Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Pivoda (* 1943)

• narozen 29. března 1943 v Holešíně nedaleko Boskovic

• na jaře 1945 zažil osvobození Holešína rumunskou armádou

• v dětství pomáhal rodičům na jejich soukromém hospodářství v Holešíně

• v rodné obci byl v 50. letech svědkem kolektivizace zemědělství

• v roce 1966 vystudoval obor zabezpečovací technika na VŠ dopravní v Žilině

• při politických prověrkách na podzim 1968 vyjádřil nesouhlas s okupací ČSSR

• ve svém zaměstnání nemohl během normalizace profesně, kariérně ani finančně růst

• věnoval se výchově mládeže ve vodáckém oddílu

• v listopadu 1989 spoluzaložil Občanské fórum v Hulíně a stal se jeho předsedou

František Pivoda se měl jako prvorozený syn ze zemědělského hospodářství stát rolníkem, ostatně takto se povolání v jeho kraji dědila z otce na syna od nepaměti. V 50. letech ale přišla kolektivizace zemědělství, a tak se jeho život ubíral zcela jiným směrem. Vystudoval zabezpečovací techniku, založil rodinu, začal pracovat. Potud by se jednalo o příběh obyčejného člověka, kdyby ovšem pamětník při normalizačních prověrkách nevyjádřil nesouhlas s okupací Československa v srpnu 1968 a o 21 let později nevedl Občanské fórum v Hulíně. Ale nepředbíhejme.

 

Rodiče možná dali dohromady kecalové

Pamětníkův otec František Pivoda starší se narodil roku 1910 ve vesnici Holešín vzdálené asi 11 kilometrů od Boskovic. O tatínka přišel ve věku 12 let, a tak se už v takto raném věku musel začít starat o rodinné hospodářství, které čítalo sedm hektarů polností, koně, krávy, prasata a drůbež. V práci Františkovi pomáhala jeho matka a čtyři sourozenci. Bratři a sestry se později oženili a provdali, on tak na rodinném majetku hospodařil sám. V létě obdělával pole, v zimě pak porážel prasata na vesnických zabíjačkách, uplatnil tak svůj výuční list v oboru řezník. Pamětníkova maminka Bohumila se narodila v roce 1916 v obci Obora vzdálené asi čtyři kilometry od Holešína. Obdobně jako její budoucí manžel pocházela ze zemědělské rodiny a měla čtyři sourozence.

Kde se pamětníkovi rodiče seznámili, už dnes nikdo z rodiny přesně neví. „Já mám takový dojem, že jak to tak někdy bývá, dali je dohromady někteří ti kecalové,“ zamýšlí se nad osudy tatínka a maminky pamětník. Seznámit se také mohli v kostele v Doubravici, protože pod tuto farnost Holešín i Obora spadaly. Jisté je, že když chodil František na schůzky za svojí vyvolenou Bohumilou, musel po cestě překonávat nejen les, ale i řeku Svitavu. Svatba se konala 25. února 1941. Bohumila se z Obory přestěhovala do manželovy zemědělské usedlosti v Holešíně, kde poté oba společně hospodařili. Postupně se jim narodilo pět dětí, tři chlapci a dvě děvčata. Náš pamětník František Pivoda přišel na svět 29. března 1943 jako druhorozený.

 

Nejstarší vzpomínka na rumunské vojáky

Jedny z prvních Františkových vzpomínek mají spojitost s koncem druhé světové války. Od naší východní hranice se osvobozování Československa neúčastnila jen sovětská armáda, ale i početné rumunské jednotky. Státním převratem v srpnu 1944 ukončilo Rumunsko spojenectví s nacistickým Německem a přidalo se na stranu spojenců. V rámci druhého ukrajinského frontu tak část Slovenska a Moravy osvobozovala 1. a 4. rumunská armáda. Při bojích s německým wehrmachtem na Blanensku se do Holešína dostaly rumunské jednotky, přičemž přímo u Pivodů několik vojáků i nocovalo. Pamětník si ve své mysli nosí dodnes živou vzpomínku na rumunského vojína, který mu daroval krásný hrníček. Malý František si poté tuto vzácnou „relikvii“ ještě mnoho let uchovával na památku.

Dozvuky války také často vstupovaly do Františkova dětství, ve hrách na vojáky nebo v manipulaci s nalezeným střelivem. „My jsme věděli, kde co je. Kde jsou nějaké zbraně, kde jsou náboje atd. Dokonce tam byl jeden tank, který tam zůstal po válce, a my jsme ho chodili rabovat. Sehnat pistoli nebyl problém,“ vzpomíná dnes František a je rád, že tyto nebezpečné situace přestál bez úhony. Když s kamarády odpalovali nalezenou munici, četník, který měl na starosti obce Doubravice, Holešín a Kunčičky, ihned podle zvuků střelby věděl, které chlapce má umravnit. Kamarádství starších i mladších dětí v obci usnadňovalo Františkovi dospívání, protože rodiče na něj kvůli množství práce neměli dostatek času. Po návratu ze školy tak napsal úkoly, pomohl okolo domu a jak to jen nejrychleji šlo, zmizel až do večera s dětmi v okolí Holešína. Při hrách pak po sobě někdy dětské party metaly kameny nebo podnikaly jiná rozmanitá dobrodružství.

Františkova mladá léta neodmyslitelně utvářelo prostředí zemědělského hospodářství v Holešíně, ve kterém vyrůstal. „Ta výchova byla spartánská, protože každý z nás pěti měl úkol, co musí udělat. A když to neudělal, tak bohužel třeba byl i nějaký menší tělesný trest,“ vzpomíná dnes již s úsměvem na tváři František Pivoda. Se sourozenci se o to, co má kdo dělat, nikdy nehádal, každý si plnil to své. Ekonomická soběstačnost rodiny ale vyžadovala velké nasazení, práce měla před dětskými radovánkami vždy přednost. V zimě, když chtěl František za kamarády na kluziště, musel nejprve ručně nakrájet řepu a smíchat ji s plevami, aby pak jeho maminka mohla nakrmit koně a krávy. Jednalo se o poměrně namáhavou činnost, práce malých dětí v zemědělství ale tehdy byla naprosto běžnou součástí vesnického života. Přestože celá rodina musela tvrdě pracovat, vztahy mezi pěti sourozenci a jejich rodiči to nijak zle nepoznamenalo, ba naopak všichni drželi při sobě.

Na přelomu 40. a 50. let tvořila víra v Boha ještě nedílnou součást životů většiny venkovského obyvatelstva. Bohumila Pivodová se s dětmi modlila každé ráno i večer, modlitbou začínal i oběd, v neděli se chodilo na katolickou mši svatou do kostela v Doubravici. Tatínkův mladší bratr se stal knězem, působil ve farnosti v obci Královopolské Vážany u Rousínova. Tam za ním rád jezdíval František se svojí starší sestrou trávit prázdniny.

Mezi sousedy na vesnici tehdy ještě panovala větší důvěra v mezilidských vztazích, než je tomu dnes. Lidé se více osobně znali a věřili si. Desetiletého Františka poslal otec jednoho dne do doubravické záložny, aby tam sám z účtu vybral utržené peníze za prodej malého býčka nebo krávy, a to i přesto, že se jednalo o velký finanční obnos. František k tomu uvádí: „Otec mi řekl: ‚Běž tam, řekni tomu pánovi, že Tě posílám,‘ a skutečně mi ty peníze dal a já jsem je donesl domů.“

 

Otec předsedou JZD

Františkovi rodiče nepodlehli po válce svodům komunistické ideologie, ve volbách v roce 1946 volili pravděpodobně Československou stranu lidovou. Zdánlivý klid druhé poloviny 40. let ale netrval věčně, po únoru 1948 začal tlak režimu na soukromé zemědělce a živnostníky sílit. Pivodovi v obci sousedili s hospodou, a tak přes okno Františkův otec vyslechl četné porady místní organizace KSČ a věděl, co se v obci chystá. A nechystalo se nic dobrého. V únoru 1949 vyhlásila československá vláda program kolektivizace zemědělství. V praxi to nebylo nic jiného než násilné nucení soukromých hospodářů ke vstupu do jednotných zemědělských družstev (JZD). V Holešíně se ale tato politika začala naplno projevovat až někdy kolem roku 1955, to když začal obec navštěvovat agitátor kolektivizace. Tento člověk se zde pohyboval dva roky, přesvědčoval, vyhrožoval, špicloval. Zlom přišel v roce 1957, tehdy se stal Františkův otec, jakožto jeden z nejlepších zemědělců v obci, předsedou místního JZD. Odmítnout nešlo, rodině hrozilo vystěhování. Pan Pivoda družstvo nejen vedl, ale dělal i traktoristu, účetního a vykonával další jiné potřebné práce. Asi po pěti letech se z přepracování zhroutil, přesto ve vedení JZD pokračoval až do odchodu do penze v roce 1970. Na tatínka vzpomíná pamětník jako na „báječného člověka“, skromného a pracovitého, vždy v dobré náladě. František Pivoda starší se dožil 95 let.

 

Syn by mohl vyrobit chemikálii a vyhodit most do povětří

První stupeň základní školy navštěvoval malý František v nedaleké Doubravici nad Svitavou, druhý pak asi v 5 km vzdáleném Rájci Jestřebí. Žáci tehdy chodili za vzděláním pěšky, autobusové spojení začalo fungovat, až když chlapec absolvoval sedmou třídu. Mladík si pro další studia vybral chemickou průmyslovku v Brně, tento záměr mu ale znemožnil jeho třídní původ. Když jejich obec navštívil poslanec Karel Filouš z Kuniček, Františkova maminka se mu o přání syna svěřila. Jeho odpověď neunikla ani přítomnému Františkovi. „On říkal: ‚Ne, ne, to neexistuje. Tatínek je kulak a není prověřenej. A on (František) by mohl vyrobit nějakou chemikálii a mohl by třeba vyhodit most do povětří.‘“ Z vysněného studia tak sešlo, František si ale nakonec vybral železniční průmyslovku v České Třebové. I když pro něj nebylo studium zpočátku snadné, obor si nakonec zamiloval, a to především díky předmětům, které se týkaly zabezpečovací techniky. Na škole tehdy panoval přísný až polovojenský režim, takže se pamětník dostal za rodinou jen jednou do měsíce. Doma se tak odstřihl od otcových problémů s kolektivizací a vedením JZD, jeho život se začínal ubírat jiným směrem. V době maturity se seznámil se studentkou jedenáctiletky Svatavou Čechmánkovou, která se později stala jeho manželkou. Po střední škole nastoupil pamětník na elektrotechnickou fakultu Vysoké školy dopravní v Žilině, obor zabezpečovací technika. Jeho budoucí žena začala zakrátko studovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. V polovině prosince roku 1966 František promoval a na Silvestra se už ženil.

 

Na vlastních nohou

Na vojnu nastoupil pamětník ihned po škole v lednu 1967. Protože během studia chodil jednou týdně na vojenskou přípravku, čekala ho pouze roční služba. Působil u železničního vojska v Břeclavi, kde velel asi 30 vojákům, zajišťoval chod depa a školení nových strojvůdců.

Po vojně si mladí manželé postavili domek v Hulíně. František začal pracovat ve státním podniku Sdělovací a zabezpečovací distance Přerov, kde se zabýval bezpečnostními systémy pro vlakové stanice, nádraží a lokomotivy. V rámci zácviku v novém zaměstnání nejprve pracoval od ledna do června 1968 jako výpravčí v Bystřici pod Hostýnem a od léta do podzimu pak jako návěsťový mistr na nádraží. V roce 1968 přibyla do rodiny Pivodovy prvorozená dcera Svatava, o tři roky později syn Jiří a za dalších šest let syn Martin.

Druhou polovinu srpna 1968 trávil František s manželkou a dva měsíce starou Svatavou u svých rodičů v Holešíně. „Ve středu 21. srpna jdu do obchodu nakoupit, a hrůza. ‚Co se děje? Vojska!‘ Manželku jsem s malou nechal u rodičů a já jsem jel vlakem přes Brno do Hulína. Přijel jsem domů, kde ve dne v noci jezdily tanky. Hrůza. Nerad na to vzpomínám.“ V pátek 23. srpna 1968 zažil František generální stávku. Tehdy se na podporu do Moskvy unesených československých politických činitelů vzácně sjednotil téměř celý národ a od 12:00 do 13:00 se na protest zastavila práce a pohyb lidí v celé zemi. František tento okamžik prožil za houkání sirén na nádraží v Kroměříži, srotil se tam velký dav lidí, přičemž se diskutovalo o aktuálním dění v zemi.

 

Vodácký oddíl jako únik z normalizace

Prvního října 1968 nastoupil pamětník na své stálé místo do Přerova na zabezpečovací oddělení. Dva roky poté začaly politické prověrky a dotazování, zda lidé souhlasí s intervencí států Varšavské smlouvy proti domnělé kontrarevoluci v Československu. František vyjádřil s příchodem cizích vojsk nesouhlas a označil je za evidentní okupaci. Jeho statečné osobní jednání se na příštích 20 let odrazilo v jeho profesní dráze. Kolegové s nižším vzděláním, nebo i ti později příchozí, dostávali lepší práci a mohli kariérně postupovat, on nikoli. Františka též postihlo zmražení růstu platu na dlouhé roky. „Byla to hrozná doba. Moc jsem tím trpěl. Tak jsem se věnoval dětem a založil jsem vodácký oddíl. Jezdili jsme na řeky Lužnice, Vltava, Hron, na 14 dní děti, na týden jsem bral rodiče a potom ještě s nějakou partou. Takže já jsem o prázdninách vyjel mimo, měl jsem svoje koníčky, kolo. Štvalo mě to, ale nemohl jsem naprosto nic dělat,“ vzpomíná dnes František na roky normalizace.

Na smrt Jana Palacha zareagovali Pivodovi zasláním kondolenčního dopisu jeho mamince Libuši do Všetat. I když tuto formu podpory pro zdrcenou matku považoval za potřebnou a fér, dostihly ho vzápětí pochybnosti, zda se projev soustrasti nedostane do rukou Státní tajné bezpečnosti. Dopis naštěstí ale žádné důsledky pro mladé manžele neměl.

V období normalizace se pamětník nijak politicky ani protirežimně neangažoval, věnoval se jen práci, rodině, budování domu a vodáctví. Se samizdatem ani Chartou 77 nepřišel žádným způsobem do kontaktu, pouze od vidění znal Augustina Navrátila, jednoho z nemnoha soukromých zemědělců v ČSSR a organizátora petic za náboženskou svobodu. V místě bydliště působil František jako předseda občanského výboru, organizoval brigády a společenské akce se sousedy. Ve své společenské činnosti ale jednou narazil na pevné hrany režimu. Kteréhosi roku svolal svůj vodácký oddíl k prvomájovému průvodu do Hulína, přestože jakožto zaměstnanec přerovského podniku náležel tam. V práci si ho posléze předvolal náčelník a vyčetl mu neúčast na oslavách v Přerově, František se ale bránil, že se manifestace účastnil doma. Aby zjistil, kdo má pravdu, napsal do deníku Rudé právo a žádal je o vyjádření. „Oni mi napsali, ať jim uvedu jméno mého vedoucího a že potom mi teprve odpoví. To byl takový zajímavý podraz od nich.“ Na tuto odpověď z novin raději vůbec nereagoval.

Na Západ se pamětník dostal poprvé v 80. letech, manželce se podařilo opatřit devizový příslib a rodina tak mohla vyrazit s obytným přívěsem do Rakouska. Tam všichni zažili doslova kulturní šok, vesnice a města vypadaly upraveně, obchody přeplněné zbožím a všude pořádek a čisto. František si tehdy uvědomil, jak moc jeho vlast zaostává za západním světem. O několik let později se v rámci své profese vydal s Československou vědeckou společností vlakem na poznávací cestu do Německa, Švýcarska a Francie.

Po zvolení Michaila Gorbačova generálním tajemníkem SSSR v březnu 1985 si František začal uvědomovat, že dochází k pomalé změně. Po částečně svobodných polských volbách v červnu 1989 a po pádu Berlínské zdi začátkem listopadu začal věřit, že i u nás režim padne.

 

Morava v tom jede s vámi

O událostech 17. listopadu na Národní třídě v Praze se pamětník postupně dozvídal z rozhlasu a televize. V Hulíně se poté ale dlouho nic nedělo, nekonala se žádná veřejná shromáždění ani demonstrace. Teprve až někdy 25. listopadu zorganizovali lidé kolem učitele Františka Mikeše videoprojekce v obchodě Ovoce Zelenina, na kterých prezentovali záběry z dění v hlavním městě.

Když se František dozvěděl, že se má 25. listopadu konat na Letenské pláni v Praze velké protivládní shromáždění, rozhodl se, že se tam vydá. Jeho vážně nemocná manželka tou dobou pobývala v nemocnici, a tak se pamětník musel na manifestaci vypravit se svým třináctiletým synem Martinem. Na Letné se toho dne sjelo z celého Československa odhadem až 800 000 lidí, akci poprvé celou přenášela televize a vystoupil na ní i písničkář Jaroslav Hutka, který se toho dne vrátil z jedenáct let trvající emigrace. Františka atmosféra překotných politických změn naprosto pohltila. Po demonstraci zanechal svého syna v čekárně na Hlavním nádraží a celou noc se pohyboval na transparenty a plakáty vyzdobeném Václavském náměstí, kde diskutoval s lidmi. V jednu chvíli si vzal pod sochou svatého Václava slovo a přítomným sdělil, že Morava v tom, co dělají, jede s nimi.

Následujícího dne navštívilo pamětníka doma v Hulíně několik mladých lidí včetně učitele Mikeše, ptali se na dění v Praze a sdělili mu svůj záměr založit ve městě Občanské fórum. Františkovi aktivisté nabídli vedení OF, s čímž on souhlasil. V příštích několika dnech zorganizoval jeho první zahajovací shromáždění, nechal natisknout informační plakáty a tento záměr vyhlásil v městském rozhlase. Lidé se tak mohli dozvědět, že zváni jsou skutečně všichni: nestraníci, dobří komunisté a ti, kteří chtějí, aby se v Československu žilo lépe. Akce se konala 30. listopadu v sále kulturního klubu, pozvána byla široká veřejnost i zástupci OF z Prahy. Mezi organizátory ale dosud panovaly obavy a nejistota, František Pivoda vzpomíná: „Já tam byl sám a teď jsem fakt nevěděl, co se bude dít. Taky jsem neměl všechny informace, vždyť tam mohli být komunisti. Milice mě tam mohly zastřelit z toho pódia. No, naštěstí tam byla slušná parta, takže se mi podařilo jim vysvětlit, o co asi jde. No a tam jsme si zvolili skupinu, která povede Občanské fórum. Mě zvolili jako vedoucího, no a od té doby to začalo.“

Lidé z pražského OF jim sdělili, že se musí na městském úřadě zaregistrovat jako organizace a mají tam přednést své požadavky k politickým změnám. Následně město pro OF vyčlenilo zasedací místnost, kam mohli občané každý den chodit se svými žádostmi a návrhy. Jednou do týdne se poté buď na náměstí, nebo v sále sokolovny konala velká shromáždění, na kterých se lidé dovídali o politických změnách a vyjadřovali jim tolik potřebnou podporu. Pamětník s kolegy z OF rovněž vyjížděl na mítinky a shromáždění v okolí Hulína. Ve fóru působili lidé různého věku a zaměstnání, při jednáních se stávající mocí velmi pomáhal plukovník letectva ve výslužbě Jindřich Bárta, zasedání se každodenně účastnil osmdesátiletý zemědělec v penzi Alois Kovář, přesto mezi jednotlivými členy nedocházelo k hádkám a velkým rozporům.

K vedení OF se postupně začaly dostávat informace o situaci v místní organizaci KSČ. Ta už nebyla schopna reagovat na aktuální dění a zabředávala pouze do malicherných bojů o pozice ve vedení okresního výboru strany. Z vyjednávání mezi OF a hulínským městským národním výborem vzešla dohoda, že do prvních svobodných voleb nemusejí lidé z vedení města opouštět svoje místa. Toto rozhodnutí zajistilo kontinuitu ve fungování státní správy a podobný postup radil František Pivoda i Občanským fórům ve velkých podnicích, aby se zabránilo nežádoucím hospodářským škodám.

 

Okres Kroměříž už není nositelem řádu práce

Pamětník přes den docházel do svého občanského zaměstnání a po odpoledních, večerech a nocích se věnoval politice. Jedním z prvních rozhodnutí hulínského OF bylo odstranění různých betonových a kovových režimních symbolů z Hulína a jeho okolí, jednalo se až o 30 prvků. Od silnice u města tak například zmizel nápis „Okres Kroměříž, nositel řádu práce“. Za Františkem během jeho „úředních hodin“ přicházelo mnoho občanů se svými požadavky, tu s prosbou o zavedení plynu, jindy s žádostí o nákup nebo navrácení zabaveného majetku. On ale všechny tyto občany odkazoval ke svobodným volbám, s tím, že po nich se mají o svá práva a žádosti přihlásit.

Kromě povinností v práci a vedení OF postihla pamětníka i rodinná tragédie, po delší nemoci mu v lednu 1990 zemřela manželka. Přepracování, ale i hektičnost prvních porevolučních měsíců vedly Františka k rozhodnutí se z politiky po prvních svobodných volbách v červnu 1990 stáhnout. V říjnu 1990 ve svém zaměstnání zvítězil v konkurzu a stal se vedoucím, ve firmě poté zůstal až do odchodu do penze v roce 2004. Do politiky se pamětník nakrátko vrátil koncem devadesátých let, kdy ve městě spoluzaložil místní organizaci Unie svobody. Dnes (2019) žije František Pivoda se svojí druhou manželkou v Hulíně, je aktivním penzistou a rekreačně se stále věnuje cyklistice. Jeho poselství pro budoucí generace spočívá v doporučení řídit se Desaterem a potřebou angažování lidí dle jejich osobnostních dispozic ve prospěch společnosti.