Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Josef Pleskot (* 1952)

• narozen 3. prosince 1952 v Písku

• vystudoval písecké gymnázium a následně Fakultu architektury ČVUT v Praze

• dětské vzpomínky na ponurou atmosféru 50. let

• protestní chování v době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• vzpomínky na normalizační dobu, kontakty s disentem z okruhu J. Patočky

• účast na demonstracích během Palachova týdne a v listopadu 1989 na Národní třídě

• aktivní v době sametové revoluce, jeden ze zakladatelů Občanského fóra architektů

• v r. 1990 založil vlastní architektonický ateliér

• jeden z nejvýznamnějších českých architektů současnosti

Architektonická proměna Pražského hradu, revitalizace industriálního prostoru v Ostravě-Vítkovicích, transformace budovy Československé obchodní banky nebo architektonická proměna města Litomyšl, to jsou počiny, jejichž autorem nebo spoluautorem je Josef Pleskot. Všechny vytvářel v polistopadové době, kdy mohl naplno zúročit potenciál svého výjimečného talentu. Jeho profesní dráha ale začínala v době bezútěšné šedi normalizační reality. Příběh Josefa Pleskota je o tom, jak si uchovat pocit vnitřní svobody v nesvobodné zemi a jak naplnit potřebu realizovat své představy, které překračují vžité konvence. 

Uplaval bych někam, kam bych nechtěl, aby mě proud strhnul

Josef se narodil na sklonku roku 1952, byl ‚vymodleným dítětem‘, na svět přišel v době, kdy jeho rodiče v narození potomka už přestávali doufat. Svět jeho nejútlejšího dětství začínal a končil na velké venkovské zahradě, která obklopovala dům jeho prarodičů ve vesnici Čížová v malebné jihočeské krajině. „Vyrůstal jsem téměř jako v rajské zahradě, rodiče se o mě báli a chránili mě, jak nejvíc mohli. V prosincové nepohodě mě přivezli z písecké porodnice do postýlky, nad kterou visel andělíček strážnej. Ten dům pro mě znamenal ukotvenost a i dnes to tam pořád hledám, cítím. Bez té kotvy bych asi nedokázal existovat, kdybych ji neměl, tak bych asi někam uplaval. Někam, kam bych nechtěl, aby mě ten proud strhnul,“ říká Josef Pleskot.  

Milovaný a ochraňovaný rodiči i prarodiči prožíval idylické dětství, přestože i jeho rodiny se dotkly změny, které souvisely s nástupem komunistů k moci. „Narodil jsem se na počátku zkázy a některé události z té doby se mi vryly do paměti na celý život. Byly mi asi tři roky, když k nám přišli dva muži a prohledávali dům. Hledali nějaké věci z obchodu mého strýčka a tety a já jsem jim to jako malé, nerozumné dítě vyzradil. Byly to holicí strojky značky Phillips, které si u nás schovali, protože si mysleli, že ten poryv vyvlastňování brzy skončí a obchod se znovu otevře,“ vzpomíná na nevítanou návštěvu Státní bezpečnosti.

Když já jsem prožíval relativně šťastné dětství, tak ona už seděla v kriminálu

Rodina Josefova otce vlastnila i malou továrnu na výrobu vodoměrů a plynoměrů v pražských Holešovicích. Tu ovšem komunisté znárodnili. Josefův tatínek Bohuslav, který pracoval v původně rodinné firmě jako účetní, tam sice mohl pracovat dál, ale výroba se přesunula na Kladno. Josef pak tatínka vídal jen o víkendech, přes týden zůstával otec na Kladně. Víc času proto trávil s maminkou. Na ni vzpomíná jako na tvůrčí a pro malého chlapce velmi inspirativní osobnost. Josefova maminka Helena byla s určitostí tou první, kdo rozpoznal výtvarný talent svého syna. Stejně důležití ale byli i dědeček a babička. Oni nechali postavit dům v Čížové, když se rozhodli přesídlit z Písku na venkov. Josef Pleskot vzpomíná, jak s dědečkem poslouchal rádio Svobodná Evropa. „S trochou nadsázky se dá říct, že dětství mám spojené s pískáním rádia, jak se dědeček neustále snažil rušenou stanici naladit. A také s šeptáním,“ dodává. Šeptem dospělí mluvili o věcech, které nebyly určené dětským uším. „Musel jsem třeba jít pět kroků před maminkou, abych neslyšel, co si s tetou povídá. Myslím, že to bylo o nějakém procesu, který zrovna probíhal,“ vzpomíná dál. Svět mimo zahradu a dům v Čížové tak laskavý nebyl, komunisté se snažili o upevnění své moci a všechny, kteří se jim postavili, exemplárně trestali. 

I v Písku probíhaly v 50. letech politicky motivované procesy. Za napomáhání k emigraci jednoho z poslanců Národně socialistické strany poslal písecký soud na dlouhé roky do vězení rodiče Jana Hlacha, jeho vzpomínky na ponurou atmosféru 50. let jsou také součástí sbírky Paměti národa. Nejtragičtější osud ale potkal tehdy třiadvacetiletou Dagmar Šimkovou. Za ukrývání dvou jejích přátel, zběhů z povinné vojenské služby, a také karikatury Gottwalda a Zápotockého byla odsouzena k patnácti letům. V očích tehdejšího režimu se však provinila hlavně tím, že jako dcera bankéře patřila k nenáviděné buržoazní třídě. To v té době malý Josef netušil. „Když já jsem prožíval relativně šťastné dětství, tak ona už seděla v kriminálu,“ říká. Smutné svědectví o přežívání  v komunistických vězeních, které Dagmar Šimková popsala v knize Byli jsme tam taky, si Josef Pleskot mohl přečíst až o mnoho let později. Od roku 2018 spojuje břehy Otavy v Písku lávka Dagmar Šimkové, oceňovaný projekt realizovaný podle návrhu Josefa Pleskota.

Co jsme to jako země způsobili

Obecnou školu vychodil Josef v Čížové, měšťanku v Písku. „V té době jsem už věděl, že žijeme v době, která není úplně normální. Dostával jsem instrukce, že to, co se říká doma, se neříká ve škole. A vzpomínám si, jak jsem se snažil pochopit ducha doby, a protože jsem rád kreslil a byl jsem obdařený nějakým výtvarným talentem, tak jsem se účastnil různých výtvarných soutěží tvořivosti mládeže, jak se tomu tehdy říkalo. A rozhodně s angažovanými výkresy. Jak Gagarin letí do vesmíru, to mě úplně fascinovalo a nerozlišoval jsem, ze které země ta raketa startuje... ale tu agitku jsem vnímal, i když jsem nikdy nebyl žádným viditelným rebelem,“ vzpomíná. Pod dojmem dalších, postupně nabývaných zkušeností, si začal stále víc uvědomovat, co znamená žít v komunisty řízeném státu. „Začal jsem zjišťovat, kolika způsoby je možné usměrňovat, manipulovat, mařit a znehodnocovat životy druhých,“ dodává pamětník.

Základní školu ukončil v roce 1968, po prázdninách měl nastoupit do prvního ročníku píseckého gymnázia. „Ten rok jsme s rodiči prožívali s velkou nadějí i s velkým napětím. Byl jsem do sledování politického vývoje ponořený až po uši, už jsem chápal…,“ vzpomíná na období pražského jara a pokračuje: „I na základě euforie, která přicházela z mé rodiny, jsem se hrozně těšil. Těšil jsem se na svobodu, otevírala se mi možnost plnohodnotného studia...“ Namísto svobody ale 21. srpna 1968 přejely československé hranice cizí tanky. „A už dvaadvacátého srpna jsem chodil s partou kluků s kýblem a štětkou po městě. Na pekárnu jsme žlutou barvou napsali: ‚Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil.‘ Když tu pekárnu v 90. letech rekonstruovali, tak tam ten nápis našli, a dokonce se vědělo, že já jsem byl tenkrát iniciátorem. Pak už jsem se úplně utrhl ze řetězu. Dělal jsem všechno, co Praha hlásila, že se má dělat, a dost mě mrzelo, že nemůžu být přímo v centru dění, v Praze,“ vypráví dál.

O rok později se s kamarádem vydal na velkou cestu po Balkáně. S batohem a na něm našitou československou vlajkou a s přesvědčením, že všude budou přijímáni s velkým pochopením. „Někde jsme byli vítáni a hoštěni, ale taky jsme se setkávali s velkým odporem, s hrozbami a nenávistí. Jako co jsme to jako země způsobili… a pak začaly z Prahy přicházet hrozné zvěsti o tom, co se tam děje. A to už jsme to cítili úplně všichni, že přichází konec,“ pokračuje Josef Pleskot.

Kdo chtěl žít na vesnici, musel přijmout určitá pravidla

Za prvním klukovským dobrodružstvím odjel to léto i čtrnáctiletý Bohumil Syřínek. Stejně jako Josef pocházel z Čížové, znali se od vidění. 21. srpna 1969 se Bohumil cestou ze Slovenska nakrátko zastavil v Praze a během té krátké chvíle ho nedaleko náměstí I. P. Pavlova zasáhl kdosi kulkou do břicha. O tři dny později, v jedné z pražských nemocnic, zemřel. V centru Prahy v ten den začaly masové demonstrace proti okupaci a představitelé tehdejšího režimu rozhodli o jejich nemilosrdném potlačení. Proti demonstrantům byly nasazeny všechny represivní složky státu, policie, vojáci a také ‚ozbrojená pěst dělnické třídy‘ – Lidové milice. O smrti Bohumila Syřínka se následujících dvacet let mluvit nesmělo a viník nikdy nebyl potrestaný. 

„Na hřbitově sv. Jakuba v Čížové je jeho hrob a já jsem tam chodil snad každého jednadvacátého srpna a chodím tam pořád. Je to pro mě nejbližší memento hrůzy té doby, kterou můžu vnímat právě přes jeho jméno a jeho tragický osud. Toho absolutně nevinnýho kluka Bohumila Syřínka,“ říká Josef Pleskot. S Bohumilem byl tehdy na Slovensku další chlapec, který je i Josefovým přítelem. „Bohumila zastřelili doslova před jeho očima. Nikdy později o tom ale nemluvil, musel podepsat, že o tom nikomu nic neřekne, a měl takový strach, že opravdu ani nejbližším kamarádům nic neřekl. Celá Čížová byla jako hrob, ve snaze chránit se a nedostat se do pozornosti. Mezi lidmi se o tom nemluvilo, každý se bál. A kdo chtěl žít na vesnici, tak musel přijmout určitá pravidla,“ dodává.

A co bys tak maloval? Komunistický papaláše?

Josef odmaturoval v roce 1972, v době počínající tuhé normalizace, době plné šedi, příkazů, zákazů a prázdných hesel. Ale i v této době našel místo, kterému se prázdnota vyhnula. „Když jsem byl na gymnáziu, docházel jsem ještě s jedním kamarádem do ateliéru píseckého malíře Františka Romana Dragouna. Učil nás kreslit a malovat a byl to vzácný člověk. Psal i básně a pohádky, poslouchal hudbu. Byli jsme tenkrát floutci, zlobiví kluci, ale do toho ateliéru jsme chodili s tak neuvěřitelnou pokorou... jako k otci, který nám dokázal široce rozprostřít svoje křídla. Nikdy nám nic nezatajoval o tom, co se děje v zemi, o tom, kde je právo, kde je spravedlnost. Přicházel jsem tam jako do jiného světa. Chvíli jsem pak i toužil být malířem. S tím jsem ale nepochodil doma, maminka mi řekla: ‚A co bys tak maloval? Komunistický papaláše?‘“ Od studia na Akademii výtvarných umění proto upustil a krátce pak uvažoval o studiu historie umění. Na radu jednoho z jeho tehdejších profesorů se ale nakonec rozhodl pro přijímací zkoušky na architekturu. Napoprvé ale nebyl na prestižní a velmi žádaný obor přijat. Prvotní zklamání pak vystřídala silná motivace pokusit se o přijetí znovu. Rok studoval na ČVUT pozemní stavitelství a současně se intenzivně připravoval k přijímacím zkouškám na architekturu. A napodruhé to vyšlo.

Studoval v době, kdy se v masovém měřítku stavěla panelová sídliště, na nich obchodní domy, kulturní střediska a ovšem také budovy sídel Komunistické strany. Všechno téměř navlas stejné, tvář většiny českých měst tak dostávala jednotný ráz. Přesto i v té době projektovaly svá nadčasová díla výjimečné osobnosti, Josef Pleskot se v této souvislosti zamýšlí: „I tehdy byli architekti dobří a špatní. A těch dobrých bylo hodně, jen pracovali ve špatné době. Přesto ale dokázali postavit věci, před kterými i dnešní mladá generace stojí s údivem. Jako je budova Federálního shromáždění od Karla Pragera nebo nedávno zbouraná budova Transgasu. Všechno to vznikalo v době velké nesvobody, ale tito architekti studovali v době úplné svobody. V mé generaci je to úplně jinak. My jsme studovali v době úplné nesvobody a tvoříme v době úplné svobody. Kdo na tom vlastně byl líp? To je těžká otázka…“ 

Za hranicí, kam jsem už nemohl, byl vstup do Komunistické strany

Josef svému oboru začal postupně zcela propadat a o to hůř nesl, že škola nenabízela studentům vědomosti v plné šíři a souvislostech a nepřinášela ani možnost konfrontace s tím, co vzniká v zahraničí. Mezi studenty proto kolovaly zahraniční časopisy o architektuře, Josef se angažoval v mnoha neoficiálních kroužcích, se spolužákem Zdeňkem Lukešem, dalším významným architektem, navštěvovali ateliéry výtvarných umělců a připravovali jim výstavy. Začal docházet i na bytové semináře, přednášky osobností z řad disentu. Josef si nejvíc oblíbil přednášky filozofa a teoretika umění Petra Rezka a také dalšího filozofa Pavla Kouby, Josefova přítele a spolužáka z píseckého gymnázia. A dostal se tím do blízkosti jednoho z našich nejvýznamnějších novodobých myslitelů, komunisty pronásledovaného filozofa Jana Patočky. Ačkoli bytové semináře probíhaly v utajení, pozornosti Státní bezpečnosti často neunikly. „Byl jsem sycen informacemi z mnoha oborů, které jsem si pak s architekturou propojoval. Ale současně jsem se tak začal pohybovat v prostředí, kdy hrozilo, že mě ze školy vyhodí,“ vzpomíná Josef Pleskot. 

„Ještě na škole jsem se sblížil s teoretikem architektury Jiřím Ševčíkem, který byl na fakultě vědeckým pracovníkem a sdružoval kolem sebe architekty, kteří nebyli úplně konformní. Díky němu jsme se dozvídali, co rezonovalo ve světě, a diskutovali jsme o tom. Byl jsem asi jedním z nejmladších a věděl jsem, že existují ateliéry, které nedělají to, co si strana a vláda umane. Ve smyslu té masovosti,“ vzpomíná dál. Po promoci chtěl v blízkosti Jiřího Ševčíka zůstat, přijal proto místo asistenta na fakultě. A zakrátko přišla další nabídka, tentokrát ke vstupu do Komunistické strany. „Doslova mi řekli: ‚Jestli nechceš zůstat do smrti asistentem, tak bys měl vstoupit do Komunistické strany,‘“ vzpomíná Josef Pleskot a dodává: „Kompromisy jsem dělat musel, ale pokaždé jsem věděl, kde je hranice, za kterou jsem ještě ochotný jít. A tam, kam už jsem nemohl, byl vstup do Komunistické strany.“ Rozhodnutí bylo jednoznačné, z fakulty proto odešel a na doporučení slavné architektky Aleny Šrámkové nastoupil místo architekta v Krajském projektovém ústavu. „A tam jsem měl daleko větší svobodu, než bych měl na té škole,“ říká.

Vadilo mi úplně všechno

Původní představa Josefa Pleskota, že se po promoci vrátí do Písku a bude stavět rodinné domy, se nenaplnila. Především díky jeho výraznému talentu, ale i ‚osobní přesvědčivosti‘, jak říká, přišla první zajímavá pracovní nabídka hned na počátku studia. A další následovaly a většinou splňovaly jeho představy o tom, co by chtěl dělat. Ale měl podle svých slov také štěstí, především v tom, že nebyl nucený dělat zásadní kompromisy. „Měl jsem důvěru, za to je potřeba pořád děkovat. Ale jak jsem si dával limity v životě, tak stejné to bylo v práci. Když budu všechno dělat, jak nejlépe dokážu, tak pak je to místo, kde mám být. A kdybych z těch pozic ustoupil, musel bych dělat něco jiného – a to už by asi nebyla moje práce,“ pokračuje Josef Pleskot.

Měl většinu z toho, co mu mohlo v osobním i pracovním životě přinášet naplnění. Nežil ale ve svobodné zemi a odmítal to přijmout jako danost: „Vadilo mi, že kompetentní lidi nesedí na správných místech, že ta země vypadá, tak jak vypadá, že je direktivně řízená a nevyvíjí se přirozeně, že společnost se nevyvíjí úplně přirozeně, víra že je pronásledovaná, literatura není svobodná, cestování není možné, vzdělání že není možné v plném rozsahu… úplně všechno mi vadilo. To všechno jsem kritizoval a zaujímal k tomu postoje, ale nikdy asi ne tak hrdinsky a deklarativně, že bych si o sobě mohl myslet, že jsem nějaký bůhvíjaký hrdina.“ Přestože se pohyboval v prostředí, které mělo k disentu blízko, otevřeně se k němu přihlásit odmítal. Důvodem nebyly jen přirozené obavy o osud rodiny a možnou ztrátu zaměstnání. „S mnoha lidmi s disentu jsem se znal, mnohých si velmi, ale velmi vážím, hlavně z Patočkova okruhu a také lidí z okruhu architektury, vědců, umělců a samozřejmě Václava Havla. To jsou ti nezpochybnitelní. Ale byli tam i lidé, se kterými jsem morálně nesouhlasil a věděl jsem, že i tam se musely dělat kompromisy. Ale nikdy bych si disent nezvolil dobrovolně, jedině bych tam byl vržený... tam se nevstupuje, tam se padá…,“ objasňuje své tehdejší postoje. 

Nepodepsal ani Chartu 77, říká, že o její existenci samozřejmě věděl, ale samotná listina se k němu nedostala. „Dnes ani nemůžu říct, že kdyby někde v hospodě přede mnou ležela, jestli bych ji podepsal. Opravdu nevím a nechci říkat, že bych byl takový hrdina a tak uvědomělý. A možná bych úplně sebekriticky řekl, že bych ji asi nepodepsal,“ přiznává otevřeně. Jiné petice ale podepsal, třeba tu o propuštění Václava Havla z vězení. A znovu s odzbrojující upřímností dodává: „To už bylo v době, kdy by to nepodepsal jen ten největší posera. Ale když pak Ivan Medek přečetl moje jméno na Svobodné Evropě, tak jsem šel do práce s velkými obavami… že pak přijdu domů k rodině se dvěma dětmi a že jim budu muset říct, že jsem bez práce.“

Chci jen dělat svoji práci

Události, které předcházely konci komunistického režimu, už se ale v té době daly do pohybu. Na začátku roku 1989 se Josef Pleskot zúčastnil tzv. Palachova týdne, protirežimních demonstrací v centru Prahy. A 17. listopadu odjel na Albertov, odkud se společně s dalšími přesunul na Národní třídu, kde následně došlo k surovému zásahu proti demonstrantům. Josefa spolu s davem během tohoto zásahu z Národní třídy policie vytlačila. Na tyto chvíle vzpomíná: „Když jsme tam stáli v tom sevření, tak jsem uviděl paní, která z balkonu v posledním patře jednoho z těch činžovních paláců vychrstla do toho davu pod ní vědro vody. To mi utkvělo v hlavě na celý život, tehdy jsem si uvědomil, že možná nastává nějaká změna, možná se blýská na lepší časy, ale že bude mezi námi pořád hodně takových, kteří budou vylévat vědra vody do těch planoucích jiskérek...“ Na Národní třídu se pak znovu vrátil, ale ulice už byla prázdná. Jen cestou potkával plačící, zoufající a někdy i zkrvavené lidi, jejichž tváře se mu dodnes vynořují z paměti.  

V následujících dnech přestal chodit do práce a vrátil se až po půl roce. Rozmnožoval dokumenty a rozvážel je po republice. „S Martinem Rajnišem jsme jeli do Českých Budějovic, abychom tam předali to poselství, že nastávají lepší časy. Ve které jsme nejen doufali, ale i pracovali na tom, aby lepší byly,“ vzpomíná. Stal se jedním ze zakládajících členů Občanského fóra architektů a také jedním z kandidátů na ministra stavebnictví v první polistopadové vládě. K tomu dodává: „To byla taková epizoda, o které snad ani není slušné mluvit. Věděl jsem, že ministrem stavebnictví nemůžu být, protože tak vysoko já nikdy nemířím. Politika zdola mně vždy hodně konvenovala, ale politika horních pater... tam jsem raději svěřoval důvěru. Ty nejlepší má pokaždé volit svobodná volba. A já chtěl dál dělat svoji práci.“ V roce 1990 založil vlastní architektonické studio a pro jeho sídlo vybral restituovanou továrnu rodiny Pleskotových v pražských Holešovicích. Úcta ke všemu, co vytvořili jeho předci, je pro Josefa Pleskota příznačná.

Dokud se svoboda úplně neztratí

Josef Pleskot patří k nejvýraznějším osobnostem české architektury současnosti, přesto s pokorou říká, že úspěch je relativní a kvalitu prověřuje čas. Podstatné ale pro něj zůstává to, že nyní žije a pracuje ve svobodné zemi, i když se o její svobodu znovu obává: „Jsem z generace, která změny iniciovala a dosáhla jisté satisfakce. Za sebe, ale i za naše rodiče a možná i prarodiče. Hořkým výsledkem je ale také to, že to nebylo za všechny rodiče a za všechny prarodiče. Mnohé z nich možná ani nenapadlo, že by nějaké změny mohly nastat. Možná si ani neuvědomovali, že žijí ve společnosti, která je vychýlená. Vývoj jde sice správným směrem, ale znovu, i když jiným způsobem, se začíná ztrácet svoboda. Dokud se ale úplně neztratí, tak si to lidi neuvědomují. Odjakživa jsem souhlasil s principem občanské společnosti, tak jak ho definoval Václav Havel. To je to nejvíc, co může člověk pro demokracii dělat,“ říká v závěru pamětník. Josef Pleskot je ženatý, jeho životní partnerka Jana ho doprovází i podporuje už od počátku jeho profesní cesty. Společně vychovali dvě děti, společně sdílejí dobré i zlé i stejné životní postoje. Josef Pleskot žije a pracuje v Praze, domov má ale tam, kde hlídá ‚andělíček strážnej‘.