Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Pletichová (* 1948)

• Helena Pletichová se narodila 22. ledna 1948 v Praze, s rodiči žila ve Starém Chodově

• po maturitě na gymnáziu (1966) a narození dvou synů vystudovala střední pedagogickou školu

• pracovala jako vychovatelka v Praze 4

• v době, kdy s rodinou žila v domě manželových rodičů ve Starém Chodově, byl tento dům vyvlastněn a později zbourán

• další roky bydlela na Jižním Městě

• v roce 2023 žila v domě svého dětství v Praze-Chodově

V minulém století napsal život mnoho zdánlivě obyčejných příběhů. A právě z nich můžeme cítit tíži každodenního života v šedi totality i bolesti ze ztráty toho, co dává životu člověka smysl a směr. Takový je i příběh Heleny Pletichové.  Nepocházela z disidentské rodiny, nezažila sledování ani jiné tvrdé postihy minulého režimu, přesto jí při vyprávění často vyhrknou slzy do očí. Například když vzpomíná na rok 1968, ze kterého si odnesla trvalé psychické následky, nebo na chvíle, kdy se museli vystěhovat z rodinného domku na Chodově do panelákového bytu anonymního Jižního Města. A proto i takové příběhy stojí za zaznamenání.

Maminka na komunisty často nadávala

Helena Pletichová se narodila v Praze 22. ledna 1948. Její otec Josef Černý pocházel z Okřínku u Poděbrad z nemajetné rodiny se čtyřmi syny, z nichž jeden zemřel již jako malý. Jeho dětství  poznamenala první světová válka, ve které dědeček nastoupil do československých legií a babička se s dětmi jen těžko uživila. Josef později vystudoval stavební průmyslovku v Hradci Králové a odešel hledat uplatnění do Prahy. Pamětnice vzpomíná, že tatínek plánoval projít s dědečkem legionářskou cestu, ale to se bohužel už nepodařilo, protože děda předčasně zemřel na počátku padesátých let. Rodina jeho náhlé úmrtí přičítala i příchodu komunistické moci, se kterou se nemohl vyrovnat.   

S tatínkovou rodinou ale nebyla Helena v příliš častém kontaktu. Naopak mnohem více času trávila u maminčiných rodičů v Příbrami. Matka Helena Černá, rozená Hanlová,  pocházela z tzv. živnostenské rodiny, která původně vlastnila zahradnictví. Maminka ale vystudovala pedagogickou školu v Příbrami a odešla učit do Prahy. Tam se seznámila s otcem a přistěhovala se k němu do Starého Chodova, tehdy ještě samostatné vesnice.  V Chodově již zůstali a otci se podařilo pro rodinu postavit dům, kam se v Heleniných deseti letech přestěhovali. K dětství se tak vážou vzpomínky na hry venku, kamarádství, tedy na pohodový vesnický život. Už tehdy ale věděla, že důvěryhodný svět je doma a nepřátelský venku. Dotýkalo se jí, když pochopila, jak dědeček s babičkou  v Příbrami o zahradnictví přišli a zůstali odkázáni na minimální důchod s tím, že peněz mají jistě dost. Dokonce se sestřenicí, dcerou maminčiny sestry, jeden večer do již státního zahradnictví vlezly přes plot a jako pomstu tam ničily úrodu: „Čekaly jsme na večer, přelezly jsme vrata, šly jsme do pařenišť, nadzvedávaly jsme ty pařeništní okna a otrhaly jsme jim okurky. Dávaly jsme si je za bundy, přelézaly s tím, to bylo hrozné. Sbíraly jsme je po zemi a měly jsme hrůzu, že nás někdo uvidí. Týden jsme se pak cpaly okurkami, babička o tom nesměla vědět, ale výsledek byl, že jsme měly dobrý pocit, že jsme se pomstily.“

Pamětnice také vzpomíná, že tatínek nějaký čas pracoval  na ministerstvu zemědělství jako úředník:  „Později byl propuštěn z politických důvodů. Jsem z rodiny, kde nemáme rádi tu ideologii.“ O co se konkrétně jednalo, již nedokáže říci, byla malá, jen jí zůstalo v paměti, jak se o tom doma mluvilo: „Maminka na komunisty často nadávala, ctila Masaryka.“ Vzpomíná také, jak se snažila vyhnout vyvěšování sovětských vlajek do oken: „Dolů dala československou a sovětskou, ale nahoru již jen naše.“ Společenský život v době jejího dětství se odehrával především v chodovské sokolovně, na jejíž stavbě se její tatínek podílel. Helena také mnoho let aktivně cvičila. V sokolovně se dokonce později seznámila i se svým budoucím manželem.

Bála jsem se, že mě sejmou

Když přišel čas střední školy, maminka prosadila, aby chodila na gymnázium, kde se učila i angličtina, což bylo v té době ojedinělé. Doufala, že dcera bude po maturitě ve studiu pokračovat, k tomu už ale nedošlo. Jen pár měsíců po zkoušce dospělosti se narodil syn Zdeněk. Manžel Zdeněk Pleticha byl o sedm let starší a i on pocházel  ze Starého Chodova. V době synova narození dálkově dokončoval střední školu, obor technologie masa. Po dokončení studia pracoval v učňovském středisku v Nuslích a později na učilišti při masokombinátu v Písnici. Manželovi rodiče měli původně ve Starém Chodově malý statek a pole. Když pamětnice vypráví, jak jim odvedli koně a ti se otáčeli a chtěli zpět, člověk stále cítí velký smutek, i když i ona sama to pochopitelně znala jen z vyprávění.

Po synově narození mladá rodina bydlela v jedné místnosti v domě Heleniných rodičů. Peněz bylo málo, a tak si ještě na mateřské dovolené začala přivydělávat roznášením novin. Na kole objížděla velký okruh, ale vůbec jí tahle práce nevadila. Když byl chlapečkovi rok a půl, maminka se nabídla, že ho pohlídá, a mladí manželé vyrazili do jižních Čech na dovolenou pod stan. Tam je zastihl jedenadvacátý srpen 1968: „Najednou ve čtyři  nebo v pět hodin ráno někdo bouchá na stan a nějaká paní volá: ,Vstávejte, Rusové jsou u nás, teď jsou na Moravě.‘ Já povídám, kdo to blbne, co to je, to jsou asi ožralí. A protože jsme nevylézali, ta paní se vrátila a volala znova. Tak už jsme tedy vylezli, ale my jsme tomu nechtěli věřit, protože celý život nám říkali, že Sovětský svaz je náš kamarád a že nás bude chránit, a vlastně už z té literatury jsem věděla, že v době obrození se říkalo ,slovanské všechny jsme národy‘. Tohle bylo snad nejstrašnější. Teď jsem seděla, začala jsem brečet a říkám, že snad bude válka... A lidi už tam měli puštěná rádia, kde říkali, jak se hrnou po těch silnicích, že nekoukají napravo, nalevo, že musejí lidé uskakovat a že nedoporučují, aby někdo do Prahy jezdil a takové. Prostě jsem to probrečela a říkám: ,Vždyť já tam mám syna a co moji rodiče s ním budou dělat, my se tam musíme dostat.‘“ Následovala strastiplná cesta přes Plzeň, kde už se také objevily tanky, do Prahy. Tanky byly i doma na Chodově a lemovaly silnici, po které musela Helena další dny jezdit při rozvážení novin: „Nejhorší bylo, že jsem jezdila s těmi novinami. Rusové tam měli tanky, tam jich bylo, a byly namířené na tuhle silnici. Bála jsem se, že mě sejmou. Věděli, že rozvážíme noviny, ve kterých se píše proti nim.“ Tyto události pamětnici velmi poznamenaly: „Od té doby jsem měla hrozné problémy. Když jsme jeli na dovolenou, nemohla jsem se zavřít do toho malého stanu.“ Tyto pocity úzkosti se přenesly i do každodenního života, prožívala je například ve výtahu nebo jiných stísněných prostorách.

V tom paneláku jsem to nenáviděla

Noviny rozvážela až do doby, kdy čekala druhého syna Michala. Tehdy nakrátko nastoupila do Výzkumného ústavu zemědělských strojů; po mateřské dovolené si pak dodělala pedagogickou střední školu a začala pracovat jako vychovatelka. S manželem a syny stále bydleli ve velmi skromných podmínkách u Heleniných rodičů. Po osmi letech se odstěhovali k manželovým rodičům. I jejich dům byl malý, ale měl být vyvlastněný a zbouraný, což znamenalo naději na získání bytu. Tchán s tchyní se opravdu záhy vystěhovali do přiděleného bytu, ale došlo k paradoxní situaci, kdy se změnily plány stavby, bourání se pozastavilo a na mladou rodinu se zapomnělo. Až po osmi letech příkaz k vystěhování přišel s tím, že místo domu bude parkoviště. Tehdy se ještě snažili bránit, ale nic nepomohlo; navíc přidělený byt byl zcela nevyhovující a nakonec ho vyměnili s manželovou matkou. V roce 1984 se tedy rodina stěhovala na Jižní Město: „Bydleli jsme v tom paneláku, já jsem to nenáviděla... Zase jsem měla problémy s tím stísněným prostorem od osmašedesátého.“ První Vánoce si tajně dovezli stromeček ze své zahrady, s novým domovem se smiřovali velmi těžce: „Manžel chodil krmit k našemu domu holuby, ani mi to neřekl, mně to říkali lidé z Chodova. Tak to jsem také brečela, protože jsem mu pomáhala dělat ta sádrová hnízda.“ V té době měl starší syn studovat vysokou školu v NDR, ale nakonec mu byla určená Moskva: „Já jsem říkala, že ne, že to nechci, a doma jsem se modlila a brečela. Domů přijel až po půl roce na Vánoce a já ho nepoznala. Třeba tři dny tam nejedli.“

Pane Bože, zachraň nás

Mezitím přišla sametová revoluce, kterou Helena Pletichová prožívala velmi intenzivně. Na Národní třídu došel nejen mladší  syn, v té době student právnické fakulty, ale i Helenina maminka: „Máma se tam motala, a když ji policajti viděli, tak ji vyvedli.“ Ta se tedy vrátila v pořádku domů, ale Michal se ten pátek neobjevil: „Přišla sobota, a já o synovi nic nevěděla. A přišla neděle... V pondělí měl být na vojenské katedře a my jsme měli strach.“ Nakonec pamětnice volala do školy, kde ho našli. „Další týden přišel domů, to byl takový ten blázinec, takže že měl být na nějaké vojenské katedře, už bylo jedno. A teď přinesl letáky, takové štosy, a povídá: ,Mami, já nechci, aby to táta viděl. Pomohla bys mi je rozvážet?‘ Já povídám: ,Ty blázne, vždyť když nás chytnou policajti, víš, co to bude?‘ Nakonec jsem s ním jezdila po Středočeském kraji, byla jsem někde až u Kutné Hory, nevím kde, protože to bylo v noci. Tajně jsme tahali plakáty, on je někam nosil, já jsem vždycky seděla v autě a říkala si: ,Pane Bože, prosím tě, zachraň nás, ať nás nechytnou.‘ Dobře to dopadlo, manželovi jsme něco nakecali, protože ten by nás přizabil, také měl strach o rodinu. Takže takhle jsem mu pomáhala a byli jsme prostě nadšení.“

Bohužel na Helenu brzy dopadlo další trápení. Manžel nastoupil v učňovském středisku na pozici zástupce ředitele, což mu přineslo hodně stresu, který navíc kompenzoval silným kouřením; již na počátku devadesátých let onemocněl rakovinou plic a po necelém roce zemřel. Tehdy pamětnici hodně pomohla kamarádka, které nabídla podnájem. Deset let před penzí se přestěhovala zpět na Chodov ke své matce a pracovala jako vychovatelka na Spořilově. V domě svého dětství bydlí i dnes (2023) s rodinou staršího syna, který ho zrekonstruoval. Život tak pokračuje v nových kulisách dál a Helena Pletichová doufá, že volba prezidenta Petra Pavla znamená pro společnost novou naději.