Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Jiří Plakoš (* 1920  †︎ 2010)

• Jiří Plakoš se narodil na Podkarpatské Rusi 20. března roku 1920

• v srpnu 1940 emigroval do SSSR

• na hranicích zatčen a držen v zajateckých táborech

• propuštěn a poslán do Buzuluku ke vznikajícímu československému zahraničnímu vojsku

• působil jako dělostřelec

• účastnil se osvobozování Kyjeva, Bílé Cerekve, jaselské a dukelské operace

• účastnil se také válečných operací na Slovensku

• po válce demobilizoval a pracoval až do roku 1976, kdy šel do důchodu, v uranovém průmyslu

• zemřel 20. října roku 2010

Okupace

Jiří Plakoš se narodil na Podkarpatské Rusi v březnu roku 1920. Bez větších otřesů prožil mládí až do okupace Podkarpatské Rusi maďarskou armádou, po které se v roce 1940 rozhodl opustit zemi a přejít hranice do SSSR. „Okupanti s námi zacházeli jako se zvěří, s nikým se nemazlili. Jakmile s nimi někdo nesouhlasil, začali vysvětlovat pendrekem.“

Přechod hranic

„Měl jsem o rok staršího kamaráda ze školy, jehož bratr si ještě k tomu vzal mojí sestru, takže jsme byli vlastně příbuzní. On měl příbuzenstvo těsně u hranic, které často navštěvoval. Tam našel převaděče, který nás za peníze slíbil převést do Sovětského svazu. Měli jsme dohodnuto přesné datum a místo, kde jsme se měli sejít. Vůbec jsem nevěděl, kam jdeme. Šlo se v noci přes nějaké kopce a les, až jsme se s tím převaděčem setkali. Za jednoho člověka si tehdy účtoval 200 korun. Setkalo se nás tam asi čtyřicet. Převaděč měl pušku, kolem pasu patron-tašky, a když jsme mu zaplatili, mohli jsme vyrazit na cestu. Patrně to tam výborně znal a převáděl dost intenzivně, protože jsme prošli hranice úplně bez problémů. Až na ruské straně nás zajali sovětští pohraničníci, nebili nás, nic nám nedělali, dělali svoji povinnost, jako se děje i dneska. S sebou jsem měl jen kus chleba a špeku.“

Zajetí v Sovětském svazu

„Zpočátku nás dali do něčeho, co měl asi být okresní kriminál. Byla to předělaná modlitebna, kde jsme strávili asi týden. Pak nás přesunuli do obrovského tábora, do Starobielska, kde bylo asi 20 tisíc lidí. Postupně jsem prošel ještě několik dalších táborů - Nachodka, odtud na Kolymu do Magadanu, plných převážně Rusů a Poláků, až jsem se dostal do Buzuluku.“

Strach

„Poprvé před bojem má strach každý. Když jste to v životě neviděl ani neslyšel, a nevíte, co vás čeká, tak vás strach úplně pohltí. Dobré ale bylo, že nás bylo hodně. Když nejste sám, tak se strach tak nějak rozmělní. Říkal jsem si tehdy, že v tom nejsem sám, že když dopadnu špatně, dopadnou tak i ostatní a zase naopak. Sám by člověk zešílel. Jednou na nás nalétávalo několikrát za sebou asi sto německých letadel - a to se nám teprve svíral zadeček. Když všude kolem vás sviští granáty a vybuchují pumy, není to nic příjemného. Člověk neví, kdy ho zasáhne ta jeho. Střela, mina nebo granát, který vás letí zabít, totiž neslyšíte. Slyšet jsou jen ty, co padají vedle.“

Kouřit mě naučila až válka

„Až do Dukly jsem nekouřil. Poprvé jsem si zapálil cigaretu, když mi kamarád řekl: ‚Jirko, nauč se kouřit, protože do Prahy nedojdeme.‘ Tak jsem vzal nějaký ten tabák, ubalil ho do novin, zapálil, natáhl a pozvracel se. Všichni z toho měli legraci, ale časem jsem se to naučil. Později mě to štvalo, protože do Prahy jsem došel, ale s kouřením jsem nemohl přestat. Podařilo se mi to až v roce 1961.“

Spojenci

„Jedna z prvních věcí, kterou jsem od Rusů slyšel, byla: ‚Davaj zakuriť.‛ Dostali jsme tehdy totiž na přilepšenou anglické cigarety a každý je po nás chtěl. No ale co, když jsme měli, tak jsme jim dali. Oni na tom byli leckdy ještě hůř, než my.“

Výcvik

„A v Buzuluku jsme prodělali základní výcvik vpravo bok, vlevo bok, čelem zad, pěší výcvik, s puškou. Ale s dělem jsme se seznámili až v Novochopersku. Tam jsme prodělali celkový výcvik potom i velkou přehlídkou, po které jsme nasedali hned do ešalonů, a jeli jsme hned na Kyjev, frontu. Výcvik byl rychlovka, potřebovalo se doplnit jednotku a rychle na frontu k Novochopersku. To nebyly dva roky, ale jen dva, tři měsíce a hybaj na frontu.“

„V Buzuluku jsme bydleli v dřevěném baráku, dříve tam snad bydleli pracující, a my jsme tam byli na pryčnách, jeden vedle druhého jsme byli na jednom poschodí. Dostali jsme cvičnou a vycházkovou uniformu, ve cvičné jsme cvičili, ve vycházkové jsme mohli po skončení výcviku projít městem. V Buzuluku byl velký park, ve kterém posedávali z fronty zranění bez rukou a nohou. Posedávali tam a my jsme s nimi besedovali, jaká je situace na frontě. A oni nám říkali, že je situace špatná a že to není žádná sranda. Abychom věděli, co nás čeká. Člověk, i když slyší povídání, ale dokud sám nevyzkouší, tak nevěří, že to je tak nebo jinak.

Po zranění v Novochopersku jsem byl přeřazen k baterii, k dělostřelectvu do obsluhy a tu jsem začal cvičit. A z Novochoperska jsme jeli přímo na Kyjev. Do Kyjeva jsme vstoupili 6. listopadu 1943. Pak jsme pokračovali na Bílou Cerekev, Žaškov, Fastiv. Když pak naše řady prořídly, a to jak pěších, tak automatčíků a dělostřelců a všech, tak nás přemístili na volyňskou oblast, kde bydleli volyňští Češi. Naši tam provedli po dohodě naší vlády se sovětskou vládou mobilizaci do naší armády, protože tamní obyvatelé byli již sovětskými občany. Tam se doplnily jednotlivé útvary, dělostřelecké, automatčíci, minometčíci, všichni se doplnili a pokračovali jsme dál.“

Dělostřelcem

„Dělostřelci mají pozorovatelnu. Ta je obyčejně v blízkosti nepřátelské obrany, aby mohli sledovat její pohyb. Pátrači pozorují dalekohledy, aby mohli sledovat přesun vojska, přesun techniky sem a tam, to hned zakreslí na mapu a dávají to... počtáři to hned vypočítají ty prvky - dálku, vlevo vpravo, dílce, dají to do baterie a tam se to měřidlama zaměří, aby co nejvíc ublížili nepříteli, když jede nějaké vojsko, aby se strefilo, protože střílet pánu bohu do oken je drahý špás. Jedna střela stála pět set rublů, říkali. A vážila dvacet rublů, ten náboj. Takže to bylo těžké a drahé, takže se s tím muselo na nepřítele, protože to bylo pro nepřítele připraveno a nepříteli určeno.“

„Oni jako my, naši pátrači a počtáři odposlechli si výstřel a dopad a zaměřovali se a vypočítali si a stříleli po nás, jako my po nich, tak oni po nás. Taky mezi nás padly miny přímo do baterie, taky padla přímo na dělo a veškerá obsluha byla včudu. Taky nás bombardovali, u Ostřažan nás bombardovali, čtyřikrát na nás nalítávalo sto letadel německých a shazovaly bomby. Pokud to přímo nespadlo na ten bunkr, kde jsme byli schovaní, tak se vám nic nestalo, buď se zaryla do země a nevybouchla, nebo bouchla a šla do vzduchu. Ale nebylo to nic, ale taky se nám sevřel zadeček, když takový mračna letadel shazovaly bomby, odletěly, druzí zase přiletěli a pořád v jednom kuse, to není nic příjemného a člověk nevěděl, která padne. Ta která mina nebo granát nebo střela, která vás zabije, tu neslyšíte, jen střely, které padají vedle, ty slyšíte, ale která vás oddělá a hotovo.“

Zraněn v železničním vagónu

„Když jsme se transportovali po železnici na frontu, zasáhla vagón přede mnou bomba z náletu. Já jsem zrovna seděl opřený o stěnu k tomu zasaženému vagónu. Najednou vylétla střecha a tlaková vlna mě odhodila ven. Zůstal jsem ležet s krvácením pod náspem. Kdyby mě tenkrát nenašel můj kamarád Ivan Husinec, tak jsem tam vykrvácel. Naštěstí střepiny neprorazily lebku ani mi nepoškodily žádný důležitý orgán, takže to nezanechalo následky.“

Štěnicemi jsme mohli skoro zatápět

„Na frontě nás děsivě sužovaly vši a štěnice. Když se někdy v noci naskytla možnost, zapálili jsme oheň a vyklepávali do něj košile. Úplně bylo slyšet, jak to v ohništi praská, jako by tam někdo šlehal bičem. Obrovský problém byl třeba se jenom vykoupat. Bunkr jsme museli vykopat vždycky co nejmenší, takže když jsme v něm spali, museli jsme se otáčet na povel.“

Místo boje výcvik

„Když se neválčilo, tak jsme cvičili se zbraněmi, co jsme měli, obsluha k dělu, obsluha v zad, zaměřovač přímo, prostě všechno jsme se učili. A když se někdy přetrhlo telefonní spojení, jeden konec byl, čerti vědí, kde, druhý se musel najít a spojení se muselo najít, tak jsme někdy těm spojařům pomohli, my obsluha děla, aby se ty našly - ty konce a spojily a jeli dál a mohlo se pokračovat. Taky jsme nosili várničku na pozorovatelnu tam pozorovatelům a spojařům, kteří tam byli. Protože se tam k nim gaz nedostal ani nikdo, tak prostě várničku na záda a hybaj pěšourem, tam jsme jim to dali, aby se mohli najíst, a zpátky zase na své místo. My jsme ani chvilku nebyli ladem, buď jsme stříleli, bojovali, nebo jsme se připravovali, pořád zdokonalovali, žádný voják leží nebo běží v jednom kuse, my jsme neměli žádný velký přestávky. Jakmile jsme zastavili, zůstali jsme stát.“

Zajatci

„Když jsme bojovali na Dukle, šli jsme se ve chvilce volna s kamarádem projít kolem tábora. Najednou slyšíme, jak za křovím někdo mluví. Oni to byli Němci, kteří zabloudili, když šli na hlídku. Vyběhli jsme na ně a křičeli: ‚Hände hoch, Hände hoch!‘ Zahodili pušky a celou cestu do tábora pořád jen řvali: ‚Scheisse, Scheisse, Scheisse.‘ Tam jsme je předali a štáb je někam zařadil.“

Zpěvem do kroku

„Co jsem dělal, já jsem docela pěkně zpíval, a tak mě udělali zpěvákem. Budeš předzpěvovat, protože ty ruský písničky se předzpěvujou. Já jsem jich znal spoustu, takže jsem byl populární, protože jsem předzpěvoval. Kolikrát nás honili, podal zbraň a teď pochodujeme a volno zpívat. Nikdo se neodvážil, aby začal, ono takových čtyřicet chlapů, těžko vynikat, když všichni zabručí najednou. Já jsem měl takový hlas, který oni když napojili se, tak to potom šlo. Ne že bych byl populární, já rád zpíval. Když byla možnost, tak jsme sedli do koutku a zpívali české, moravské, slovenské a i ruské. Já znám spoustu ruských písniček. Já jsem perfektně mluvil rusky do roka, předtím jsem to neuměl, já měl ten nádech se učit, mně to dobře šlo, slyšel a pamatoval. Tolik písniček jsem si zapamatoval. Znám spoustu kluků, který si nepamatujou ani dvě ze tří. Já jo, to je dar můj, rád jsem zpíval a předzpěvoval. Takže jsme s tím zpěvem si trochu pomáhali, zapomínali na nějaké ty strasti.“

Proč jsme měli tolik ztrát?

„Člověk má spousty smůly, že to musel prožít, a spousty štěstí, že mu zůstala hlava na krku, ruce i nohy, že může žít normálně, protože není mrzákem, protože kluci někteří noha pryč, ruka pryč, mrzáků spoustu. To západní jednotka neměla tolik toho, protože celkem se do bojů nezapojila, pěší jednotka, protože měli pět set důstojníků, které cvičili jako řadový vojáci, protože neměli tolik vojska, aby je mohli prostě tohle. Ty letci, ty skutečně odvedli kus velké práce, kus velké bojové práce a zapsali se do dějin. Kdežto ta tanková brigáda, když ji nedali do bojů, byla tam, jak byla a připravovala se, když byl pak ten Dunkerque, no to osvobodili spojenci a oni potom museli pomáhat a držet stráž. My jim nezávidíme to, že to bylo jejich štěstí a naše smůla, že jsme se dostali do takové situace nešťastné.“

Židé ve vojsku

„Měli jsme, no náš první důstojník byl, Kohn se jmenoval. Měli jsme Fischera, ten byl zásobovač, ten nám vodku rozděloval a zabezpečoval jídlo pro celý oddíl, to byl oddílový šéf. No nevím, v řadové obsluze nebyli a některý tyhle služby zastávali, ono jich tolik zase nebylo. Oni si zase pomohli, když byl někdo u koryta, tak pomoh těm druhým, ňákýmu tomu pokud měli nějaký  zdravotní potíže, aby nemuseli dělat toho mamela, to by špatně dopadl, nedošel by, nedojel by domů, to víte: ‚Bližší košile než kabát.‘ No, to částečně jsme se dočetli v našich novinách, ale tak mlhavě, to nebylo tak podrobně, protože co mohli získat, tak nás seznámili ti naši zpravodajci. Co mohli získat, tak nás seznámili prostřednictvím našeho tisku, co byl tisk ‚Naše vojsko v zahraničí.‘“

Tajná služba v armádě

„S tajnou službou nemám žádnou zkušenost. Ani s tajnými informacemi. Ani to, co říkali, že na východní frontě to jsou všechno komunisté, to je všechno blbost, protože když nás internovali, tak to byl odpor i k tomu, abychom něco takového dělali. Abychom vstupovali do k... Nikdo nás také neorganizoval. K tomu jsou taky potřeba dva. Jeden, aby nás získal, a druhej, aby souhlasil, a to se prostě nedělo.“

Není nic horšího než válka

„Na závěr bych vzkázal, aby se nikdo nedožil ani začátku, ani konce války, aby války byly už navždycky s nima skončeno. Protože to je ta nejhorší věc, která pro lidstvo je, jak pro ty vojáky na frontě, tak pro civilisty. Protože ty nemaj život, protože nemaj lékaře, nemaj zásobování, nemaj vůbec nic.“