Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Pick (* 1926  †︎ 2011)

• narozen 16. srpna 1926 v židovské rodině v Libáni u Jičína

• po okupaci se zapojil do místního drobného odboje, když s kamarádem tiskli a distribuovali letáky

• v lednu 1943 byl odtransportován do Terezína, kde zůstal 20 měsíců; téhož roku vstoupil do komunistické strany

• v září 1944 odtransportován do Osvětimi, kde prošel Mengeleho selekcí a byl vybrán na práci do Říše

• pracovně nasazen v továrně v Meuselwitzu: listopad 1944-duben 1945

• při pochodu smrti zpět do protektorátu v dubnu 1945 se skupinou přátel uprchl a zachránil se

• po nástupu komunismu pracoval ve státní plánovací komisi, z KSČ byl vyloučen po roce 1968

Na malém městě

Relativně šťastné dětství Miloše Picka, které prožil na sklonku první republiky v rodné obci Libáň u Jičína, definitivně skončilo 15. března, kdy zbytek republiky okupovala nacistická vojska: „Nešel jsem do školy a Libání projížděly motorizované jednotky. Slabě sněžilo. Naivně jsme se radovali, že nemají zimní pláště, jen uniformy, a vymýšleli si, že v nacistickém hospodářství nemají ani na pláště.“

Židovská rodina Pickových, která v té době vlastnila malou soustružnickou továrničku, kterou založil již dědeček, byla postupně konfrontována s novými pořádky: „Lidé se roztřídili. Na jedné straně byla skupinka lidí jako Hájek, Huňát, Mencl nebo Pažout, kteří s námi drželi, a stejně jako mnozí přátelé mých rodičů za námi tajně chodili. Pak nás vyhodili z vily a nakonec sestěhovali do dvou domů. Udavačů bylo na druhou stranu také málo. Velká většina lidí nepatřila ani tam, ani tam. Prostě se báli. Na ulici se báli i kývnout na pozdrav.“

Postupně se hromadily zákazy a omezení: „Z rasových důvodů mě vyhodili ze střední školy, nakupovat se smělo jen v určitých dobách, měli jsme horší potravinové lístky. Nesměl jsem na koupaliště, ale zpočátku vládla taková atmosféra, že jsem tam chodil a nikdo mě neudal. V Libáni to bylo dlouho tak, že pokud nepřijelo gestapo z Jičína, jako kdyby protektorát nebyl.“

Později nesměli Židé opustit katastr obce a nakonec přišly hvězdy: „Cítili jsme se tak pokořeni, že kdo nemusel, tak ten první den – bylo to pondělí, s hvězdami ani nevylezl. V úterý byly v Libáni výroční trhy. Plné náměstí trhovců a moje sestřenice musela přes náměstí poprvé s tou hvězdou. Nějaká ženská z vesnice s nůší na zádech ji popadla za ruku a křičela přes celý náměstí: ‚Slečinko, že toho pacholka posloucháte, koukejte to sundat!’ “

Podle norimberských zákonů žilo v Libáni 35 Židů. Továrnu Picků arizoval jeden sudetský Němec.

Zůstanu i v dobách zlých

Se zhoršujícími se poměry se pochopitelně často vtírala myšlenka na emigraci. Například libáňský doktor Hirtenstein, pomnichovský emigrant z Podkarpatské Rusi, viděl situaci velice realisticky: „Vždycky říkal: ‚Pane továrníku, Hitler nažene všechny Židy do koncentráků, všechny zamorduje. Vemte ženu a děti a vystěhujte se.‘ Táta mu na to ale vždycky říkal to samé: ‚S českým národem jsem byl v dobách dobrých, zůstanu i v dobách zlých.‘ Pak si dali štamprdli a tím to skončilo.“

Po sestěhování do dvou domů, byli libánští Židé nasazováni na nejrůznější nádenické práce: „Třeba jsme vagonovali obilí. Tahat 75kg pytle na vagony byla pro šestnáctiletého kluka dost velká dřina.“ Nyní už se izolované Židy odvážila navštěvovat jen hrstka nejvěrnějších přátel: „Hellerůvdům, kde jsme bydleli, byl na hlavní ulici. Domovními dveřmi se vejít nedalo, protože naproti byla hospoda, odkud bylo na dveře vidět. Na dolním konci domu ale byla vrata do dvora utopená několik metrů od ulice, takže tam se dalo nenápadně vklouznout.“

I když se někteří z Židů pokoušeli o drobný odboj tištěním letáků, ne vždy tato činnost nacházela pozitivní odezvu: „Jednou lidé z asi 35 kopií letáku druhý den asi 32 odevzdali na četnickou stanici. Báli se, že je to provokace.“ Přechodné období života v izolaci se nezadržitelně blížilo ke svému konci. I v Libáni měla nastat další fáze tzv. konečného řešení.

Do Terezína

Transport přišel v lednu 1943: „Předtím proběhla tzv. registrace v Mladé Boleslavi. Třináctého ledna jsme odcházeli na železniční stanici Psinice - asi dva kilometry. Četník Karban ani ten den neopomněl udělat nepříjemnost. Dělal prohlídku a Hellerovým zabavil nějaký hrníček se sádlem. I tehdy ukazoval, že umí být ostřejší než je nutné. Když už jsme seděli ve vagonu, přišel do kupé k otci a vedl alibistické řeči: ‚Doufám, že se po revoluci uvidíme, pane továrníku.‘ “ Vlak zamířil do Boleslavi.

V Mladé Boleslavi byl celý transport namačkán tři dny v místní sokolovně: „Kromě gestapáka Fidlera, nás hlídali jičínští četníci, kteří se chovali velice slušně. Říkali nám, co hlásí Londýn.“ Při odchodu na nádraží už ovšem bylo zřejmé, že nyní skutečně půjde do tuhého: „Nacistický strážní oddíl proti našemu průvodu neustále přemisťoval kulomety.“ Celý transport měl tehdy přes 700 účastníků. Válku jich však mělo přežít jen 21.

V Terezíně byl sice hlad, ale vězni alespoň nebyli vystavováni krutému zacházení: „Pracoval jsem v zámečnické dílně. Bydlel jsem na ubikacích mládeže.“ Už z Libáně měl Miloš Pick od přítele Miloše Hájka kontakt na podzemní organizaci: „Tím jsem se dostal do skupiny, která na ubikacích žila spolu. Bylo nás myslím dvanáct. Jeden z nás pracoval v pekárně, takže denně přinesl půlku chleba. Symbolicky jsme žili jako komuna. Pro menáž jsme chodili do společného hrnce, který pak jeden z nás rozděloval. Vyškrabávání zbytků z hrnce představovalo zvláštní příděl, ve kterém jsme se střídali.“

Na Východ

V Terezíně zůstal Miloš Pick až do září roku 1944. Nad vězni se tam neustále vznášela hrozba transportů na Východ. Že tam bude situace o mnoho horší, věděli, ale masové vyhlazování si stále nedokázali představit, přestože náznaky existovaly: „Některé transporty musely povinně po příchodu do Osvětimi psát korespondenční lístky, že je všechno v pořádku. Jednomu Vídeňákovi se podařilo podtečkovat písmenka G-A-S T-O-D: plyn smrt. Ale ani tehdy jsme si nepřipustili, že by šlo o masové vyhlazování. Jen jsme si říkali, že nacisté dělali zkoušky s bojovými plyny.“

Do transportu na Východ byl Pick poprvé zařazen v květnu 1944, ale tehdy jej strýc ještě dokázal vyřadit: „V září jsem šel nanovo, a to už naostro. Tvrdili nám, že jedeme do Berlína odklízet trosky. Uvěřili jsme tomu, protože v Berlíně už bylo asi dvousetčlenné komando na odklízení. Šlo o transport 2500 mužů.“ Transport dobytčích vagonů ale jel tři dny a tři noci směrem na východ.

Pochopili, že je zle: „Třetí den, někdy ve čtyři nebo v pět ráno vidíme kilometry ostnatých drátů, strážní věže s kulomety, reflektory. Pak to začalo. I to, co jsme měli na sobě a batoh, muselo zůstat ve vagónu. Vyhnalo nás tzv. kanada komando. Řadili nás do pětistupů, esesáci stříleli dávky pro výstrahu ze samopalů, na řetězech vlčáky. Řadili nás proti stolku s reflektorem, kde mezi strážemi SS byl Mengele.“

Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser!

Transport čekala první selekce. V tu chvíli sehrál v životě Miloše Picka důležitou roli jistý Gert Körbl, který v Terezíně vedl ilegální skupinu levicové mládeže Hechaluc. Dokázal se totiž okamžitě, pravděpodobně s někým z kanada komanda spojit, a zjistil, o co jde: „Protlačil se až do předních řad průvodu, kde se jednotlivě předstupovalo před Mengeleho a každou pětici varoval: ‚Miloši, všechno pod 16 a nad 50 let jde do plynu, ale některé transporty už teď jdou ke zbrojnímu průmyslu. Hlas se nejmíň 18 let a nějaké černé řemeslo.‘“

Pick si vzal Körblovu radu k srdci: „Když jsem přišel na řadu, sebral jsem všechnu sílu a energii, která ve mně zbyla. Snažil jsem se Mengelemu drze dívat do očí a zařval jsem: ,Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser!’ Bylo mi 18 a Maschinenschlosser jsem nebyl ani náhodou. V kapse jsem měl protektorátní legitimaci, že jsem student. Stačilo mi pro ni sáhnout. Mengele se na mě výsměšně díval, ale pak uhnul. Něco mu v očích pobaveně bliklo a taktovka, která už se nakláněla na tu špatnou stranu, se zastavila a prudce mávla na druhou. Esesáci úkrokem udělali mezeru a já jsem se zařazoval do pětistupu na té dobré straně. Tam mi teprve bylo na blití. Uvědomil jsem si, kolik centimetrů hůlce scházelo, aby to dopadlo špatně.“

Vybraní vězňové pokračovali do sprch, kde byla na sloupku černá tabulka jako na jatkách a na ní křídou napsáno: Příjem 1280 kusů: „Za to, že jsem byl ještě pořád alespoň ‚kus‘ a ne už jen kouř z komína, vděčím Gertovi.“

Přežil jen Miloš Pick a sestra Soňa

Miloš Pick musel v Osvětimi vydržet naštěstí jen několik týdnů. Stihl se dokonce setkat i se svou setrou Soňou: „Šla do Osvětimi dalším transportem a byla umístěna ve vedlejším sektoru v ženském lágru. Já byl v tzv. sektoru E, říkalo se tomu cikánský lágr, a tam se objevil jeden známý elektrikář z Terezína. Jako elektrikář se mohl pohybovat mezi lágry a řekl nám, že Soňa je vedle. Poslali jsme po něm vzkaz a sešli se u drátů. Hodili jsme jí vzkaz, napsaný na stránku vytrženou z modlitební knížky. Napsali jsme jí pokyn, aby se hlásila do jakéhokoliv pracovního transportu – jen pryč od těch zdejších komínů.“ Sestře se skutečně podařilo dostat se na práci a dožila se i konce války. Z Židů odvezených z Libáně válku přežila právě jen Soňa se svým bratrem. Jejich rodiče šli v Osvětimi také rovnou do plynu.

Na pracovní nasazení byl Miloš Pick vybrán někdy na přelomu října a listopadu 1944: „Bylo to jako na trhu otroků. Nástup na apelplac, kde byli civilisté z fabriky. Nastoupili jsme jako při každé selekci až po kolena svlečení, aby viděli tělo. Ukazovali si a vybírali si nás.“ Pick putoval do muniční fabriky lágru v Meuselwitz, pobočného tábora Buchenwaldu. Pracovalo se na dvanáctihodinové směny: „K jídlu jen tuřínová brynda. Pracovali jsme u automatických soustruhů, které byly pod neustálým proudem chladicího oleje, od kterého jsme byli zcela nasáklí. I když nás režim každý den ‚ujídal‘, proti Osvětimi to bylo sanatorium, protože tam nebyl plyn.“

Nezadržitelně se ale blížil konec války a s ním i likvidace táborů. V polovině dubna 1945 se fronta přiblížila i k Meuselwitzu: „Když se fronta provalila, nastal poplach. Následoval nástup na plošinové vagony a tři dny a noci se jelo směrem na východ. Viděli jsme třeba Chemnitz, to už byl jen les komínů, žádné město. Skončili jsme v Kraslicích v Sudetech.“

Žádný sraní, jde se dál!

Následoval závěrečný pěší pochod, tzv. pochod smrti. V horském masivu Kraslic každou chvíli nastala situace, kdy v zatáčce nebyla na dohled žádná stráž. Malá skupinka čtyř vězňů se rozhodla zkusit své štěstí: „Když se zdálo, že je čistý vzduch, skočili jsme přes příkop a začali utíkat, ale proti příkré stráni. Vtom se ukázal esesák, zrovna jeden z nejtvrdších, který byl strážným nádvorního komanda – uřvaný vztekloun rottenfűhrer Hack, který si v lágru zasedl na Milana Weinera. Skočil přes příkop a začal okamžitě nabíjet, aby ukázal, že to myslí vážně. Začal řvát: ‚Zurűck!‘ Vypadalo to zle.“

Naštěstí se ale stalo něco zcela nečekaného: „Milan Weiner, který šel první, se na nás velitelsky otočil: ‚Žádný sraní, jde se dál!‘ Pak se otočil na toho esesáka, zamával mu a křiknul na něj: ‚Auf Wiedersehen nach dem Kriege, Herr Rottenfűhrer.‘ Ten byl tak zlomen, že mu puška sklouzla po řemeni k nohám, otočil se a klopýtal zpátky na silnici: ‚Los, weitergehen!‘ Nás nechal být.“

Uprchlíci ale ještě zcela zachránění nebyli. Po třech dnech je z lesa vyhnal hlad: „Potkali jsme jednu německou civilistku a poprosili o kousek chleba. Řekla, abychom šli s ní. Uvěřili jsme jí. Dovedla nás k potůčku. Poprvé po těch dnech jsme se myli do půl těla. Když jsme zvedli hlavu, přiváděla na nás německé vojáky.“ Znovu se dostali do zajetí a do pochodů. Hladoví dál putovali Sudetami, až se u Domažlic přiblížili k hranicím protektorátu. Stráže byly stále laxnější, a tak u jednoho viaduktu znovu uprchli: „Potkali jsme ženu. Když viděla, jak má Milan místo nohy krvavou napuchlou slitinu, klekla si, strhla šátek a začala mu nohu obvazovat: ‚Támhle už je česká vesnice.‘ Tím to skončilo.“