Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jerry Pijak (* 1946)

• narozen 21. dubna 1946 ve Zlíně

• otec Jaroslav Piják politickým vězněm éry stalinismu

• v březnu 1952 otec v kriminále za ne zcela jasných okolností zemřel

• v listopadu 1968 se svou budoucí manželkou vycestoval do Vídně, odkud se již nevrátili

• usadil se ve Švédsku, kde s manželkou Annou vychovali dvě dcery

• v roce 2024 žil ve stockholmské lokalitě Täby

Přestože se otec do odboje aktivně nezapojoval, stal se politickým vězněm éry československého stalinismu. Dva roky za mřížemi – jak zněl konečný verdikt soudu – nakonec znamenaly doživotí. Kdoví, co tehdy skutečně stálo za předčasnou a údajně přirozenou smrtí za zdmi komunistického kriminálu…

Bomba proletěla pianem, lustr zůstal nepoškozen

Jaroslav Jerry Pijak (narozen jako Jaroslav Piják) se narodil 21. dubna 1946 ve Zlíně. Matka Ludmila (nar. 1919) se starala o domácnost, otec Jaroslav (nar. 1914) pracoval jako prokurista. S rodiči a starší sestrou Ludmilou vyrůstal v Uherském Brodě, v domě, do kterého se rodina musela přestěhovat bezprostředně po konci války – poté, co původní dům během závěrečných bojů zničily bomby: „Když se Rusové blížili z východu, tak všichni z Uherského Brodu byli evakuováni do Maršova, taková díra v lese u Uherského Brodu. A když se vrátili, tak dům byl zbombardovaný,“ vypráví.

„Taková kuriozita je, že ta bomba – když Rusové bombardovali Uherský Brod –, ta bomba nevybuchla. Proletěla střechou, stropem do obývacího pokoje, proletěla pianem a zastavila se ve sklepě. Je taková rarita, že na stropě v obýváku visel lustr a ten zůstal skoro nepoškozený. Ten lustr má teď moje dcera, nechali jsme to spravit,“ dodává. Otci se v jeho profesi dařilo a za našetřené peníze chtěl nechat na původním místě postavit nový dům, vše ale nabralo po únoru 1948 jiný směr.

Tou dobou otec zastával funkci prokuristy v uherskobrodském národním podniku Sběr. Zaměstnanci Sběru – v čele s hlavním vedoucím Josefem Bruštíkem – se zapojili do protikomunistické letákové činnosti, což si tehdejší soud poté, co celá věc vyplula na povrch, vyložil jako pokus „zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky zaručené ústavou“, jak stojí v dodnes dochovaném rozsudku.[1] Z něj také vyplývá, že otec do protirežimních letákových aktivit přímo zapojen nebyl, ale věděl o nich – což k odsouzení zcela postačovalo.

Vešel jsem do chodby, tam byla rakev a v ní ležela mrtvola

Ve zpolitizovaném procesu komunisté poslali počátkem 50. let za mříže osm zaměstnanců n. p. Sběr. Šlo o Josefa Bruštíka (třináct let), Vladimíra Synečka (jeden rok), Jana Hromčíka (osm let) let, Annu Krmenčíkovou, provdanou Honovou (dva roky), Vladislava Koutného (osm měsíců), Ladislava Vladyku (tři roky), Josefa Jehličku (jeden rok) a v neposlední řadě otce Jaroslava Pijáka (dva roky). Trest si postupně odpykal v Uherském Brodě, Uherském Hradišti a částečně také v černouhelných dolech v Oslavanech na Brněnsku – právě tam dle údaje v úmrtním listu zemřel.[1]

Na svobodu se měl Jaroslav Piják st. dostat koncem března 1952. Namísto toho přišel z věznice nedlouho před datem propuštění dopis, ať si pozůstalí přijedou pro otcovo tělo. Pětiletý Jaroslav se tehdy vracel domů. „Dveře na chodbu nebyly zamčené, vešel jsem do té chodby a tam byla rakev a v ní ležela mrtvola. To mě úplně vyděsilo. Utekl jsem pryč a nechtěl jsem se vrátit. Nejprve jsem to nechápal, pak mi došlo, že to byl otec. Naštěstí dům měl okna nízko nad chodníkem, takže do doby, co tam ležel v rakvi, tak jsem lozil oknem,“ vzpomíná.

„Tatínek se měl vrátit koncem března. Vrátil se, ale v rakvi,“ shrnuje rodinnou tragédii. V dodnes dochovaném úmrtním listu[1] s datací 18. března 1952 je jako příčina úmrtí uvedeno adynamia cordis, selhání srdce. Nad skutečnou příčinou však zůstávají viset otazníky. Pro otcovo tělo tehdy jeli Jaroslavovi strýcové, jeden z nich pak mluvil o modřinách a známkách násilí – byl přesvědčen, že otce ubili. Druhý strýc to však popřel. K čemu tehdy skutečně došlo, se již zřejmě nedozvíme. Jaroslav Piják st. zemřel ve 38 letech. Jeho jméno dodnes připomíná pomník v Uherském Hradišti.

Kulka proletěla zdí. Dozorčí pluku to vzal jako atentát

„Tím, že maminka chodila do práce a my [se sestrou Ludmilou] jsme chodili do školy, tak vždycky říkám, že mě vychovala ulice. Měl jsem takové volno. Kdybych měl otce, asi by byl přísnější. Vyrostl jsem tak nějak málo disciplinovaně. Což se později ukázalo i na vojně [smích],“ přibližuje své dětství v 50. letech. Po základní škole měl navzdory dobrému prospěchu problém dostat se na stavební průmyslovku. Dodnes je přesvědčen, že se tak dělo kvůli cejchu syna politického vězně. Začal se učit zedníkem a teprve po dalším roce – díky konexím matčina kolegy z práce – jej počátkem 60. let na průmyslovku přijali.

Po jejím úspěšném absolvování chvíli pracoval na konstrukcích v uherskobrodském pobočném středisku Vítkovických staveb. Dokud nepřišel povolávací rozkaz. „Moc dobrý voják jsem nebyl [smích]. Ale žádné hrozné věci se mne nedotýkaly. Vozil jsem štáb, dělal jsem řidiče. Měl jsem gazíka a Moskviče a jezdil jsem,“ vzpomíná na léta ve službě v Klecanech u Prahy a dodává: „Nemůžu si stěžovat, ale byl jsem dost často v base. Třeba jsem nedostal vycházku, ale vykašlal jsem se na to a přelezl někde plot.“

V base byla jen dřevěná pryčna a zima a dle vyprávění tam skončil mnohokrát. Vůbec největší průšvih se odehrál nějak takto: „Celá rota jsme měli jít na službu hlídat u závory, hlídat munici. A nějaká rozumná hlava vymyslela, jestli ty ruské samopaly prostřelí dřevěnou zeď baráku, ve kterém bydlíme. Tak že to zkusíme. Losovali jsme, kdo bude střílet první, a vyšlo to na mne. Střelil jsem do té zdi, kulka proletěla a za tou zdí stál dozorčí pluku. A vzal to jako atentát. Takže já jsem měl strašný průser!“

Bylo mně tak nějak na nic

Aby se vyhnul hrozícímu vojenskému soudu, poslechl radu jednoho z kolegů-vojínů a nechal si injekčně aplikovat benzín do stehna. Po hospitalizaci, operaci a čase stráveném ve vojenské nemocnici se celý incident skutečně tak nějak zametl pod koberec, promlčel. „Dodneška to nechápu – ti doktoři přece museli vědět, co se stalo. Ale nějakým způsobem to fungovalo. Ještě dneska nad tím přemýšlím, když se dívám na tu jizvu na stehně,“ říká.

Do civilu se vrátil v měnící se atmosféře pražského jara a společně se svou matkou vstoupil do nově vzniklého klubu K 231. Ten sdružoval nejen bývalé politické vězně, ale také příbuzné nepřeživších politických vězňů. Na zakládání klubu se spolupodílela i výše zmíněná Anna Krmenčíková, provdaná Honová, jedna z odsouzených v politickém procesu s otcem. Naději na světlejší a svobodnější zítřky, kterou mimo celé řady dalších signálů velkou měrou ztělesňoval právě klub K 231, předčasně utnul srpen roku 1968.

Jaroslav Pijak tehdy z pozice cestmistra pracoval na výstavbě nové silnice z Bánova na Lopeník. „Krásně vyasfaltované! Svahy osázené trávou, všechno krásné. A během asi 14 dnů přijeli Rusové a všechno zničili. Rozbili silnici, rozbili svahy, vybourali se tam. Někteří tam dokonce přišli i o život. To mě strašně mrzelo. Bylo mně tak nějak na nic,“ vypráví. Dvaadvacetiletý Jaroslav pak společně s dalšími odvážlivci přetáčel ukazatele a pokřikoval nepřátelská hesla na projíždějící tanky. „Jenomže co nám to pomohlo? Nic!“ Tehdy se rozhodl, že Československo natrvalo opustí.

Změnilo se toho hodně

Psal se počátek listopadu 1968. Jaroslav si sbalil pár nejnutnějších věcí a se svou budoucí manželkou Annou Novákovou legálně vycestoval do Rakouska. Matka Ludmila věděla, že se nevrátí. „Pusu a piš!“ řekla mu tehdy na rozloučenou. V jejich nepřítomnosti pak komunistická moc odsoudila Jaroslava ke dvěma letům vězení, Annu k šesti měsícům. Oba zároveň přišli o občanství. To jim bylo navráceno až po sametové revoluci, v době, kdy již oba dávno měli občanství švédské – skrze něj se z Jaroslava Pijáka stal v roce 1967 Jerry Pijak (s krátkým ,i‘). 

Na cestu za novým životem si s sebou vzali jen pár osobních věcí, finanční úspory zašité v Annině kabátu, štangli salámu a láhev slivovice. Ve Vídni pak obcházeli ambasády ve snaze zajistit si nějakou cílovou zemi. Jenomže doba jim příliš nepřála, na podzim 1968 bylo Čechoslováků všude plno. Po několika pokusech a peripetiích se mladému páru doneslo doporučení, ať zkusí Švédsko – prý tam potřebují pracovní sílu. Vyřízení potřebných papírů šlo překvapivě rychle a ještě v listopadu 1968 následoval přesun na sever.

Začínali v táborech Ronneby a Kallinge, kde Jaroslav pracoval v tamní fabrice. Na jaře 1969 přesídlili do Malmö a nedlouho poté se vzali. Anna si našla zaměstnání jako asistentka prodeje, Jaroslav zastával funkci divadelního osvětlovače. K tomu po večerech studoval – základní školu, gymnázium a nakonec i IT nástavbu. V 70. letech se přestěhovali do Stockholmu, kde Jaroslav získal práci programátora. Do Československa se poprvé podíval v roce 1981, dříve to nešlo.

Naopak matka Ludmila do Švédska za svým synem přicestovala sotva několik měsíců po emigraci, hned v roce 1969. Coby důchodkyni ji komunisté pustili na Západ bez větších potíží. Manželé Pijakovi ve Švédsku vychovali dvě dcery – Miriam a Astrid, získali dobrá zaměstnání a pořídili si dům v prominentní stockholmské lokalitě Täby, ve kterém žili i v době natáčení pro Paměť národa v roce 2024. I přes pravidelné návštěvy o trvalém návratu do Česka nikdy příliš reálně neuvažovali. Ačkoliv… „Změnilo se toho hodně. Kolikrát si říkám, že tady [ve Švédsku] jsou lidé chudší než v České republice,“ zamýšlí se závěrem svého vyprávění Jaroslav Jerry Pijak.

 

[1] Dokument dostupný v dodatečných materiálech.