Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Plačková (* 1913)

• narozena 30. srpna 1913 ve Svitavách v česko-německé židovské rodině

• navštěvovala německou obecnou školu a německé dívčí gymnázium

• vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, promovala 10. března 1938

• ilegálně emigrovala do Palestiny 13. března 1939

• matka a další příbuzní zemřeli v koncentračním táboře

• v Palestině pracovala jako chůva, asistentka u lékaře, fotografka, laborantka, úřednice

• v roce 1943 se vdala za důstojníka československé armády

• poslána Českým červeným křížem do vojenského uprchlického tábora UNRRY na Sinajském poloostrově

• v roce 1945 se vrátila do Československa

• po únoru 1948 vstoupila spolu s manželem do komunistické strany

Dětství a studium

Anna Plačková, roz. Wagnerová, se narodila 30. srpna 1913 ve Svitavách. Když byly Anně tři roky, rodina se přestěhovala do Brna, kde strávila Anna své dětství. Pocházela z židovské rodiny.  „Doma se mluvilo německy jako u mnoha Židů na Moravě.“ Otec byl obchodník, matka byla v domácnosti. Otec měl řadu příbuzných v Rakousku (například sestru), matka měla příbuzné spíše v Čechách. Část příbuzných mluvila česky, část německy. Anna navštěvovala německou obecnou školu a německé dívčí gymnázium. O své výchově říká: „Moji rodiče dodržovali pouze ty největší židovské svátky, což je Dlouhý den a Nový rok. Já jsem nebyla vychovaná nábožensky. Byla jsem vychovaná demokraticky.“

Na gymnáziu se Anna zajímala především o umění a literaturu, přesto se rozhodla jít studovat Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Při výběru školy sehrála velkou roli touha pomáhat lidem a snad i umístění školy v blízkosti jejího bydliště. Medicína Annu velice zajímala, nikdy nepřemýšlela o tom, že by šla studovat něco jiného. Promovala 10. března 1938. Na začátku války byla tedy již vystudovanou lékařkou. Strýc Anny měl dermatologickou ordinaci, kterou jí chtěl po dokončení studií předat. Anna si však již nestačila udělat specializace. O svém prvním pracovním místě Anna vypráví: „Po promoci jsem si chtěla najít nějaké místo. Dostala jsem zaměstnání ve venkovské nemocnici jako sekundářka v Nechanicích u Hradce Králové. Byla to jen malá nemocnice, byla jsem tam sama s primářem. Sem jsem nastoupila už měsíc po promoci. Když nastala mobilizace, tak mi šéf dal výpověď. To byla vlastně moje perzekuce. On chtěl v té nemocnici zůstat sám. Kdyby došlo k válce a byli bychom tam dva, tak on by musel narukovat.“

Rok 1938

V době mobilizace se Anna stěhovala zpátky do Brna. Krátce pracovala na Židovské obci Brno. „Bylo tady zřízeno emigrační centrum, protože do Brna přišlo velké množství emigrantů z Německa a z Rakouska. Měli mezi sebou i lékaře, ale ti neměli právo psát recepty. Byla jsem tu zaměstnána právě proto, abych psala ty recepty, zařídila jim pobyt v nemocnici a potraty ženám, které nechtěly emigrovat těhotné. Byla to tedy spíš administrativní pomoc. Pracovala jsem tu zadarmo. Ale pracovala jsem tu jen velmi krátce.“

Nedlouho poté se život Anny začal komplikovat. Sestra Luisa, provdaná za vídeňského lékaře Jakuboviče (původem z Polska), emigrovala s rodinou do Ameriky. Sestra přišla na Anninu promoci 10. března. Již 12. března bylo obsazeno Rakousko: „Mému švagrovi ihned zavřeli ordinaci. Sestra se měla stát uklízečkou. Okamžitě se rozhodli pro emigraci.“

Emigrace do Palestiny

Situace v Československu se nadále zhoršovala. „Všichni moji přátelé naléhali, abych neprodleně ilegálně opustila zemi a ukryla se v zahraničí před hrozbou nacistické okupace, která byla na spadnutí.“ Anna se rozhodla emigrovat: „Obcházela jsem všechna velvyslanectví, ale když jste neměli nikoho, kdo by za vás ručil velkou sumou peněz, tak se nebylo možné nikam dostat. Nezbývalo mi nic jiného než ilegální transport do Palestiny – bez papírů, bez pasu.“ O možnosti takto emigrovat se dozvěděla od ilegální skupiny: „To byla jedna židovská společnost, která zaranžovala takové ilegální skupiny, které se stěhovaly do Palestiny.“

Anna opustila Československo 13. března 1939, ve svých šestadvaceti letech a rok po své promoci. Anna emigrovala společně se svých přítelem a se skupinou židovských mladých lidí, kteří mířili do Palestiny. Její otec v té době již nežil. Matka odmítla emigrovat a zůstala v Brně. Ve své vile ubytovala příbuzné, kteří se museli po Mnichovu vystěhovat z pohraničí (ze Svitav, z Opavy). Anna zdůvodňuje svou emigraci takto: „Jako Židovka jsem se bála Němců. Věděli jsme, co se stalo s Židy v Německu a v Rakousku.“

Na lodi byli většinou mladí lidé, mnoho z nich bylo lékařů. Cesta byla velmi obtížná. „Nejprve jsme se plavili po Dunaji na dvou výletních lodích, na kterých bylo 760 lidí. Mám dokonce i fotografie, jak to tam asi vypadalo. V Rumunsku jsme přestoupili na obchodní nákladní lodě, které běžně převážely uhlí, ale tehdy byly upravené pro převoz emigrantů. Ve stísněných podmínkách cestovalo na jedné lodi přes sedm set utečenců. Cesta nebyla zadarmo – 5000 korun jsem dostala od matky.“ Cesta byla velmi náročná: „Cesta byla dost primitivní. Spali jsme vedle sebe na palandách. Jednou denně jsme dostali najíst polévky, která se rozdělovala z velkého kotle nebo něčeho podobného. Mýt jsme se mohli jenom slanou mořskou vodou.“

„Loď měla za deset dní dorazit do Palestiny. K vylodění mělo dojít ilegálně s pomocí místních židovských obyvatel. Když se přiblížili k pobřeží Palestiny, zastavila nás anglická policejní loď. Kapitán se odmítl prokázat, a proto zahájili střelbu. On by byl totiž zavřen a byla by mu konfiskovaná loď, protože on vozil lidi bez povolení. Kapitán obrátil loď a oni po nás stříleli. Zastřelili jednoho hocha. Kapitán lodi, která vezla emigranty, zamířil ke břehům Řecka a dále se odmítl o osud cestujících starat. Řekl: ,Já jsem byl placen pouze na určitou dobu, ale teď už musíte vystoupit. Já už s tím nechci mít nic společného.‘“ Skupina se ocitla v bezvýchodné situaci, navíc již prakticky bez potravin a bez pitné vody. Loď se nacházela u ostrova Kea. Cestující nesměli vystoupit. Bylo jim ale povoleno kontaktovat židovskou obec v Athénách. Nakonec jim tato židovská obec s pomocí londýnské židovské obce pomohla a vyjednala, aby mohli přistát a byli přijati v Palestině. Cesta tedy nakonec trvala místo slíbených deseti dnů čtyři měsíce. „Na loď jsme nastoupili v březnu a teprve v červenci jsme se dostali do Palestiny. Židovské organizace v Londýně nám opatřily jinou loď s vlečným člunem, na který jsme měli přestoupit uprostřed moře před ochrannou dvanáctimílovou zónou. Já jako lékařka jsem se přihlásila na tu vlečnou loď. Byla to vlastně jenom taková rybářská bárka s jedním motorem. Jak jsme ale měli přestupovat, když jsme nesměli na pevninu? Udělali jsme to tak, že jeden člověk vzal jedince za ruce a druhý za nohy, a když vlna zvedla tu malou loď, tak ho do ní hodili.“ Při vylodění byli mnozí ve velmi zuboženém stavu: „My jsme byli už v tak hrozně bídném stavu. Navíc už dva dny jsme neměli ani jídlo, ani pití. Většina lidí měla dyzentérii a na rybářské lodi nebyl záchod. Anglická policie (Tehdy byla Palestina anglický mandát.) s námi už nemohla nic jiného dělat než nás přijmout. Dali nás do karantény. Nemocní lidé, kteří nebyli schopni chodit, se dostali do nemocnice. Když po pár dnech nevypukla žádná nemoc, byli propuštěni a museli se o sebe postarat sami.“

V Palestině

Paní Plačková se nechtěla v Palestině usadit natrvalo, ale jen přečkat válku: „Nebyla jsem sionistka.“ Proto také ani ona, ani její spolucestující neměli povolení v Palestině přistát, počet přistěhovalců byl omezený.

Anna měla v Palestině bratrance, ale ten jí nemohl finančně pomoci. Před příjezdem do Palestiny neměla vůbec představu, jak zde bude žít: „My jsme nevěděli, co bude. My jsme to vůbec nevěděli. Počítali jsme s tím, že se dostaneme za deset dní do Palestiny. Ale o tom, co bude dál, jsme neměli žádnou představu. Věděli jsme, že budeme muset pracovat, ale jak a co budeme dělat, to jsme nevěděli. Tušila jsem, že jako lékařka pracovat moct nebudu.“ Anna měla ale štěstí. Díky své znalosti angličtiny a lékařskému vzdělání získala po čtrnácti dnech práci v jedné bohatší anglické rodině v Haifě jako chůva k dvouletému dítěti. „Zaopatřena jsem byla slušně. Dostala jsem dobře najíst. Spala jsem s dítětem v pokoji. Jednou za týden jsem měla odpoledne vycházku.“ Annin přítel bydlel jinde a živil se manuální prací. U této rodiny zůstala Anna devět měsíců, protože v zemi byla velká nezaměstnanost a nebylo možné si najít lepší místo. „Tam přišel takový nával lidí, že nebylo dost míst. Každý dělal, co mohl, aby se uživil. Například jeden kolega lékař uklízel kanceláře a to jsme považovali za velmi dobré zaměstnání.“ Po devíti měsících dostala Anna výpověď, protože rodina chtěla pro své děti anglickou chůvu kvůli britské výslovnosti. Pak už se s touto rodinou nikdy nesetkala. Tehdy se také rozešla s chlapcem, se kterým emigrovala. „My jsme se rozešli v dobrém, ale chodit jsem s ním už nechtěla. On neměl žádnou iniciativu. Pro emigraci se vůbec nehodil. To jsem ale předtím nevěděla. On potom nastoupil do anglické armády, i když už tehdy byla i československá armáda.“

Přestěhovala se do Jeruzaléma za kamarádkou, která zde byla legálně na studentské stipendium. Znaly se ještě z Brna. „Už jsem nechtěla takové místo, kde bych bydlela v domě té rodiny, protože to bylo velmi ponižující. Například jsem nesměla sedět u stolu a jíst s nimi. Jídlo jsem dostala do jiného pokoje.“ Přes inzerát v novinách si našla místo opět jako chůva v anglické rodině. Starala se o kojence a starší dceru učila francouzsky. Do rodiny docházela ale již pouze na odpoledne. Na rodinu velmi ráda vzpomíná: „To byla velice příjemná rodina.“

Postupně vystřídala ještě další zaměstnání (například asistentka u lékaře, fotografka, laborantka a úřednice). V roce 1943 se vdala za důstojníka československé armády. Její manžel emigroval na začátku války do Polska, poté bojoval v Rusku a nakonec byl poslán na Střední východ. S Annou se seznámil, když byl na dovolené v Jeruzalémě. „On byl z domova! Prostě to nebyl cizinec.“ S manželem strávila Anna pouhé tři měsíce po svatbě, znovu se setkali až v Československu po skončení války. Manžel bojoval v Anglii a v Tobruku. Během války si korespondovali. Dopisy byly psané na malé papírky, které byly potom fotografované a posílané.

Uprchlický tábor UNRRA

Krátce po svatbě byla poslána Českým červeným křížem do vojenského uprchlického tábora UNRRY na Sinajském poloostrově, kde se konečně mohla uplatnit jako lékařka. V táboře bylo 30 tisíc internovaných jihoslovanských rodin, jejichž příslušníci se účastnili komunistického odboje. Zdravotnický personál tábora tvořili lékaři a sestry z celého světa. Anna se zde setkala s lidmi z Anglie, Ameriky, Slovenska, Ruska, Řecka, Polska, Indie, Belgie a mnoha dalších zemí. Většinou se jednalo o starší muže a další lékařské pracovníky, kteří ještě nenarukovali. Všichni nosili vojenské uniformy, vojáky však prakticky nebyli. Formálně měla Anna hodnost důstojníka. Personál pobíral plat dle standardu země, ze které jednotlivci pocházeli. „Anglické sestry měly tedy lepší plat než my – české lékařky.“ V táboře si českých lékařek cenili: „My jsme tam byli velmi vážení, protože jsme se s těmi Jihoslovany dorozuměli.“ Uniforma dokázala udělat dojem i mimo tábor: „Jednou když jsem jela na dovolenou do Jeruzaléma, byla jsem pozvána na oběd k panu konzulovi. Tak jsem byla vážená.“ Tábor nebyl soustředěn na jednom místě, aby se zabránilo velkému šíření nakažlivých nemocí. Jednotlivé části tábora po 5 tisících lidí byly rozmístěny osamoceně v poušti.

Návrat do Československa

Po vyhlášení konce války se emigranti netrpělivě připravovali na návrat domů. Anna však musela zůstat ještě několik měsíců v táboře. „Já jsem tam ještě musela nějaký ten měsíc být. Pak jsem se přestěhovala do Jeruzaléma. Mysleli jsme, že pojedeme hned domů. Ale u vojny není nikdy nic hned. Napřed jsme proočkovali český emigranty vojáky, kteří se chtěli vrátit domů. Očkovali jsme proti tyfu a dalším infekčním nemocem.“ Až v říjnu mohla odjet spolu s vojenským transportem do Československa. Jeli lodí z Haify do Alexandrie a z Alexandrie do jižní Itálie. „Tam jsme zase čekali, protože na vojně se na všechno vždycky čeká.“

Anna se těšila na shledání s matkou, od které dostala během jejich odloučení jediný dopis. „Doufala jsem, že uvidím matku. Měla jsem od ní jen jeden dopis z doby, než šla do koncentráku, nebo snad až z koncentráku. To nevím. Matka byla zastřelena Němci. Dopis byl ale jen takový formální: ,Daří se mi dobře. Nedělej si starosti.‘ Dopis šel přes Červený kříž.“ Po návratu do Československa v říjnu 1945 se však dozvěděla, že maminka zahynula v koncentračním táboře. Na židovské obci dostala doklad, že zahynula. Zanedlouho po návratu do vlasti se setkala s manželem: „Po příjezdu jsme se museli přihlásit na vojenském velitelství, které bylo na náměstí Republiky v Praze. Hlásila jsem se společně se skupinou, se kterou jsem přijela. Potom jsme šli na kafe. Koukala jsem ven a najednou tam šel můj muž. Ale já jsem myslela, že je v Norsku. Dopisy šly vždycky hrozně dlouho, tak jsem nevěděla, že už jede domů. On byl na velitelství a tam mu řekli, že už jsem dojela. Tak jsem utíkala ven. On byl ale v Praze jen na služební cestě a za pár dní odjel zpátky do Německa.“

Ubytování dostala Anna v hotelu v Praze, práci neměla a byla odkázaná na potravinové lístky. „Dostali jsme lístky a my jsme s tím neuměli zacházet. Co jsme měli mít na měsíc, jsme snědli za krátkou dobu. Pak už jsme neměli lístky. Pak jsme museli nakupovat na černém trhu.“ Po Novém roce se Anna vypravila do Brna, ale nikoho z příbuzných tam nenašla. Do roku 1947 bydlela v Brně. V roce 1947 se přestěhovala s manželem, který odešel z armády, natrvalo do Prahy. „Já jsem to nemohla v Brně vydržet. Bydleli jsme totiž v bytě mých rodičů a na mě to všechno padlo. To bylo tak deprimující, když všichni moji příbuzní byli mrtví. A můj muž byl ještě v armádě a byl v různých posádkách. Přijížděl jen na víkendy. Já jsem to tam sama nemohla vydržet. Chtěla jsem, aby šel do civilu.“

Po únoru 1948 oba vstoupili do komunistické strany. Anna se již před válkou angažovala v levicových spolcích (např. Spolek nemajetných a pokrokových studentů, Komunistická studentská frakce), ale její nadšení během války poněkud opadlo. Ke vstupu do strany ji po válce přesvědčili přátelé. O procesech 50. let říká: „O procesech jsem věděla a byla jsem zděšená. Ale neměla jsem tu odvahu vystoupit ze strany.“ Její manžel vystoupil z Komunistické strany Československa v roce 1968.