Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Plhoňová (* 1934)

• narozena 12. května 1934 v Lažanech

• dětství má spojeno se strachem a zážitky z válečných let

• vzpomíná na zatčení hajného Josefa Šotoly kvůli spolupráci s partyzány

• po absolvování základní školy a dvouletého kurzu psaní na stroji nastoupila do Zbrojovky Brno

• dlouholetá členka ochotnického spolku, cvičenka v Sokole

• nikdy nevstoupila do komunistické strany

• v roce 2021 žila v Lažanech

Nejsilnější emoce z dětství? Strach!

Ludmila Plhoňová, rozená Kakáčová, se narodila 12. května 1934. Roky druhé světové války vnímala intenzivně. Vybavuje si, jak měla strach o tatínka, který pracoval ve Zbrojovce Brno a domů do Lažan přijížděl konkrétním autobusem. Pokud v něm neseděl, malá Ludmila propukla v pláč a s maminkou chodila po silnici tak dlouho, než přijel další autobus, ve kterém její milovaný tatínek už zpravidla byl. Strach byl oprávněný, neboť jí otec vykládal, že do dílny často chodilo gestapo, které s sebou odvedlo některé jeho spolupracovníky a ty už pak nikdy neviděl. Ludmila Plhoňová si také vybavuje, jak po atentátu na Heydricha (zastupující říšský protektor a šéf RSHA Reinhard Heydrich, útok provedli 27. května 1942 v Praze-Libni Jozef Gabčík a Jan Kubiš) se ona coby žákyně druhé třídy musela učit odříkávat, kdo to byl SS Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Strach mezi lidmi byl všudypřítomný.

Kuřátka na nitkách

Když bylo Ludmile Plhoňové asi sedm let, byli v Lažanech ve starém sále obecního úřadu ubytováni sovětští vězni. Bylo jich asi 60 až 70. Spravovali mosty v okolí a na silnicích stavěli zábrany, které mohly blokovat průjezd aut či tanků. Ludmila Plhoňová si však jako dítě pamatuje hlavně to, že Rusové vyřezávali hračičky ze dřeva – kuřátka na nitkách, a ona je strašně chtěla. „Maminka šla za jejich vedoucím, byl to mladý chlap v černé SS uniformě. Fešák. A maminka že by chtěla ta kuřátka a že tomu, kdo ta kuřátka dělá, donesla vajíčka. A ten esesák takhle nastavil kapsu, ať mu ta vajíčka dá tam. A já jsem byla jako děcko šokovaná, že je to esesák a přitom mluví česky!“

Kousek od Lažan v Kuřimi byly závody Zbrojovky, kam Němci z Hamburku přesunuli výrobu leteckých motorů. Ta se stala terčem bombardování americkými letouny. Ludmila Plhoňová vzpomíná, že odpoledne 25. srpna 1944 nad Kuřim přiletěla letadla a začala na Zbrojovku házet bomby – na areál Zbrojovky svrhli ve třech vlnách asi 800 bomb. Pamětnice k tomu dodává: „Říkalo se, že kus od Zbrojovky bylo pole máku. Větší děcka ho tam ulamovala a viděla, jak jdou dolů v letadlech. Bombardéry pak ale odletěly nad Brno a vrátily se, až tam ta děcka nebyla a začaly bombardovat Kuřim. Napadalo tam toho hodně, bylo to zničené všechno. Pak jsme se tam chodili dívat na díry po těch bombách jako na atrakce,“ vypráví a popisuje, že ke konci války byly bombardovány i Lažany: „My jsme museli jít do lesa, každý si tam musel vykopat díru a v tom lese jsme bydleli.“

Zatčení hajného Šotoly gestapem

Další její vzpomínka se váže k hajnému Josefu Šotolovi, který bydlel v Lažanech u Hemzalů a v lesích nedaleko Lipůvky má pomníček. Gestapo ho zatklo ke konci války 6. března 1945 za spolupráci s partyzány z III. československé úderné roty. Nejdříve byl vězněn v Kounicových kolejích a pak ho tzv. partyzánským transportem odvezli do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde zemřel v plynové komoře. Pamětnice říká, že si doteď vybavuje, jak vypadal a k jeho zatčení vypráví: „Říkalo se, že k Šotolovi přijel nějaký kluk na kole z Újezdu a ten mu říkal: ‚Pane Šotola, utečte, zatýkají v Újezdě a mají vás taky na seznamu.‘ A Šotola nějak otálel. Zrovna tam měl kamaráda veterináře, který se jmenoval Čípek. Ten když viděl, že přišli pro Šotolu, tak vyskočil z okna do dvora, pod tím dvorem byl hnůj a utíkal. A Němci za ním,“ líčí pamětnice dramatické okolnosti zatýkání hajného Šotoly. Ve vyprávění pokračuje: „A ten Čípek utíkal a bouchal na všechna vrata, ale ta byla zavřená, protože ještě bylo brzy ráno. Akorát vrata u paní Kovářové byla otevřená. Ona ho hodila do koryta, naházela na něho seno, krávy žraly a on byl v tom korytě,“ popisuje Ludmila a pokračuje: „Celý den hledali Němci v zahradách. V každé zahradě stála stodola, tak prohledávali stodoly, a on byl mezitím u Kovářů v korytě! Večer Čípka naložili na vůz, zaházeli ho slámou a senem, dovezli do černohorských lesů, kde on vystoupil a přežil. Šotola zahynul v Mauthausenu.“

První rok po válce chodily lažanské děti pěšky do školy do Černé Hory. Aby to stíhaly, vycházely už před šestou ráno. Ludmila Plhoňová vzpomíná na pana učitele, který je vedl k lásce k českému jazyku: „Když jsme napsali diktát bez chyby, podal nám ruku,“ usmívá se. „A na celý den jsme měli jen kus vdolku, žádné obědy. Můj tatínek si do práce nosil dva krajíce chleba a litr kozího mléka,“ popisuje skromné poměry. „Taky jsme neměli sešity. Psalo se na tabulku kamínkem,“ vysvětluje. S poválečným uvolněním začala chodit do Sokola. V Lipůvce však byl Orel a mezi orly a sokoly panovala úsměvná řevnivost. Vzájemně se tak hašteřili třeba rýmovačkami. Také se začalo hrát divadlo, kterého se Ludmila aktivně účastnila dlouhé roky. Nejdřív coby herečka, pak v roli nápovědy.

Počkej, oni přijedou

Po škole nastoupila pamětnice do Zbrojovky Brno. V práci měla kolegu, se kterým dobře vycházela, ale byl podle jejích slov „strašný komunista“. On ji zase označoval za pravicovou oportunistku. Pamětnice vzpomíná, že mu říkala: „Počkej, oni přijedou [myšleno Rusové],“ zatímco kolega jí odpovídal, ať neblázní, že co by tady dělali. „Když jsem toho 21. srpna přijela ráno do práce, tak už před Zbrojovkou stáli vojáci, takoví chudáčci ve špinavých uniformách. A tak jsem přišla do kanceláře, otevřela jsem kancl a říkám kolegovi: ‚Tak je tady máš!‘“ vypráví. „Zabouchla jsem dveře a jela jsem domů do Lažan, protože jsem se bála.“
Ona ani její manžel nevstoupili do komunistické strany. Její muž byl vyučený puškař, dělal si sám flinty. „A jelikož nebyl ve straně, nedostal průkaz a musel ty flinty odevzdat do Blanska. A on nechtěl jít, tak jsem je tam musela odnést sama. To je taková banda, že se nedá mluvit,“ vzpomíná pamětnice na to, jak se její manžel musel vzdát milovaného koníčku.
Za světlý moment komunistického režimu považuje cvičení na spartakiádách: „My tehdy vstávali v jednu v noci a jezdili z Invalidovny na Strahov na nácvik. Bylo to úžasné, když cvičí tolik lidí naráz. Jsem ráda, že jsem to zažila,“ popisuje.

Ludmila Plhoňová prožila celý život v Lažanech. Ze dvou manželství měla celkem čtyři děti. Celý život se věnovala ochotničení a astrologii. Dnešní generaci vzkazuje, aby byli tolerantní ke všemu a ke všem. Nikdy by nechtěla, aby někdo musel zažívat to, co zažila její generace. V roce 2021 žila v Lažanech.