Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilibald Plaček (* 1937)

• Vilibald Plaček se narodil 10. září 1937 v Hati na Hlučínsku

• otec Alois Plaček byl tesař, pracoval na stavbách a na šachtě

• po připojení Hlučínska k Německu na podzim 1938 dostal místo u dráhy

• rodina se třemi dětmi neměla vlastní dům a bydlela v podnájmech

• v roce 1944 musel otec narukovat do wehrmachtu a byl raněn

• Vilibald Plaček zažil v Hati boje Ostravsko-opavské operace

• po válce byl svědkem převzetí vlády v Hati lidovými komisaři

• otec zůstal v Německu a k rodině se vrátil až v roce 1958

• pamětník se vyučil lesním dělníkem, ale pracoval v dole

• v době natáčení, v říjnu 2024, žil ve svém domě v Hati

Jeli Německem, tam, kde je dnes Polsko. Tak daleko od rodné Hati Vilibald ještě nikdy nebyl. Z nádraží v Chalupkách vyjeli na sever a měli Odru napravo. Matka Marie, sestra Anna, Vilibald a nejmladší bratr Karel. V Ratiboři přejel vlak po mostě, Odra byla vlevo, ale pořád tekla jejich směrem. Vystoupili v Opoli. Chalupky se jmenovaly Annaberg, Ratiboř byla Ratibor a Opole bylo Oppeln. Od vlaku vykročili do kasáren. V cimrách viděli jedno lůžko vedle druhého, vojáci chodili sem a tam a mezi nimi otec Alois.

Před válkou Alois rodinu sotva uživil. Pracoval na stavbách, fáral v Ostravě, o žních jezdil pracovat do Německa. V říjnu 1938 zabral Hitler Hlučínsko a on konečně sehnal dobré místo. Nastoupil u Deutsche Bahn, dostával říšský plat a doufal, že u „bány“ unikne válce. Neunikl. V roce 1944 narukoval u posádky v Opoli. Návštěva kasáren, kavalce a uniformy wehrmachtu byly poslední mlhavou vzpomínkou na tátu, která „Vilimu“ z dětství zůstala.

Když se Alois Plaček objevil v Hati, psal se rok 1958. Vilibald se právě vrátil ze služby v lidové armádě socialistického Československa a nestačil se divit. „Doma cizí chlap.“ Celý život přemýšlel, proč to táta udělal. Tolik vojáků zemřelo, byli nezvěstní nebo v zajetí. Padli ve Francii, v Africe nebo někde v Rusku. Zmizeli v hromadných hrobech. Ale otec frontu přežil. Řadu let po skončení války přijel na motorce z Německa, přivezl dva kufry a dva tisíce švýcarských franků. Proč tak pozdě? Nechtěl domů? Nemohl? Otec ani matka to nikdy dětem nevysvětlili.

Jak se „flichtovalo“

V dubnu 1945 Vilibald viděl, jak soused Zabaš naložil vozík tabákem, sbalil všechny fajfky a tlačil vozík po cestě. Pěstovat tabák se nesmělo, přesto se pěstoval. Soused Zabaš se bál Rusů a nechtěl o kouření přijít. „Však ho nechte, on se vrátí,“ říkala sousedka Zabašová a měla pravdu. Od Ratiboře se k Hati blížila Rudá armáda, duněla děla a Vilibald Plaček si pamatuje, jak vesnicí spěchaly skupiny lidí s taškami, batohy a děcky. Všichni utíkali z říše před frontou. „Říkali, ať jdeme s nimi, ale nikdo nešel, jenom Zabaš. Netrvalo ale dlouho a tlačil vozík zase domů,“ vzpomíná Vilibald Plaček.

Útěku před frontou říkali lidé na Hlučínsku „flicht“. Die flucht znamená v německém jazyce útěk. Flüchten je uniknout. Kdo utíkal, ten „flichtoval“ nebo „byl na flichtu“. Druhý den ráno v Hati všechno ztichlo a na cestě už chlapec žádné flichtování neviděl. „Pořád bylo slyšet střelbu, a najednou klid.“ Stál v kuchyni a díval se z okna. Dnes v těch místech mezi chalupami roste mnoho stromů, stojí tam nové domy, ale tehdy ne. Byly tam takové proluky, ve kterých Vilibald spatřil jakési šedivé postavičky. Pobíhaly z místa na místo jako nějaké myši. Do kuchyně přišla teta Zofia, podívala se z okna a volala: „Chlapče, chlapče! To jsou Rusové.“

Boje Ostravsko-opavské operace postupovaly Hlučínskem od března do dubna 1945 a civilisté na vlastní kůži zažili válku. Z některých vesnic lidé flichtovali do vnitrozemí už několik dní před frontou a vlaky je pak odvážely třeba až do severních Čech. Jiní prchali na poslední chvíli nebo se ukrývali ve sklepích svých domů. Mezi vesnice, kterým dala fronta zabrat, patřily také Bolatice. V příběhu Zuzany Blahetkové z Bolatic vypadá flicht takto:

„Byl duben a noci ještě chladné. Jenže děla už duněla blízko, granáty padaly na vesnici a ohně hořících stodol ozařovaly krajinu. Děvče pomohlo matce zabalit malou sestru do peřiny, naložit věci na dřevěný vozík a pak už pryč odtud. Přes pole, skrz linii betonových bunkrů, za hranici Třetí říše. Pryč z rodných Bolatic. ‚Rusové už jdou! Rusové už jsou tady!‘ křičeli němečtí vojáci a pomáhali ženám s dětmi přes zákopy. ‚Přehazovali nám ty vozíky na druhou stranu, protože byla noc a my jsme nevěděli, kde jsme,‘ vzpomínala Zuzana Blahetková na chvíle, kdy jako devítileté děvče prchala před frontou valící se Hlučínskem.

Stalinovy varhany

Už od února 1945 nechodil Vilibald do školy. Nad Hatí létala ruská i německá letadla a řídící učitel Franz Teichmann ztrácel nervy. „Kinder zu Hause!“ křičel, když vyháněl děcka ze školy domů. Měl žáků plnou třídu, všechny ročníky obecné školy nacpané v několika lavicích, a Vilibald Plaček si myslí, že na ně nestačil. „Byl to chudák,“ vzpomíná. Navíc to řídící neměl v Hati rád. Nebyl tady doma. Pocházel z Třebomi v severozápadním výběžku Hlučínska, ve které žili výhradně Němci, zatímco obyvatelé ostatních vesnic se k německé národnosti takhle jednoznačně nehlásili. Považovali se za specifické Slezany, takzvané Moravce. Německy sice rozuměli, jejich rodným jazykem však bylo nářečí, kterému říkali „po našimu“.

„Nikdo nechtěl dobrovolně být Němcem. Proto z nás udělali Němce, aby chlapi museli jít na vojnu. Aby měla armáda kanonenfutter. Potravu pro děla. Byli to všechno obyčejní vojáci. Žádní důstojníci. Málokdo byl nějaký desátník nebo frajter, oberfrajter a tak podobně,“ vypráví Vilibald Plaček a co chvíli použije německé slovo nebo rovnou celý výraz. Vzpomíná na chvíle, kdy řídící učitel místními lidmi pohrdal a před žáky se tím netajil. „Selští burani! Fajfku v hubě, ruce v kapse,“ ulevoval si u okna a v odrazu skla prstem hladil proužek vlasů na holé hlavě. „Ty krabice! Ty vole! Ty ovčí hlavo!“ nadával dětem.

Také mezi žáky bylo několik děcek, která nepocházela z Hati. Začátkem roku 1944 začala americká letadla bombardovat průmyslové Horní Slezsko a některé matky poslaly děti k příbuzným na Hlučínsko, protože doufaly, že tam budou více v bezpečí. Vilibald si pamatuje, že přes poledne už bylo venku celkem teplo, když si někdy v půlce dubna hráli v partě s malými Němci na zahradě u sousedů. Od paní Tylečkové dostaly děti cukr a jedly ho s rebarborou, která už takhle brzy vyrašila za stodolou, protože se tam opíralo slunce. Kluci strkali stonky rebarbory do hrnku s cukrem, a když je žvýkali, měnila se šťáva ze stonků na sladký sirup.

Vtom kousek od zahrady vyšlehl barevný oheň a začal rachot. Vilibald se krčil pod stodolou a viděl, jak z náklaďáků u potoka začali Rusové pálit. „Měli minomety nebo něco takového. Ani jsme nevěděli, co to je…“ Sověti tomu říkali kaťuše, Němci Stalinovy varhany, a když Vilibald Plaček dlouho po válce četl něco o postupu Ostravsko-opavské operace, zjistil, že tenkrát Rudá armáda „pálila z Hati až k Petřkovicam“. Aby dobře viděli do krajiny, udělali si vojáci pozorovatelnu ze školy, ve které ještě nedávno řídící Teichmann nadával „selským buranům“. Střechu školy Rusové zapálili a nechali shořet, aby jim nebránila ve výhledu. „Škola pak měla vyhorany dach,“ vysvětlil Vilibald „po našimu“, co je to vypálená střecha.

Bez flašky to nešlo

Trvalo to asi týden, než Rudá armáda prorazila u Hati frontu a postoupila blíže k Ostravě. V terénu nad dolním koncem vykopali Rusové „polní stáje“, ve kterých ukrývali koně. „Byly to takové bunkry ve břehu. Hrubé fošny od stolaře Konečného zaházené hlínou,“ vzpomíná. Vilibald viděl, jak dopředu na frontu táhli koně vozy naložené municí, zpátky pak přiváželi raněné a mrtvé. Vojáci leželi na vozech jeden přes druhého a Vilibald si pamatuje krev a špinavé obvazy. Padlé vojáky pochovávali Rusové v hromadném hrobě napravo od silnice z Hati na Hlučín.

„To byly ty massengraby a bylo jich tam pochovaných hodně. Ve čtyřicátém šestém je odtud vozili na ruský hřbitov do Hlučína,“ vzpomíná Vilibald Plaček. „Každá rodina musela vykopat jednoho vojáka. Naše máma tam taky musela jít. Ale byli chlapi, kteří to za půl litru udělali. Museli být u toho ožralí, protože to byl smrad na celou vesnici. Měli kopačku na shrabování hnoje a tu kopačku zasekli do toho těla, a tak je vytahovali. Naložili to na vozy a sedláci to odváželi.“ Hřbitov vojáků Rudé armády vznikl v Hlučíně rok po skončení války. Sto třicet tři žulových náhrobních desek na travnaté ploše nese jména téměř tří a půl tisíce padlých.

Nad náhrobky vyrovnanými v řadách na pěti hektarech hřbitova se tyčí žulový jehlan s rudou hvězdou, srpem a kladivem, symboly bolševického Ruska. Náhrobky jsou označeny jmény a národností padlých. Pomník a náhrobky vytvořili kameníci v roce 1965, kdy byl hřbitov renovován, a dnes je kulturní památkou. „Kdo na tu gořalku neměl, tak to musel dělat sám,“ vrací se do šestačtyřicátého roku Vilibald Plaček. „Některé ženské neměly ani rukavice, tak to holýma rukama dávaly na ty vozy. Hodily to tam a hotovo. Jakápak úcta k mrtvým, když už byli v takovém stavu. To se nedalo jinak...“

O čem se nemluvilo

Vilibald Plaček už si nepamatuje, kam řídící pan učitel Teichmann po válce zmizel. Nejspíš to ani nevěděl. Je ovšem pravděpodobné, že musel do odsunu z Československa, podobně jako většina německých obyvatel jeho rodné Třebomi. Odjely i německé děti, které matky koncem války poslaly do Hati, aby je ochránily před spojeneckým bombardováním. Také jejich rodiny musely do Německa. V důsledku přerozdělení Evropy připadlo německé území za hranicí Hlučínska poválečnému Polsku a přišli sem Poláci z východních oblastí, které získala Ukrajina, tedy Svaz sovětských socialistických republik Josifa Vissarionoviče Stalina.

Situace obyvatel Hlučínska byla nejistá. Měsíce nevěděli, jestli budou také muset odejít, nebo zůstanou. Na radnice přicházeli samozvaní komisaři spřáhnutí s komunisty a začali šéfovat vesnicím. Někde si osvojili právo rozhodovat o tom, kdo je Němec a kdo Čech. Matka Marie musela vyrobit z látky písmeno „N“ a nosit ho na oblečení. Také sestra Anna nosila „N“. Vilibald byl ještě dítě, „N“ zatím nosit nemusel, ale viděl, jak komisaři v Hati obcházeli rodiny, kterým se muži nevrátili z války, a zabavovali jejich majetek. „Jeden jezdil na motorce, dva na kolech. K nám přišli taky. Ale kde byl chlap doma, tam nešli,“ dodává pamětník.

V roce 2016 natáčeli dokumentaristé Paměti národa v Hati svědectví Ludgardy Plačkové. Celý život bydlela v rodném stavení na horním konci pod kostelem, kde prožila konec války i poválečné události, a vyprávěla o tom, jak komisaři s četníky mučili obchodníka Karla Vitáska. „Obvinili Vitáska, že za války prodával zboží Němcům. To byla ale přece logická věc, že jim prodával, když přišli a chtěli nakupovat. Co měl dělat? Tak toho Vitáska odvedli na poštu a tam ho týrali. Pověsili ho hlavou dolů a strhli mu nehty na nohou. Tak ho trýznili. Četníci a lidé z Hati to byli,“ vzpomínala Ludgarda Plačková. „A když ho takhle zmrzačili, odvezli ho před obchod, položili na schody a byli s ním hotovi. Tak na poště týrali více lidí. Netrvalo ani dva roky a Karel Vitásek na to trýznění zemřel. Pohřeb musel mít před sedmou hodinou ráno a ta naše vláda, která vládla v Hati, nařídila, že mu ani zvony nesměly zvonit. Jeho žena šla na pohřeb a vedla za ruce jejich dvě děti. Na každé ruce zavěšené jedno malé děcko.“

Vilibaldu Plačkovi vyprávěl jeho známý Josef Kolásek, jak po válce mučili jeho otce. Ale nevzpomíná si, že by se „o těch věcech“ někdy mluvilo. „Vůbec nikdy,“ říká Vilibald Plaček. „Možná ti starší někdy mezi sebou, ale tak, že se o tom nevědělo. To se nedalo jenom tak na veřejnosti…“ Matka Marie měla strach. To si pamatuje dobře. Když se „ti tři blížili“, vyhnala děti z domu a Vilibald, Anička a Karlík pak pozorovali z pole, jak přišli a zase šli pryč, ale nic si neodnesli, protože doma stejně nic cenného nebylo.

Sundali nám kříž

„Co já vím, proč se nevrátil? Nikdy mi to neřekl,“ začne znovu Vilibald Plaček o tátovi, když vzpomíná, jak po válce zůstaly děti s mámou samy. Matka si našla práci v Železárnách a drátovnách v Bohumíně. Balila tam bedny s hřebíky, v dílnách na výrobu pružin kontrolovala, jestli jsou pružiny rovné, a když nebyly, tak je musela narovnat. Otec žil v Německu, někde na švýcarské hranici, a do Švýcarska prý jezdil robit. Jednou poslal do Hati balík. Byly v něm svetry pro děti. Jindy přišla plechovka od maggi plná sádla, ve které byla ještě menší plechovka a v ní troje švýcarské hodinky, které ukazovaly datum, pro Vilibalda, Karlíka a jejich švagra Erharda, protože sestra už byla vdaná.

Také Erhard musel do wehrmachtu, stejně jako pozdější Vilibaldův tchán Maxmilián Otava. Oba se ale vrátili, zatímco otec ne. Máma si s otcem psala, ale o čem, to se pamětník nikdy nedozvěděl. „Naléhala na tatínka, aby se vrátil?“ padne otázka. „Jak to mám vědět?“ ptá se Vilibald Plaček.

V roce 1948 se komunisté dostali k moci. „První bylo, že nám ve třídě sundali ze stěny Beneše a kříž. Ještě jsme měli náboženství, ale kříž jsme museli sundat. Kříž byl symbol, který tam nepatřil. Když jsem začal chodit do školy, tak tam visel Hitler. Potom tam visel kříž, Beneš a Masaryk. Masaryk tam taky visel, i když už nežil. Potom tam visel Gottwald. Další potom nevím, protože jsem už do školy nechodil,“ říká pamětník.

Léto dvaapadesátého roku prožil tehdy patnáctiletý kluk v Zuckmantelu. Tak se tehdy lázeňskému městu pod Jeseníky ještě říkalo, přestože tam už nebyl téměř žádný Němec. Ve Zlatých Horách pobýval kdysi Franz Kafka nebo Leoš Janáček. Teď tam Marie Plačková díky Červenému kříži poslala Vilibalda, aby se dal dohromady, podobně jako další děti, které byly hubené a potřebovaly se pořádně najíst. Jestli „byly šnycle“, na to už si Vilibald Plaček nepamatuje, ale „knedlíky s omáčkou furt“. Snídaně, obědy, večeře. K tomu svačiny. Jídlo pětkrát denně před tím nikdy neměl a na tvarohové pomazánky rozmanitých chutí na tlustých krajících nikdy nezapomene. Vyčistili s kluky staré koupaliště, každý den se tam koupali, a jak vypadají bývalé Sudety po vyhnání Němců, toho si vůbec nevšimli.

Nic by se mu nestalo

Tím dětství Vilibaldu Plačkovi skončilo. Ze Zlatých Hor musel odjet dřív, aby stihnul nástup do lesnického učiliště v Beskydech. Na snímku z počátku roku 1953 vidíme pamětníka, jak se opírá do saní vrchovatě naložených metrovou kulatinou, druhý chlapec stojí vpředu u oje. Kolem leží spousta sněhu, ve kterém učni v Bílé tahali z lesů metráky dřeva. Ještě jim ani nerostly vousy a už ruční pilou káceli ohromné smrky. Na vojnu Vilibald narukoval v roce 1956 k protiletadlovému vojsku do Prahy. U kanonu na palpostu Vidoule měl bránit hlavní město proti imperialistům ze Západu, kde žil jeho otec, veterán wehrmachtu Alois Plaček, o kterém si Vilibald nemyslel nic dobrého.

Potkali se doma, když se vrátil z vojny. Otec přijel „od imperialistů“ zpět do rodné Hati a nastoupil jako tesař do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě. To už ale Vilibald stál na „vlastních nohách“. Těžká práce v lesích byla špatně placená, proto odešel na šachtu. Postavil dům, táta mu pomáhal, stejně jako sestře, když stavěla, a založil rodinu. S manželkou Margaretou přivedli na svět čtyři děti a koupili si automobil Žiguli kombi, protože do menšího by se všichni nevešli.

V Dole Vítězný únor v Ostravě-Přívozu fáral Vilibald Plaček do roku 1982 a jeho vyprávění o práci pod zemí by vydalo na další příběh. Nejdříve byl vozač, pak směnový předák a nakonec hlavní předák. Z šachty musel odejít, když mu lékaři diagnostikovali pneumokoniózu neboli zaprášené plíce. Také jeho otec onemocněl s plícemi. V pětasedmdesáti letech dostal slabou mrtvičku. Bylo to v únoru, venku mrzlo a v nemocnici v Petřkovicích zrovna malovali. „Chytil zápal plic a bylo po něm. Kdyby zůstal doma, nic by se mu nestalo a mohl tu s námi ještě chvilku být.“