Eduard Picka
* 1923 †︎ 2012
-
„No tak veškerým naším snažením bylo dosáhnout úspěchu. No a když ta bojová činnost v samotném Dukelském průsmyku byla tak složitá a tolik obětí a taková nepřízeň, tak to sužovalo nás všechny. Proto také byla ta nálada všelijaká a optimismu málo. Ale pořád jsme věřili, že se to vydaří a že dojde k úspěchu. Tenkrát to praktikovali v sovětské armádě nebo v Rudé armádě tím, že když jednotky byly vyčerpány dlouhodobou bojovou činností, tak je stáhnou na jakýsi krátký odpočinek, vystřídají je, doplní, posílí… To nabízeli také Svobodovi. Svoboda to odmítl. Tím, že jsme dosáhli našeho území, tak to byl jakýsi argument, který on zvolil. My jsme s ním souhlasili, i když tajně jsme si říkali, že by nám neškodil ten odpočinek. Ale šlo tady o morální faktor, že jsme dosáhli našeho území, dosáhli jsme osvobození prvních našich obcí, a bylo by to amorální, abysme byli stažený do druhého sledu na jakýsi odpočinek.“
-
„No, já bych chtěl na závěr k té dukelské operaci říct, chtěl bych vzpomenout na slova velitele dělostřelectva III. brigády. Ten říká, že ať se o dukelské operaci historici budou přít tak či onak, tak pro oba dva naše národy památka těch, kteří byli ochotni i v nesmírně obtížných podmínkách riskovat své životy pro svobodu své země, zůstane stále živá. Jak v Čechách, tak i u nás.“
-
„Vždycky takový ten jeden prapor v počtu asi 300 nebo 400 jinochů třeba z našeho okrsku, kde jsem bydlel v Kyjevě, tak odcházel každou noc jeden prapor za druhým. A vím, že jsme se kolikrát setkávali s další takovou jednotkou. Byla skutečně dodržovaná přísná kázeň, v noci světelná kázeň, protože Němci i na základě nedodržování kázně bombardovali a útočili na těch ústupových cestách.“
-
„Vrstva zmrzlé půdy tam byla různá podle počasí a dosahovala někdy i hloubky takových 60 nebo 70 cm. Tak to jsme navrtávali a trhali jsme to výbušninami. Zmrzlá půda rozpraskala a jedině tak byla přístupná. Odvalili jsme to a pochopitelně hned se urychleně hloubilo v té teplé vrstvě, tak aby nemohla zmrznout další vrstva, muselo se to vyhloubit bez ohledu na denní a noční počasí, pořád se hloubilo. A po vybudování jámy se tam upravovaly ty palandy, nebo já nevím, jak to nazvat odborně. A problém byl s překrytím, protože tam žádné řezivo nebylo, těžce se shánělo, tak se to jenom přikrylo plachtami, stanovými dílci. Byli jsme šťastni, když se dopravil nějaký materiál, nějaké kulatiny a mohli jsme skutečně tu zemljanku zateplit a přikrýt. Když se to podařilo, tak zase byl problém s topením. Byla tam taková polní kamínka, nebylo čím topit, tak jsme sbírali suchou trávu a tou trávou jsme topili. Někdo řval, abychom okamžitě přestali, protože se nedalo dýchat, někdo zase chtěl, aby se topilo, protože mu byla zima.“
-
„Řidič měl nějakou závadu, v úpatí, a vozidlo selhalo. Načež velitel, to byl tenkrát major Sacher, tak ten vytkl tady tu závadu z chodu a nařídil, že půjdeme pěšky, aby nás dojel řidič. No a popošli jsme takových 200 metrů, na výšinu. Byla to všechno taková divná situace, takové hrobové ticho vpravo vlevo, nikde nic, žádný voják. Velitel vzal dalekohled, já jsem poukázal, že támhle v blízkosti před náma po polní cestě se pohybujou nějací dva vojáci, načež on, když to zjistil, tak mu hrůzou vstaly vlasy. Zjistil, že jsou to Němci, v tu ránu začala palba, tak jsme začali ustupovat. A zjistili jsme, že jsme v tom prostoru nikoho, mezi prvním zákopovým pásem Němců a prvním zákopovým pásem Sovětů. No tak to byla taková první příhoda. A nebýt toho, že se řidiči podařilo nahodit to vozidlo, tak jsme tam možná i zůstali.“
-
Celé nahrávky
-
Hradec Králové?, 23.01.2003
(audio)
délka: 02:02:15
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Naše generace měla smůlu. My jsme museli prodělávat druhou světovou válku, a pak i to poválečné období taky nebylo žádnou slastí.
Eduard Picka se narodil v Plzni roku 1923. V dětství odešel do Sovětského svazu se svým otcem, který tam zamířil za prací. Po začátku druhé světové války byl spolu s jinými mladými muži evakuován z Kyjeva na východ, 1942 narukoval do Rudé armády. Účastnil se bitvy u Stalingradu. Roku 1944 vstoupil do československé armádní jednotky, bojoval na Dukle, dále postupoval po trase Branisko, Liptovský Mikuláš, Malá Fatra, Fryšták, Pivín u Prostějova. Po válce zůstal v Československu v armádě. Absolvoval topografickou školu a dělostřelecké učiliště, po službě v řadě posádek odešel roku 1978 do důchodu. Eduard Picka zemřel 29. ledna 2012.
