Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pixová (* 1947)

Přijeli se stěhovacím dekretem a vypukl chaos

  • narozena 4. dubna 1947 v Budíškovicích

  • v roce 1953 v rámci Akce K („kulak“) vystěhována ze statku do Loucké

  • v roce 1962 se pokoušela o přijetí ke studiu na střední škole

  • v roce 1966 se vyučila prodavačkou

  • v roce 1967 se vdala za Jiřího Pixu

  • v 90. letech žádala o navrácení statku v Budíškovicích a získala ho

  • v roce 2008 statek prodala

  • v roce 2024 žila ve Smečně

„Neotáčejte se.“ Tuto radu dostala Marie Pixová v roce 2008, když vycházela v Budíškovicích nedaleko Dačic ze statku čp. 54. Svůj rodný dům opouštěla už jednou v dětství v padesátých letech, tehdy však za zcela jiné situace. Na svůj život dnes (2024) pamětnice vzpomíná s nadhledem, z jejího vyprávění je však patrné, že ohlédnutí do minulosti někdy bolí.

Kdo nepůjde do družstva, nemá tu co dělat

Marie Pixová, rozená Kalvasová, se narodila v roce 1947 v Budíškovicích na rodinném statku Františkovi a Boženě Kalvasovým. V domě, který rodina Kalvasů vlastnila od sedmdesátých let 19. století, předci Marie Pixové zde však hospodařili již od nepaměti, vyrůstala se svými dvěma sourozenci, rodiči, prarodiči a prababičkou. Ke statku patřily i rozlehlé pozemky, které rodina obdělávala a obstarávala si tak obživu. Rodiče i babička s dědečkem pracovali tedy celý den na poli a tři děti vychovávala jejich prababička Františka Kalvasová. V Československu fungoval v té době již od války přídělový systém, a proto soukromí zemědělci, mezi které patřili i Kalvasovi, povinně odváděli mléko a další potraviny, které vypěstovali. Z přídělových lístků naopak dostávali členové domácnosti poukázky jen na ty potraviny, které si sami vypěstovat nemohli.

29. května 1953, krátce po šestých narozeninách Marie Pixové, přijela na statek skupina mužů. Marie Pixová vzpomíná, že ji prababička poslala pro rodiče na pole, aby je přivedla zpět domů. Rodině byl předložen stěhovací dekret, který jí ukládal povinnost opustit statek do 24 hodin. „Vypukl všeobecný pláč a nadávání, něco hrozného,“ líčí pamětnice. „Na stěhovacím dekretu bylo jenom, že nás stěhují do Loucké č. 5, pošta Ředhošť, nikdo nevěděl, kde to je.“ Kalvasovi byli informováni, že v Dačicích je přistavený vagón, jehož polovinu mohou využít na odvoz toho nejnutnějšího. Potom nastal, jak vzpomíná Marie Pixová, v domě zmatek: „Všichni mě okřikovali: ‚Tam nelez, my to musíme sbalit!‘ Neskutečný chaos. Do toho otevřená vrata a spousta lidí.“ Ze vsi prý přicházeli lidé a bez okolků si brali věci ze statku, žebřík, slepice a další.

Marie Pixová si ten den pamatuje dodnes: „Řekli mi: ‚Hlavně si posbírej hračky, odvezou vás do Dačic na nocleh.‘ Tak jsem šla, vzala jsem proutěný košíček, do něj jsem naskládala kostky, obrázky a jednu panenku. My jsme toho moc neměli. Byla jsem připravená, že s tím pojedu. Jenomže při nasedání do auta mi někdo tu panenku sebral. Panenka zůstala tam, novou jsme dostali až na Vánoce,“ popisuje své dětské trauma pamětnice. Ve tři hodiny v noci celou rodinu naložili do vlaku v Dačicích na nádraží a odvezli je do Mšeného-lázní. Tam byl přistavený traktor s valníkem, který je odvezl do Loucké. Celé stěhování proběhlo v rámci komunistické Akce K („kulak“), během které byly mezi lety 1951 a 1953 vysídlovány a ožebračovány rodiny sedláků, kteří byli považováni za nepřátele režimu. Cílem byla kolektivizace venkova, celkem se Akce K dotkla kolem čtyř tisíc rodin v Československu. Nemovitosti zabrané původním majitelům většinou přešly do užívání vznikajících jednotných zemědělských družstev (JZD), což často znamenalo jejich chátrání.[1] V rámci vystěhování přišli Kalvasovi mimo jiné o všechny peníze. „Stěhovali nás bez peněz a před hladem nás zachránila měnová reforma. Ti, co peníze neměli, dostali totiž příděl asi 50 korun na osobu, takže bylo aspoň na chleba,“ vysvětluje Marie Pixová. Novým domovem pamětnice byl od té doby dům s vytlučenými okny, ve kterém rodina v den svého příjezdu nalezla pět vojenských postelí a dek. Navíc v něm Marie postrádala svou prababičku, tu totiž vzhledem k věku nepřestěhovali do Loucké, ale na příkaz komunistických orgánů byla umístěna do domova důchodců v Budíškovicích.

Ta jablka jsou naše! Teď už ne

Krátce po příjezdu začali rodiče Marie řešit, kam nastoupí do školy. Z Loucké by musela chodit do první třídy pěšky pět kilometrů do obce Ječovice. To by bylo v jejím věku velmi náročné, proto nakonec domluvili, že se přestěhuje zpět do Budíškovic k babičce z maminčiny strany Janě Soukupové a do školy nastoupí tam. Ani to však nebylo pro šestiletou dívku snadné. Daleko od rodičů musela překonat mnoho obtíží. Do statku čp. 54, ze kterého byli násilně vystěhováni, se mezitím nastěhovaly dvě rodiny, Láníkovi – místní komunisté, a Švarcovi – rodina příslušníka SNB. A to všechno i přesto, že otec Marie Pixové nadále zůstal majitelem, svým majetkem však nesměl nijak disponovat. Syn Švarců chodil s Marií Pixovou do třídy. „Řekl mi, že když budu hodná, přinese mi z naší zahrady bílá jablka, tam se říká letňáče. A já jsem ho hodila do potoka,“ popisuje, jak se jako dítě vyrovnávala s nelehkou situací. Poté, co dokončila první třídu, odjela za svou rodinou do Loucké.

V roce 1956 umíral dědeček Marie Pixové František Kalvas. „Prosil, že chce umřít doma,“ vypráví jeho vnučka. „Táta psal do prezidentské kanceláře, aby se tam mohl s babičkou nastěhovat alespoň do dvou místností. Nedovolili mu to. Pohřeb byl 1. září 1956.“

Když byla pamětnice v páté třídě, uvažoval její otec o koupi nového domu. Jeho úmysl se mu však nedařilo zrealizovat, proto se nakonec Kalvasovi přestěhovali do podnájmu do Radešína. Marie pokračovala ve studiu na devítiletce v Mšeném-lázních. V závěru studia začala uvažovat o střední škole. Aby měla větší šanci na přijetí, její strýc jí nabídl, aby se nastěhovala k němu do Hradce Králové, chodila do místní školy a odstřihla se tak od svého původu v rodině pronásledovaného kulaka. Tento plán však ztroskotal, její kádrový posudek se dostal i do rukou ředitele hradecké školy. V září 1962 nastoupila tedy Marie Pixová v Hradci do pivovaru a pracovala tam až do května následujícího roku. Sen o studiu se nakonec zúžil na jedinou možnost – studovat průmyslovou školu potravinářskou v Brně. Marie se však nakonec rozhodla jinak. „Já už mám toho vandrování dost, já už chci domů,“ řekla si.

Návrat domů, nebo jen další stěhování?

Ke své rodině se ale pamětnice nevracela do Mšeného-lázní. Otci, který se neustále pokoušel koupit dům, se totiž naskytla nová příležitost. Nejprve jeho žádost o povolení koupě úřady zamítly s odůvodněním, že již jeden dům vlastní (ten v Budíškovicích) a že stát nemá zájem na vzniku nové buržoazie. S pomocí ředitele státního statku Slaný ale nakonec uspěl a koupil dům ve Smečně. S novým domem získal i novou práci právě na zmíněném státním statku. Po příjezdu do Smečna nastoupila Marie Pixová do učení na prodavačku potravinářského zboží do závodu Pramen Slaný. Po vyučení v roce 1966 pracovala jako zástupce vedoucího cukrárny ve Slaném a později i v jiných potravinářských zařízeních.

O rok později se vdala za Jiřího Pixu a založila s ním rodinu. V roce 1968 se jim narodil syn Jiří, bylo to zrovna v době, kdy byl její manžel na vojně. Příjezd okupačních vojsk prožila Marie Pixová ve strachu o svého pětiměsíčního syna. Následující léta normalizace trávila v kruhu rodiny. Po mateřské dovolené opět nastoupila do potravinářství.

Narodila jsem se tam

V druhé polovině osmdesátých let byl její syn na vojně. Vrátil se těsně před sametovou revolucí. S ní se nezadržitelně blížil i konec komunistického režimu. Marie Pixová vyrážela na demonstrace do Prahy, účastnila se ale i protestů ve Slaném. Její největší boj však začal až po revoluci s nástupem demokracie – boj o zabavený statek v Budíškovicích. S celou rodinou o něj žádali v restitucích. Čekalo je však nemilé překvapení. Zjistili, že na konci osmdesátých let komunistický funkcionář Láník, který obýval polovinu domu, tuto část domu od obce odkoupil za 30 tisíc korun. Fakt, že obci dům nepatřil a nemohla ho tedy ani nikomu prodat, patrně nikomu nebyl na překážku. Nový majitel potom převedl svou polovinu nemovitosti na svou dceru a zemřel. Soud, který o žádosti navrácení majetku rodině Kalvasových rozhodoval, se nakonec přiklonil ke stanovisku, že návratem by vznikly nové nespravedlnosti, a to hlavně ve vztahu k nové majitelce, která se ničeho špatného nedopustila. Proto soud doporučil pouze finanční vyrovnání a vyplatil Kalvasům peníze za vzniklou újmu.

Tím nastala pro Marii Pixovou a celou její rodinu náročná léta. Dojížděli do Budíškovic, aby ze zchátralé ruiny vybudovali opět funkční zemědělskou usedlost, zároveň však řešili spory ve vypjaté atmosféře se svými novými spolumajiteli. Po složitých jednáních se podařilo dosáhnout kompromisu a Marie Pixová druhou polovinu statku získala zpět. „Já jsem to koupila,“ vzpomíná. Konečně se potom mohla naplno pustit do oprav a celkové rekonstrukce. Práce však byly velmi vyčerpávající a péče o dům náročná. Marie Pixová se tehdy musela starat o svou starou maminku a nemocného manžela. Když se tedy objevil v roce 2008 zájemce o koupi statku, Marie Pixová, tehdy už v důchodu, nakonec s těžkým srdcem souhlasila. „Hrozně mi pomohl pán z realitky. Šli jsme z vrat a on mi povídá: ‚Neotáčejte se.‘ Dobře mi nebylo. Narodila jsem se tam, narodil se tam táta, narodil se tam děda.“

V roce 2024 žila Marie Pixová ve Smečně. Starala se o rozrůstající se rodinu, dům i zahradu. Neopustil ji její nadhled, smysl pro humor ani odhodlání, které jí již tolikrát pomohlo překonat vše, co se jí postavilo do života.

[1] https://www.totalita.cz/kolekt/kolekt_akce_k.php

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Ester Novotná)