Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tekla Pletichová (* 1967)

• narozena 13. února 1967

• zažila tureckou invazi na Kypr v roce 1974

• s matkou a bratry během invaze z Kypru utekla

• vystudovala Střední průmyslovou školu keramickou a sklářskou v Karlových Varech

• pracovala jako modelářka podniku Keramo

• v roce 2023 žila v Praze

Tekla Pletichová, rozená Karatsiolisová, se narodila 13. února 1967 na Kypru. Pocházela ze smíšeného manželství, maminka byla Češka, tatínek Kypřan. Rodiče se seznámili v Československu, když otec v Praze studoval žurnalistiku. Tekla Pletichová byla prostřední ze tří sourozenců. Starší bratr se narodil v Československu, mladší bratr dva měsíce před tureckou invazí na Kypr v roce 1974. Na rané dětství nemá mnoho vzpomínek, do paměti se jí ale vrylo moře, slunce a také babička, která ji jako jedinou vnučku rozmazlovala a učila ji háčkovat. Ještě na Kypru začala chodit do školy. První konkrétní vzpomínky má spojené s tureckou invazí, před kterou matka se svými třemi dětmi utekla do Československa. Na Kypru žila Tekla Pletichová do svých sedmi let.

Turecká invaze dětskýma očima

Blesková invaze Turků na Kypr v roce 1974 (20. 7.–18. 8. 1974 – ostrov byl rozdělen na dvě části podle Zelené linie) zásadním způsobem změnila život celé rodiny. Tatínek pracoval jako novinář v rozhlase, maminka se snažila ochraňovat děti před novou realitou a vytvářet jim pocit bezpečí. Nové zákazy, které nutně následovaly, dětem vysvětlovala. Děti směly jenom na zahradu, večer se nesmělo svítit, obchody byly zavřené. Pro děti to byla vzrušující „bojová hra“. Z prvních dnů má Tekla Pletichová jeden fascinující zážitek. S bratrem pojídali na zápraží čerstvě upečené rohlíky. „Strašně nás zaujala obloha. Koukali jsme a na obloze létaly čárky, které blikaly.“ Až o mnoho let později si uvědomila, že tyto čárky byly střely.

Poté, co v blízkosti jejich domu dopadla bomba, tatínek rozhodl, že je třeba, aby se matka s dětmi uchýlila do bezpečí. To znamenalo jet do hor ke kyperské babičce, což bylo pro děti nezapomenutelné dobrodružství. U babičky se sešlo kolem 50 příbuzných, včetně všech sestřenic a bratranců. V domě nebyla zavedena voda, chléb se pekl v peci, na záchod se chodilo na latrínu. Teklu Pletichovou s bratrem brzy čekalo další dobrodružství – cesta do Československa. Maminka vysvětlila dětem, že jedou na výlet za babičkou. Jak nebezpečné to bylo, vůbec nevnímaly.

Noční plavba do bezpečí

Letiště v Nikósii bylo zavřené, jediná možnost, jak se dostat na řeckou pevninu, byla cesta lodí. Pro nebezpečnou plavbu nebylo jednoduché sehnat lodníky; posádka byla poloviční, loď přeplněná. Z bezpečnostních důvodů se vyplouvalo v noci, bez světel. Otci se podařilo získat tři jízdenky jen na palubu. Ochotní lodníci nakonec mamince s dvouměsíčním synem a dvěma dalšími dětmi kajutu na noc poskytli. Cesta lodí do Řecka trvala dva a půl dne. Z Athén do Československa se dopravili letecky. Nový domov nalezli u babičky v Litoměřicích. Maminka, vystudovaná grafička, si rychle našla práci. Otec zůstal na Kypru, později se rodiče rozvedli. Bezprostředně po příjezdu do Čech Teklu Pletichovou ohromila zdejší zeleň a také lokomotivy, které viděla vůbec poprvé, na Kypru totiž železnice není.

Zraňovalo ji, že ji zaškatulkovali, že jí ubližovali

Nový život v Čechách přinesl Tekle zpočátku řadu potíží. V září nastoupila do druhé třídy v Litoměřicích. Česky sice rozuměla, ale nemluvila dobře a neznala gramatiku, to byl velký hendikep. Nejhorší však pro ni bylo, že ji spolužáci ani paní učitelka mezi sebe zprvu nepřijali. Snědá, černooká, malá – to automaticky znamenalo, že byla považována za Romku. Nikdo o ni nestál, ubližovali jí, cítila se ukřivděná, osamocená, což bylo v rozporu s jejím temperamentem. To v ní vyvolalo opravdové trauma. Snažila se co nejdříve dohnat češtinu, doma odmítala mluvit řecky, začala číst české knížky. Za čtvrt roku už jazyk ovládala. Začala chodit na gymnastiku, na balet, postupně si našla kamarádky. Od dětství ráda modelovala, touto činností naplňovala každou volnou chvíli. Základní školu po přestěhování do Travčic dokončila v Terezíně. Složila talentové zkoušky na Střední průmyslovou školu keramickou a sklářskou v Karlových Varech a byla přijata. Po jejím absolvování chtěla pokračovat na vysoké škole, to se jí však nepodařilo.

Po maturitě nastoupila jako modelářka do keramického družstva Keramo ve Štěchovicích. Získala praxi, naučila se výrobní postupy. Po narození dvou dcer a po mateřských dovolených začala vést kroužky keramiky, nejdříve v domě dětí, později jako lektorka keramiky na základní škole na Jižním Městě. Nově v sobě objevila radost z práce s dětmi. Své vzdělání si doplnila o pedagogické minimum, aby mohla vykonávat i práci asistentky pedagoga a pomáhat slabším. A vrátila se i k řečtině. Po své první návštěvě Kypru v roce 1998 se znovu začala učit řecky, matce pak vypomáhala s provázením řeckých turistů. Po složení průvodcovských zkoušek začala o prázdninách provázet již sama. Zjistila, že ve společnosti Řeků je jí velmi dobře, ale žít na Kypru by nechtěla. Hlavně se svou kyperskou sestřenicí byla ještě v roce 2023 v kontaktu.

Odvanutá vzpomínka se vrátila

Ruská invaze na Ukrajinu Teklu Pletichovou hluboce zasáhla. Vrátila ji zpět na Kypr do doby turecké invaze, kdy seděli s bratrem na zápraží, jedli čerstvé rohlíky a fascinovaně pozorovali blikající čárky na obloze, aniž by v nich tušili smrtelné nebezpečí. Teprve tím, že tuto situaci vtiskla do hlíny, se mohla s touto výraznou kapitolou svého dětství po 48 letech definitivně vyrovnat a uzavřít ji.

Na svém životě by nic neměnila, všechno je, jak má být, říká a pokračuje: „Není nikdy pozdě se pustit do něčeho, co by člověk chtěl.“ Tekla Pletichová vychovala dvě dcery a v roce 2023 žila v Praze.