Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maxmiliána Píšová (* 1931)

• narozena 1. března 1931 v Praze

• druhou světovou válku prožila v Poděbradech

• její strýc Antonín Vaněčka byl zabit během Pražského povstání

• v 60. letech dělala průvodkyni pro Čedok

• fotila v zahraničí na mezinárodních jezdeckých soutěžích

• během Pražského jara v roce 1968 vstoupila do Komunistické strany Československa

• v roce 1970 byla ze strany vyloučena

• ztratila zaměstnání, děti nemohly studovat

Maxmiliána Píšová, rozená Houžvičková, se narodila 1. března 1931 v Praze. Své ojedinělé jméno zdědila po otci Maxmiliánu Houžvičkovi – milovníkovi hudby a divadla. Matka Hedvika Vaněčková pocházela z Moravy. Než se přestěhovala s manželem do Prahy, pracovala v Baťových závodech ve Zlíně, kde se několikrát setkala s Tomášem Baťou.

Maxmiliána, kterou od narození oslovovali Maxa, prožila první léta života v Praze. Po narození její sestry Reginy v roce 1936 se celá rodina přestěhovala do Poděbrad. Tam si koupili vilu a otec pamětnice založil nedaleko obchod s hudebními nástroji. Nedlouho poté, v září 1937, československý národ zasáhla zpráva o smrti prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Byla jsem zrovna v první třídě a pamatuju si, jak přišla paní učitelka rozrušená. Ve třídě se ten smutek úplně nesl,“ vypráví Maxmiliána Píšová. Zanedlouho měla přijít nejedna další rána pro Československo.

V září roku 1938 proběhla mobilizace československé armády. Na obranu vlasti se měl postavit i otec pamětnice. „Když jsme se s ním loučili, mysleli jsme si, že ho dlouho neuvidíme, jenže nakonec bylo všechno jinak.“ Po týdnu se československá vojska musela stáhnout. O osudu Čechů a Slováků rozhodla mnichovská dohoda, Československo přišlo o značnou část svého území včetně vojenských opevnění. „Tatínek se po týdnu vrátil domů… Já jako dítě jsem tomu moc nerozuměla, a tak jsem měla radost, že je zpátky.“

Děti z Hitlerjugend byly všude

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a vypuknutí druhé světové války se život v Poděbradech výrazně změnil. Němci do lázeňského města začali posílat německou mládež na šestiměsíční pobyty. Po kolonádě denně pochodovaly šestistupy Hitlerjugend v bílých podkolenkách. Místní školy a jiné veřejné budovy včetně lázeňského komplexu obsadili mladí Němci. Poděbradské děti jim musely ustoupit a za vzděláním dojížděly do několik kilometrů vzdálených obcí. „Neměli jsme se kde učit, a tak jsme měli náhradní třídy. Učilo se třeba na faře, na zámku byly taky nějaké třídy. Nakonec jsme ale museli jezdit na kole do Pískové Lhoty.“ Obyvatelé města si postupně na přítomnost Němců zvykli. „Nebylo nám příjemné sdílet s Hitlerjugend město, ale co jsme mohli dělat...“

Poté, co Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem provedli v květnu 1942 útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, započalo rozsáhlé pátrání napříč protektorátem. Kontroly se nevyhnuly ani Poděbradům. „Chodili tu dva Němci a prohledávali domy… Přišli k nám, jeden zůstal dole u branky a hlídal tatínka a druhý šel a pročísnul celý dům odzdola až na půdu.“ Zbytek války prožila pamětnice poklidně. Ona ani její rodina se nestaly svědkem násilností, neznaly žádnou židovskou rodinu, válečné útrapy neměly na očích. „Nevěděli jsme, co se okolo děje, netušili jsme nic o koncentračních táborech.“

Všichni jsme Rusy vítali

V Poděbradech došlo již 2. května 1945 k povstání, začaly se budovat zátarasy, které měly znesnadnit ústup prchajících německých jednotek. „Tatínek přiběhl domů úplně udýchaný, málem že ho nezastřelili. Říkal nám, co se venku děje.“ I přes zmatek a obavy mezi lidmi panovalo radostné vzrušení. „Na Rusy jsme se těšili, opravdu... Nevěděli jsme nic o Stalinovi. Byl konec války, a tak jsme oslavovali.“ Ráno 9. května začaly Poděbrady projíždět obrněné sovětské vozy. „Byla to kilometry dlouhá kolona, přijely tanky i koně. My jsme je vítali, byli jsme nadšení.“ Sovětští vojáci zůstali ve městě i následující měsíc. Koně, na kterých někteří přijeli, ustájili na nedalekém poli. „My jsme se sestrou šly mezi ně a vzaly jsme si dva koně, nikoho jsme se neptaly. Udělaly jsme si vyjížďku a pak jsme je zase vrátily. Nikdo nám nic neřekl.“

Ve dnech květnového povstání přišla pamětnice navždy o svého strýce Antonína Vaněčku – matčina bratra. Antonín padl 7. května v Kyjích u Prahy, kde společně s ostatními českými vlastenci stavěl barikády a snažil se ztížit ústup německých vojsk. „Na barikádách bojoval tři dny, už to nemohl vydržet, a tak šel domů se vyspat. Když se druhý den mezi kamarády vrátil, tak se objevili němečtí vojáci a ubodali je všechny, včetně mého strýce.“

Sebrali nám obchod

Po uplynutí poválečných euforických a velmi emotivních měsíců nastal zvrat. Dne 25. února 1948 se ve znovuobnoveném Československu komunisté chopili moci. Levicová ideologie měla mezi občany silnou podporu a komunistům nahrával i fakt, že Sověti byli oslavováni v souvislosti s osvobozením Československa. Líbivému obrazu budoucnosti propadli i rodiče pamětnice, oba vstoupili ihned po válce, ostatně jako mnoho dalších, do Komunistické strany Československa (KSČ). Nedlouho po únorovém převratu začalo části společnosti docházet, co jsou komunisté ve skutečnosti zač a že jednu totalitu vystřídala totalita druhá. Otec nejspíše přišel o veškeré iluze, když mu sebrali jeho milovaný obchod s hudebninami.

Focení mi otevřelo obzory

V roce 1950 pamětnice odmaturovala na kolínské obchodní akademii a namísto dalšího studia začala pracovat v plánovacím oddělení poděbradských skláren. Za několik let našla místo v pletacím družstvu Polaban, kde poznala svého budoucího muže. Po jejich svatbě v roce 1956 se jí narodila dcera a později také syn. Po mateřské dovolené se už do Polabanu nevrátila. Dostala nabídku pracovat v kanceláři tělovýchovné jednoty a zároveň vedla oddíl moderní gymnastiky. Právě díky práci trenérky se poprvé podívala na Západ. „Byly jsme jako trenérky pozvané na mistrovství Evropy do Kodaně, abychom se podívaly, jak takové mistrovství vypadá… Koukala jsem s otevřenou pusou, byl to šok, vůbec jsem neměla ponětí, jak ten Západ vypadá.“

V šedesátých letech Maxmiliána objevila novou zálibu, začala fotografovat, a to zejména koně. Jako spoluzakladatelka jezdeckého klubu v Poděbradech měla ke koním blízko. S postupem let vystudovala výtvarnou fotografii a stala se členkou Mezinárodní organizace novinářů. Začala fotit i na zahraničních koňských závodech. S tím souvisel i její další zájem – pamětnice složila státní zkoušku z angličtiny a stala se průvodkyní Čedoku. „Když jsme zrovna nemohli jet na Západ, tak jsme jeli na Východ. Často jsme jezdili do Maďarska, Rumunska, Německa nebo Bulharska.“ Maxmiliána zažívala šťastné období, dělala to, co ji bavilo, a mohla v omezené míře cestovat.

Věřila jsem ve změnu

V roce 1967 si pamětnice podala přihlášku do KSČ. „Strana se změnila, přišlo Pražské jaro a Dubček, tomu jsem samozřejmě fandila… Chtěla jsem té změně pomoct.“ Právoplatnou členkou se stala v roce 1968. „Když jsem chodila na ty schůze, tak jsem se začala stydět, do čeho jsem se to dala.“ Komunisté nedokázali překročit vlastní stín a uvolněná atmosféra brzy skončila. Sovětské moci bylo dění v Československu proti srsti a svobodné smýšlení jeho obyvatel mělo být potlačeno. V noci na 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy československé hranice. „Když jsme se dozvěděli, že přijeli Rusové, byla to tragédie. Můj manžel se ještě ten den sebral a jel do Prahy, já jsem měla dvě malé děti, tak jsem byla doma.“ V té chvíli se Maxmiliáně a zbytku republiky rozplynuly představy o možné změně k lepšímu.

Ze strany jsem nebyla vyškrtnuta, ale vyloučena

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se začal komunistický režim znovu upevňovat, nastala normalizace. Ve straně započaly čistky, nové poměry si žádaly změnu, bylo třeba vymýtit reformní snahy. Někteří členové byli vyškrtnuti, někteří vyloučeni. Avšak vyloučení bylo mnohem tvrdší než vyškrtnutí a neslo s sebou velké personální postihy. Tito lidé byli propouštěni ze zaměstnání a nuceni pracovat na podřadných místech. Komunisté ze strany vyloučili i pamětnici. „Brzy jsem ztratila místo v Čedoku a pak i v tělovýchovné jednotě…Můj muž byl taky vyhozený z práce.“

Režim se mstil i na dětech Maxmiliány, které nemohly studovat střední školu. Její syn neměl jinou možnost než se učit zedníkem, díky shodě okolností ale nakonec přece jen vystudoval. „V učení mi učitel říkal: ‚Prosím vás, vždyť takovýho matikáře jsem tady ještě neměl!‘ Ten učňák pak zařídil, aby mohl studovat, tak ho poslali na střední průmyslovou školu.“ Pamětnice si našla místo v restauraci, kde dělala servírku. „Musela jsem tam dělat i uklízečku a mýt tam záchody, vyžrala jsem si to se vším všudy.“

Byli jsme rádi, že režim padl

Začít znovu pracovat jako průvodkyně mohla Maxmiliána až po odeznění bezprostředních následků okupace, zároveň opět vyrážela do zahraničí fotit na mezinárodní jezdecké soutěže. Fotografovala i významné osobnosti, jako je princ Philip nebo Angela Merkelová. Úplné osobní svobody, nejen ve fotografování, se jí však dostalo až po sametové revoluci v roce 1989. Tehdy už nebyla ničím omezována a mohla své průvodcovské povolání vykonávat naplno v mnoha zemích světa. Ani na fotografování nezanevřela a dodnes se mu věnuje. Její fotky koní byly zveřejněny například v knize Maxe E. Ammanna The FEI Championships. Pamětnice prezentovala své dílo na mnoha domácích i zahraničních výstavách. Je čestnou občankou města Poděbrady.