Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pišoft (* 1937)

• narozen 8. května 1937 v Praze

• 27. května 1942 se stal svědkem atentátu na Reinharda Heydricha

• po útoku na Heydricha odvezli rodiče Jaroslava na několik měsíců ke strýčkovi do Zbečna

• v roce 1949 mu zemřel otec

• vyučil se černému řemeslu a později si udělal střední školu

• v 60. letech se oženil a narodila se mu dcera

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil na Václavském náměstí, kde bydlel

• za normalizace pracoval v pražském dopravním podniku

• v kariérním postupu má bránilo, že nebyl členem KSČ

• v roce 1989 uvítal pád totalitního režimu

Vzduchem se rozletěla rána. „Bylo mně pět let a devatenáct dní. Strašně jsem se lekl,“ řekl Jaroslav Pišoft. „Běželi jsme s mámou k místu, kde to bouchlo. Byli jsme tam asi za minutu.“

Na ulici stál luxusní mercedes zdemolovaný bombou. Psal se 27. květen 1942 a Jozef Gabčík a Jan Kubiš právě provedli atentát na Reinharda Heydricha, generála nacistické tajné policie, velitele Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, obergruppenführera SS, autora plánu na vyvraždění Židů a zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Tedy jednoho z největších válečných zločinců.

S Heydrichem jel pouze Johannes Klein, jeho osobní řidič a zároveň velitel ochranky. Jaroslav je uviděl těsně po atentátu oba, ale vůbec nevěděl, o koho jde. Navždy si však zapamatoval jejich uniformy. V roce 2020 odvyprávěl své vzpomínky na 27. květen 1942 jako jeden z posledních žijících svědků atentátu, který neměl svým významem za druhé světové války obdobu.

K místu atentátu se dostali cestou z nákupu

Jaroslav se narodil v Praze 8. května 1937 manželům Jaroslavovi a Bohumile Pišoftovým. Za války žili poblíž tehdejší Kirchmayerovy (dnes Zenklovy) třídy, kde českoslovenští parašutisté zaútočili na jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše. Osudného 27. května 1942 doprovázel Jaroslav maminku na nákupu do Libně. „Chodili jsme tam do potravin a do řeznictví,“ dodal pamětník.

Domů se vraceli kolem potůčku protékajícího mezi zahradnickými pozemky. „Aby do kanalizace neteklo smetí, udělali na potůčku sedimentační jímku,“ poznamenal Jaroslav. „Voda v ní zurčela a bublala, vždycky jsem se na ni musel podívat.“

U nádržky se Jaroslav s maminkou zastavili i 27. května 1942. Právě ve chvíli, kdy Jan Kubiš hodil na Heydrichovo auto bombu, sledoval Jaroslav upřeně vodní kouzla v jímce. „Dívám se dolů a v tu ránu byla slyšet velká rána, kdy vybuchla ta bomba,“ vzpomněl si Jaroslav. „Doběhli jsme s mámou k Heydrichovu autu. Až za čas přijela policie.“

Zraněný Heydrich na korbě  

Jaroslav si po letech vybavil, že kromě něj a maminky se zpočátku v bezprostřední blízkosti mercedesu pohybovali jen tři nebo čtyři lidé. „Pamatuji si, jak Heydrichův šofér vyběhnul od toho vozu a přeběhnul koleje a zastavoval nákladní autíčko, které vyjíždělo směrem do Kobylis od Holešovic,“ uvedl Jaroslav Pišoft. „Řidič zabrzdil, on mu ukázal, aby ho objel, tak řidič dojel k Heydrichovu vozu.“

Jaroslav měl v roce 2020 dojem, že když došli s maminkou k mercedesu, Heydrich z něj vstal a vyšel směrem do jízdní dráhy, na levé straně vozu. „Dveře na pravé straně už byly poškozené,“ vysvětlil pamětník. „Řidič toho zastaveného auta sundal zadní sajtnu z korby, Heydrich ještě došel po svých nohách ke korbě, a jelikož byl vysoké postavy, tak akorát hýžděmi dosednul ke korbě. Malinko se vzepřel o dno korby a sednul si. Jeho šofér mu chytil nohy a zvednul mu je nahoru do vozu. Zavřel sajtnu, obrátil se k nám, protože nás tam bylo několik. Taky manželka pana doktora Knota, a když to viděla, tak řekla: ‚Ježíšmarjá, vždyť je to říšský protektor!‘“ Heydrichův šofér se zeptal, kde je tady lékař. Paní Knotová uměla německy a poslala náklaďáček s Heydrichem do nedaleké nemocnice Na Bulovce.

Maminka prý zahlédla Jana Kubiše

Kubiš s Gabčíkem se po atentátu snažili co nejrychleji zmizet. Kubiše zranila po explozi speciálně upraveného protitankového granátu střepina nad okem a podařilo se mu odjet na připraveném kole na domluvené záchytné místo ve staré Libni.

Gabčík z místa atentátu běžel, Klein ho pronásledoval a dostihl ho v Braunerově řeznictví, kde se parašutista chtěl ukrýt. Majitel řeznictví, stoupenec nacistů, ho však prozradil. Gabčík vyrazil proti Kleinovi, střelil ho do nohy a podařilo se mu uniknout.

Těžce zraněný Heydrich zemřel 4. června 1942 na celkovou otravu krve. Gabčík, Kubiš a dalších pět československých výsadkářů zahynulo 18. června po boji s německou přesilou v pražském pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje.

Jaroslavova maminka později, už v bezpečných dobách, tvrdila, že na místě atentátu zahlédla Jana Kubiše. Ale za války se tímhle neobvyklým setkáním nikde nechlubila. Zvláště ne v okamžiku, kdy ji čeští protektorátní četníci poslali jako svědkyni útoku na Heydricha k výslechu do pražského sídla gestapa v Petschkově paláci.

Kolo odložené poblíž místa atentátu si vzal pumpař

„Máma řekla, že u Heydrichova auta si všimla jen nějakého rozčileného člověka s červenou barvou ve tváři, připomínal jí kluka z tancovačky,“ dodal Jaroslav Pišoft. Jeho maminka gestapáky zmátla tak, že označili její výpověď za nedůvěryhodnou.

Kubiš s Gabčíkem dorazili ke Kirchmayerově třídě na kolech. Odjel na něm však pouze Kubiš. „Jeden četník dal po atentátu nějaké odložené kolo stranou, máma ho vzala a dovezla na benzinovou pumpu, která byla o kousek dál,“ prohlásil Jaroslav Pišoft. „Říkala, že si tam to kolo asi někdo zapomněl a ať ho schovají, kdyby se pro něj vrátil. Pumpaři jí odpověděli: ‚My už všechno víme.‘ Co znamenal tenhle výrok, si v tu chvíli neuvědomila. Uvědomila si to až další dny a nikde neprozradila, co jí pumpař řekl. Možná mu zachránila život, i když se třeba jen tak chlapsky vytahoval.“

Jaroslav je přesvědčen, že by bylo zajímavé, kdyby po sobě pumpař zanechal svědectví o atentátu. „Tehdy mu mohlo být kolem čtyřiceti let a teď už určitě není naživu. Ale mohl něco říci svým dětem nebo vnoučatům,“ uvedl pamětník.

Z tramvaje jsem viděl samopal

Po atentátu uzavřeli policisté tramvajovou zastávku, kde se atentát odehrál. Aby se Jaroslav s maminkou dostali domů, museli se vydat o jednu stanici výš směrem ke Kobylisům. „Lidi v tramvaji nevěděli, co se stalo. Když jsme jeli dolů, uviděl jsem ležet na ulici samopal, který po atentátu odhodil Gabčík,“ řekl pamětník. „Vyskočil jsem ze sedačky a vykřikl: ‚To jsou ty zbraně, co se z nich střílelo!‘ Všichni koukali, co si ten malý kluk vymýšlí.“

Poté, co Pišoftovi přišli domů, dala maminka Jaroslava spát. „Mnohem později mi říkala, že jsem byl rozčilený a neklidný,“ dodal pamětník. „Když přišel domů večer táta, ptal se mámy, jestli ví, co stalo. Odpověděla mu, že u toho byla. A tátu mohli omývat. Šaty, které měla máma na sobě v den atentátu na Heydricha, do konce války nevzala na sebe.“

Když režisér Jiří Sequens natáčel v roce 1964 film Atentát, šla se Bohumila Pišoftová podívat. „Přímo na místě, kde se atentát stal, mluvila s režisérem. Říkala mu, co se stalo a že to tam vypadalo jinak,“ upozornil Jaroslav Pišoft. „Ale on jí řekl, že scénář už je hotový a že mladí lidé ho vezmou tak, jak je napsaný.“

Při odhalování pomníku parašutistům u příležitosti 70. výročí atentátu na Heydricha oslovil Jaroslav vojenského historika Eduarda Stehlíka a řekl mu, jak to bylo na místě s druhým kolem. „Ale zdálo se, že mně nevěří,“ dodal pamětník.

Na konci války odešel Jaroslavův tatínek bojovat na barikády. Domů se vrátil v pořádku, čtyři roky po válce však zemřel. Pamětník se vyučil strojním zámečníkem a dodělal si také maturitu. V roce 1956 šel na vojnu a sloužil dva roky u pluku civilní obrany v Kutné Hoře.

„Byl jsem u chemiků. Jednou týdně jsme stavěli komory a domek, kde jsme nacvičovali odmořování obyvatel. Chodil jsem taky do strážní služby,“ popsal Jaroslav Pišoft. „Jednou mě zavřeli na tři dny do basy a vedle na pryčně ležel Volyňák. Vyprávěl mi, jak u nich vojáci při likvidaci vzpoury napichovali lidi na bodáky.“

Střepina na památku

Po návratu z vojny začal Jaroslav pracovat v pražském dopravním podniku, kde vydržel až do důchodu. V roce 1964 se oženil a za čtyři roky se mu narodila dcera. Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil na Václavském náměstí, kde bydlel v domě číslo 52 vedle Opletalovy ulice.

„Ráno jsem se vzbudil, otočím knoflíkem na rádiu – a nehrálo. Žena si myslela, že ho neumím zapnout, ale nešlo ani jí. Oblékl jsem se a vyšel ven. A u dnešní Poštovní spořitelny stál ruský tank,“ vzpomínal Jaroslav. „Pamatuju si taky, jak někde u Československého rozhlasu, kousek nad námi, jeden tank chytnul a hořel. Do vzduchu létaly dělostřelecké granáty a jeden prorazil střechu našeho domu. Vzal jsem si domů jednu velkou střepinu na památku, vypadala jako oloupaný banán. Odpoledne jsem viděl, jak nějaký šikovnější a odvážnější člověk vzal krumpáč a na čtyřech místech prorazil sud s naftou, přidělaný na tanku. Nafta tekla ven a ještě nikoho nenapadlo ji zapálit.“

Co ví o Praze? Ničego

V dalších dnech potkal pamětník jednoho sovětského vojáka v průchodu do Senovážné ulice.  Ptal se ho, odkud je, a dozvěděl se, že z Kazaně. „Řekl jsem mu pár věcí, co jsem o Kazani věděl, a dal jsem mu otázku, co on ví o Praze,“ prozradil Jaroslav Pišoft. „Odpověděl mi: ‚Ničego.‘ Bylo mi ho líto. Přitom nevypadal, jako by právě vylezl ze zemljanky, zdál se mi takový vzdělanější.“

Z normalizačních let si Jaroslav Pišoft pamatuje na okamžik, kdy na vlastní kůži poznal, že legitimace KSČ znamená cestu k výhodám. Sám byl nestraník. Když se uvolnilo místo ve velké měnírně dopravního podniku na Smíchově, ptal se, jestli by tam nemohl přejít z menší měnírny, kde pracoval. „Jeden člověk ale řekl, že ne, že nejsem v KSČ. Když jsem mu to po listopadu 1989 jednou připomněl, bylo pro něj těžké to spolknout.“

Porážku totality na konci roku přivítal, ale byl překvapený, že proběhla tak hladce. „Říkal jsem si, že jestli to nevyjde, bude to průšvih,“ poznamenal Jaroslav Pišoft.