Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Pijáček (* 1940)

• narodil se 13. srpna 1940 ve Zlíně

• v Uherském Brodě zažil nálety za války i osvobození v roce 1945

• po převratu v roce 1948 nesměl otec pracovat jako právník

• bratr Jiří se pokusil o přechod hranic a byl zatčen

• bratra odsoudili k sedmi měsícům vězení a nuceným pracím

• po roce 1961 vystudoval Slovenskou vysokou školu technickou v Bratislavě

• v roce 1968 se oženil s Annou Hybkou, vychovali dvě děti

• pracoval v Dopravoprojektu Brno až do roku 1996 a poté v Kovoprojektě

Pavel Pijáček si jako dítě pamatoval na bombardování Uherského Brodu a divoké chování sovětských osvoboditelů. Ani po válce však nezažíval klidné dětství. Tatínkovi komunisté znemožnili výkon advokátské praxe a donutili ho dojíždět za prací na Slovensko. Bratr Jiří Pijáček byl zadržen při pokusu o ilegální přechod hranic po roce 1948. Stal se obětí provokační činnosti známé pod názvem akce Kámen, kdy Státní bezpečnost vytvořila falešnou hranici a zájemce o emigraci vlákali její agenti do pasti.[1] Během bratrova věznění v dolech tragicky zemřela maminka Pavla Pijáčka. Přes všechny těžkosti a potíže se mu podařilo nakonec vystudovat v Bratislavě vysokou technickou školu a prožít život naplněný prací a výchovou dvou dětí. Nezahořkl, a jak sám řekl na konci svého vyprávění: „V životě je důležité, aby si člověk každou chvilku dělal sám sobě nějaký lepší pocit.“

Oni hledali, jestli jsme neschovali nějaké zlato

Pavel Pijáček se narodil ve Zlíně dne 13. srpna 1940 matce Ludmile, rozené Kunovjankové, a otci Františkovi. Oba rodiče pocházeli z rolnických rodin, otec se stal právníkem, měl praxi v Brně a v Uherském Brodě, maminka byla v domácnosti. Rodiče měli ještě dceru Naděždu (1927) a Jiřího, který se narodil roku 1929. Rané dětství Pavla Pijáčka poznamenala druhá světová válka. Pamatuje si bombardování Uherského Brodu, v němž žili, poplachy nebyly vzhledem k blízkosti Zbrojovky výjimkou. Často se schovávali ve sklepě, kde měli i postele a křesla. „Troubili dost často, měli jsme jednou propíchnutou skříň,“ vzpomíná na zásah, který utrpěl i jejich dům. Pamatuje si také, že do čtvrti zvané Židovna se po válce většina obyvatel již z koncentračních táborů nevrátila.

Pavel Pijáček si živě vybavuje osvobození, ostřelování Uherského Brodu sovětskou armádou a následný pobyt vojáků ve městě. Ti si vybrali jejich byt a bytový dům pro svůj štáb. „Rusové řekli: ‚To se nám líbí,‘ a nastěhovaly se tam nejvyšší šarže ze sovětské armády a úřadovaly tam – a úřadovaly dost drsně. Otec říkal: ‚To tady všecko nechej,‘“ vypráví pamětník, jak museli na čas opustit byt i s vybavením a starosta jim sliboval, že za jejich majetek ručí. Po návratu však našli byt zdevastovaný, v koupelně byly ve zdi zvláštní díry. „Oni hledali, jestli jsme něco neschovali do zdi, třeba nějaké zlato,“ vysvětlil tehdy dětem otec.

K Pijáčkovým do prozatímního ubytování přišel důstojník, který se choval velice přátelsky, a dal malému Pavlovi skleněné vyřezávané vajíčko. „‚Děcko blbé, hloupé,‘ rodiče mi říkali, ‚víš, od koho jsi to dostal? On to někde ukradl.‘ Já jsem sebou úplně trhl, nechápal jsem, jak to mohl ukrást,“ vzpomíná si pamětník na překvapení, které tehdy zažil. Nenechavost sovětských vojáků dokládá Pavel Pijáček i jejich zvykem nosit na rukou několikery odcizené hodinky. 

Kluky zavřeli, protože byli ještě v Československu

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se poměry začaly pro ty, kdo s režimem nesouhlasili nebo k němu měli výhrady, výrazně přiostřovat. „Otec byl pro Tomáše Masaryka a absolutně se nenechal přesvědčit komunisty, s nima nic neměl,“ říká Pavel Pijáček o svém tatínkovi, který byl před převratem v roce 1948 samostatným advokátem. Jednou za ním přišli „soudruzi“ se zprávou, že nadále nemůže svou praxi vykonávat, jedině jako člen jakési právní poradny. František Pijáček nesouhlasil a chtěl si najít jiné zaměstnání, to se mu však v Uherském Brodě nepovedlo, nikde ho nezaměstnali. Nakonec dojížděl za prací na Myjavu na Slovensko, domů se vracel jen na víkend. Tam však pracoval jen dva roky, obvinili ho ze zanedbání jakési povinnosti a strhávali mu peníze z platu. Rodina bydlela v Uherském Brodě původně ve velkém pronajatém bytě, ale z důvodu „nadměrných metrů“ byli o několik pokojů připraveni a museli byt sdílet s dalšími nájemníky.

Bratr Jiří se chtěl po ukončení školy přihlásit na gymnázium v Brně, avšak kvůli otcovu kádrovému posudku mu to neumožnili. Tehdy se s dvěma kamarády odhodlal k riskantnímu podniku a dohodli se, že opustí ilegálně republiku. „Bratr byl hodný, ale byl ještě hlúpý,“ komentuje Pavel Pijáček bratrovo tehdejší rozhodnutí.

Převaděč, který od všech vybral peníze a cennosti, je odvezl do západních Čech, blízko Aše, a tam jim ukázal domek, údajně již za hranicí. Bohužel pro mladé hochy šlo o agenta Státní bezpečnosti (StB), který je dovedl na falešnou hranici, a v domku seděli příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Prostě udělal svoji práci, ty kluky tam nechal a oni je tam zavřeli, byli zavřený, protože to bylo ještě v Československu,“ dodává pamětník. Dochované archivní materiály potvrzují, že převaděčem byl „důvěrník, jehož jméno nemůže být sděleno, protože jde o státní zájem.“[2] Tímto způsobem zadržela StB na přelomu 40. a 50. let pravděpodobně až několik set lidí a souhrnně se tato provokační metoda označuje jako akce Kámen.

Také bratr Pavla Pijáčka byl zatčen za pokus o nedovolený přechod hranic. Všechny tři kamarády obvinili z toho, že chtěli opustit republiku, aniž podali výpověď v práci, čímž ohrozili pětiletý hospodářský plán, navíc mohli v cizině vyzradit státní tajemství. Jiří Pijáček v protokolu popřel, že by převaděče znal nebo něco platil. Odsoudili ho k sedmi měsícům vězení, pokutě 5 000 Kčs a následně poslali do tábora nucených prací. Trest si odpykával postupně v jáchymovských uranových dolech, v ostravských dolech a nakonec v Ústí nad Labem. Jeho uvěznění mělo dopad na celou rodinu, zejména maminka nesla situaci velmi těžce a v roce 1952 tragicky zemřela ve věku 45 let.

Přihlášku poslali omylem do Bratislavy, tak vystudoval tam

Pavel Pijáček maturoval na gymnáziu v roce 1957, ale protože ho ke studiu na vysoké škole nikde nepřijali, pracoval dva roky ve Slováckých strojírnách v oddělení dopravy. Tam dostal malý služební byt, který později využíval i jeho otec. Poté musel Pavel Pijáček nastoupit na dvouletou povinnou vojenskou službu, naštěstí se však jako basketbalista dostal do týmu Dukly Uherské Hradiště a mohl tak vojnu strávit nedaleko od domova s možností sportování.

Podle sdělení Archivu bezpečnostních složek (ABS) jméno pamětníka figuruje ve svazku spolupracovníků č. 37760 VKR, registrovaném v letech 1960–1962 oddělením vojenské kontrarozvědky při 3. motostřelecké divizi Kroměříž, vedeném pod krycím názvem Pero. Svazek byl roku 1962 předán Krajské správě Ministerstva vnitra v Bratislavě. Pavel Pijáček potvrzuje, že během vojenské služby na něj důstojníci činili nátlak, aby donášel na kamaráda, jehož otec emigroval do Kanady. „Čas od času si mě zavolali a řekli: ‚Tak co je nového?‘ Já říkám: ‚Nic, my jsme se nebavili, já nic nevím. Občas nám dá žvýkačku a to je všecko.‘ ‚Tak to se musíte trošku zajímat o to, co on dělá, jestli on nechce taky zdrhnout, ne z vojny, ale obecně,‘“ vzpomíná Pavel Pijáček, jak ho chtěli přimět ke spolupráci s kontrarozvědkou. Na otázku, zda něco v tom smyslu podepsal, odpovídá, že nikoliv.

Ještě během vojny se chtěl přihlásit na vysokou školu v Brně, ale bylo již po termínu a přihláška byla omylem odeslána do Bratislavy. Vystudoval tedy Slovenskou vysokou školu technickou. Během jeho studia mu zemřel otec, který po prožitých těžkostech a smrti manželky strádal duševně i materiálně. Těsně před ukončením vysoké školy se Pavel Pijáček seznámil s Annou Hybkou a v únoru 1968 se s ní narychlo oženil, aby mohla dostat místo dětské lékařky ve Valticích. V té době již pracoval v Dopravoprojektu v Brně, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1996.

Události 21. srpna 1968 jej jako většinu lidí těžce zasáhly. „Byla to hrůza, byl to šok. Nic se nedalo, člověk nemohl vylézt s flintou. My jsme to dopředu věděli před tím, než sem vlítli. Oni to měli naplánované,“ vzpomíná na dny, kdy do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy. Stejně tak jím pak otřásl čin sebeobětování Jana Palacha v lednu 1969. On sám nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa, nabídku členství odmítl. Roku 1972 navštívil s podnikem Moskvu, jeho zážitky mu jen potvrdily, že propaganda se s realitou rozchází. Navštívili i mauzoleum někdejšího komunistického vůdce. „My jsme si říkali, že Lenin je z vosku, lidi tam čekali frontu, aby se dočkali,“ vybavuje si tehdejší dojem.

Pád komunistického režimu v roce 1989 uvítal s radostí, i když říká: „Roku 1989 nebyla revoluce, to jsme si my vytvořili, komunisti odešli vcelku v míru, nestřílelo se. Ale jsem velice rád, že se to stalo.“ Pavel Pijáček s manželkou vychoval dvě děti, syna Pavla, který se stal architektem, a dceru Janu, která je lékařkou. Sám ještě pracoval šest let i v době, kdy měl nárok na důchod, v Kovoprojektě Brno. V době natáčení v roce 2024 žil pamětník v Brně.

 

 

 

[1] Akce Kámen. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 28.05.2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_K%C3%A1men. [cit. 2024-06-10]

[2] Výňatky z dochovaného archivního spisu S-12435_KV_001 jsou dostupné v Dodatečných materiálech