Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Plachá (* 1934)

• narozena 11. října 1934 v Kamenném Újezdě

• pochází z česko-německé rodiny

• kvůli svému česko-německému původu musela chodit do německé školy

• otec a dědeček, oba německé národnosti, měli jít do odsunu

• svědkem dramatického vypořádávání Čechů s Němci v roce 1945 v Kamenném Újezdě

• zažila příjezd Rudé armády

• od roku 1952 pracovala jako administrativní pracovnice v různých podnicích v okolí Českých Budějovic

• v 70. letech vstoupila do KSČ

• v roce 1989 z KSČ vystoupila

V září 1940 nenastoupila Marie Plachá jako většina jejích kamarádů do české školy v Kamenném Újezdě, kde se narodila a kde všechny znala. Jako dcera Němce neměla na výběr a musela nastoupit do německé školy v sousední vesnici. Dodnes vzpomíná, jak každý den musela sama za tmy chodit přes les do Boršova nad Vltavou, do školy, kde nikoho neznala a kde neměla žádné kamarády, jak nechápala, proč musí chodit do německé školy, když ani neumí pořádně německy. „Musela jsem tam chodit i přes moji vůli, nechtěla jsem tam chodit. Museli mě tam táhnout násilím. Nedalo se nic dělat. Všechny děti chodily do český, já jsem musela do německý. Moc německy jsem tedy neuměla. Sice s otcem jsem mluvila německy, ovšem to bylo jenom tak podomácku. A já jsem víc lnula k matce, která samozřejmě mluvila jenom česky, německy neuměla.“ Do české školy se dostala až po válce, v roce 1945.

Matka byla Češka a otec Němec

Marie Plachá, za svobodna Sitková, se narodila 11. října 1934 v osadě Na Dolech nedaleko Kamenného Újezdu do česko-německé rodiny. Otec pamětnice Karel Sitko (1897–1960) byl Němec. Do Kamenného Újezdu přišel se svými rodiči ze šumavské vesnice Korkusova Huť. Jeho rodiče měli také německé občanství, ale pradědeček Karla Sitka byl Čech. Provázanost mezi národnostmi byla do druhé světové války zejména v příhraničí naprosto přirozená. Lidé běžně uzavírali smíšená manželství, v rodinách se mluvilo česky i německy. Nikdo mezi národnostmi nehledal ani nedělal žádné rozdíly. Pamětnice na otce vzpomíná: „On potom mluvil česky. On se potom dost naučil, on už potom uměl, perfektně ne, to ne, ale on mluvil česky.“ Karel Sitko pracoval jako cestář.

Rodina pamětnice měla menší hospodářství, na kterém pracovala maminka Anna Sitková, rozená Stropková. Anna Sitková byla Češka a s Marií Plachou i její sestrou Angelou Kovačičinovou, za svobodna Sitkovou, mluvila výhradně česky. Podle pamětnice německy vůbec neuměla. Spolu s rodinou Sitkových žili na statku také podnájemníci, kteří si pronajímali jednu místnost.  

Na zahradě měli zákop

Jednu z prvních vzpomínek má Marie Plachá spojenou s českými vojáky, kteří si nedaleko jejich statku vyhloubili zákopy při všeobecné mobilizaci v roce 1938. „U nás na zahradě byli čeští vojáci a za námi měli takový zákop a čekalo se, že vypukne válka.“ Rozpomíná se, jak jako pětiletá běhala po zahradě a vojáků se bála.

Nástup do školy

V období první republiky školy zřizoval stát, orgány místní samosprávy, soukromý subjekt nebo církev. Zpočátku protektorátní školství přejímalo systém Československé republiky, který zohledňoval i národnostní princip vzdělávání. Vedle českých a slovenských škol existovaly také německé, maďarské apod. V průběhu existence protektorátu však postupně docházelo k výraznému omezení rozmanitosti. Od léta 1942 se školy dělily pouze na české a německé. Během několika let vzniklo mnoho nových německých škol, které mimo jiné sloužily jako nástroj germanizace českého obyvatelstva. Protektorátní úřady se tak postaraly, aby ani jedno německé dítě nebo dítě ze smíšeného manželství nemuselo nastoupit do české školy, což bylo později úplně zakázáno.

Uměla jsem víc česky než německy

V roce 1940 začala Marie Plachá chodit do základní školy. „Protože jsem byla z manželství, kde otec byl Němec a matka Češka, musela jsem do německé školy.“ Německá škola nebyla v Kamenném Újezdě, ale v Boršově nad Vltavou, vzdáleném pět kilometrů. „Tenkrát jsem chodila pěšky, ještě mi nebylo ani šest, a chodila jsem přes les. V září začala školní docházka. Tak já jsem musela chodit sama přes ten les. Tam jsem se strašně bála, protože byla hrozná tma.“

Zpočátku neměla německou školu ráda, nechtěla tam chodit, neměla tam žádné kamarády a nechápala důvody, proč musí chodit do jiné školy než ostatní děti z vesnice. Nerozuměla tomu, proč by měla chodit do německé školy, když ani neumí pořádně německy. Od narození tíhla více k matce, se kterou mluvily pouze česky. Německy mluvila málo a pouze s otcem. Ale díky tomu, že do školy nakonec nastoupilo více Čechů než Němců, povětšinou přistěhovalců z příhraničí, zvykla si. Vzpomíná, že si mezi nimi postupem času našla kamarády a o přestávkách spolu všichni mluvili jenom česky. Vyučování vedla vlídná rakouská učitelka, kterou si pamětnice nakonec také oblíbila.

Přála jsem si, aby byl nálet

V roce 1944 musela Marie Plachá přestoupit na německou měšťanku do Českých Budějovic. „V té mojí třídě byli samí Němci, takže jsem tam byla strašně nešťastná. Ale naštěstí se to už chýlilo ke konci.“ Pamětnice si vybavuje, jak se měnila nálada ve škole. Učitelé na ni působili nervózním dojmem, všude byl cítit chaos.

Ke konci války velmi často docházelo k náletům a bombardování. Děti musely chodit do krytu, do budovy muzea na Senovážném náměstí v Českých Budějovicích. Marie Plachá zmiňuje, jak ráda trávila čas v krytu v muzeu. S postupujícím vývojem války děti trávily více času v krytu než ve škole. Pamětnice k tomu dodává: „Najednou byl skoro každý den nálet, takže jsme se spolužáky skončili vždycky v krytu, v muzeu. Takže to mi vyhovovalo.“ Od listopadu nebo od prosince 1944 už žáci do školy nechodili vůbec a doma čekali na konec války.

V české škole jsem musela zpátky do druhé třídy

Po válce mohla pamětnice konečně nastoupit do české školy v Kamenném Újezdě. Místo do páté třídy však musela do druhé, protože učitelé nevěděli, jaké znalosti v německé škole získala. Vzpomíná, jak se za to styděla a jak jí bylo nepříjemné sedět mezi mnohem mladšími dětmi. „Napřed mě dali do druhé, potom do třetí třídy a potom jsem byla asi rok ve čtvrté třídě. Tam jsem byla šťastná, protože jsme měli výbornou paní učitelku, která mě naučila hlavně pravopis. O mluvení nešlo. Takže potom jsem vynechala pátou třídu a už mě hned dali do měšťanky.“  

Vzpomínky na období školní docházky zakončuje slovy: „To víte, já jsem vždycky měla takový štěstí. V německé škole jsem byla Češka a v české škole potom Němka od těch dětí. Takže jsem mezi tím tak lítala.“

Strategické místo Na Dolech

Sitkovi měli statek v Kamenném Újezdě v místě zvaném Na Dolech, odlehlejší části obce v blízkosti železnice i silnice. „My jsme bydleli u trati na takové polosamotě Na Dolech, takže tam se to všechno táhlo a blízko byla státní silnice do Rakouska. Takže se to po válce všechno táhlo k nám do chalupy.“ Vzpomíná, že na konci války kolem jejich statku procházeli vlasovci a zástupy Němců prchajících do Rakouska. „Po té válce to byla taková mela, to bylo strašný, utíkali Němci, co byli z fronty, ti se báli, přes lesy to chodilo. Nikdo nevěděl, kde je.“ Pamětnice zmiňuje, jak kolem jejich statku utíkali vyhladovělí Němci, ale jak se zdráhali jim něco dát. „Já vím, jak přišli a měli hlad. Ale měli jsme ty české nájemníky, a to víte, ti nás hlídali, tak aby neřekli, že se s nimi paktujeme nebo co, ale spíš nám jich bylo líto. Dali bychom jim chleba, ale báli jsme se, aby to neřekli. My jsme měli dost potíží s tím odsunem.“

Na konci války se v nedalekém lese utábořili sovětští vojáci a chodili si k nim ohřívat jídlo. Několik se jich dokonce ubytovalo ve stodole Sitkových. „My jsme jim říkali ,muzikanti‘, jak oni zabrali po cestě tu válečnou kořist, tak byli ve stodole, vytrubovali, a to víte, neuměli to. Ale s nima byla zábava.“

Byli jsme připraveni jít

Na základě Benešových dekretů docházelo v Československu v roce 1945 k vysídlení německých obyvatel. Otec i osmdesátiletý děda Marie Plaché měli německou příslušnost, a oba proto zařadili do odsunu. Pamětnice vzpomíná, jak byli po válce celá rodina nachystáni odejít ze země. „Byli jsme připraveni jít.“ Vzpomíná, jak je čeští nájemníci, se kterými do té doby vycházeli dobře, sledovali, jak čekali na to, až je odsunou a budou se moci nastěhovat místo nich. Matka Marie Sitková se ale zasadila o to, aby byla jejímu manželovi i otci jejího muže přiznána česká příslušnost, aby oba mohli v republice zůstat. „Otec byl samozřejmě loajální, nikdy neměl žádný problém, nikdy nikomu nic neudělal. Naopak pomáhal těm českým lidem, těm našim nájemníkům, sháněl jim byt.“

K udělení české příslušnosti pomohlo podle všeho nejen to, že Karel Sitko byl vždy loajální a měl s českou ženou dvě české děti, ale zejména to, že podle pamětnice Marie Sitková celou válku velmi dbala na to, aby ji všichni brali jako Češku. „V Kameňáku, když jí říkali německy: ,Vám to dáme, když jste Němci,‘ ona říkala: ,Já jsem Češka, mně nic německýho nedávejte.‘ A všichni jí to potvrdili. Starosta, všichni. Protože to opravdu věděli všichni, že když přišla na úřad, řekla: ,Já to chci česky, já jsem Češka, žádný německý mně nedávejte.‘“  

Štvaní proti Němcům

Poválečné vypořádávání Čechů s Němci bylo v Kamenném Újezdě velmi dramatické a celkově zde byla společenská situace spletitá. V Kamenném Újezdě spolu Češi a Němci žili po staletí v míru, žilo zde mnoho smíšených rodin a manželství. Zároveň se ale během války několik Čechů z vesnice přidalo k Němcům nebo přímo spolupracovali s gestapem. Mezi lidmi docházelo k různým hádkám a půtkám, které končily tragicky.[1]

Marie Plachá vzpomíná na českého souseda Kettnera, který se dal k Němcům a udal svoji českou bytnou za nadávky gestapu. Gestapo ji odvedlo a zemřela v koncentračním táboře. Do odsunu šlo i několik smíšených rodin, které se ničím neprovinily. Povětšinou šlo o rodiny, které se za války nijak neangažovaly, neudávaly ani jinak s Němci nespolupracovaly. „To byli hodní lidi. Ti Velkovi a ti Mášovi taky.“ Marie Plachá připomíná velmi silnou antipatii k Němcům, která byla tehdy přítomná v celém Československu. „V novinách a v rádiu pořád bylo štvaní proti Němcům. Bylo to hrozný, byla to škaredá doba.“

Bála jsem se, že maminku zastřelí

Marie Plachá si již nevybavuje přesné datum, kdy k incidentu došlo, ale muselo se to stát někdy v prvních týdnech po skončení války. Do Kamenného Újezdu dorazily Revoluční gardy, které společně s českým obyvatelstvem začaly svážet Němce z obce do hospody. Jejich příslušníci si přišli i pro otce Marie Plaché, ten však nebyl doma. Přikázali proto matce pamětnice, aby šla místo něj. Anna Sitková s sebou musela vzít i obě své děti. „To víte, to byl průvod. Obě jsme brečely. Teď táta nebyl doma. Mámu brali.“ Revoluční gardy byly ozbrojené a celou dobu mířily na průvod. Pamětnice si dodnes vybavuje, jak se bála, jak brečela a jak si myslela, že maminku zastřelí. Někdo z Revolučních gard rozhodl, že Anna Sitková půjde sama pro Františka Bartoně, místního Čecha, který za války kolaboroval s gestapem. „Oni čekali, oni se hrozně báli, protože se říkalo, že tam má esesáky a že se tam bude střílet. A teď se všichni báli tam jít, tak tam poslali mamku. ,Vy tam ale půjdete!‘ Tak k nám přišla, požehnala nám a šla.“

Ukázalo se však, že Bartoň tam nikoho neměl, a jak vyšel, hned ho chytili, začali ho bít a nadávat mu. Nakonec průvod došel až do místní hospody. „Kameňácké Němky, ty už tam drhly podlahy a já jsem stála, já jsem byla úplně ve vidění. Já jsem nevěděla, co mám dělat. Tak jsem tam stála, ty ženy drhly. Já jsem nevěděla, co mám vlastně dělat. Někdo tam přišel. A mezitím se spustil křik a Bartoň, tam byla v té hospodě studna, a on odtrhnul ten kámen, skočil a vytáhli ho mrtvého. A bylo po všem.“

Nakonec jsem jim tou svou němčinou vypomáhala

Po ukončení měšťanky nastoupila Marie Plachá na dvouletou hospodářskou školu do Českých Budějovic, kterou úspěšně zakončila v roce 1952. Poté nastoupila na pozici administrativní pracovnice v podniku Jihostroj Velešín. S manželem Vladimírem Plachým se seznámila ve svých sedmnácti letech ve vlaku na cestě do školy. V roce 1955 se vzali a měli spolu tři děti. V dospělosti se již tolik s narážkami na svůj česko-německý původ nesetkávala. Naopak to, že mluvila německy, se ostatním často hodilo. Pomáhala překládat a tlumočit, když se někde v jejím okolí objevili německy hovořící návštěvníci nebo turisté.

Věřící komunistka

Na začátku sedmdesátých let, po konci mateřské dovolené s nejmladší dcerou, nastoupila Marie Plachá do Státní banky v Kaplici. Podle pamětnice probíhaly v sedmdesátých letech v bance neustále nábory do komunistické strany, pořád je přemlouvali ke vstupu. Zprvu Marie Plachá do strany nevstoupila. „Já jsem jim říkala: ,Heleďte, já do žádné strany vstupovat nechci a nebudu, já jsem věřící, tak mě tam nenuťte.‘“ Po čase však názor změnila a do KSČ vstoupila. Obávali se s manželem, že jejich synové nebudou moci studovat. „Tenkrát jsem to probírala s mužem a on povídá: ,Ty, ale já nevím, teď máme ty děti, oni nám je zase nepustí na studia.‘ Tak nedobrovolně jsem se tedy do toho musela pustit. Nedalo se nic dělat a už jsem v tom lítala.“

Nesnesitelná školení

V osmdesátých letech Marie Plachá pracovala jako sekretářka ve STAZu (Správě tělovýchovných a rekreačních zařízení) v Českých Budějovicích. Vzpomíná, jak každé tři měsíce museli chodit na politická školení. Obsah školení si dnes jen těžko vybavuje. Dodnes se však pozastavuje nad jejich nesmyslností a absurditou. „Jak tady byla ta mandelinka bramborová, tak to nám sem házeli Američani, to nám říkali.“ Zmiňuje, že většina účastníků školení v nich neviděla žádný smysl ani přínos. Na otázku, zda věřili, co jim na školeních přednášeli, odpovídá pamětnice jednoznačně: „To víte, že ne, každej se uculoval, nevěděl, kam s očima, každej otrávenej na nejvyšší stupeň. To bylo hrozné.“

Podle pamětnice mnoho komunistů již v této době v KSČ nevěřilo. Do KSČ většinou vstoupili, aby mohli působit ve vedoucích pozicích. „To jsem byla v tom STAZu, v té ředitelně, u toho ředitele, tam měli, já nevím, ten tam byl nějakej dohozenej, že nás měl taky školit, a to bylo. To byli všichni naoko komunisti, ti byli proti, jen aby tam mohli být ve funkci, ale slušní lidi to byli, ten můj ředitel.“

V roce 1989 pamětnice z KSČ vystoupila. Změnu režimu v roce 1989 hodnotí slovy: „To víte, že to bylo dobře, když padli komunisti, to byl všeobecnej ráj.“

Podle Marie Plaché je nejdůležitější, aby měl každý práci a aby každý pracoval poctivě, nekradl a nepodváděl.

 

[1] Nikrmajer, Leoš. Léta německé okupace. In: Lavička, Roman (ed.). Velké dějiny malého města. 750 let Kamenného Újezda. České Budějovice: Obec Kamenný Újezd: Bohumír Němec – Veduta, 2013, s. 210–215. ISBN 978-80-86829-84-5.