psychiatrické léčebně předznamenalo organizační chaos panující u této jednotky. Pestrá společnost složená z farářů, kulaků, synů z bohatých rodin, kriminálníků i bývalých příslušníků německé armády nacházela úlevu od těžké práce i v komických výstupech nadřízených. „Ehm, tak zpět, začneme docela jinak,“ cituje Karel často slyšenou větu signalizující, že se jeden z politruků zapletl do svých politických teorií a nevěděl, jak pokračovat. Politické školení mužstva se díky tomu občas stávalo zdrojem zábavy. Po těžké dřině se skoro všichni snažili dostat pryč z kasáren. Některým se to dařilo legálně, formou vycházky, jiní prchali načerno. Pamětník zůstával na světnici. Studoval filozofickou literaturu a skládal hudbu. Složil i dvě častušky, které hrál s vojenskou kapelou na různých soutěžích politické písně a zábavách v okolí. Neúspěšně se pokusil proniknout do AUS – Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde by býval rád strávil zbytek vojny. Ke konci základní služby přišel rozkaz, který část pétépáků převáděl na cvičení s časově neomezeným trváním. Karel byl mezi nimi. Otec však využil veškeré své právní znalosti i konexe a intervenoval na nejvyšších místech. Soudruzi slíbili, že všechno ještě prověří. Nakonec Karlovi vojnu prodloužili „jen“ o čtyři měsíce.

 

Po Stalinovi

Když na jaře 1953 zemřel Stalin a brzy po něm i Gottwald, začaly ve společnosti postupné změny k lepšímu. Pamětník přestal postupně slýchat plamenné projevy o zostřování třídního boje a likvidaci nepřátel. Bohužel v červnu přišla měnová reforma a připravila tou dobou již bývalé pétépáky o vydělané peníze. Naštěstí Karlovi zůstalo dost prostředků, aby mohl financovat poslední roky svých studií. Občanských nepokojů, které tato státem schválená krádež v Plzni vyvolala, se pamětník nezúčastnil, protože v té době pobýval převážně na Vícově. Roku 1955 dokončil školu a stal se promovaným právníkem. Otec mu zajistil místo právníka v podniku Doprava státního obchodu. Nastoupil tam navzdory umístěnce na východní Slovensko, kterou obdržel od úřadu.

 

Pohromy

Koncem května 1956 zemřel po úrazu Karlův tatínek. Nečekaná katastrofa otřásla rodinou. Starost o veškerý majetek dopadla na pamětníka plnou vahou. Práci na Vícově teď musel zastat sám, jen s výpomocí maminky. V roce 1961 dopadla další rána osudu. Přišel dopis od úřadu v Přešticích. Za symbolickou cenu chtěl stát vykoupit pozemky i s budovami na Vícově. Karel odmítl prodat, a státní orgány tak vše vyvlastnily. Vleklou soudní tahanici Pexidrovi prohráli. Stát uplatnil zákon o pozemkové reformě. Nebylo odvolání. Na místě Vícovské bažantnice vznikl pionýrský tábor a zotavovna pro děti z okolních vesnic. Podnik, kde pamětník působil jako právník, ukončil činnost ve stejném roce. Nové útočiště nalezl jako likvidátor škod v pojišťovně.

 

Život jde dál

V roce 1962 začal Karel svépomocí stavět rodinný domek na pozemku, který mu jako jediný komunisté nechali. Lochotínská zahrada byla stále ještě přeryta spojeneckými bombami z dubna 1945. Nechtěli už s maminkou bydlet v nájmu. Měl vážnou známost s Ludmilou Křížkovou, kamarádkou z dětství a dcerou rodinných přátel z Vícova. Svatba se konala na podzim 1963. V září následujícího roku se jim narodil syn. V průběhu šedesátých let napsal pamětník tři prózy, které mohl vydat až po listopadu 1989. Pražské jaro sledoval s velkými sympatiemi, ale očekával negativní reakci Sovětského svazu. Okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 Karla zastihla na služební cestě v Berouně. „Když už jsem byl na cestách, vypravil jsem se hned po jednání do Prahy. Přijel jsem na Smíchov a pěšky došel až k Národnímu divadlu. Dál jsem si už netroufl. Doprava ještě fungovala, a tak jsem se vlakem vrátil do Plzně,“ popisuje své srpnové zážitky pamětník. Nijak se politicky neangažoval. Tehdejší společenský vývoj glosuje skepticky: „Nějaký čas ještě fungovala taková ta rozjařenost, ale potom byl se vším konec.“

 

Normalizace

S nastupující normalizací si pamětník uvědomil, že jeho literární dílo nemá šanci na vydání. Dobrovolně omezil psaní a soustředil se na komponování hudby, která mu připadala bezpečnější. Moderní vážnou hudbu vnímali komunisté jako apolitickou a měla větší naději dostat se k posluchačům. Politické prověrky v pojišťovně roku 1972 přestál bez úhony. Na otázku, jak hodnotí vstup sovětských vojsk, písemně odpověděl: „Bylo by bývalo lépe, kdyby sovětská vojska na naše území nevstoupila.“ Tato odpověď však neprošla hladce. Soudružka ředitelka si ho předvolala a musel ji vysvětlit. „Samozřejmě by bylo dobře, kdyby se situace vyvinula tak, aby vojska nemusela vstoupit,“ doplnil pamětník lišácky svoji odpověď. Komunistům se Karel jako nestraník hodil. Navrhli ho do závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH). Stal se předsedou odborů v pojišťovně. Ve funkci setrval sedm let, ke spokojenosti své i nadřízených. Volný čas dělil mezi myslivost, studium filozofie a skládání hudby. Pojišťovnu opustil v roce 1982. Od roku 1983 pracoval souběžně jako právník v podnicích Tepelné zásobování (TEZA) a Plzeňské výstavnictví.

 

Návrat svobody

Pád komunistického režimu přinesl pamětníkovi konečně opravdovou svobodu projevu. Postupně vydal všechny své již napsané prózy. V roce 1990 odešel z podnikové sféry. Pohltilo ho vyřizování právních otázek kolem restitucí. Vícov se opět vrátil do vlastnictví rodiny. V Horšicích získal zpět pozemky a podíl v zemědělském družstvu. Představenstvo ho v roce 1993 zvolilo předsedou. Úspěšně družstvo vedl až do jeho převodu na akciovou společnost v roce 2011. Získané zkušenosti z restitucí využil v právní pomoci při navracení majetku krajanům v USA. Obraceli se na něho prostřednictvím jeho spolužáka z gymnázia Oty Ulče. Publikoval rozsáhlé portfolio filozofické literatury v českém a anglickém jazyce. V letech 1993–1999 vedl semináře filozofie a etiky na Západočeské univerzitě v Plzni.

V roce 2020 žil Karel Pexidr střídavě v Plzni a na Vícově. Dobrou kondici si vždy udržoval hraním tenisu, procházkami přírodou a myslivostí.

 

V příběhu jsou na výslovnou žádost pamětníka použity úryvky z jeho životopisné knihy Vícov.