Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislav Plch (* 1945)

• narozen 18. června 1945 v Brně

• juniorský mistr republiky v plavání

• v létě 1967 uskutečnil první pokus o emigraci

• 11. června 1971 se fingovaně oženil se západní Němkou Marií Huserovou

• 7. listopadu 1972 legálně odešel do Německa

• v Německu vystudoval filozofickou fakultu, obory slavistika, anglistika a dějiny

• v roce 1992 se se svojí druhou manželkou a dvěma dcerami vrátil zpět do vlasti

• pracoval jako překladatel a publicista

• v lednu 2024 žil v Kamenné kolonii v Brně

Doma na Oltecu

Ladislav Plch se narodil 18. června 1945 jako poválečné dítě. Rád vzpomíná na dětství na Pellicově ulici, kde si spolu hrály děti estébáka i veterána pozemního vojska Anglie, který měl za manželku Angličanku. Právě tato rodina Rysových Ladislavovi Plchovi utkvěla v paměti, neboť jejich tři synové dostávali anglické komiksy, za komunismu nevídanou to věc.

Do školky a na základní školu chodil Ladislav Plch „do Oltecu,“ tedy na Staré Brno. Vzpomíná, jak s kamarádem chodili za školu, dívali se na mraky a učili se kouřit. Ačkoli byl humanitně zaměřený snílek, co ležel v knihách a četl poezii, otec mu vybral ke studiu průmyslovou střední školu, kde Ladislav Plch trpěl. Jeho únikem se brzy stalo plavání. „Otec i strýc, byli oba docela známí atleti za první republiky. Otec mě vedl k atletice, moje sestřenice Lea Plchová pak byla celkem slavná tenistka, takže od strýce tam byl tlak k tenisu,“ popisuje vztah rodiny ke sportu. „Ale já jsem se seznámil s bratry Peřinovými, to byli slavní plavci. To oni mě k plavání přivedli. Vcuclo mě to a taky jsem tím unikal domácí nesnesitelné atmosféře, jelikož plavání bylo časově náročné. Utápěl jsem tam svoji frustraci ze studia technické střední školy,“ popisuje neveselé období dospívání. Náročné tréninky přinesly ovoce a Ladislav Plch se stal juniorským mistrem republiky v plavání.

Bigbít ve Štatlu

Plavání ho bavilo, ale bralo mu tolik času, až měl strach, jak sám říká, aby se z něj nestal „sportovní blbec“. Začal ho zajímat rokenrol a bigbít. Poté, co s plaváním skončil, začal chodit do Štatlu (do společnosti v centru Brna). „My jsme mívali srazy na Čáře (ulice Česká), ale tehdy jsme tomu říkali U Medvídka, poněvadž tam byla neonová reklama medvídka na dětské foto,“ vysvětluje. Postupně se seznámil mj. s hlavním zpěvákem skupiny Synkopy Michalem Polákem, ale také s Bolkem Polívkou, Jiřím Bartoškou apod. a tato parta zpečetila konec jeho sportovního života. „Já jsem do nějakých devatenácti let žil asketicky, ale pak jsem zjistil, že existují dívky a další mládežnické aktivity a zvrhnul jsem se,“ popisuje pobaveně.

Po maturitě nastoupil na  na Vysoké učení technické v Brně. V roce 1967 byl natolik frustrován ze studia techniky, které mu opět vybral otec, že se rozhodl pro emigraci. Z Jugoslávie jako bývalý juniorský mistr republiky v plavání přeplaval do Itálie. V moři strávil šest hodin, jelikož plaval obloukem, aby se vyhnul strážím. Po třech dnech v Itálii se však cítil osamělý a bylo mu smutno po kamarádech, takže se rozhodl vrátit se zpět do Československa.

Depresemi k modré knížce

Ihned poté, co se vrátil domů z krátké emigrace, kterou si nakonec rozmyslel, na něj čekal povolávací rozkaz na vojnu.  Byl tam zhruba rok, než se mu podařilo přes kamaráda psychiatra získat modrou knížku. Ladislava Plcha hospitalizovali v psychiatrické léčebně v Černovicích, kde byl na pozorování coby pacient s depresemi. „Ten kamarád psychiatr mi říkal, co si o mě myslí jeho kolegové, jak se mám chovat a na co si mám naopak dávat pozor. Později jsem tohoto kamaráda doporučil i Bolkovi Polívkovi, který měl po dokončení JAMU taky jít na vojnu a kamarád ho taky osvobodil.“

Ladislav  Plch přispíval do mnoha periodik coby publicista na volné noze. V komunismu však bylo nutné být zaměstnán a mít razítko v legitimaci. Oficiálně tedy pracoval v závodě kuličkových ložisek či v obvodním podniku bytového hospodářství. V roce 1970 se dostal přes známé do televize jako externista. „Chtěl jsem se dostat ke kameře, tak jsem dělal asistenta kamery. Ale za normalizace se začaly utahovat šrouby a mě přestalo bavit, že jsem musel panáčkovat v šílených pořadech a sloužit komunistickým hovadinám. Abych mohl zůstat v televizi dál, musel bych vstoupit do strany.“

Ladislav Plch rád vzpomíná i na setkání československého undergroundu u Charlieho Soukupa v Alsasku ve mlýně. Byla to již třetí akce svého druhu, o předchozích dvou Ladislav nevěděl a dostal se sem náhodou: „Ten sraz byl úplný Woodstock, akorát se vystupovalo spíš v mlýnici, než pod širým nebem. Byl tam Karel Kryl, Jarda Hutka, Vlasta Třešňák a budoucí ministr kultury Pavel Tigrid a Pavel Landovský.“ Ladislav osobně znal pouze Jardu Hutku a Vlastu Třešňáka. „S Hutkou a Třešňákem, to byli moji kamarádi, jsem zdatně přispíval do spousty novin. Do Mladé fronty, do Rovnosti, do Lidovek a taky do Reflexu a Mladého světa. Hodně jsem psal z různých koncertů a festivalů,“ vysvětluje, jak se na akci ocitnul.

Fingovaná svatba

Během vandru po Rumunsku se seznámil s Fridrichem Wilhelmem Deichertem, což byl západní Němec. Slovo dalo slovo a „Frýdl“ dohodil Ladislavovi Plchovi Marii Hűsserovou, západní Němku, se kterou se fingovaně oženil 11. června 1971 v Brně. „Já jsem dostal stihomam, že to pro tajný z Leninky (SNB na Leninově, současné Kounicově) bude podezřelý, tak ona musela přijet ještě jednou, jakože jsme se nejdřív seznámili. Aby to nebylo nápadný, že jsme se hned brali.“  O svatbě vědělo jen pár kamarádů. „Soudružka na národním výboru během svatby vykládala, jak naše děti budou žít v komunismu, tak oni z toho měli hroznou srandu.“ Svatbu tajil nejen před rodiči, ale hlavně před sousedkou, která byla komunistická domovnice a možná prý i spolupracovnice Státní bezpečnosti. Tato žena prý čítávala deník Rovnost a on si s hrůzou uvědomil, že tam bývají otisknuté i svatby. Běžel tedy do redakce Rovnosti, kde měl kamaráda, aby otisknutí své svatby předešel: „Kamarád o té svatbě ani nevěděl. Už to ale bylo v tisku, tak on vzal dláto a vyrazil to ze sázecího stroje. Že Ladislav Plch a Marie Hűsserová budou mít svatbu v 11. hodin 11. června na národním výboru,“ vypráví pobaveně. I jeho rodiče se o fingované svatbě dozvěděli v podstatě náhodou: „Otec byl v důchodu a otevřel schránku a tam byl podlouhlý úřední dopis, a on, že se jmenoval stejně jako já, ten dopis otevřel a tam bylo potvrzení, že nějaký úřad v Praze nemá námitek proti jeho vystěhování (Ladislava Plcha),“ popisuje Ladislav a ve vyprávění pokračuje: „Otec se divil, že se konečně dočkal důchodu a oni ho chtějí vystěhovat do Německa. A tak jsem já, Ladislav Plch mladší, musel i doma kápnout božskou,“ směje se pamětník.

Život v Německu

Po povolení k vycestování do Západního Německa na základě fingovaného sňatku z roku 1971 pracoval dva roky jako dělník na stavbách, jelikož neuměl jazyk. Pak byl zaměstnán jako technický kreslič a při práci si dodělal maturitu ve večerní škole. Část roku vždy pracoval a část cestoval. Na Silvestra 1974 potkal ve vlaku svoji ženu, která pocházela z Portugalska. Po různých životních peripetiích se vzali a měli spolu dvě dcery, které se narodily v letech 1984 a 1989.
V Německu se mu splnil sen – studium na filozofické fakultě. Na univerzitě v Marburgu vystudoval slávistiku, anglistiku a dějiny. Byl přijat i na doktorát, na který ale nenastoupil. „Já jsem měl zamluvené místo na jednom institutu v Malburgu, kde jsem žil. Byl to vědecký ústav, kde se zabývali studiem slovanských literatur. Přesně to odpovídalo tomu, co jsem chtěl studovat. No a pak přišel Černobyl a my jsme skočili do auta a ujeli jsme před tím černobylským mrakem do Portugalska. Hlavně kvůli dceři, které byl tehdy rok a půl. A tím, že jsme ujeli a já na to místo nenastoupil, se na mě doktor, co mě přijímal, naštval, a tak vlastně z mého doktorského studia sešlo,“ popisuje pohnuté okolnosti jeho dalšího studia. Absence titulu z doktorátu mu nezabránila v pedagogickém působení na vysoké škole, kde vyučoval jako externista. 

Zpátky v Brně

Poprvé se Ladislav Plch do Československa odvážil až po osmi či devíti letech: „Já jsem měl stihomam, že na to přijdou (policie na fingovaný sňatek) a už mě nepustí, takže jsem se do Česka vydal, až jsem nabyl německé občanství. První jeho cesta byla na akci „Tekutý kapřík“, kde se potkal se starými přáteli z okolí Boleslava Polívky.

V roce 1987 Ladislavovi Plchovi umřel otec a on chtěl přijet do Československa na pohřeb. Jelikož se na vízum čekalo tři týdny, jel bez něj, ale na hranicích ho nepustili: „Prý to by mohl říct každý, že jede na pohřeb,“ vzpomíná na nevstřícnost československých pohraničníků.

Listopadové události roku 1989 sledoval v televizi a tisku: „Pochopitelně mě mrzelo, že moji kamarádi dělají revoluci a já nejsem u toho, ale tehdy jsem potřeboval vízum a na to se čekalo tři týdny,“ vysvětluje svoji neúčast na událostech, které měly za následek pád režimu. Po revoluci ztratil Ladislav motivaci v Německu dál zůstávat. Přes známého Laco Garaje dostal nabídku na koupi domu v Kamenné kolonii. V roce 1992 se natrvalo přestěhoval do Brna a dům koupili. Ladislav Plch pracoval jako překladatel, publicista na volné noze a pedagog. V roce 2022 žil se svou manželkou v Brně.

 

Pozn. redakce- příběh zpracovaný na základě nahrávky z projektu Příběhy našich sousedů neprošel jazykovou korekturou.