Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Oldřich Pich (* 1925  †︎ 2012)

• narozen v Životicích v roce 1925

• na podzim roku 1943 narukoval do wehrmachtu

• ve složkách 21. Panzer-Division zažil vylodění v Normandii

• několik dnů se skrýval v jeskyních ve Francii

• prošel zajateckými tábory v Saint-Amand-Montrond a ve městě Bourges

• vstoupil do polských jednotek generála Wladyslawa Anderse

• přes konzulát v Neapoli přešel k čs. jednotkám

• v československé brigádě se zúčastnil obléhání Dunkerque

• v jeho rodné obci došlo za války k tzv. životické tragédii - nacisté 4. srpna 1944 zastřelili 36 lidí

• zemřel 13. srpna 2012

Oldřich Pich se narodil v roce 1925 v Životicích, které jsou od roku 1960 součástí města Havířova. Tak jako mnoho jiných jeho vrstevníků z oblasti Těšínska byl za války nucen narukovat do wehrmachtu. Při vylodění spojenců v Normandii prošel těmi nejtěžšími boji a v jeho oddílu v 21. Panzer-Division přežilo zhruba jen 18 mužů ze 150. I jeho pozdější přechod ke spojencům provázely dramatické okolnosti. V jednu chvíli mu dokonce hrozila poprava jako německému špionovi. Nakonec se přes polskou Andersovu armádu dostal do československé brigády a zúčastnil se obléhání Dunkerque.

Větší část dětství prožil Oldřich Pich v obci Životice. Tam také ve třinácti letech zažil po mnichovské dohodě obsazení obce polskou armádou. Nejvíce vzpomíná na to, jak polští hasiči odstraňovali ze školy československý státní znak: „V Životicích byla polská škola, ale potom se tam postavila česká škola. A na té české škole byl nad vchodem asi metr na metr mosazný  lev. A já jako kluk jsem byl všudybyl. Všechno jsem viděl. A ten důstojník na tom koni se otočil a stál. A hasiči se žebříkem a hasičskými sekerami shazovali toho lva. A lidé říkali: ,Neste ho hore nohama, aby se už nevzpamatoval.‘“ Jak říká Oldřich Pich, několik Čechoslováků potom muselo z obce odejít za hranice do vnitrozemí. „Museli se stěhovat třeba i na Štědrý den.“

  Ve wehrmachtu – vylodění v Normandii přežil jen s velkou dávkou štěstí

Dne 1. září 1939 zaútočilo Německo na Polsko a vypukla druhá světová válka. Němci se snažili obsazený kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla tzv. listina Němců, kde byli noví obyvatelé třetí říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli ti, kteří se přihlásili k Volksliste (Němci k navrácení nebo k převýchově). Pod různým nátlakem byli Češi a Poláci nucení k podpisu. I otec pamětníka Antonín byl několikrát předvolán. Jeho žena Jana byla v té době velmi těžce nemocná a upoutaná na lůžko. Proto byla hrozba vystěhování v případě nepodepsání pro otce nepřijatelná. Nezbývalo mu tedy nic jiného než listinu podepsat, i když věděl, že mladý Oldřich bude muset do války. Matka nakonec nemoci podlehla, ale to už se Oldřich nacházel ve výcvikovém středisku na jihu Francie, na podzim roku 1943 narukoval do wehrmachtu

Po velmi drsném výcviku, na který i dnes nerad vzpomíná, byl Oldřich Pich přeřazen k tankovému praporu 21. Panzer-Division. To už se blížilo léto 1944 a  spojenci se chystali na operaci Overlord. 21. tanková divize byla rozložena v blízkosti pobřeží, kde měla své základny v místních hospodářstvích. „My jsme tam znovu dělali výcvik a spojenci ty kasárny už bombardovali, takže my jsme vůbec už nebyli v kasárnách. Byli jsme rozmístěni po sedlácích, po zahradách. Ti Francouzi měli ohromné ovocné zahrady. Tak s těma tankama jsme tam byli zakopáni. My jsme vždycky vyjeli a pak jsme se vrátili,“ vzpomíná pan Oldřich.

Před samotným vyloděním spojenců byly nejprve německé pozice silně bombardovány. Už při těchto náletech padlo mnoho vojáků z oddílu Oldřicha Picha. Část jednotek se potom přesunovala blíže k pobřeží. Tam je zastihlo další mohutné bombardování, při kterém byl zraněn i pamětník. Takto na celou událost dnes vzpomíná: „Oni jak se vylodili, tak asi těch sedm kilometrů od moře si obsadili a rovných čtyřicet dnů to stálo. Oni pořád všechno naváželi. A teď jak jsme postupovali do té fronty, tak nás napadly ty dvoumotorový letadla. Byly speciální, na tanky. Tenkrát už byly ty raketový torpéda, co se elektricky odpalovaly. On nalétával, odpálil. Dostali jsme zásah. Nás tam z toho oddílu zůstalo z těch sto padesáti asi osmnáct. První vyskočil velitel tanku. Ti tři už tam zůstali. Já jsem vyskočil za ním. Byl jsem jako střelec navrchu. Tak jsem pár kroků skočil do příkopy a dostal jsem střepinu do levé nohy. Tak jsem se vtlačil do toho můstku. Můstek – díra malá. Já jsem myslel, že to roztlačím. To víte, takový kluk zdivočelý. To nebyla sranda. Potom začli z moře zase ještě valit. Mě potom jako raněného dali zpět do Francie. Byl jsem v nemocnici. Tam to bylo tak přeplněné, že už jsme leželi na chodbě. Takové jakési matrace. Já jsem tam byl týden a už mě vylili pryč. Poněvadž já jsem měl střepinu, tak mně to vytáhli, zašili. Potom už tanky nebyly. Jenom byly ty Panzer Grenadier. Tak jsme potom byli přidělení k jednotce Panzer Grenadier, protože tanky už nebylo asi z čeho brát.“

Po novém převelení k jednotce pancéřových granátníků byl Oldřich Pich spolu se třemi vojáky a jedním důstojníkem vybrán k doručení zprávy obklíčené německé jednotce. Mělo totiž dojít k útoku a protržení spojeneckého obklíčení. Pod rouškou šera se dostali k velitelskému bunkru, který se nacházel v blízkosti zámku. „To vedení tam bylo v dřevěném bunkru. Co tam bylo zraněných! Ti tam hekali a všechno možný.“  Doručení zprávy se zdařilo, ale při návratu byli vojáci zpozorováni spojenci, kteří do nich ihned spustili palbu: „Tak začalo po nás bít dělostřelectvo. Já jsem na sobě měl pověšené granáty. Rychle jsem sebou práskl na chodník a ty ozdobné keře okolo, už jsem viděl ty střepiny, jak usekávají ty keře, tak jsem ty granáty honem odhazoval pryč. Nakonec se nám podařilo dojít zpět.“

Útěk a ukrývání v jeskyni

Po návratu k jednotce začal Oldřich Pich přemýšlet, jak dezertovat z wehrmachtu a přejít na stranu spojenců. K tomu mu nakonec dopomohli jedni francouzští majitelé hospodářství: „My jsme tam byli u těch sedláků. Oni chovali závodní koně a Němci jim sebrali všechny ty jezdecký koně. Všechno jim to sebrali. A on měl dva syny. Jezdil na vozíčku. A já jsem s tím jedním synem mluvil. Francouzsky už jsem se domluvil. Já mu říkám, že bych potřeboval civil. Chtěl jsem zdrhnout. Oni tam Čechy moc neznali. Poláků tam bylo hodně. Já jsem řekl, že jsem Polák a že bych se potřeboval převléct. On prý, že jo a že tam má Polku, která je u krav, a že mi ji pošle. Tak jsme šli do té stáje. A tam byly takové všelijaké hadry od těch chlapů, co tam dělali u těch koní. Co tam po nich zbylo. Ona přinesla pytel. Já jsem to všechno posvlékal a hodil do pytle. Zůstaly mi jen nové vojenské kožené boty. Já říkám: V tom nemůžu jít. Tak jsme tam našli gumové boty, umyl jsem je a vyměnil jsem za ty moje.“

V noci ho potom jedna Polka zavedla do obrovské jeskyně, kde se už ukrývalo kolem dvanácti tisíc lidí. Velká část z nich měla polskou národnost. Nejspíše se jednalo o lidi, kteří byli nuceně nasazeni v blízkých továrnách. Asi třetí den do jeskyně vešla německá vojenská policie, která hledala dezertéry. V případě prozrazení by Oldřicha Picha s největší pravděpodobností čekala poprava. Takto na chvíle, kdy se několik hodin skrýval pod hromadou kufrů a košů, vzpomíná: „To vám bylo třetí nebo čtvrtou noc. A ta druhá Polka na mě: ,Pane, máte papíry?‘ Já povídám: ,Proč?‘ –  ,Němci tu sú. Kontrolojú.‘ Tak mě vtlačili mezi ty kufry a koše. Já jsem se tam vtlačil a založili mě tam. Svítili tam (Němci), ale do kufrů nekopali. Od druhé do pěti ráno tam dělali tu kontrolu. Já jsem měl u sebe pistoli. Říkal jsem si: Každopádně, ať se něco děje. Prošli. Nevím, jestli tam někoho našli nebo ne, ale odešli.“

Asi po dvanácti dnech ukrývání kontaktovala pamětníka Polka, která mu nabídla zprostředkování falešných dokumentů. „To bylo v té druhé jeskyni. Tam vám byl celý národní výbor. A toho jednoho poslali. To byly modré průkazky a na třikrát se to skládalo. Já jsem náhodou měl civilní fotku, takovou malou. Tak to tam vlepili. Tam bylo suché razítko a tak to bylo vidět. A ten jeden zjistil, že na dvoufrankovce je ten samý znak, akorát opačně. Oni ho tam přilepili, takže to nebylo tak docela poznat.“

Jednoho dne do jeskyně přišli Němci, že ji potřebují pro potřeby vojska jako sklady a nemocnice, a tak všichni uprchlíci museli jeskyně opustit. Oldřich Pich se dostal pěšky a vozem až do střední Francie, kde se ubytoval u jednoho francouzského sedláka a pro jídlo si chodil k Polákovi jménem Karol Kava. Tento Polák mu nakonec zachránil život, když ho při cestě do Châteauneuf-sur-Cher chytli francouzští četníci a chtěli ho popravit jako německého špiona. Takto na to dnes pětaosmdesátiletý Oldřich Pich vzpomíná: „Jak jsem šel do té Châteauneuf. To bylo osm kilometrů a na cestě mě chytli policajti. Hned mě sbalili. Výslech. Já už jsem se francouzsky pěkně domluvil. A potom mě táhli, jak byly ty cely. Na té zdi kulky ve zdi a ten policajt říká, že jestli se nepřiznám, že přijdu na to, na co přišli ti přede mnou. On ta kurva, že už se tak vyjádřím, řekl, že jsem německý špion a že mám podrobené (padělané) papíry. Ty papíry podrobené byly. To určitě zjistili. A ten Polák přijel na kole a ledva půl hodiny nebo hodinu a už odmykal. Tak ten Polák mi zachránil život. On měl tři děti a celou rodinu garantoval za mě. Tak už mě nepustili a dali mě do lágrů.“

Na měsíc byl potom zavřen v zajateckém táboře u Saint-Amand-Montrond, který se nacházel uprostřed lesa a bylo v něm přibližně sto zajatců. „Tam bylo výcvikové středisko psů a všude kolem byl les. Na jídlo jsme měli neškrabané brambory, ale natřené tou hlínou a jen tak uvařené.“ Potom byl převezen do blízkého tábora ve městě Bourges, který hlídali francouzští partyzáni a se zajatci se vůbec nemazlili. Podle pamětníka tam došlo i k několika vraždám.

Přes Andersovu armádu k československé brigádě

Do tábora v Bourges přišel polský důstojník, který hledal dobrovolníky do Andersovy  armády. „Tak jsem se přihlásil, abych se dostal ven a konečně se pořádně najedl,“ vzpomíná pamětník. Armáda generála Wladyslawa Anderse se v té době nacházela v Itálii, a tak byli všichni převezeni do Neapole. Tam Oldřich Pich kontaktoval československý konzulát, kde oznámil, že chce vstoupit do československých jednotek. Přes neochotu Poláku byl nakonec spolu s dalšími sedmi vojáky uvolněn a převezen do Glasgow ve Skotsku a následně do Southendu-on-Sea, kde konečně vstoupil do čs. brigády

Do Velké Británie se Oldřich Pich dostal až v lednu 1945 a po krátkém výcviku byl převezen do Francie, kde se jako dělostřelec zúčastnil obléhání přístavního města Dunkerque. Dělostřelecký pluk nebyl zařazen v předních liniích, a tak se pamětník nezúčastnil přímých bojů. Dne 9. května 1945 se německá posádka s velitelem viceadmirálem Friedrichem  Frisiusem konečně vzdala a českoslovenští vojáci mohli zamířit po letech domů.

V civilu

I když byl Oldřich Pich již v Československu, jeho otec si myslel, že už není mezi živými. Domů mu totiž došel dopis, že syn padl v Normandii. Radostnou zprávu, že je živ a zdráv, mu přinesla až známá, která Oldřicha Picha náhodou potkala v Praze. Oldřich chtěl totiž otce překvapit, a tak mu ani nedal vědět, že je v pořádku a nachází se v Československu.

Dne 18. dubna 1946 byl Oldřich Pich v hodnosti desátníka demobilizován. Doma nastoupil u Čs. drah jako vlakvedoucí, ale po roce 1948 mu jako západnímu vojákovi vážně hrozilo, že bude přemístěn jako dělník na traťovou distanc. To se nakonec naštěstí nestalo, ale přesto zažil ze strany komunistické moci mnoho ústrků a ponížení. „My jsme byli odstrkováni režimem. Já jsem nikdy do strany nevlezl, a tak se děti ani nedostaly na školu.“