Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Plesníková (* 1937)

• narozena 8. září 1937 v Brozanech nad Ohří jako Koubová

• otec za války nasazen na práci do Terezína

• vzpomíná na nálety za války

• svědkem osvobození Brozan sovětskými vojsky

• v roce 1945 se rodina přestěhovala do Velemína do domu po odsunutých Němcích

• po roce 1948 rodinu komunisté donutili vstoupit do JZD

• několik let se léčila s kostní tuberkulózou

• devět let pracovala v obchodě s textilem ve Velemíně

• v září 1968 sovětští vojáci u Velemína zastřelili švagra Ondreje Oprendeka

Anna Plesníková, rozená Koubová, přišla na svět 8. září 1937 v Brozanech nad Ohří na Litoměřicku. Její otec pracoval jako tesař a maminka se starala o domácnost. Anna měla ještě dvě sestry a dva bratry. Dětskou idylu plnou koupání v Ohři a her venku zkalila druhá světová válka. Pamětnice nastoupila do obecné školy v Brozanech, kde se musela ke své nevoli povinně učit němčinu. K učiteli se žáci otáčeli při hodinách němčiny zády a i jinak dávali najevo, že jazykem okupantů pohrdají. Ke konci války se do budovy školy nastěhovali ranění němečtí vojáci, a vyučování tak probíhalo v místní hospodě.

To prokletí si v sobě nesu celý život

Za války její tatínek pracoval v cukrovaru v Doksanech a později ho přidělili na práci do Terezína. „Měli jsme o něj strach, jestli se vůbec odpoledne vrátí domů. Pak jsme se dozvěděli, že svoje svačiny vždycky tajně přenechával vězňům, čímž riskoval vlastní život.“

Anna zažila i poplachy při náletech Spojenců na továrny v okolí. Maminka naložila menší sourozence na žebřiňáček, pamětnice se sestrou běžely vedle nich a všichni se utíkali ukrýt. V květnu 1945 se Brozany dočkaly osvobození Rudou armádou. Anna vzpomíná, jak Sověti házeli dětem z tanků bonbony a ona se sestrou je sbíraly a nosily domů, až u toho zapomněly na dvouletého bratra Fandu, kterého měly hlídat. Nikde nebyl. Až když začaly i s maminkou pátrat po okolí, zjistily, že Fandu naložili Rusové na tank, odvezli ho do Doksan a pokračovali by až do Roudnice nad Labem.

Po válce se Koubovi přestěhovali do Velemína, kde jim úřady přidělily domek č. p. 4 po odsunutých Němcích. Tatínek doufal, že si polepší, když budou moci mít vlastní hospodářství, ale opak byl pravdou. Čekala je jen tvrdá dřina a velké kontingenty. Anně ale na celý život utkvěla vzpomínka ze stěhování. „Když jsme přijeli do Velemína, Němci z domu právě odcházeli. Vzpomínám si, že jsem to nechápala, ale že mi jich bylo líto. Měli jen malé ruksaky a nic víc. Ta jedna Němka na nás hrozila a cosi říkala, ale nerozuměla jsem tomu. Jedna paní, která přihlížela a německy uměla, nám pak řekla, že nás ta Němka proklela až do několikátého kolene. Od té doby, když se nám v rodině něco přihodí, vždycky si na to prokletí vzpomenu.“

Odsunutá rodina nechala v domě babičku, která tvrdila, že je ležák, a do odsunu tudíž nemůže. Annina maminka se o ni starala, vařila jí a umývala ji. Když pak odešla do práce na pole, babička vyskočila z postele a bez potíží se pohybovala po domě. Anna se sestrou to potom mamince povídaly, když přišla domů, ale nevěřila jim. 

Ve stodole, která náležela k domu, se krátce po válce ukrýval německý voják. Dalšího pak překvapily sestry cestou na pole, když na žebřiňáčku vezly pracujícím oběd. Voják na ně něco volal ze vzrostlé pšenice, kde se ukrýval, ale to už sestry utíkaly zpět do Velemína. Když s sebou přivedly policistu, vojáka už v poli nenašel.

Druhá totalita, ještě horší než ta první

Když komunisté převzali v únoru 1948 v Československu moc, slibovali zemědělcům méně práce a lepší výnosy. Koubovi měli statek, koně, krávy a do nově zřízeného jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupit rozhodně nehodlali. S kým to ale nešlo po dobrém, toho komunisté bez okolků donutili. „Jednou si pro tatínka přijeli nějací muži v dlouhých kabátech, zřejmě Státní bezpečnost. Odvezli ho a tři dny jsme o něm nevěděli. Pak ho zase přivezli, ale už to nebyl on. Přijel naprosto zničený člověk. Přišel do kuchyně a řekl: ‚Mámo, musíme jim to všechno dát.‘ Dokonce jsem pak jednou našla doma papír, ve kterém stálo, že se Jiřina Koubová, moje maminka, dobrovolně vzdává všech polí a majetku ve prospěch státu. Podepsaný tam byl nějaký pán z národního výboru. Dodnes to mám komunistům za zlé.“

Když bylo pamětnici dvanáct let, podvrtla si kotník. Zranění se nehojilo, a tak strávila čtyři roky o berlích se sádrou na noze. Až později doktoři zjistili, že má v kotníku tuberkulózu kostí, ale protože rodiče neměli pojištění ani peníze na léčbu, doktoři Anně pouze měnili sádru. Zachránil ji až pan Vejnar, účetní z Uhelných skladů v Lovosicích, kam pamětnici po škole přijali do objednávkové kanceláře, jelikož mohla vykonávat pouze sedavé zaměstnání. Zajistil jí pojištění a místo v nemocnici ve Volyni, kde si pobyla téměř rok a půl. Přišla tam ale s nohou v sádře a o berlích, a z nemocnice odcházela po svých.

Když se pamětnice provdala, přestěhovala se s mužem do Března u Velemína. Vychovali syna a dceru. Další rána pro její rodinu přišla krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Její švagr Ondrej Oprendek byl těžce zraněn při potyčce se sovětským důstojníkem. „Přesně nevíme, co se stalo. Švagr pracoval jako střelmistr v kamenolomu a kolegové ho vozili do Velemína, kde ho vyložili před hospodou, jel z odpolední. Tam tenkrát stálo ruské obojživelné auto a v něm měli vojáci vodku, kterou fasovali. Jeden muž, shodou okolností Ondrejův kamarád z vojny, jim dvě lahve z toho auta ukradl. Někdo ho viděl a Rusové po Ondrejovi asi chtěli, aby je za ním dovedl. Ten to odmítl, tak ho vzali kus za ves, možná došlo k hádce, ale výsledek byl, že důstojník Ondreje několikrát zblízka střelil do hrudi. To se stalo ve středu [11. září 1968]. Odvezli ho do nemocnice a tam po dvou dnech v noci z pátku na sobotu zemřel [14. září 1968]. Když jsem šla poslat jeho rodičům na Slovensko v pátek telegram, ať přijedou, že ho Rusové střelili, poštmistr se bál a nechtěl mi to tam napsat. Nakonec rodiče přijeli až v sobotu ráno, už ho živého nestihli.“ Na pohřeb dorazila spousta lidí, a nebyli to jen místní. V Sovětském svazu se pak konal s důstojníkem soud, na který byli pozvaní i rodiče Ondreje Oprendeka. Nikdo z rodiny tam ale nejel.

Pamětnice v té době pracovala ve Velemíně v obchodu s textilem. Když do obchodu v létě jezdili sovětští papaláši s manželkami a chtěli si nakoupit, Anna dělala, že jim nerozumí, i když rozuměla velmi dobře, případně že nemá zboží, které požadují, ačkoliv věděla, že ho má. Tím vyjadřovala svůj soukromý odpor proti okupační moci.

Po osmnácti letech v Březně se Anna Plesníková přestěhovala zpět do Velemína, kde žije dodnes.