Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pitín (* 1942)

• narodil se 23. dubna 1942 v Kladně, rodina ale žila v Lidicích

• v době zkázy Lidic 10. června 1942 mu bylo sedm týdnů

• otec František se několik dní skrýval, po dopadení byl zastřelen v Kobylisích

• matka Blažena zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück

• sestra Marie byla zavražděna v Chelmnu

• babička Marie zemřela v Osvětimi

• strýc Josef byl zastřelen u Horákova statku

• s matkou byl krátce internován v Malé pevnosti v Terezíně

• od počátku roku 1943 do konce války pobýval v kojeneckém ústavu v Praze-Krči

• po válce ho vychovávala teta Marie Kvasničková

• v letech 1955-67 žil v nově vystavěných Lidicích

• vyučil se elektromontérem

• je funkcionářem Českého svazu bojovníků za svobodu

Jen několik dětí z Lidic mělo to štěstí přežít válku a setkat se po osvobození s příbuznými. Jiří Pitín válku sice přežil, ale jeho maminka Blažena, rozená Kvasničková, zahynula v koncentračním táboře v Ravensbrücku, otec František byl popraven v Praze a sestra Marie zavražděna v Chelmnu. Jiří strávil první roky života v kojeneckém ústavu, později jako sirotek vyrůstal u své tety. “Do tří let mi chyběla mateřská náruč. A i potom takové to tátovo poplácání po ramenou. To manko bohužel cítím čím dál víc.”

V době zkázy Lidic mu bylo sedm týdnů

Narodil se v Kladně 23. dubna 1942, rodinný dům ale stál v Lidicích. Byl druhým nejmladším lidickým dítětem – v době zkázy Lidic mu bylo sedm týdnů. „Osud mi byl milostiv alespoň v tom, že z doby od narození do konce války si nepamatuji vůbec nic,“ říká dnes Jiří Pitín. Ve starých Lidicích žila jeho rodina v jednom z nejnovějších domků na jižním svahu obce, v čísle popisném 92. Kromě rodičů a sestry tu bydlel ještě otcův starší bratr Josef Pitín a matka Marie Pitínová. Otcova rodina pocházela z Buštěhradu, matčina rodina z Hostouně. Za bydliště si proto novomanželé zvolili obec na půli cesty – Lidice. „Po válce jsem byl fotografovaný pod jedním stromem a vím, že to byl strom, který se zachránil z naší zahrádky,“ vzpomíná Jiří.

Otec František Pitín pracoval jako takzvaný bílý zedník v Poldi Kladno, vyzdíval vysoké pece, což byla náročná a nebezpečná práce. 9. června 1942, den před lidickou tragédií, byla Blažena Pitínová s malým synkem u dětského lékaře v Praze a zastavila se i u své sestry Marie. Dostala nabídku, aby se zdržela přes noc v Praze. S ohledem na manžela, který se měl ráno vrátit z noční směny, se ale vydala zpátky do Lidic. Té noci byly Lidice obsazeny nacisty, kteří se mstili za atentát na říšského protektora Heydricha. Muži byli nahnáni do sklepů a na dvůr Horákova statku, ženy a děti zavřeny do místní školy. Později nacisté ženy s dětmi odvezli do kladenské reálky, zatímco muže systematicky – po pěti, po deseti – postříleli. “Z Terezína přijelo židovské komando se sudy s vápnem. Vykopali hrob. Muži tam leželi v těch řadách u toho Horákova statku – odebrali jim doklady, cennosti, všechno, co měli po kapsách. Svlíkli je a naházeli do toho hrobu, jako sardinky je tam uložili,” líčí Jiří Pitín osud, který potkal i jeho strýce Josefa.

Jeho otec František měl naproti tomu v tuto chvíli ještě šanci na záchranu. Po noční směně se ráno v Kladně dozvěděl, že se v Lidicích něco stalo, a rozhodl se nejet domů, ale k příbuzným do Hostouně. Chvíli se tam skrýval, protože se ale šířily děsivé zprávy a rodina se bála trestu, odešel a nějakou dobu se ukrýval ještě v malém lomu blízko Hostouně a v lesích u Unhoště. Měl hlad, a když v lese potkal hajného Josefa Černého, pokusil se s ním vyměnit potravinové lístky za chleba. Černý ho ale udal gestapu, František Pitín byl dopaden a popraven na kobyliské střelnici s dalšími lidickými občany 16. června 1942.

Měsíc v Terezíně byl jejich posledním společným časem

Jiří byl onoho 10. června spolu s matkou a desetiletou sestrou Marií převezen do reálného gymnázia v Kladně. “Nevím, jestli ty ženy měly po kapsách něco, do čeho by kously, ale určitě nebyly vybavené na to, že tam budou tři dny. Myslely, že tam budou den, že se vyškrtají nějaké seznamy a že je pošlou zpátky do Lidic. To se nekonalo. Třetí den nastala ta nejstrašnější etapa: odtrhávání dětí od matek.”

Po dramatickém odebrání dětí, při němž se muselo střílet do stropu, nacisté děti změřili a několik z nich již zde vybrali na převýchovu do německých rodin. Zbylé děti, včetně Jiřího sestry Marie, byly deportovány do polské Lodže. Ženy putovaly do německého Ravensbrücku – s výjimkou matek dětí do jednoho roku, u nichž nacisté ještě nebyli schopni vyhodnotit rasové předpoklady (neměli na to, jak říká Jiří Pitín, šablony). Tyto ženy strávily spolu se svými kojenci čtyři týdny v Malé pevnosti v Terezíně. To byl i osud Jiřího a jeho matky: měsíc v Terezíně byl jejich posledním společným časem. Po čtyřech týdnech maminka následovala ostatní lidické ženy do koncentračního tábora Ravensbrück, ani ne tříměsíční Jiří byl odeslán do nalezince v Praze na Karlově. Nakonec spolu s dalšími šesti nejmenšími lidickými dětmi skončil v péči kojeneckého ústavu v Praze-Krči v areálu dnešní Thomayerovy nemocnice.

Běhala pořád na bránu, volala děti

Maminka Blažena Pitínová v Ravensbrücku nedlouho před koncem války zemřela. Oficiální zpráva vedení tábora oznamovala Marii Kvasničkové, že její sestra zemřela na zápal plic a srdeční selhání 21. prosince 1944 a na Štědrý den bylo její tělo zpopelněno. Přesné datum smrti ale není jisté. Podle některých zpráv se nervově zhroutila a zemřela dobrovolně v ostnatých drátech nabitých vysokým napětím. „Mám prozatím dvě informace o tom, jak skončila,“ vysvětluje Jiří Pitín. „Jedna informace je, že se v podstatě zbláznila, že běhala pořád na bránu, chtěla... volala děti... a že prý viděla tátu – protože tam byl komín – jak leze po komíně. To byla asi asociace přes ty cihly... [na jeho zaměstnání]. Druhá, že skončila v drátech, tak já nevím. Každopádně už to nevydržela, protože byla moc senzitivní.“

Jiřího desetiletá sestra Marie byla od matky a malého bratříčka odtržena 13. června 1942, spolu s ostatními lidickými dětmi pak putovala vlakem do polské Lodže. “Cesta trvala tři dny, děti byly jen tak nalehko oblečené. Neměly skoro žádné jídlo. Pochopitelně ty starší děti se staraly o ty nejmenší, které samozřejmě plakaly,” snaží se Jiří Pitín přiblížit utrpení své sestry, o němž se nikdy nedozvěděl nic bližšího. Podivně němý zůstává i korespondenční lístek, který odtud jeho sestra poslala tetě. “Chce něco k jídlu a chce nějaký hygienický prostředky, nějakej hřeben a mejdlo a tašku. Brzy. Protože nevěděly, kdy pojedou dál. A aby teta neměla strach, že tatínek s maminkou a s Jiříčkem – to jako se mnou – jsou někde na práci,” vysvětluje Jiří Pitín, že účelem lístků, které nacisté nechali děti napsat, bylo uklidnit příbuzné v protektorátu.

Co se dělo v těch náklaďákách, to nechávám na vaší fantazii

V Lodži ještě nacisté z lidické skupiny vybrali několik dalších dětí, které poslali k poněmčení. Jiřího sestra mezi nimi bohužel nebyla. Zbylé děti směřovaly k poslednímu cíli své strastiplné cesty, do vyhlazovacího tábora Chelmno. “A když je tam přivezli – no jaký máme udělat náležitý vychování?” odkazuje Jiří sarkasticky k nacistické propagandě, která právě náležitou výchovu lidickým dětem slibovala. “Hned při příjezdu je nacpali do takzvaných S-wagenů – to je Sonderwagen – to byly náklaďáky, který byly utemovaný, utěsněný – a výfukové potrubí od naftového motoru bylo dáno dovnitř. A odvezli je rovnou k masovým hrobům, co jsou tam v lese.”

Utrpení dětí při zplynování v těchto ďábelských pojízdných plynových komorách je nemožné si představit. Pan Pitín se ho snaží evokovat, když o osudu své rodiny přednáší na školách. “Říkám dětem, že ta smrt přicházela bohužel dost dlouho, plus mínus deset minut. Záleželo na zdravotní kondici, věku těch dětí a tak dále. A vždycky zdůrazním: co se dělo v těch autech, v těch náklaďákách, to nechávám na vaší fantazii.”

Nejbližší příbuzný, který mu zůstal, byla teta

Kromě rodičů, sestry a strýce ztratil Jiří v souvislosti s lidickou tragédií i babičku – Marie Pitínová byla zavražděna v Osvětimi. Nejbližší příbuzný, který mu zůstal, tak byla matčina starší sestra Marie Kvasničková. Ta ho navštěvovala už v kojeneckém ústavu v Krči, kde pobýval od počátku roku 1943. S lidickými dětmi se tu nezacházelo nijak zvlášť citlivě. Některé si prý odnesly jizvy způsobené zřejmě nejrůznějšími úrazy, o jizvách na duši ani nemluvě. Neměly zde dostatek jídla, takže příbuzní při tajných návštěvách kojence přikrmovali donesenou stravou. Tak zachytila fotografie Marii Kvasničkovou, jak přidržuje synovci lahvičku s mlékem.

Po osvobození se teta Jiřího ujala a vychovávala ho ve svém malém bytě v pražské ulici Na Hutích. Bylo jí padesát let, nikdy nebyla vdaná, vlastní děti neměla. Jiří byl prý jako dítě „velmi živé letory“, takže to s ním neměla jednoduché, přesto mezi nimi vznikl silný vztah. Dnes už si pan Pitín nevzpomíná, zda ji oslovoval „teto“, či „maminko“, sám během vyprávění spontánně střídá obě varianty. Když teta začátkem sedmdesátých let umírala, volala prý jeho jméno – i proto Jiří doufá, že jí navzdory všem složitostem jejich vztahu dokázal nahradit vlastní dítě.

Do Ameriky neodjel, od státu získal dům v nových Lidicích

Svůj zvláštní status lidického sirotka si prý Jiří nijak zvlášť neuvědomoval, třebaže hrubé obrysy své minulosti znal odmala. V dětství ho zajímaly jiné věci, jen občas zaslechl, že se o něm mluví jako o lidickém dítěti. Například když ho navštívila přítelkyně Jana Masaryka, americká novinářka Marcia Davenportová, která ho již předtím materiálně podporovala. Chtěla ho prý odvézt do Ameriky – teta ale Jiřího nevydala.

Od československého státu pak jako třináctiletý získal v roce 1955 dům v nově vystavěných Lidicích. Nastěhoval se i s tetou, druhou část domu si pronajali příbuzní. Později po svatbě tu prožil dva roky s manželkou. V roce 1967 dům prodal a odstěhoval se do Prahy, kam tak jako tak musel po celou dobu denně dojíždět do zaměstnání.

Jediná jistota je, že vše je nejisté

Jiří Pitín se vyučil v Učilišti státních pracovních záloh v Praze na Harfě elektromontérem. V letech 1960-61 absolvoval základní vojenskou službu v Liptovském Mikuláši a Liptovském Jánu na Slovensku. Po návratu pracoval v ČKD, ale také studoval čtyři semestry filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium v roce 1964 opustil a pracoval jako elektrikář. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ho utvrdila v pocitu, že “jediná jistota je, že vše je nejisté”. V samotný den invaze 21. srpna vyrazil do ulic a fotil situaci u rozhlasu a u Národního muzea. Má prý schovanou sovětskou kulku odraženou od budovy muzea a jako zvláštní paradox dějin vyzdvihuje skutečnost, že čtvrt století poté, co jen těsně unikl smrti z rukou nacistů, ho málem “odpráskli” jeho osvoboditelé.

Za normalizace získal Jiří zaměstnání v podniku Domácí potřeby Praha. Sedmnáct let pracoval v prodejně specializované na zvukovou techniku nedaleko Národní třídy, dalších dvanáct se živil jako technik v Chodovské tvrzi v Praze. Dnes je Jiří Pitín již v důchodu, stále žije v Praze a angažuje se v Českém svazu bojovníků za svobodu. O historii se nepřestává zajímat: je to zřejmě způsob, jak se znovu a znovu vyrovnávat s minulými událostmi, které tak drasticky nasměrovaly jeho osud. Životní resumé je pak jasné: „Vyhrává ten, kdo přežije. Ten, kdo se dožije... i když nevím čeho...“ uzavírá Jiří Pitín skepticky.