Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Jaroslav Piskáček (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 5. dubna 1926 v Plzni

• otec Josef Piskáček – legionář, voják z povolání

• zapojil se do protinacistického odboje – spojka a zpravodaj v odbojové skupině Bílá hora

• aktivně se účastnil Pražského povstání – zpravodajská a strážní činnost

• nasazen do bojů s banderovci na Slovensku v roce 1947

• voják z povolání – průzkumník; vystudoval Vysokou školu válečnou

• operační oddělení 20. divize v Karlových Varech, velitel praporu v Karlových Varech, Mariánských Lázních

• správce štábu Západního vojenského okruhu v Příbrami

• funkce na krajské vojenské správě v Plzni

• útvar ve Stříbře

• coby „dubčekovec“ roku 1971 vyhozen z armády

• práce u Staveb silnic a železnic, Zemědělských staveb, v elektroúseku na železnici

• 1990 rehabilitován

• člen Vojenského sdružení rehabilitovaných, Československé obce legionářské

• zemřel 7. února 2019

Udělejte z něj oficíra

Jaroslav Piskáček se narodil 5. dubna 1926 v Plzni. Jeho otec Josef Piskáček bojoval v první světové válce – nejprve v rakousko-uherské armádě a po zajetí vstoupil do československých legií v Itálii. Po návratu do vlasti se účastnil bojů proti Maďarské republice rad na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. V československé armádě zůstal i za první republiky. Krátce sloužil u 7. pluku zeměbrany – tzv. Landwehru – na severu Čech a poté byl posádkou u 18. pěšího pluku v Plzni. Zastával hodnost štábního rotmistra.

Otcovo povolání výrazně ovlivnilo i malého Jaroslava. „Chodil jsem do kasáren víc jak domů.“ Chlapce přitahovali hlavně koně a svůj volný čas trávil ve vojenských stájích. Oblíbil si valacha vojenské kapely Agnuse, který tahal buben. Když se v Plzni na náměstí Republiky konala vojenská přehlídka u příležitosti narozenin prezidenta T. G. Masaryka, způsobil pětiletý Jaroslav menší poprask: „Když se hrál slavnostní pochod, utrhl jsem se od mámy, přeběhl jsem silnici a vlítl jsem ke kapele. Jeden voják mne posadil na Agnuse, který se jim nechtěl hnout. Jak jsem na něm seděl, vypochodovali a šli do Zbrojnické ulice. Tam mne sesadili a já se vrátil.“ Druhý den otce předvolali k raportu k veliteli divize. Zděsil se, co provedl. Velitel divize se ale usmíval, s důstojníky měli z klukovy lumpárny legraci. Doporučoval Josefu Piskáčkovi, aby dal syna studovat, že by byl dobrý „oficír“. Generálova předpověď se vyplnila a Jaroslav Piskáček se skutečně stal vojákem z povolání.

Utíkali jsme z Chebu

Kvůli napjaté situaci v pohraničí byl 18. pluk v lednu 1938 převelen. Josef Piskáček odešel do Chebu a v červenci se za ním stěhovala i jeho rodina – manželka Emilie, syn Jaroslav a mladší dcera Věra. Ubytovali se v bývalých kasárnách na Zlatém vrchu, které ležely u výjezdu na Františkovy Lázně a dnes již neexistují. Pamětník přestoupil z plzeňské reálky na chebské reálné gymnázium. Sekundu tamního vzdělávacího ústavu ale navštěvoval pouze měsíc.

14. září 1938 vypukly v Chebu boje mezi příslušníky československých bezpečnostních složek a tzv. ordnery a příslušníky Sudetoněmecké strany.¹ Vojenská posádka držela pohotovost. „Táta pro nás poslal koně s vozíkem a tříčlennou vojenskou hlídku. Měli jsme na vozík naházet pár věcí, které jsme pobrali, jinak jsme nesměli vzít nic. Nevěděli jsme, jestli se vrátíme, nebo ne. Já jsem měl akorát tašku s učením a nesl jsem malý kufřík. Máma měla v každé ruce balík a za levou ruku se jí držela moje sestra Věra, která si nesla panenku. Takto jsme šli přes Cheb, přes náměstí. Všude mrtvo, klid. Když jsme přišli do kasáren, otevřeli nám bránu. Viděl jsem vojáky v přilbách, na puškách bodáky. (…) Utíkali jsme z Chebu, máma plakala. Věděli jsme, že bude asi válka.“ Rodina se urychleně evakuovala k tetě do Plzně. Přišla ale o všechny věci a nábytek, který zůstal ve městě.

Lehký kulomet ve výloze

Po obsazení Sudet Německem sloužil otec znovu v plzeňské posádce. Zde prožil i německou okupaci Čech a Moravy 15. března 1939. Všichni českoslovenští vojáci byli několik dní drženi v kasárnách, což jim poskytlo příležitost k formování první odbojové skupiny. Vojáci z povolání směli chodit domů ke svým rodinám, jen je u brány kontroloval německý ozbrojenec. Využili toho k vynášení armádního vybavení i výzbroje, aby nepadly do rukou Němců: „Oblékli si pelerínu, to byla pláštěnka, která měla jen na bocích otvory pro ruce. Nezdravili a v rukou nesli ukryté náboje. V balíčku bylo patnáct nábojů, kartony s balíčky držel voják prsty a měl je naskládané až do podpaží. Táta šel z brány ven a prošel. Za ním měl jít praporčík Kolář. Řekl otci: ‚Pepíku, běž napřed.‘ Táta šel napřed. Za deset minut následoval pan Kolář. Stalo se mu ale to, že se v bráně střetl s německým oficírem. V bráně byl vespod na zemi ocelový výběžek, do kterého se dával ozub. Když se zavírala, tak se to zacvaklo a nešla otevřít. Kolář procházel, vyhýbal se Němci, zavadil patou o výčnělek a náboje se mu vysypaly k nohám strážného. Samozřejmě, oficír byl auf. Předtím odevzdávali oba klíče od zbrojních skladů. Ale měli ještě třetí, rezervní klíč, o kterém Němci nevěděli. Využili ho a vybírali ze skladů zbraně, náboje. Všechno se nosilo ven z kasáren – dalekohledy a takové věci, pušky, pistole i lehký kulomet. Ten lehký kulomet jsme potom měli doma v bytě.“ Když se Piskáčkovi v srpnu 1939 stěhovali do Prahy, lehký kulomet brali s sebou. Po zbytek války jej ukrývali mezi krabicemi ve výkladní skříni obchodu a odbojáři ho použili během Pražského povstání.

Praporčíka Jana Koláře zatklo gestapo. Vyslýchalo ho a mučilo. Dostal lhůtu devadesát dní, aby prozradil své komplice. On však vydržel a žádná jména neřekl. Devadesátý den jej popravili na plzeňské střelnici před zraky manželky a dcery. Díky jeho mlčenlivosti unikl Josef Piskáček vězení a smrti. Jana Koláře a další vojáky z 2. pěší divize popravené a umučené v boji proti okupantům nyní připomíná pamětní deska v Plzni v Kaplířově ulici.²

Josef Piskáček z obav před pozorností gestapa opustil Plzeň a s rodinou se přestěhoval do Prahy. Usadili se v Dejvicích a ve Wuchterlově ulici si otevřeli obchod se smíšeným zbožím. Pamětník dokončil měšťanskou školu a v roce 1941 nastoupil do učení na elektromechanika u firmy Srb a spol. v Modřanech, která vyráběla motory. V roce 1944 se vyučil. V továrně pracoval až do konce války.

Pamětníkův otec se za války zapojil do činnosti odbojové organizace Bílá hora. V ní působil jako spojka a zpravodaj i Jaroslav Piskáček.³ V továrně ČKD se opravovaly poškozené německé tanky. Pamětník zjišťoval od železničářů, kam se opravené stroje odesílají. Informace předával svému kontaktu – poručíku Vratislavu Raškovi a později štábnímu kapitánovi Součkovi. Kvůli utajení používali mrtvou schránku. Nechávali si lístečky ve vykotlaném stromě u úřednické kolonie. Spolupráce trvala od roku 1942 až do roku 1945.

Zpravodajcem během Pražského povstání

Odbojová činnost Piskáčkových vyvrcholila během Pražského povstání. 5. května 1945 si Josef Piskáček oblékl vojenskou uniformu a vyrazil za svými záležitostmi. Syna vyzval, aby se oblékl do skautského stejnokroje a šel k zadnímu vchodu ministerstva obrany, kde sídlilo Velitelství Vládního vojska. Tam se ho chopili důstojníci Vládního vojska, vyfasoval zbraň, mundúr vládního vojáka a úkol: „Posílali mne třeba zjistit, kde jsou barikády, jaké tam mají zbraně, jestli mají telefonní spojení apod. Jedna barikáda stála nahoře na Letenském náměstí. Další malá byla posunutá dolů směrem k Výstavišti. A další menší vedla dolů k Strossmayerovu náměstí. Tam všude jsem se musel dostat a hlavně dávat bacha, přebíhat silnice a tak dále. Třeba jsem se tam dostával tak, že jsem šel do ulice, odkud jsem vypadl, do jednoho baráku. O něm mi řekli: ‚Tam ti vždycky otevřou, když zaklepeš, a pustí tě dvorem ven.‘“ I další jeho kamarádi ze Skauta pracovali jako zpravodajci. V bojující revoluční Praze se jednalo o velmi nebezpečnou činnost, Jaroslav Piskáček se také skrýval před oddílem po zuby ozbrojených esesáků.

Dne 8. května 1945 německá posádka v Praze kapitulovala a němečtí vojáci i civilisté opouštěli město.⁴ Pamětník dostal nový rozkaz – měl držet stráž na bráně u zásobáren proviantního skladu 1, který povstalci obsadili (nyní pravděpodobně gen. Píky 1, Praha):⁵ „‚Nikoho sem nebudeš pouštět, akorát když přijedou v tričkách fasovat chleba, tak je pusť. I kdyby měli nějaký doprovod, ten si tě nevšimne.‘ Za chvíli přijelo auto, bylo v něm asi dvanáct Němců, měli jen trenýrky, někteří trička a na nich napsáno SS. Přijeli, nafasovali chleba a odjeli. Druhý den jsem se dozvěděl, že tam byl sklad potravin, oni tam sebrali nějaké konzervy, které nebylo vidět. Ale mezitím za nimi přijel tančík a postavil se proti bráně. Já jsem ztuhnul. Říkám mu: ‚Nicht schieβen – Nestřílet.‘ Otevřel se poklop, nahoru šla hlava s baretem s lebkou. Ozvalo se: ‚Ich weiβ. – Já vím.‘ Odjelo auto, tank se otočil a jel za ním.“

Jaroslav Piskáček viděl také střelbu fanatických esesáků, kteří kulometem rozstříleli kostel Československé církve husitské, v němž se ukládali mrtví, poté co na ně povstalci neobezřetně vystřelili z věže modlitebny. 9. května 1945 přijela Rudá armáda a pamětník se stal nedobrovolným průvodcem jejího předvoje. „Musel jsem jít před tankem. Když jsme se dostali za železniční most, vylezli jsme nahoře u parčíku. Najednou tam odsud spustil palbu kulomet, začalo to cvakat do pancíře. Já jsem uskočil, praštil jsem sebou na zem a odkutálel se k chodníku. Jeden voják seskočil a druhý se svíjel, asi je palba chytila. V zahradě akademie byl totiž kryt a stříleli přes plot.“ Rusové nakonec Jaroslava Piskáčka pustili a dál pokračovali sami. Střelbě ze zahrady ale padl za oběť neopatrný český mládenec, který neuposlechl jeho varování a lezl do zahrady. Pamětník se vrátil do proviantního skladu, dostal jídlo a od svého velitele cigarety, které obratem rozdal, a vydal se domů. Revoluce skončila.

Jaroslavův otec za povstání osvobozoval generální štáb. Po válce se vrátil do armády. Dva roky pracoval u tzv. velitele stanu. Poté působil v chemickém vojsku, kde měl na starosti dozor nad chemickými továrnami, které vyráběly pro armádu (např. plynové masky). Dosáhl hodnosti majora a v roce 1957 odešel do důchodu.

Sen o létání

Jaroslav Piskáček od dětství snil, že se stane pilotem. Za tímto snem si šel již za protektorátu, kdy v rámci večerní školy pro pracující navštěvoval přednášky aerodynamiky a fyziky u uznávaného leteckého odborníka Ing. Jana Bervidy. Když se v červnu 1945 dozvěděl o náboru do leteckých hlídek četnictva a policie, neváhal a přihlásil se. Nastoupil do školy pro výcvik čekatelů Sboru národní bezpečnosti, která sídlila v Praze-Nuslích a od října na zámku Zbiroh. V březnu 1946 ji dokončil s dobrým prospěchem.⁶ Poté se s dalšími zájemci učil na kopci Raná u Loun létat na kluzácích a větroních. Projekt pilotní školy SNB, o kterou měl zájem, se však nerealizoval. Místo ní sloužil jako rotný Sboru národní bezpečnosti v Praze-Libni a od června 1946 v Hoře sv. Kateřiny na Mostecku. Mezitím složil zkoušky do vojenské pilotní školy ve Šternberku na Moravě. V září 1946 byl Jaroslav Piskáček na vlastní žádost propuštěn ze Sboru národní bezpečnosti a v říjnu začal studovat pilotní školu. Jeho letecká kariéra bohužel neměla dlouhého trvání, kvůli problémům se zrakem musel asi po půl roce odejít do civilu. Začal studovat večerní gymnázium.

Pozor! Nepřítel zprava!

V létě 1947 jej Sbor národní bezpečnosti znovu povolal do služby. Zařadili ho do praporu, jenž jel na Slovensko bojovat proti banderovcům, příslušníkům Ukrajinské povstalecké armády, kteří za druhé světové války bojovali partyzánským způsobem proti Rudé armádě, někdy i proti Němcům, za nezávislost Ukrajiny. Po válce se jednotky banderovců přemístily do jihovýchodního Polska, kde žila početná ukrajinská menšina, a vedly boj proti polské státní moci. V letech 1945 a 1946 pronikaly jejich skupinky i na Slovensko, kde jim čelila československá armáda a Sbor národní bezpečnosti. K největšímu banderovskému vpádu na území ČSR došlo v létě 1947, kdy ukrajinští nacionalisté utíkali před tlakem polské armády a snažili se přejít do americké zóny v Rakousku.⁷

Československá vláda posilovala skupinu Teplice, která měla na starost obranu hranic před banderovci. Velitel zásahu gen. Július Nosko pověřil rotného Jaroslava Piskáčka, aby vytvořil vlastní průzkumné družstvo (později četu), kterému velel. Sídlili v kasárnách v Kežmarku. Každý den prohledávali Vysoké Tatry, sledovali pohyb podezřelých osob a zakreslovali jejich polohu.

Jednoho dne však narazili na velkou jednotku banderovců – tzv. půlsotňu. Na kraji lesa je překvapila střelba z výšiny, několik mužů padlo zraněných či zabitých. „Zařval jsem: ‚Nepřítel zprava! Během za mnou!‘ Běžel jsem až ke kládám. Kluci za mnou. To nás zbylo asi čtrnáct nebo patnáct. Doběhli jsme, zalehli. A říkám: ‚Pozor! Zprava palba.‘ Jenže to už se dva kluci svíjeli v bolestech, byli ranění. Říkám: ‚Hlavy dolů!‘ Protože za chvíli to chytil nějaký náš kluk, taky zařval. ‚Krejte se!‘ Kluci začali střílet. Říkám: ‚Palbu zastavit. A střílet jenom najisto, až vám řeknu. Jinak ne.‘ Výsledek byl ten, že najednou se to zvedlo. Koukám, bylo tam osmdesát banderovců.“ Přestřelka pokračovala a náboje rychle ubývaly. Jaroslav Piskáček si vzal zásobníky od raněných a mrtvých, ale stejně vypadala situace bledě. „Říkal jsem klukům: ‚Chlapi, každý si necháte jeden náboj pro sebe.‘ Protože oni zajatce mučili. Chytili jednoho desátníka, přibili ho na vrata, uřezali mu přirození, vysvlíkli ho a za ruce a nohy ho hřeby přibili jako Ježíše Krista. Protože jsem to viděl, dal jsem jim ten rozkaz.“ Muži si nemohli přivolat pomoc, měli rozbitou radiostanici. V nejhorším však pamětník uviděl nad lesem barevné světlice, signál od druhé průzkumné skupiny, se kterou se měli na mýtince setkat. Když průzkumníci slyšeli střelbu, pospíchali a přivolali posily. Banderovci se dali na útěk a Jaroslav Piskáček s druhy byli zachráněni.

Průzkumník

V říjnu 1948 pamětník nastoupil základní vojenskou službu – nejprve byl povolán do protiletadlového útvaru v Praze na Pohořelci, kde se zdržel jen krátce. Poté absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a Lipníku nad Bečvou a v roce 1949 se stal vojákem z povolání. Sloužil v průzkumné četě Beroun a poté jako instruktor ve Škole záložních důstojníků v Bratislavě. V letech 1952–1955 vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze (od roku 1953 Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda). Poté pracoval na operačním oddělení 20. divize v Karlových Varech, působil jako velitel praporu v Karlových Varech a Mariánských Lázních. V šedesátých letech vykonával funkci správce štábu Západního vojenského okruhu v Příbrami, působil také ve zpravodajském oddělení Západního vojenského okruhu. V letech 1966–1968 pracoval na Krajské vojenské správě v Plzni. Poté sloužil u útvaru ve Stříbře.

Protože se aktivně zapojil do Pražského jara, byl v roce 1971 jako tzv. dubčekovec z armády vyhozen. Následně jej vyšetřovala Státní bezpečnost a provedla u něj v bytě několik domovních prohlídek. „Estébák mne postavil ke skříni a natáhl ruku s pistolí až k mé hlavě. Manželku postavili ke gauči. ‚Nesmíte spolu mluvit.‘ Věděli jsme, že je zle. Všechno vyházeli, knížky na hromadu.“

V kádrovém posudku měl Jaroslav Piskáček uvedeno, že nesmí mít žádné funkce, nic organizovat a nikomu šéfovat. Několik let pracoval ve Stavbách silnic a železnic, poté v lomu v Plzni-Liticích a na melioracích u Zemědělských staveb. Nakonec se v roce 1974 uchytil na železnici, kde zůstal až do roku 1990. Byl zaměstnán jako elektromechanik na elektroúseku v Plzni, jezdil s kolegy opravovat vedení na trati, izolátory na stožárech apod. Od roku 1985 jako důchodce spravoval sklady elektroúseku v Koterově.

V roce 1990 Jaroslava Piskáčka rehabilitovali. V Plzni spoluzakládal Vojenské sdružení rehabilitovaných, jež sdružuje bývalé vojáky z povolání a civilní zaměstnance vojenské správy, kteří byli v letech 1948–1989 z politických důvodů perzekvováni.⁸ Pamětník v něm dlouhá léta působil jako předseda krajské organizace. V roce 2006 se stal členem Československé obce legionářské. Na činnosti obou spolků se dodnes podílí.

1. Viz Bouřlivé Chebsko roku 1938. Zprávy z Chebu [online]. 2013 [cit. 2015-12-28]. Dostupné z: http://zpravyzchebu.cz/bourlive-chebsko-roku-1938/; Téměř zapomenutý hrdina z roku 1938. Policie České republiky [online]. 2008 [cit. 2015-12-28]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/temer-zapomenuty-hrdina-z-roku-1938.aspx
2. Plzeň-město: Pamětní deska Obětem 2. světové války. Spolek pro vojenská pietní místa [online]. Jednota Československé obce legionářské v Českém Brodě, 2006 [cit. 2015-12-31]. Dostupné z: http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/653-plzen-mesto/?vp-page=2
3. Archiv bezpečnostních složek, Personální spisy, Personální spis evid. č. 2419/26, Dotazník A o činnosti v domácím odboji, folio 5-6.
4. Viz Pražské povstání a jeho barikády. Vojenský historický ústav Praha [online]. Praha: Vojenský historický ústav, 2015 [cit. 2015-12-31]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/exhibit/prazske-povstani-a-jeho-barikady/
5. Archiv bezpečnostních složek, Personální spisy, Personální spis evid. č. 2419/26, Dotazník, folio 1-4.
6. Tamtéž, Vysvědčení, folio 9.
7. Viz SYRNÝ, Marek. Za svobodnou Ukrajinu: Banderovci na území Československa. Dějiny a současnost [online]. Roč. 2006, č. 11. [cit. 2016-01-02]. Dostupné z: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006/11/za-svobodnou-ukrajinu-/; ŠACH, Jan. Vpád banderovců na území Československa v letech 1945–1947. Vojenský historický ústav Praha [online]. [cit. 2016-01-02]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/vpad-banderovcu-na-uzemi-ceskoslovenska-v-letech-1945-1947/
8. Vojenské sdružení rehabilitovaných [online]. [cit. 2016-01-02]. Dostupné z: http://rehabilitovani-vojaci.cz/