Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Piskáčková (* 1935)

• narodila se 18. března 1935 v Lysé nad Labem do rodiny krejčího

• vzpomíná na období protektorátu v Lysé nad Labem a na Sokol, do kterého vstoupila po válce

• v roce 1948 se účastnila všesokolského sletu

• z politických důvodů nebyla přijata do zdravotnické školy

• v 15 letech nastoupila do ČKD v Praze jako kreslička

• čelila nátlakům ke vstupu do komunistické strany

• změnila místo – pracovala jako projektantka v Krajském projektovém ústavu v Praze

• při okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla v Praze svědkem střelby

• celý život se jako cvičitelka věnovala dětem v tělovýchovné jednotě

• po roce 1989 se zapojila do obnoveného Sokola, v roce 1990 byla na všesokolském sletu v Paříži

Živnostníci byli po roce 1948, kdy komunisté převzali moc, považováni za vykořisťovatele a nepřátele pracujícího lidu, jejich děti neměly mít nárok na studia. Jaroslava se učila dobře, přála si stát se porodní asistentkou, o které byla po válce nouze. Jaké tedy bylo její zklamání, když ji do zdravotní školy nepřijali! V 15 letech musela nastoupit do zaměstnání.

Dětství za protektorátu

Jaroslava Piskáčková se narodila 18. března 1935 v Lysé nad Labem do rodiny Františka a Oldřišky Piskáčkových. Otec měl krejčovskou živnost, matka pracovala v Kovoně. Za války se tam razily mince.

Jaroslava se narodila na zámku, protože tam bydleli. Prarodiče totiž sloužili u hraběte Rudolfa Ferdinanda Kinského. Dědeček měl na starosti koně, babička pracovala u Kinských v kuchyni. Když hrabě Kinský v roce 1930 zemřel a jeho rodina pak zámek prodala státu, mohli tam bydlet dál. Když bylo Jaroslavě pět let, odstěhovali se do domu v Masarykově ulici.

Ze zámku také pochází její nejranější vzpomínka. Utekla mamince a ta ji pak našla u dragounů, kteří ji krmili gulášem. Pak si vzpomíná až na protektorát a rok 1941, kdy šla do první třídy. Ve druhé třídě už se učili německy. Když školu obsadil wehrmacht, museli se učit v provizorních prostorách, například v tzv. Vantošce v Plzeňské ulici, kde se dříve vyráběly likéry, anebo ve škole v Litoli. “Bylo to daleko, ale mně to vůbec nevadilo. Byla jsem šťastná, že jezdím do školy na kole,“ dodává.

Rodiče byli katolíci, Jaroslava Piskáčková je pokřtěná i biřmovaná, ale rodina do kostela nechodila. Náboženství ve škole měla ráda. „Líbilo se mi chodit do kostela. Myslím, že nám dětem to dalo výchovu ke slušnosti. Jsem katolička, ale nepovažuji se za věřící. Do kostela chodím dodnes, když mám pocit, že bych tam měla jít a něco si tam promyslet,“ říká Jarmila Piskáčková.

Otec za války nesměl podnikat a z nařízení německých okupantů musel spolu s dalšími krejčími a švadlenami nastoupit do dílen v Milovicích, kde sídlila německá vojenská posádka. Jarmila Piskáčková neví, co tam dělali, ale krejčí byli obvykle nasazováni pro šití a opravy vojenských mundúrů a uniforem.

Jinak i přes to, že byla válka, prožila hezké dětství. Vzpomíná na manžele Kafkovy, kteří se za protektorátu přistěhovali z Prahy. „On byl hudebník, dirigent, a jeho žena učila balet. A tak jsem k nim chodila do baletu a na zpěv. Po válce se odstěhovali, pracovali pak i v rozhlase.“ 

Když skončila válka, bylo jí deset let, ale na první poválečné dny nemá pěkné vzpomínky. Bylo to emočně vypjaté období a někteří lidé dávali najevo Němcům až příliš velkou nenávist. „V Lysé žili Němci, i celé německé rodiny. Jednou jsem šla domů a viděla jsem, jak jeden pán, kterého jsem znala, táhl za vlasy paní po zemi. Ta paní údajně byla s Němci. Ale já ji přitom měla ráda. Vím, že to byli moc hodní lidé. Měli krámeček se sešity, a my jsme k nim chodili kupovat školní potřeby. Takže tahle násilná scéna ve mně zůstala navždy. Na takovou krutost se nedá zapomenout.“

Pamatuje také na případ německé rodiny, manželského páru s holčičkou. „Po válce skočili do Labe a utopili se. Lidé je tam viděli. Už nevím, jak se jmenovali, ale bydleli v ulici Československé armády,“ vybavuje si Jaroslava Piskáčková.

Sokolka

Po válce pokračovala v dívčí měšťanské škole u kostela. Vzpomíná například ředitele Lebdušku, učitele Nováka, Fučíka, ale nejvíce obdivovala paní učitelku Boženu Hermanovou. „Byla nejlepší z celé školy, a to i charakterově, protože byla velká sokolka. Když pak později komunisté zakázali Sokol, ona už nikdy do tělocvičny nevkročila. Byla hrdá a správná.“ 

Ona sama do Sokola vstoupila, jakmile byl po válce obnoven. „Rodiče nikdy nebyli žádní sportovci, nevím, po kom jsem zdědila talent, ale mně gymnastika prostě šla.“ Cvičení, pohyb a později i cvičení s dětmi pro ni zůstalo důležité po celý život. I když později pracovala v Praze, chodila cvičit tam a byla například také ve spojení s gymnastkou Evou Bosákovou.

V roce 1948 se jako mladší žákyně účastnila posledního všesokolského sletu, než komunistická vláda Sokol zakázala a její čelní představitele perzekvovala. „Cvičily jsme a strašně pršelo. Na Strahově byl písek, a i když tam byly trativody, stejně bylo všechno mokré. Lehaly jsme si do bláta, ale byly jsme pyšné, že tam jsme. Pak byl průvod a ten byl hezký. Některé muže pak ale zavřeli, protože když šli před tribunou, kde seděl Gottwald s vládou, vytáhli americké praporky a místo aby hleděli k tribuně, tak se všichni odvrátili,“ vypráví Jaroslava Piskáčková. Nemůže nevzpomenout ani na lyského rodáka, sokola Viktora Hellera, spoluorganizátora všesokolského sletu, který byl zavřený v Terezíně za protinacistickou odbojovou činnost a o několik let později byl znovu pronásledován a vězněn, tentokrát komunisty. Jeho žena pronásledování neunesla a spáchala sebevraždu, měli dvě dcery. „Sokol nám dával hodně. Šlo nejen o pohyb, ale také o kulturu a společnost. Jsem docela pyšná, že jsem na tom posledním sletu byla, protože to byla taková tečka za vším hezkým,“ dodává.

Po roce 1948, kdy Sokol zanikl a místo něj se cvičilo pod hlavičkou TJ Slovan, mnozí sokolové přešli do veslařského oddílu. Jaroslava též, hlavně proto, že tam byla výborná parta. Zároveň ale chodila cvičit i do TJ Slovan. „Zjistila jsem, že obojí nejde. Dělala jsem gymnastiku a z vesláku jsem se vracela vyčerpaná. Musela jsem si vybrat, s veslákem jsem skončila.“

Pociťovala velký rozdíl mezi Sokolem a Slovanem. „V TJ Slovan často cvičily učitelky, které musely ve škole prokazovat nějakou vedlejší činnost s dětmi, a náčelnicí v té době byla paní učitelka, která byla komunistka. Na Prvního máje měla proslov a vítala sovětské vojáky. Důvěru jsme k ní tedy neměli,“ vzpomíná Jaroslava Piskáčková. Po celý život se věnovala jako cvičitelka dívkám. Práce s mládeží jí také pomáhala vyrovnat se s tím, že ze zdravotních důvodů nemůže mít děti.

Táta si vyčítal, že ji na školu nevzali kvůli jeho živnosti

Toužila stát se porodní asistentkou. Toto povolání bylo začátkem padesátých let hojně propagováno, učila se dobře, a tak nic nestálo v cestě, aby si podala přihlášku do zdravotní školy v Kolíně. Jaké však bylo její zklamání, když jí přišla zamítavá odpověď. „Tatínka to strašně mrzelo. Bral si to osobně. Byl přesvědčený, že mě nepřijali kvůli tomu, že byl podnikatel – živnostník. Vyčítal si to,“ vypráví Jarmila Piskáčková. Živnostníci byli po roce 1948, kdy komunisté převzali moc, považováni za vykořisťovatele a nepřátele pracujícího lidu, jejich děti neměly mít nárok na studia.

Musela tedy v 15 letech nastoupit do práce. Známá jí sehnala místo kresličky v ČKD v Praze. Ale ani to nemělo být tak jednoduché. „Nechtěli mi dát doporučení z okresního národního výboru, ale já jsem to riskla a přesto jsem tam nastoupila a vyšlo to. Zůstala jsem tam dalších 15 let,“ vzpomíná. Pracoviště, do kterého nastoupila, se nacházelo v Karlíně v oddělení odbytu. Jaroslava Piskáčková se tam měla dobře. Na těch 15 let vzpomíná moc ráda, zejména proto, že měla dobré kolegy. Teprve když se oddělení přestěhovalo do Vysočan do budovy ČKD, poznala, co je pracovat v prostředí prošpikovaném komunisty. Bylo to pro ni dlouhodobě neúnosné.

Deptali mě, protože jsem odmítala vstoupit do svazu mládeže

„Nikdy jsem nebyla ani v Pionýru, ani ve svazu mládeže. To mě nezajímalo. V kanceláři, kde jsem pracovala, byli samí bezvadní lidé, až pak tam přišel jeden pán, který byl předsedou KSČ, a tím to začalo. Vždycky jednou za dva měsíce mě zavolali na kádrové oddělení. Byla tam kádrovačka, vedoucí oddělení a tenhle předseda KSČ a strašně do mě šili. Já jsem jim totiž kazila stoprocentní účast ve svazu mládeže, protože jsem tam odmítala vstoupit. A tak mě deptali. Říkali mi: ‚A co si, soudružko, myslíš?! Že sem přijdou Američani a budeš se mít líp?! My o tobě víme všechno!‘ a tak podobně. Já jsem jim na to odpovídala, proč se mě tedy ptají, když vědí všechno. Odcházela jsem s pláčem na krajíčku,“ vypráví Jaroslava Piskáčková. Tehdejší přítel jí pomohl najít práci v Krajském projektovém ústavu. To už za sebou měla dvouletou školu pro kresličky, a tak to bylo možné. V Krajském projektovém ústavu pak jako projektantka pracovala až do důchodu.

1968: Rusové nás okupovali i vykupovali

Jarmila Piskáčková si vzpomíná, že 21. srpna létalo do nedalekých Milovic nezvykle mnoho letadel. Jela vlakem do práce a na nádraží Těšnov se živě diskutovalo. Teprve tam se dověděla, že Československo okupují Sověti. Vzpomíná na okamžik, kdy byla svědkem střelby. „Šla jsem z práce na nádraží, když kolem jelo červené auto a někdo z něj pro nás, Čechy, vyhazoval noviny. Přes most směrem do Holešovic a na Letnou stály tanky. Rusové po tom autě začali střílet ze samopalu. Byl to zvláštní zvuk, samozřejmě jsme se báli a utekli jsme. Ani nevím, jak to s tím autem dopadlo, snad ujelo.“ 

Sovětské jednotky se usadily v Milovicích na dalších 20 let, což pocítili všichni, kdo bydleli poblíž. Lysou často projížděly kolony tanků, vysílačky a letadla rušily televizní signál. V Milovicích bydleli vojáci s celými rodinami. „Jezdili nakupovat nejen do Prahy, vykupovali i obchody v Lysé. Nakoupili si velké papírové kufry a vykoupili třeba celou obuv. Bylo jim úplně jedno, jaká je to velikost, všechno naházeli do kufru a posílali do Ruska. Nakupovali a posílali tam i koberce. Ale přitom sami místo záclon měli v oknech nalepené noviny,“ vzpomíná Jaroslava Piskáčková.

Čekali jsme, nevěřili a nakonec se radovali

Kdyby měla možnost, podepsala by Chartu 77, ale nikdo ji o to nepožádal, neznala lidi z disentu. Ještě před listopadem 1989 ale na Václavské náměstí chodívala s partou manifestovat. „Chodilo se tam hlavně diskutovat. Komunisti to vždycky rozháněli vodními děly. To víte, že jsem měla obavy, že nás pochytají a zavřou, ale vždycky se nám podařilo včas zmizet,“ vypráví Jaroslava Piskáčková.

Čekali, až starý režim praskne, zároveň v to už ani nevěřili. Nakonec se radovali, když se to stalo. Na Václavské náměstí pak přišli s celým ateliérem i s hesly.

Se změnou režimu přišla i obnova Sokola. V roce 1990 se účastnila mezinárodního všesokolského sletu v Paříži. „Cvičili tam sokolové z různých států. Všichni věděli, kdo jsme, že jsme celé roky nikam nemohli, a to přivítání bylo nádherné.

Na Západě byla tehdy podruhé v životě. Poprvé se podívala na Západ v období pražského jara v roce 1968, nyní už si mohla začít plnit i další cestovatelské sny. To byla pro ni největší změna po listopadu 1989. V roce 1992 odešla do penze. Aktivní je však do vysokého věku. Cvičit mládež do sokolovny chodila ještě v roce 2020, dnes chodí na několikakilometrové túry do přírody za město na svá oblíbená místa. Žila s druhem až do jeho smrti.