Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Pícha (* 1926)

• narozen 4. července 1926 v Praze

• člen Sokola

• studoval reálné gymnázium, později střední průmyslovou školu v Presslově ulici na Smíchově

• spolužák ho v roce 1944 přivedl do Zpravodajské brigády (ZB)

• získával informace pro ZB o válečné výrobě a přesunech vojsk

• v květnu 1945 se účastnil Pražského povstání

• v létě 1945 jako člen ZB povolán do pohraničí (Ústí nad Labem, Karlovy Vary, Jelení)

• od roku 1948 studoval vojenskou leteckou akademii

• záhy byl bez udání důvodu vyloučen

• pracoval jako hlavní mechanizátor (Armabeton, Průmstav)

• v 70. a 80. letech opakovaně evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti

Luděk Pícha pocházel z rodiny důstojníka, který za první světové války bojoval na italské frontě a zažil boje na řece Piavě. Po vzniku Československé republiky nebylo mnoho pracovních příležitostí, a tak otec zůstal u armády. Po absolvování potřebných škol sloužil do okupace u Hradní stráže. Matka byla v domácnosti, později pracovala jako zdravotní sestra. Luděk Pícha měl o tři roky mladšího bratra Vladimíra.

Otec a syn se angažovali v odboji, aniž by o tom vzájemně věděli

Za okupace Hrad hlídaly německé jednotky a otec pamětníka pracoval na ministerstvu školství. Jako bývalý voják byl ale záhy vyhozen a do konce války pracoval jako skladník ve Spolaně Neratovice. Otec kooperoval s Balabánovou odbojovou skupinou, ale nevěděl, že syn Luděk se později stal členem Zpravodajské brigády (ZB). Konspirační mlčení, které bylo v ZB dotaženo téměř k dokonalosti, tak vedlo k tomu, že o svých tajných činnostech mnoho nevěděli.

Nástup Reinharda Heydricha na post zastupujícího říšského protektora zaznamenal pamětník i proto, že v Dejvicích, kde s rodinou bydlel, byli z nedalekých luxusních bytů a vil vystěhováni Židé a nahradili je vysocí představitelé okupační správy, například velitel pražského letectva. Doba byla plná strachu, ale mladý Luděk Pícha se v ohrožení necítil.

Studoval na reálném gymnáziu a chodil do dejvického Sokola, poté přešel na vyšší průmyslovou školu strojnickou v Presslově ulici na Smíchově, kde v roce 1945 maturoval. Do třídy s ním poté chodilo několik spolupracovníků ze ZB a mohli si tak vytipovávat další spolehlivé kamarády ze školy. Luděk Pícha se zapojil do ZB v roce 1944. První, kdo ho oslovil, byl spolužák Luboš Fišer.

Složil jsem vojenskou přísahu

Pamětník konstatuje, že jádro ZB tvořili skauti, ale asi nejvíce jejich pracovníků pocházelo z Dejvic z vojenských rodin. Po zhruba třítýdenním prověřování byl přijat do ZB. „Pozval mě na večer, asi na šestou hodinu, do bytu jednoho z členů ZB. Tam mě představil, řekl, kdo jsem, včetně toho, proč mě doporučil veliteli družstva. Asi za čtvrt hodiny tam přišel velitel naší čety. My jsme se moc mezi sebou neznali, aby kdyby něco ruplo, tak aby se do toho nezamotalo mnoho lidí. V tom družstvu bylo 12 lidí, to jsme se znali. Řekli nám informace – na co se zaměřuje ZB a na co se mám zaměřit já. Pokud budu mít nějaké zprávy, které budu považovat za důležité, jakým způsobem je mám předávat. Odříkali mi vojenskou přísahu, tu že se mám naučit, a na příští schůzce jsem složil vojenskou přísahu a dostal evidenční číslo.“

Luděk Pícha například zjišťoval podle uniforem německých vojáků, které nové jednotky přibyly do Prahy. Tyto zprávy se předávaly na malých papírcích formátu A6.

Po maturitě pracoval na Výstavišti v Holešovicích v letecké konstrukční firmě. Z kanceláře od rýsovacího prkna viděl přímo na trať vedoucí z Prahy na sever do Kralup. Nerušeně mohl počítat vojenskou techniku naloženou ve vlacích. Dále monitoroval výrobu turbínových motorů pro stíhačky v jinonické Waltrovce a další firmy vyrábějící součástky pro letadla.

Zpravodajská brigáda byla napojena na skupinu Rada tří (R-3). Členové ZB vozili ověřené zprávy do Nasavrk, odkud je pod vedením plukovníka Štainera R-3 vysílala do Londýna a později i na východní frontu, na štáb prvního ukrajinského frontu.

Na Petřínské rozhledně vyvěsili československou vlajku

K Pražskému povstání se schylovalo již v dubnu – strhávaly se německé nápisy, tramvajáci nepřijímali německé marky. Tehdy se uskutečnil sraz štábu ZB ve vile na Bořislavce rodiny velitele ZB Veleslava Wahla. Celý dům byl hlídaný již ozbrojenými členy ZB. Ke konci války totiž dostávali členové ZB pěchotní výcvik. Svoji pistoli ze Zbrojovky Brno dostal i tehdy osmnáctiletý pamětník.

Pohotovost byla vyhlášena již od 1. května a vše se připravovalo na ozbrojené povstání. Luděk Pícha za protektorátu sloužil u protiletecké služby, vyšších složek Technische Nothilfe, nasazovaných na komplikovanější akce. Její členové byli rekrutováni právě z vyšších průmyslovek. Ke konci války při jednom ze zásahů se mu podařilo odnést si přilbu a jednoduchou uniformu, která se měla hodit v blížícím se zamýšleném povstání.

Dne 5. května dostali příslušníci ZB s pomocí spojek rozkaz ke shromáždění. Každý dostal jeden granát, doma už měl pistoli, vyměněnou za konzervy s maďarskými a italskými transportovanými vojáky. Rota pamětníka se vydala přes Vltavu do Troje, přespali v ZOO a zpět přes most Barikádníků. Znovu v Podbabě se jim podařilo odzbrojit Němce a vzít si od nich zbraně. Cestou do centra se již několikrát potkali s Němci kladoucími odpor. Sám pamětník se přes Střešovice dostal do centra, do kasáren Jiřího z Poděbrad (dnešní Palladium). Tam se setkal se svojí rotou.

Druhý den ráno se snažili eliminovat Němce, kteří v centru na povstalce stříleli z oken. Pro osmnáctiletého pamětníka to bylo vzrušující i díky množství zbraní, jež se jim podařilo zabavit. Postupně prostřídal model pistole značky Steyr a pak typ Parabellum. S jednotkou pod velením četaře Štíchy bojovali u Masarykova nádraží nedaleko kasáren Jana Žižky z Trocnova. Poté se na rozkaz velitele čety Baláše museli stáhnout. Blíže k nádraží totiž zněla německá střelba. „Čtyři jsme byli poslaní, abychom to střílení nějak zlikvidovali. Tak jsme přes toho šéflékaře vyzvali všechny, aby odevzdali zbraně, pokud je mají. On je nikdo neodevzdal, a tak jsme chodili od slamníku ke slamníku a všichni měli pod slamníkem pistoli. Všichni, skoro bez výjimky.“

Dalším působištěm pamětníka se stala Štefánikova kasárna u Kinského sadů, kde se bránili. Následně mělo pamětníkovo družstvo za úkol hlídat oblast Strahova a Pohořelce za vrchem Petřín. Na rozhledně společně s Lubošem Fišerem vyvěsili československou vlajku. Na Pohořelci se setkali s německou armádou, jejíž velitel byl ochoten se vzdát – jeho jednotka čítala zhruba 300 vojáků a několik esesáků. Díky přilbám vypadali před Němci jako oficiální armáda. Nakonec je zajali bojem zocelení Rusové z Rybalkovy armády, kteří právě na Pohořelec dorazili.

Luděk Pícha se po této akci, obtěžkán novými trofejními zbraněmi, dostal domů. Otec doma nebyl, jelikož se 5. května vypravil na Hrad jako bývalý příslušník Hradní stráže. Němci ho ale společně s ostatními zavřeli do sklepení. Báli se, že je Němci nepustí. Nakonec devátého Němci odjeli a tentýž den večer se celá rodina shledala šťastně doma.

Ve Zpravodajské brigádě i po válce

Po dvou dnech se sešli členové ZB v Nuslích a Luděk Pícha se stal členem zvláštní skupiny, která dělala ozbrojený doprovod plukovníku Štainerovi z Velkého Meziříčí do Prahy. Na silnicích se pohybovalo množství ruské vojenské techniky, která také nabourala mercedes, v němž pamětník jel. Od Rudé armády ale dostali okamžitě nový. V okolí Meziříčí se pohybovala Malinovského armáda – v kontrastu k té Rybalkově neukázněná, opilá a špinavá. Kromě toho Sověti pořádali doslova hony na vojáky Vlasovovy armády a rovnou je zabíjeli. I místní obyvatelstvo se rudoarmějců bálo, Luděk Pícha pomáhal příslušníkům Revoluční gardy hlídat sokolovnu, do které byly sehnány ženy z celého města a chránili je tak před ruskými vojáky. Cesta s plukovníkem Štainerem do Prahy proběhla bez problémů.

Po příjezdu do Prahy pamětník znovu odjel se svou četou, tentokrát do Ústí nad Labem. Jako člen ZB, která byla vedena jako oficiální součást armády, strážil s rotou nádraží a po několika dnech byli transportováni do Karlových Varů. Tam demonstrativně procházeli městem. Dále byl Luděk Pícha povolán do Nejdku a poté přímo na hranici s Německem do obce Jelení, kde strážili s rotou cínový důl Rolava, za války zajatecký tábor. Členové ZB byli svědky prvních odchodů Němců, ale také příjemné návštěvy Američanů z druhé strany hranice. Po měsíci se příslušníci ZB vrátili do Prahy. I přesto musel absolvovat ještě povinnou vojenskou službu, mohl z ní ale odejít o pět týdnů dříve díky svému působení v ZB.

Po válce a pohraniční anabázi začal i pro členy ZB normální život – někteří zůstali ve službách Sboru národní bezpečnosti (SNB), Luděk Pícha a většina dalších si našli civilní povolání. Přituhovat začalo v roce 1948, kdy zatkli velitele ZB Wahla a majora Nechanského. Ti byli později za údajnou spolupráci s anglickou tajnou službou a další provinění popraveni. ZB tak dostala negativní nálepku a její členové se novým režimem protloukali velmi obtížně.

Luděk Pícha se dostal v roce 1948 do vojenské letecké akademie, ale záhy byl bez udání důvodu vyloučen. Podobně skončil jeho otec – také musel z armády odejít. To znamenalo i ztrátu „vojenského“ bytu v Dejvicích. Byl také vězněn, což mělo negativní dopad na celou rodinu. Matka dvakrát prodělala infarkt. Od státu byl rodině nabídnut byt v České Lípě, který však nepřijali.

Luděk Pícha pracoval v podniku Armabeton a poté v Průmstavu. Stal se hlavním mechanizátorem. S manželkou vychoval dvě děti. V roce 2011 žil v Praze.

Dodatečná zjištění

V roce 2023 se nám do rukou dostaly svazky dochované k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek. Z nich vyplývá, že Luděk Pícha v letech 1972– 1977 a poté 1984–1985 spolupracoval se Státní bezpečností. S informacemi ze svazků již nemohl být konfrontován a k obsahu archiválií represivních složek komunistického režimu se tak nemohl vyjádřit.

Podle svazku arch. č. TS - 687758 MV pobýval Luděk Pícha v letech 1961–1962 služebně i s manželkou v Afghánistánu, pracoval zde jako mechanik stavebních strojů. V roce 1969 pak vstoupil do komunistické strany a následně byl jako technický poradce ministerstva veřejných prací vyslán na dva roky do Tunisu. Po návratu ho v roce 1972 Státní bezpečnost získala ke spolupráci, dle svazku z „ideových pohnutek“ a na základě jeho politického přesvědčení, že je potřeba „pomáhat kontrarozvědce proti zahraničním rozvědkám“. Spolupracoval pod krycím jménem „Luděk“.

Původně byl nasazen na leteckého atašé iráckého velvyslanectví v Praze mjr. Mohameda Rithu, po odvolání Rithy z Československa plnil i další úkoly. Byl „vytěžován pro styky s cizími státními příslušníky – zaměstnanci kapitalistických firem“, zejména z oblasti stavebnictví. Spolupráci s ním Státní bezpečnost ukončila v roce 1977, kdy byl povýšen do funkce náměstka generálního ředitele Pozemního stavitelství Praha. Pro větší pracovní vytížení se podle svazku již nemohl věnovat agenturní práci. Přesto byla spolupráce ještě jednou dočasně obnovena v letech 1984–1985, pro tuto dobu je pamětník veden pod krycím jménem „Sarat“.