Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Zdeněk Pinc (* 1945)

• narodil se 10. února 1945 v Příbrami

• ve čtyřech letech onemocněl dětskou obrnou

• 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• činný ve studentském hnutí

• 1968–1969 redaktorem Literárních listů a později Listů

• od roku 1969 mu byl zakázán vstup na FFUK

• 1969–1989 přednášel na bytových seminářích

• v 70. letech pracoval jako romský kurátor, založil turistický oddíl pro romské děti

• podepsal Chartu 77

• pracoval pro družstvo Meta pod Svazem invalidů

• v roce 1990 začal vyučovat na katedře filozofie Pedagogické fakulty

• ředitelem Ústavu filozofie a religionistiky FFUK

• ředitelem Institutu základů vzdělanosti UK

• proděkanem Fakulty humanitních studií, která vznikla z Institutu základů vzdělanosti

• celý život psal do různých periodik a přednášel, je stále velmi aktivní

Dětství a mládí filozofa a vysokoškolského učitele Zdeňka Pince bylo předurčeno dvěma okolnostmi: tělesným postižením, způsobeným dětskou obrnou, a tím, že vyrůstal v hornické Příbrami. Narodil se zde 10. února 1945. 

Jeho otec František Pinc vyrůstal částečně na Podkarpatské Rusi, kde dědeček pracoval jako důlní vedoucí v solných dolech. Po událostech roku 1938 se rodina vrátila do Čech. František se vyučil jako obchodní příručí, později v Příbrami však byl důlním záchránářem. 

Matka Marie Pincová, za svobodna Noláčová, našla v Příbrami také zaměstnání jako uklízečka v budovách uranového průmyslu. Z její strany je Zdeněk Pinc spřízněn s hrabětem Jáchymem Ondřejem Šlikem, popraveným roku 1621 jako jeden ze sedmadvaceti českých pánů. 

Podle slov Zdeňka Pince byla jeho rodina zcela apolitická. Vzhledem k tomu, že dědeček v rámci měnové reformy roku 1953 přišel o pracně naspořenou penzi, sympatie ke komunistickému režimu u Pincových nevládly. Rodiče byli členy Církve československé husitské, ale víru ztratili pod vlivem osobní tragédie: před narozením syna Zdeňka jim postupně zemřely dvě malé dcerky. 

 

Jsem rodičům zavázaný, že mě nedali do Jedličkárny

V roce 1949 jim vážně hrozilo, že ztratí i své třetí dítě. Čtyřletý Zdeněk totiž onemocněl dětskou obrnou a potácel se na hraně života a smrti. „Mám velmi živý obraz ve své mysli: ležím na pojízdném lůžku, u kterého stojí dva pánové v bílých pláštích a baví se o tom, jestli přežiju. Jeden říká ,už je po něm’ a druhý namítá, že ještě ne. Já se na ně snažím zakřičet, že jsem živý. Maminka mi později potvrdila, že něco takového se skutečně odehrálo.“ 

Zdeněk pod vlivem obrny ochrnul na celou pravou polovinu těla, takže do první a druhé třídy ho matka musela nosit. Během šesti let absolvoval asi šestnáct léčebných pobytů v Janských Lázních. „Střídalo se vždy šest až osm týdnů v Janských Lázních, potom dva až tři měsíce doma, a znovu. Furt. Pro takhle malé dítě je to strašlivé. Já jsem to tam nenáviděl, nerad na to vzpomínám. Jako dítě jsem si vytvořil představu bdělého snu: představoval jsem si, že když jsem v lázních, jenom se mi to zdá. Doma jsem se celou dobu bál, že tam budu muset zase odjet.“ V deseti nebo jedenácti letech podle svých slov rodiče přesvědčil, že „radši zůstane mrzák“, než aby absolvoval další pobyty v Janských Lázních, kde mezi dětmi bujely nerůznější formy šikany. „Rodiče podepsali revers, že už do Janských Lázní jezdit nebudu a že nepůjdu do Jedličkárny. Za to jsem jim nejvíc v životě zavázaný. Nechtěl jsem se stát invalidou z profese,“ říká. 

Na začátku základní školy ještě zažil výuku náboženství, on sám však podle svých slov byl „zuřivým ateistou“. Některé tety z jeho příbuzenstva prý vyjádřily názor, že jeho postižení je trestem za blíže nedefinované hříchy jeho předků, protože „Hospodin trestá ty, kteří se provinili, a to do čtvrtého pokolení“. „Přišlo mi lepší, aby Hospodin nebyl, než kdyby byl a byl taková k…va, že na mě seslal to postižení,“ říká Zdeněk Pinc. „Dnes už mám tu věc s Bohem vyřízenou, jsem organizovaný křesťan.“ 

Postižení ovšem ovlivňovalo jeho dětský život i nadále. Nebyl například přijat do Pionýra: „Soudružka, která to měla na starosti, usoudila, že pionýři jsou předvoj dětí, stejně jako KSČ je předvoj pracujícího lidu. A mrzáci nemohou být pionýři.“ Později na druhém stupni základní škol on sám vstup do Pionýra odmítal, ale tehdejší třídní učitelka ho formálně napsala mezi členy, aby neměl problémy s přijetím ke studiu. V klukovském kolektivu se naproti tomu uměl snadno zařadit: „Byl jsem vůdčí povahy a byl jsem silnej. Uměl jsem se rvát, protože kdo se v Janských Lázních neuměl rvát, byl otrok…“ vzpomíná. Ale zároveň hodně četl a z místní knihovny si každý týden přinášel domů patnáct až dvacet knih. 

Brzy si začal dělat vlatní názor na povahu komunistickému režimu. První pochybnosti získal již jako sedmiletý, když s rodiči poslouchal rozhlasový přenos se skupinou Rudolfa Slánského a zarazil ho osud Bedřicha Reicina. „Překvapilo mě, když se Reicin přiznal, že dal Švermovi schválně malé boty, aby zahynul na omrzliny. Ptal jsem se táty: ,Nebyl ten Reicin za války v Rusku? A jak mohl dát Švermovi malé holínky, když byl v Rusku?’“ Otec přisvědčil, ale vzápětí malého Zdeňka varoval: „Tohle nesmíš nikomu říct, to by mohlo špatně dopadnout.“ Tehdy poprvé zahlédl propast mezi veřejnými proklamacemi a soukromým smýšlením. 

Příbram se proměnila v Klondike

Příbram, kde Zdeněk Pinc vyrůstal, zažívala v padesátých letech boom uranového průmyslu a proměnila se podle jeho slov v „Klondike“. Do původně tradičního středočeského městečka se nahrnula spousta lidí, kteří tu chtěli rychle vydělat peníze v uranových dolech. Po městě se pohybovali také trestanci, převážení v autobusech se speciálně upravenými sedadly, seřazenými ne za sebou, ale ve dvou řadách proti sobě. Město nicméně podle jeho slov nemělo převážně bolševický charakter, bylo „plné reakcionářů“, protože mnoho vězňů tady zůstávalo i po propuštění, zejména po amnestii roku 1960. K místnímu koloritu patřila i hospoda Na Mariánce, kterou u vchodu zdobil obrovský panel s obrázkem horníka a nápisem „Já jsem horník, kdo je víc?“ 

Zdeněk Pinc, narozdíl od naprosté většiny svých spolužáků, nenastoupil po základní škole ani do hornického učiliště, ani na hornickou průmyslovku, ale na Střední všeobecně vzdělávací školu neboli gymnázium. „Ze všech mých spolužáků se stali horníci, štajgři nebo důlní inženýři, a všichni se uchlastali nebo zařvali na šachtě. Já jsem tomu ze zdravotních důvodů unikl,“ konstatuje. Studium na gymnáziu podle něj bylo v té době ještě poměrně na úrovni, protože je vyučovali profesoři odchovaní prvorepublikovou tradicí. Dokonce i když si pro maturitní písemku z ruštiny svévolně změnil téma na „Za všechno, co je ve mně špatného, vděčím škole“, jeho vyučující odvrátil hrozící průšvih a ohodnotil ho dvojkou. 

Ovládnout a reformovat svaz mládeže 

„Dlouho jsem si myslel, že komunistům by se mělo pomoci v nápravě. V šedesátých letech se mohli komunisté i nekomunisté spolu normálně bavit i přátelit, kdežto o deset let později tvořili dva nesmiřitelné tábory,“ popisuje atmosféru uvolňování šedesátých let. 

On sám ji prožil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kam nastoupil roku 1963. Původně chtěl studovat filozofii a psychologii. Inspirovaly ho knihy i osobní setkání s divadelníkem a psychologem Ivanem Vyskočilem, který pořádal hodiny psychodramatu v diagnostickém ústavu v Obořišti. Obor filozofie-psychologie ale toho roku fakulta neotevřela, místo toho jej zařadili ke studiu filozofie a historie. Později vystudoval také divadelní vědu a sociologii. 

Studium filozofické fakulty podle něj v té době bylo na dobré úrovni, protože na školu se začali vracet vyučující, vyhození po roce 1948 - mezi nimi i Jan Patočka či Václav Černý. „Bylo to probuzení do jiného světa a života. Já jsem to tam miloval. Byla to nejlepší doba ke studiu, jaká mohla být,“ vzpomíná. 

On sám se aktivně zapojil do studentského života, když na začátku druhého ročníku založili z přáteli původně recesistickou skupinu Klika opozičních živlů. Vzápětí se ale reálně prosadili na akademické půdě, když sestavili opoziční kandidátku do fakultního výboru ČSM a podařilo se jim volby vyhrát. „Najednou jsme museli začít dělat politiku,“ konstatuje. 

Mimo jiné se rozhodli vzepřít „demokratickému centralismu“, prosazovanému komunistickým režimem na všech úrovních, a začali po vlastní ose komunikovat s podobně naladěnými výbory ČSM na dalších fakultách. Postupně se jim podařilo prosadit založení samostatného vysokoškolského výboru ČSM, který měl statut okresního výboru; byl tedy na stejné úrovni jako výbory pro jednotlivé pražské městské části). „A my jsme ten vysokoškolský obvodní výbor postupně ovládli,“ říká Zdeněk Pinc. Ovládnout a zevnitř reformovat jedinou povolenou mládežnickou organizaci jim přišlo účinnější a realističtější než zakládat jinou, nezávislou na režimu. Dařilo se jim prosazovat vlastní program: sociální výhody pro studenty, manželské koleje, možnost studentů podnikat, pro studenty získali palác Merkur, kde zřídili studentský klub Vltava. 

Diskuse v Pincárně a filmový klub

Již v roce 1967 se ale Zdeněk Pinc podílel na založení Pražského akademického spolku PAS, který nebyl součástí Národní fronty. Zjistili totiž, že založení spolku s celostátní působností by muselo být povoleno ministerstvem vnitra, ale spolky s okresní nebo krajskou působností mají pouze povinnost registrovat se na příslušném národním výboru a spolek může zahájit svou činnost již od chvíle, kdy podá žádost o registraci. „Ve stanovách spolku mimo jiné stálo, že jeho členové považují svoje svědomí za důležitější než stranická usnesení. To se vyžadovalo zejména od členů KSČ. Takže komunisté, kteří se chtěli stát členy našeho spolku, museli prohlásit, že svého svědomí si váží víc než ,objektivní pravdy’ KSČ,“ vysvětluje Zdeněk Pinc. 

Spolek pořádal pravidelné debaty nejprve v prostorách SAKS, Studentského akademického klubu strojařů, a později se přesunul do prostor pionýrské klubovny v Kateřinské ulici. „Moderátorem těchto diskusí jsem byl já, a tak se klubovně říkalo Pincárna,“ usmívá se Zdeněk Pinc. 

Spolek pořádal také filmová promítání, na něž si pronajímal filmový klub v Klimentské ulici. Jedním z uváděných filmů byl například snímek Jana Němce O slavnosti a hostech, který se z politických důvodů nesměl promítat v běžné distribuci. 

Chceme světlo, chceme studovat!

Jednou z přelomových událostí předcházejících Pražskému jaru 1968 byly studentské bouře na podzim 1967. V té době se ekonomické slabiny socialismu projevovaly mimo jiné nedostatkem elektrického proudu, což vedlo k pravidelnému vypínání elektřiny na různých místech. Výrazně postiženy byly i strahovské koleje, kde byli ubytováni studenti ČVUT. Důležitou součástí jejich studia byly rysy, na kterých nemohli pracovat, když na kolejích vypnuli světlo. Tehdejší děkan strojní fakulty se však vyjádřil, že ho to nezajímá - pokud studenti rysy neodevzdají, budou vyhozeni. „Zoufalí studenti se po jedné takové několik hodin trvající epizodě bez proudu sebrali a vyrazili do centra Prahy. Skandovali ,chceme světlo, chceme studovat’. Policie to vyhodnotila tak, že protestují proti ,temnotě’ bolševiků. Tudíž na ně poslali pohotovostní jednotky a na Újezdě pod Strahovem dostali pěknou nakládačku,“ popisuje Zdeněk Pinc. Situace se vyhrocovala i v nacházejících dnech, organizátorům akce hrozilo přísné potrestání. Vysokoškolskému výboru ČSM se však podařilo dostat informaci o těchto událostech na jednání ÚV KSČ a protože mnozí z jeho členů měli děti na pražských vysokých školách, postavili se na stranu studentů. 

„Studenti se nejenže nespokojili s tím, že nebudou potrestáni, žádali potrestání policie,“ říká Zdeněk Pinc. On sám byl zvolen do vyšetřovací komise, jejího zasedání se ale nikdy reálně neúčastnil. „Nepustili mě tam, nechali mě sedět na chodbě,“ konstatuje. 

Veřejnost vnímala skutečnost, že studenti nebyli potrestáni, jako velké vítězství, studenti však výsledek vyšetřování považovali za porážku, protože policie nebyla volána k zodpovědnosti. Zdeněk Pinc tak na konci roku 1967 prožíval značnou deziluzi: „My jsme od toho režimu už nic nečekali.“ 

„Všechno bude dobrý.“ 

Ještě před koncem roku proto požádal o vyškrtnutí z KSČ ze zdravotních důvodů: „Kolegům a učitelům na fakultě jsem řekl, že ani tak nejde o moje postižení dětskou obrnou, jako o to, že si nechci zakládat na schizofrenii.” Asi po týdnu dostal předvolání na stranickou disciplinární komisi, což znamenalo, že KSČ uvažuje o jeho disciplinárním potrestání a vyloučení. „Já jsem se ovšem v té době považoval již za zbaveného členství ve straně, a tak jsem na tyto výzvy nereagoval.“ 

Druhý svátek vánoční roku 1967 trávil na oslavě u Ivana Klímy, kde ho zastihl telefonát člena ÚV KSČ Josefa Borůvky, který v ústředním výboru strany patřil k opozičnímu křídlu. Informoval ho, že se účastnil bouřlivého zasedání na ÚV a „všechno bude dobrý“. 

Tato událost byla předzvěstí nadcházejícího politického uvolnění, později známého jako Pražské jaro. Zdeněk Pinc ho brzy zpozoroval například v tom, že v rozhlasovém pořadu Písničky s telefonem najednou zaznívaly nebývale otevřené rozhovory, například na téma procesů v padesátých letech. 

Na 4. ledna 1968 byla svolána pražská konference ČSM, na níž členové předsednictva vyzvali členskou základnu, aby z ČSM vystoupila. Velká část pražských vysokoškoláků tak podle Zdeňka Pince skutečně učinila. „Tři roky předtím jsme studenty přesvědčovali, že je lepší být v ČSM a snažit se v jeho rámci něco dělat. Teď jsme ale řekli, že si musíme vybudovat vlastní organizaci mimo rámec Národní fronty.“  Touto organizací se měla stát Akademická rada studentů ARS. 

Jaro a léto v Literárních listech

Na začátku února 1968 nastoupil Zdeněk Pinc do redakce Literárních listů, jež navazovaly na Literární noviny, zakázané na podzim 1967. Podílel se zde mimo jiné na vydávání pamětí Josefy Slánské a dalších textů, reflektujících minulost padesátých let. „Nemysleli jsme, že Pražské jaro může skončit dobře. Ale věděli jsme, že je to příležitost některé věci otevřít, objasnit a říci na plnou hubu.“ 

Za svůj největší novinářský úspěch v Literárních listech považuje reportáž z červencového zasedání ÚV KSČ. Zdeněk Pinc s kolegou Bohuslavem Šnajdrem, vybaveni magnetofonem, tehdy v přestrojení za kameloty pronikli přímo na zasedání ÚV a kladli tam přímé otázky jeho účastníkům. „Tenkrát nebylo běžné, že by novináři chodili s nahrávací technikou, takže většina soudruhů si magnetofonu ani nevšimla. A když si všimli, bylo už pozdě.“ Zdeněk Pinc se tehdy dočkal pochvaly od váženého kolegy z Literárek, Ludvíka Vaculíka: „Myslel jsem, že puknu. Pýchou jsme se vznášel na nebesích.“ 

V létě 1968 Zdeněk Pinc ještě stihl týdenní reportáž z Bulharska: popsal podmínky ve sběrném táboře pro Bulhary z vnitrozemí, kteří bez povolení („puťovky“) v rámci vlastní země vyjeli na rekreaci k Černému moři. 

Literární listy v té době uveřejňovaly jména signatářů manifestu Dva tisíce slov a redakce měla k dispozici jejich jmenné seznamy. „Když jsme jednadvacátého srpna přišli do redakce, všechny tyto seznamy jsme spálili v kamnech,“ poznamenává Zdeněk Pinc. 

V průběhu jara či léta 1968 dostal Zdeněk Pinc zprávu, že KSČ zastavila jeho disciplinární řízení a ráda ho přivítá zpět ve svých řadách. „Odpověděl jsem, že když je komunistická strana teď už dost pokroková, tak mě nepotřebují.“ 

Čekali jsme, že nás postřílejí nebo pošlou na Sibiř

Když se Zdeněk Pinc brzy ráno 21. srpna 1968 dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ihned vyrazil do redakce Literární listů. Na Kalininově, dnešní Seifertově ulici si stopnul auto, jehož řidič, muž jménem Tonda, celý následující týden pracoval pro redakci jako taxíkář. 

Vzhledem k tomu, že byl srpen, mnoho redaktorů bylo na dovolené. Do redakce však dorazil spisovatel Karel Michal, občanským jménem Pavel Buksa, s tím, že se „hlásí do služby“. 

Dopoledne v redakci zazvonil telefon z redakce ostravských novin Nová svoboda. Jejich redaktor hlásil, že sovětští vojáci jim odstřihli všechny telefony s výjimkou jediného, určeného pro telefonování do Prahy. Prý má k dispozici tiskárnu, ale chybí mu agenturní zpravodajství. Domluvili se tedy, že z redakce Literárních listů mu budou každou celou hodinu podávat zprávy. 

Krátce po třetí hodině odpoledne však přišlo varování z nakladatelství Československý spisovatel, že je právě obsadili sovětští vojáci a nyní hledají redakci Literárních listů. V redakci zavládlo ještě větší napětí. „Na mě padla taková chvíle statečnosti a řekl jsem: ,Podívejte, já nikam nepůjdu, protože jsem tomu chlapíkovi z Ostravy slíbil, že ve čtyři hodiny mu podám další zprávy,’“ říká Zdeněk Pinc. Všichni v těch okamžicích věřili, že jim skutečně jde o život. Nakonec bylo rozhodnuto, že se Zdeňkem Pincem zůstane v redakci Pavel Buksa. 

Na ulici před redakcí se objevil sovětský obrněný transportér s otočnou kulometnou věží. „My jsme počítali minuty. Nebyla to zrovna legrace. Tenkrát jsme si všichni mysleli, že až nás dostanou, v lepším případě nás postřílejí, v horším případě nás pošlou na Sibiř.“ 

Konečně nadešla čtvrtá hodina a znovu telefonoval redaktor z Ostravy. Zdeněk Pinc mu referoval o aktuální situaci, poté se s ním rozloučil a spolu s Pavlem Buksou redakci opustili. „Dole na lavičkách na nás čekalo asi šedesát lidí.“ 

Poté dorazil autobus, řízený publicistou Vladimírem Bystrovem. Ten redakci Literárních listů nabídl, že dále můpže pokračovat ve své činnosti v Barrandovských filmových ateliérech. 

„Jsem rád, že už jsem starý,“ řekl Seifert

Zdeněk Pinc upozorňuje, že v prvních dnech bezprostředně po okupaci se on i lidé v jeho okolí domnívali, že do země se pod taktovkou Sovětů vrátí teror padesátých let: „Mysleli jsme si, že to bude pokračovat tím, co je ve stalinismu běžné, že se likviduje kulturní elita. Že tito lidé půjdou na řadu jako první.“ 

Proto se s dvěma přáteli, básníky Antonínem Brouskem a Pavlem Šrutem, vypravil za Jaroslavem Seifertem s úmyslem „zachránit ho“ tím, že ho odvezou do emigrace. 

„Hoši, já už nikam nepojedu. Já už jsem starej člověk,“ řekl jim Jaroslav Seifert. A dodal: „Ale jedno vám řeknu: já jsem rád, že jsem starej člověk.“ 

„Litoval nás kvůli tomu, co nás čeká,“ dodává na vysvětlenou Zdeněk Pinc. 

I on sám v prvních dnech uvažoval o odchodu do emigrace, už měl zamluvené místo v autě odjíždějícím do Švýcarska. Těsně před odjezdem tuto zprávu telefonoval svým rodičům: „Táta mi do telefonu řekl takovým zlomeným hlasem: ,Když si myslíš, že už tady nemáš perspektivu, tak jeď. My to tady s maminkou nějak doklepeme.’ A na mě to nějak dolehlo. Rozloučil jsem se a řekl jsem, že nikam nepojedu.“ 

Volba nejmenšího, nebo největšího zla?

Po návratu československého politického vedení z Moskvy 28. srpna 1968 došlo podle Zdeňka Pince mezi veřejností k dramatické proměně nálad. Do té doby byla populace v postoji proti okupantům víceméně jednotná. Od této chvíle však mnozí lidé viděli naději v podvolení se okupaci: „Oni byli šťastní, že naši politici se z Moskvy vůbec vrátili. To považovali za vítězství. A říkali si, že když nezabili je, tak nezabijí ani nás.“ 

Zdeněk Pinc se 28. srpna 1968 účastnil demonstrace proti dohodám, podepsaným politiky v Moskvě. Podle jeho slov zpočátku v zástupu okolo Národního divadla kráčelo několik tisíc lidí, ale než průvod došel k soše sv. Václava na Václavském náměstí, zbylo jich jen několik desítek. „LIdi na nás pokřikovali: ,Vy chcete, aby naše děti měly hlad?’ ,Vy nechcete, abychom to přežili?’ Bylo to opravdu strašné.“

 Hrdinská atmosféra, která vládla v prvních dnech po 21. srpnu, se podle něj proměnila ve svůj opak a heslo „Jsme s vámi – buďte s námi,“ které v prvních dnech lidi spojovalo s politickým vedením, se stalo „heslem zrádcovským“. „Převládlo přesvědčení, že naši politici v Moskvě zvolili nejmenší zlo. Já jsem si ovšem už tehdy myslel, že zvolili to největší zlo. Protože tu naši solidaritu zradili.“ 

I redakce Literárních listů v tomto vypjatém období podpořila československé vedení a podpis Moskevských protokolů. Podle Zdeňka Pince se proti tomu v redakci postavili pouze tři lidé: kromě něho ještě spisovatelé Jaroslav Putík a Karol Sidon. On sám tehdy napsal článek o tom, že „Dubček má ještě jednu možnost – tu galileovskou. Může říct ,a přece se točí’ a trvat na tom, že dohody byly podepsány pod nátlakem.“ Dělníci v tiskárně ale odmítli jeho text sázet. 

Čin Jana Zajíce byl závazkem

V následujících měsících Literární listy nevycházely (nakrátko obnoveny byly zase až v listopadu 1968 pod názvem Listy). Zdeněk Pinc v tomto období čerpal stipendium Literárního fondu a psal svou dizertační práci. 

„Od podzimu 1968 přes Palachiádu, to pro mě byly strašné časy,“ konstatuje. Sebeupálení Jana Palacha ho velmi silně zasáhlo, jako ještě důležitější však vnímá oběť Jana Zajíce na konci února 1969. „Honzu Zajíce vedla potřeba v tom načatém díle nepolevit, protože to byla jediná cesta, jak něčeho dosáhnout,“ říká Zdeněk Pinc. Janu Palachovi se podle něho podařilo vyburcovat společnost, veškerá energie se však podle něj soustředila na to, aby se podobná tragédie už neopakovala. Činu Jana Zajíce se proto také dostalo mnohem menší publicity. On sám ho však vnímal jako závazek: „Myslel jsem si, že když to bude pokračovat, dříve či později musím přijít na řadu. Takhle jsme to cítili, byla to naše věc. Ale pro většinu společnosti to už nebyla jejich věc.“ 

Sám se ovšem v tomto období ocitl ve velmi těžkém psychickém i fyzickém stavu. „Dokonce mi v tom čase chybí asi čtrnáct dnů, o kterých nevím, co jsem vlastně dělal. Nejspíš jsem je nějakým způsobem prospal.“ Později se v nemocnici dozvěděl, že zřejmě prodělal zápal mozkových blan v takzvané spavé formě. 

Krátce nato měl skládat poslední státnici z filozofie a vzhledem ke svému stavu ji chtěl odložit na pozdější termín. Šéf katedry Ludvík Svoboda mu ale sdělil, že odložit státnici není možné a komise k jeho zdravotnímu stavu přihlédne. Zkoušku složil za jedna. Až později se dozvěděl, že jeho jméno se ocitlo na seznamu lidí, kteří nemají dostat diplom. Kdyby si nechal zkoušku odložit, školu by už nemohl dokončit. 

Normalizaci jsme si udělali sami

Rok 1969 popisuje Zdeněk Pinc jako dobu úplné beznaděje: „Nikdo z nás si nemyslel, že se to může za našeho života změnit. A velmi dlouhou dobu se to pak pořád jenom zhoršovalo. Byl to opravdu hrozný čas. Ale spousta reformních autorů v té době publikovala z dnešního pohledu velice naivní texty. Obelhávali jsme se, jak jsme mohli,“ říká Zdeněk Pinc a cituje Karla Kryla: „Věřili jsme na pokoru u popravčí káry.“ Nástup Gustáva Husáka k moci vnímal paradoxně jako úlevu: „Říkali jsme si, že teď se konečně ukáže, kam až jsme se zavázali ustoupit. Aspoň uvidíme, kde je to dno.“ Zároveň věřili, že Husák, který sám byl obětí procesů padesátých let, nepřipustí, aby se historie v této formě opakovala.

Normalizaci, která pozvolna přicházela, popisuje jako „zvláštní dohodu ovládajících a ovládaných. Je to ta nejstrašnější spolupráce, na jakou můžete přistoupit. My vás nebudeme nutit, abyste věřili v to, co hlásáme. Nechte nás v klidu vládnout a my vás necháme v klidu krást a švindlovat, ale musíte dát pozor, abyste to nepřehnali.“

Češi si podle něj rádi namlouvají, že normalizace nám byla vnucena ze SSSR: „Ale to vůbec není pravda. Normalizaci jsme si udělali sami. Sami jsme se ponížili a zničili.“ 

Na konci března 1969 Zdeňku Pincovi skončilo stipendium Literárního fondu a nastoupil do redakce obnovených Literárních listů, které nyní vycházely pod zkráceným názvem Listy. Práci redaktorů ztěžoval nově nasazený cenzor jménem Diblík, který do všech textů výrazně zasahoval. Spisovatel Václav Čtvrtek na cenzuru podle něj svérázně reagoval tím, že napsal fejeton s názvem Popis hrnečku. V textu nebylo nic jiného než detailní popis porcelánového hrnku. „Samozřejmě každý pochopil, že Václav Čtvrtek tím upozorňuje, že o ničem jiném se psát nedá. Ale soudruh Diblík ten fejeton zabavil s komentářem: ,Tady se píše, že hrníček je vysoký 21 centimetrů. Jednadvacátý srpen nám připomínat nebudete!’“ 

V květnu 1969 pak bylo vydávání Listů definitivně zastaveno. 

Jan Patočka „cítil, že byl vyvolán jménem“

V říjnu 1969 nastoupil Zdeněk Pinc na filozofickou fakultu jako interní aspirant a jeho školitelem byl Jan Patočka. Vzhledem k tomu, že byl bezpartijní, se ho netýkaly stranické prověrky, ale pouhých několik dní po nástupu se ocitl na seznamu lidí, kteří na fakultě nesmějí učit. Vzhledem k jeho zdravotnímu postižení ho ale fakulta nemohla ani propustit, a tak celé tři roky, až do podzimu 1972, setrvával v jakémsi vakuu, kdy sice pobíral výplatu, ale nesměl do školy docházet: „My jsme měli dokonce zakázáno tam chodit, protože bychom rozvraceli pracovní morálku. Nesměl jsem si docházet ani pro výplatu, dostával jsem ji na účet ve spořitelně.“ 

Jeho školitel Jan Patočka nicméně na filozofické fakultě nadále přednášel až do roku 1972, kdy byl penzionován.  Podle Zdeňka Pince nebyl Jan Patočka do té doby v žádném výrazném konfliktu s komunistickým režimem: „Nelze říci, že by ho do té doby nějak pronásledovali. Nechci to bagatelizovat, ale všechny potíže se snažil řešit smířlivě.“ Velkým zlomem se stala až jeho role mluvčího Charty 77 na přelomu let 1976 a 1977, která k těmu přivedla pozornost Státní bezpečnosti a vystavila ho těžkým výslechům, jež nakonec v březnu 1977 vedly k jeho smrti. Zdeněk Pinc se domníval, že Patočka v té době cítil potřebu završit své filozofické dílo nějakým skutkem – a tím se stal právě podpis Charty. „On to chápal tak, že byl vyvolán jménem. To je jako Boží vyvolení, které má podobu zápasu a člověk se v něm musí osvědčit. Viděl, že to je věc, kterou musí udělat právě on.” 

Známá slova Jana Patočky o tom, že „existují věci, za které stojí za to trpět“, dává Zdeněk Pinc do bezprostřední souvislosti s činem Jana Palacha a s tím souvisejícím selháním české společnosti, která se starala především o to, aby se podobná znepokojující tragédie již neopakovala. 

Marx třikrát, Hitler osmatřicetkrát

Zdeněk Pinc tušil, že na fakultu se již nebude moci vrátit, a tak si již v roce 1970 začal hledat jiné pracovní uplatnění. Fotograf Jaroslav Krejčí, který v té době pracoval pro nakladatelství Albatros, mu nabídl možnost zapojit se do projektu třídílné Encyklopedie pro děti a mládež. Projekt měl dlouhou historii, část textů pro něj byla napsána již v padesátých letech a mezitím silně zastaraly. Zdeněk Pinc se ujal redaktorské práce a po čase odevzdat šest set stránek prvního dílu encyklopedie. Hodnotící posudek na něj měla napsat Blanka Filipcová z Filozofického ústavu ČSAV. „Tahle neuvěřitelná mrcha napsala šestnáctistránkový posudek, který začínal slovy: ,V celé knize se Marxovo jméno vyskytne třikrát a Leninovo čtyřikrát, zatímco jméno Adolfa Hitlera se vyskytne osmatřicetkrát. Z českých filozofů se vyskytuje pouze jméno Patočkovo.’“ Hodnotitelka nejenže nedoporučila encyklopedii k publikování, ale navíc radila „zvážit, jestli má být autorům poskytnuta možnost dále publikovat.“ 

Další ránu angažmá Zdeňka Pince v Albatrosu zasadil jeho negativní posudek, který sem doputoval z filozofické fakulty. Zaměstnat ho totiž mohli jen v případě, kdyby z FFUK odešel ze zdravotních důvodů. V posudku byl ale zmíněn „prohřešek“ z roku 1968, kdy v jednom ze svých textů urazil šéfredaktora Rudého práva Oldřicha Švestku a jeho zástupce Jana Fojtíka. Naděje na zaměstnání v Albatrosu se tak rozplynula. 

Po odchodu z filozofické fakulty proto nastoupil do časopisu Zdraví, vydávaného Červeným křížem. 

Dvacet let bytových seminářů

Již od podzimu 1969, kdy mu bylo zakázáno vyučovat na filozofické fakultě, začal Zdeněk Pinc přednášet na prvních bytových seminářích. Ty se zpočátku konaly v bytě filozofky Dani Horákové v Pařížské ulici a později v dalších domácnostech. 

„Vypadalo to jako klasický seminář. Já jsem o něčem povídal a posluchači mohli diskutovat.“ Jeho přednášky se týkaly témat z klasické i moderní filozofie, od antiky až po Husserlovu a Patočkovu fenomenologii. Posluchači se nejprve rekrutovali z jeho studentů z FFUK, které by za jiných okolností vyučoval na fakultě. Postupně k nim přibyli studenti jaderné fyzicky z ČVUT, programátoři, studenti architektury. „Pro nás bylo velmi důležité, že velká část posluchačů nebyli lidé z disentu,“ říká Zdeněk Pinc. 

Jeden okruh posluchačů představovali mladí protestantsky orientovaní křesťané z Moravy, kteří v Praze pracovali na stavbě metra. Patřil k nim také student architektury brněnského VUT Pavel Švanda, který roku 1981 za podivných okolností zahynul v propasti Macocha. Podle přesvědčení svých nejbližších byl zavražděn nebo dohnán k sebevraždě Státní bezpečností. „My jsme se v tom tenkrát hodně angažovali, snažili jsme se na tu věc vrhnout světlo. Je velmi pravděpodobné, že StB v tom hrála velkou roli,“ konstatuje Zdeněk Pinc. 

V pořádání seminářů pokračoval až do roku 1989, přičemž poté, co založil rodinu, mu posluchači někdy vypomáhali i s různými manuálními pracemi nebo úpravami v domácnosti. 

Zdeněk Pinc se podílel také na vydávání samizdatových knih a časopisů. Byl prvním šéfredaktorem časopisu Spektrum, který byl „nejambicióznějším pokusem té doby vytvořit paralelní polis, udělat se kulturně pro sebe“. Přepisoval texty pro Edici Petlice Ludvíka Vaculíka, publikoval texty v exilovém časopisu Svědectví, který uveřejnil například jeho nekrolog na Jana Patočku. 

Gadžo znamená „bez tváře“

Na podzim 1974 nastoupil Zdeněk Pinc u Správy sociálních služeb Národního výboru Prahy jako romský kurátor, nebo, řečeno tehdejším slovníkem, „kurátor pro otázky cikánského obyvatelstva“. Sám měl na starosti celou Prahu 8, včetně čtvrtí jako Libeň a Karlín, kde v té době žila početná romská komunita. 

„Já jsem tam nechtěl. Já jsem se Cikánů bál a šel jsem tam jenom proto, že jsem vůbec neměl kam jít,“ přiznává Zdeněk Pinc. Spolu s ním pracovala v sociálních službách řada lidí, kteří v té době kvůli kádrovým problémům těžko hledali zaměstnání, mezi nimi hned několik budoucích signatářů Charty 77. „Byli jsme terénní pracovníci. To znamená, že jsme chodili po rodinách, vytvářeli jsme evidenci a přehled o tom, kde jsou jaké problémy. Zároveň jsme se rodinám snažili pomáhat.“

K práci terénního kurátora ho mimo jiné lákala vidina poměrně volné pracovní doby. Nakonec ale své práci věnoval veškerý čas, energii a velké nadšení. „My všichni jsme se tam [mezi Romy] báli jít a všichni jsme si to prostředí do značné míry zamilovali.“ 

Pražští Romové v té době prožívali období, kdy se tradiční rodová struktura již zhroutila a v támci normalizace byl zrušen i Svaz Cikánů–Romů, založený v roce 1968. Byli vystaveni šikaně úřadů i neohrabaným pokusům o asimilaci. Současně si ještě uchovávali řadu svých tradic i svůj jazyk. Zdeněk Pinc se svými kolegy se proto začali určit romsky. 

„Oni umí být báječným způsobem smutní i báječným způsobem veselí. Zatímco my podle nich neumíme být ani smutní, ani veselí, a vždycky jsme takoví nijací. Ve slovníku se píše, že jejich slovo pro bílé, ,gadžo’, znamená ,nekastovní’. Ale vlastně to znamená něco jako ,bez tváře’,“ říká o Romech Zdeněk Pinc. Proto si také velmi považoval, když ho v jedné z romských rodin přestali nazývat „gadžo“ a říkali mu jeho jménem. 

Během tří let, kdy pracoval jako romský kurátor, se Zdeněk Pinc angažoval v mnoha případech diskriminace a v mnoha různých situacích se snažil zlepšovat podmínky života Romů na Praze 8. Bojoval o navrácení dětí, které byly odebrány z rodin do dětských domovů, snažil se řešit bytové problémy rodin. U dětí, které byly považovány za nevzdělavatelné, prosadil, že mohly chodit alespoň do zvláštní školy. Angažoval se v případech, kdy Romové byli nespravedlivě obviněni z trestných činů. Pořádal zdravotně výchovné kurzy pro romské dívky a letní tábory pro romské děti. Založil také romský turistický oddíl. 

Při všech těchto aktivitách narážel na četná kulturní nedorozumění mezi Romy a většinovou společností. Většina Romů například nechápala smysl vzdělání, protože viděli, že vzdělaní lidé vydělávají méně než ti, kdo pracují manuálně. Romští rodiče nebyli ochotni pobyt svých dětí na táboře zaplatit, protože byli zvyklí, že naopak oni mají materiální výhody z toho, že své děti „půjčují“ na tábor. 

Ty děti to nikdy nepochopily

Jeho práce romského kurátora skončila po podpisu Charty 77. Správu sociálních služeb museli ze stejného důvodu, pro „ztrátu důvěry“, opustit i tři jeho kolegové. 

Zdeněk Pinc se snažil udržet alespoň svůj romský oddíl, který do té doby fungoval jako turistický oddíl Tělovýchovné jednoty Motorlet. Oddíl se však stal středem pozornosti Státní bezpečnosti a TJ Motorlet Zdeňka Pince nakonec vyzvala, ať se přeregistrují jinam. Novým zřizovatelem se měla stát Tesla Žižkov. „Tak jsme se tam přeregistrovali. A co se stalo? Mě přeregistrovat odmítli. Tímto způsobem se mě zbavili.“ 

Nátlak Státní bezpečnosti nakonec způsobil, že Zdeněk Pinc již nemohl pro oddíl pracovat a oddíl se roku 1980 rozpadl. „Ty děti nikdy nepochopily, co se to stalo. Jak jim to vysvětlíte? Bylo to hrozné,“ říká Zdeněk Pinc. Na adresu normalizačního režimu dodává: „Oni věděli, že děláme práci, kterou nikdo nechce dělat, že ta práce má pozitivní výsledky, a přesto ji s gustem zamordovali.” 

Částečnou satisfakci mu teprve v nedávné době přinesl soudní proces s bývalými příslušníky StB, kteří tehdy jeho oddíl pronásledovali. Oba odešli od soudy se stejnými podmíněnými tresty, přestože jeden z nich reflektoval svou vinu a omluvil se, zatímco druhý svou vinu dodnes odmítá. 

Tři práce, pět pokrývačů

Práce romského kurátora změnila Zdeňku Pincovi život ještě v jednom ohledu: díky ní potkal svou budoucí manželku Elišku Urbanovou. „Měli jsme dvě svatby, jednu cikánskou, kde byl celý romský oddíl, a jednu s příbuznými,“ říká Zdeněk Pinc. 

Přiznává, že kvůli zdravotnímu postižení vlastně příliš nedoufal, že se někdy ožení, a setkání s Eliškou mu změnilo život: „Jako by se všechna znamínka v závorce změnila na ta obrácená. Já jsem to považoval za něco na způsob zázraku, protože jsem nikdy nedovedl pochopit – a dnes to nechápu o nic líp než na začátku – že si mě taková prima osoba mohla vzít a že jsem se dočkal toho, že jsem začal žít normální život.“ Postupně se jim narodilo pět synů: František, Vratislav, Benedikt, Jindřich a Matěj. 

V osmdesátých letech podle jeho slov pociťoval pozornost Státní bezpečnosti méně a méně, mimo jiné proto, že kvůli starosti o početnou rodinu neměl tolik času na disidentské aktivity. 

Až do roku 1981 žili v jedné místnosti na Žižkově v Cimburkově ulici, poté se jim podařilo byt vyměnit za větší, ovšem zcela zdevastovaný, na Praze 2 pod vyšehradskou pevností. V bytě byl suchý záchod, chybělo napojení na kanalizaci i topení.

Zdeněk Pinc proto veškerou energii věnoval výdělečné činnosti. Kromě denního zaměstnání psal pod cizími jmény texty pro Československý rozhlas, jedním z jeho „pokrývačů“, tedy lidí, kteří jeho práci zaštítili svým jménem, byl pozdější ředitel TV Nova Vladimír Železný. 

Přes den byl zaměstnán v podniku Meta, výrobním družstvu Svazu invalidů, které lidem se změněnou pracovní schopností zajišťovalo práci z domova. Jednalo se o velmi širokou škálu činností od manuální výroby po intelektuální práci. Zdeněk Pinc například s Karlem Kynclem a Luďkem Pacovským dostali za úkol na zakázku státní firmy vytvořit pětijazyčný technický tezaurus, tedy kompletní pokladnici termínů ze všech technických oborů. „Ve Spojených státech na tom dělalo sto lidí pět let. My jsme to měli stihnout ve třech lidech za dva roky, a Karel Kyncl to dělal jenom na půl úvazku. Karel Kyncl si slova do slovníku často vymýšlel. Ale nikomu to nevadilo, protože to nikdo nekontroloval,“ vysvětluje Zdeněk Pinc. 

Po nocích pak ještě chodil na směny jako noční hlídač, nejprve do Filozofického ústavu ČSAV, odkud ho vyhodili za „rozvracení pracovní morálky“, posléze do Tuzexu v Palackého ulici a do Ústřední rady družstev na Těšnově. 

V polovině osmdesátých let ještě jednou uvažoval o emigraci. Do Prahy tehdy přijela manželka filozofa Erazima Koháka, který vyučoval na univerzitě v Bostonu, a nabídl mu tam profesorské místo. „S tou paní jsem se několikrát sešel a vážně jsem o tom uvažoval, protože jsme na tom byli finančně opravdu špatně. Ale měl jsem z toho strach. Jednak jsem neuměl dobře anglicky, jednak jsem měl obavy, zda bychom se s Erazimem Kohákem dobře shodli.“ Nabídku tedy nakonec odmítl. 

Něco na způsob zázraku 

Zdeněk Pinc je celoživotním znalcem a chovatelem ptáků. V druhé polovině osmdesátých let se mu díky tomu začalo finančně lépe dařit. Přišel totiž na to, že ptáci, kteří na sovětském Dálném Východě patří k běžným druhům, se v západní Evropě prodávají za stovky marek. Když tedy v roce 1986 dostal zpátky cestovní pas, začal jezdit do Sovětského svazu, kde nakupoval ptáky, dovážel je do Československa a zde prodával belgickému překupníkovi. 

Při první z těchto cest, kterou podnikl se svým synem Vratislavem roku 1986, uvízl při zpáteční cestě na nádraží v Moskvě. S živými ptáky nemohli cestovat letadlem a lístky na vlak byly nadlouho dopředu vyprodané. Na nádraží strávili několik dnů a mimo jiné zde v televizi sledovali 27. sjezd KSSS, kde vystoupil nově zvolený první tajemník Michail Gorbačov. „Já si myslím, že to je člověk, kterému jsme nejvíc zavázaní,“ říká Zdeněk Pinc. 

V SSSR v té době nastaly velké změny, svoboda slova byla s tehdejším Československem podle Zdeňka Pince nesrovnatelná. On sám tehdy stále ještě nedoufal, že by se mohl dožít pádu normalizačního režimu. Na podzim 1989 dokonce se ženou počali pátého syna Matěje, protože měli v úmyslu odstěhovat se z Prahy na venkov a soustředit se výhradně na rodinný život. 

V listopadu 1989 se ovšem situace radikálně změnila. Komunistický režim padl podle slov Zdeňka Pince „až příliš snadno.” Vyhýbá se termínu „sametová revoluce“ a když se snaží listopadový převrat definovat, uvažuje takto: „Myslím, že nejblíž to mělo k zázraku. Zázrak je něco, co se děje bez přičinění aktérů. Prostě se to najednou tak stalo. Bylo to něco neuvěřitelného, jak ta vládnoucí moc sama spolupracovala na svém pádu.“

Z dnešního pohledu pokládá za pozitivní, že komunistická strana nebyla postavena mimo zákon a vládnoucí komunisté nebyli vystaveni přísnějším represím. „Já jsem se ve svém dlouhém životě naučil nevyznávat westernovou morálku, že zlo musí být potrestáno a pomsta je sladká.“ 

Dějiny se valily mimo mě

Zdeněk Pinc se v prvních dnech po 17. listopadu společneského dění neúčastnil. Zrovna totiž v Praze hostil dva ptáčníky ze Sibiře, pro které musel zajišťovat potřebné dokumenty. 

Když začátkem prosince přišel do centrály Občanského fóra ve Špalíčku a nabídl své služby, už ho nepustili dovnitř. Stráže u vchodu ho považovaly za jednoho z mnoha zvědavců či oportunistů, kteří se snaží přiživit na popularitě OF. „Říkal jsem si, že až mě budou potřebovat, tak mě zavolají. Ale nikdo nezavolal. Všichni byli v takovém revolučním rozpuku, že se dějiny valily mimo mě.“ Po pár týdnech ještě písemně nabídl své služby ministru školství Adamovi, ale dostal jen strohou odpověď, ať se přihlásí na konkurz ně některé fakultě. 

„Se zpětnou platností vidím jako velké štěstí, že jsem po převratu nešel do politiky,“ konstatuje Zdeněk Pinc. „Všechny nabídky, které jsem měl později, jsem už odmítal.“ 

Ukončil své zaměstnání v Metě a přihlásil se na konkurz na katedru filozofie na Pedagogické fakultě UK. S jistou hořkostí vnímal, že se nestal vedoucím této katedry, ale záhy byl jmenován ředitelem nově založeného Institutu základů vzdělanosti UK. „To byl úřad, zřízený Radimem Paloušem původně k tomu, aby se prostory, knihovny a učitelská místa po zrušených katedrách marxismu-leninismu nerozplynuly v majetku ostatních kateder.“ 

Brzy nato se Zdeněk Pinc stal také ředitelem Ústavu filozofie a religionistiky na Filozofické fakultě UK a s nadsázkou se tak prohlašuje za „mnohoobročníka“. „Pracoval jsem tehdy šedesát hodin týdně, a to ještě v týdnech, které byly odpočinkové. Jinak ještě víc,“ říká Zdeněk Pinc a dodává: „Tenkrát byla zoufalá situace, nebylo dost kvalifikovaných lidí a muselo se hodně improvizovat.“ 

Fakulta hledající smysl

Jeho vizí, kterou sdílel s rektorem Radimem Paloušem, bylo vrátit Univerzitu Karlovu k původnímu poslání univerzity „ad unum vertere“, „k jednomu obraceti“, tedy spojovat, sjednocovat, zabránit tříštění lidského vědění a podporovat propojování fakult. Ideálem bylo jednotné bakalářské studium společné pro všechny fakulty, které vytvoří onen „univerzální“ a „univerzitní“ základ. To ale narazilo na silný odpor z mnoha stran. 

Zdeněk Pinc se pokoušel prosazovat obdobnou reformu v menším měřítku, v rámci filozofické fakulty: „Všichni vyjádřili přesvědčení, že to je hrozně zajímavý program, ale že v té míře, jak si to představuji, to není realizovatelné. A dovolili mi k tomuto účelu přijmout 25 studentů v roce. To byl takový rozsudek smrti mírnou formou, protože 25 studentů uživí tak jednoho učitele.“ 

Na principu této vize univerzálního bakalářského studia však začal fungovat Institut základů vzdělanosti, který se roku 2000 přeměnil ve Fakultu humanitních studií pod vedením děkana Jana Sokola. „Zlé jazyky říkaly, že zkratka FHS znamená ,Fakulta hledající smysl’. Já to beru jako velkou poklonu. ,Fakulta hledající smysl’, to je přece ta pravá univerzita!”

Zdeněk Pinc na Fakultě humanitních studií vyučuje dosud, nyní už jen jako externí profesor. Studenti se podle něj za tři desítky let výrazně změnili: „V devadesátých letech přicházeli na univerzitu studenti, kteří byli připraveni daleko kvalitněji. Jejich jediným handicapem byla neznalost jazyků. Ta se od té doby velmi výrazně zlepšila, ale ostatní kompetence se zhoršily. Rozdíl vidím i v tom, jak studentům narostlo sebevědomí. Když se jazykoví puristé v 19. století snažili najít český ekvivalent pro slovo student, přišli s termínem ,bažák’, od slova bažiti po vědění. Dnešní studenti ale žádní bažáci nejsou. Nedychtí po vědění, neusilují o něj. Myslí si, že učení má být zábava.“ 

Chybující člověk nemůže rozhodovat o chybách jiných

Zdeněk Pinc se v roce 1997 stal aktérem plagiátorské kauzy. Filozof a publicista Petr Rezek, píšící pod pseudonymem André Klokoč, ho obvinil, že několik desítek řádek z jeho eseje Etické kořeny rozmluvy, pojednávající o názorech francouzského filozofa Emmanuela Lévinase, se téměř doslova shoduje s úryvkem z učebnice Miroslava Petříčka Úvod do současné filozofie. 

Zdeněk Pinc přijal plnou zodpovědnost. „To, co se mi stalo, je trapné. Kdybych ten Petříčkův text skutečně opsal, musel bych být naprostý idiot,“ říká Zdeněk Pinc. „Opisovat z příručky, která slouží studentů, by člověk mohl jen z naprostého nerozumu.“ Podle něho k tomu došlo nevědomky, protože esej psal z hlavy a text z Petříčkovy učebnice měl dobře uložený v paměti.

V té době byl Zdeněk Pinc členem předsednictva Grantové agentury České republiky, orgánu, který rozhoduje o udělování grantů. „Jako pokání v té věci jsem tu funkci složil. Řekl jsem, že jsem udělal chybu. A že člověk nemá co rozhodovat o chybách jiných lidí, když sám chybuje.“ 

Imperiální režim se živí svou expanzí

Ke konci rozhovoru, který vznikal v první polovině roku 2022, byl Zdeněk Pinc dotazován na své postoje k ruské agresi na Ukrajině. „Vnímám to silně, protože ta věc je v jistém smyslu jako přes kopírák to samé, co u nás rok 1968. Myslím, že jsme se tenkrát měli bránit, i když jsme se nemohli bránit jako Ukrajinci zbraněmi a střelbou,“ odpověděl. „Základní rozdíl je v tom, že naše generalita to po týdnu v Moskvě vzdala. To se na Ukrajině zatím nestalo a já jsem přesvědčen, že se to nestane. Ukrajinský prezident Zelenskyj je politik, který se zachoval, tak jak se zachovat měl.“

Invazi na Ukrajinu podle něj bylo možné předvídat, ale přesto ji nikdo nečekal: „Když Putin vpadl do Doněcka a Luhanska, nenapadlo mě, že to je teprve začátek. Ale tahle hrůza se dala čekat. Rusko se na ni připravovalo dlouhou dobu, minimálně dvacet let od té doby, co se vzpamatovalo z toho strašlivého krachu, jímž pro něj byl rozpad sovětského molochu.” Rusko je podle něj „imperiální režim, který se může udržet při život jenom expanzí. A tohle jsme věděli celých těch třicet let, ale chovali jsme se, jako by to tak nebylo.“ 

Češi by nyní podle něho měli Ukrajincům ze všech sil pomáhat: „Jenom se děsím toho, že po prvním vzedmutí národní jednoty se už zase začínají ozývat hlasy, že uprchlíci mají vstup do zoo za korunu, že mohou jezdit zdarma tramvají. Už zase si Čecháčci dělají starosti, o co je ti Ukrajinci připravili. To je hnus a doufám, že se to nerozšíří. Snad nejsme takoví hajzíci, jak si o sobě někdy myslíme.“ 

Člověk si nemůže vybrat, čeho se chce dožít

„Nemyslím, že jsem filozof, který přinesl nějakou novou filozofii. Ale do značné míry jsem se pokusil přistupovat k filozofii jako ke způsobu života. A myslím, že jako učitel filozofie jsem nebyl špatný,“ shrnuje své životní dílo Zdeněk Pinc. 

Učitelskou činnost pokládá za nejdůležitější ve svém profesním životě, i když v mládí po pedagogické dráze rozhodně netoužil: „Já jsem v průběhu studia třikrát přestupoval, abych se dostal na neučitelský obor, protože představa, že dostanu umístěnku a budu muset jít někam učit, pro mě byla příšerná.“ 

V závěru rozhovoru konstatuje bez hořkosti: „Staří lidé mají poslední povnnost: dobře umřít. To platí nejen pro lidi, ale i pro civilizace: odejít důstojně. V případě svého života doufám, že už to dlouho trvat nebude, protože od určité doby je ten život jenom karikaturou.“ 

Nakonec Zdeněk Pinc reflektuje svůj život v kontextu československých a českých dějin: „Jsem hrozně vděčný, že se mi podařilo dožít se pádu komunismu. To jsem nečekal. Ale posledních deset let si říkám, proč jsem se musel dožít i toho, čeho bych se s chutí nedožil. Člověk si nemůže vybrat, čeho se dožít chce a čeho nechce. Ale doufám, že nakonec budu umírat smířený. Kdyby všechno pokračovalo tak, jak to vypadalo na začátku, bylo by to asi až příliš krásné, než aby to mohla být pravda.“