Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Plicková (* 1961)

• narozena 18. ledna 1961 v Chomutově

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Dolním Jiřetíně

• vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně

• zúčastnila se koncertu Pražského výběru, při zpáteční cestě se dostala do sporu s policií

• v 80. letech učila na základní škole v Jirkově

Děti, držte se, bude válka

Hana Plicková, rozená Čermáková, se narodila 18. ledna 1961 v Chomutově. Vyrůstala se svými rodiči a starším bratrem Josefem. Její nejranější vzpomínky sahají do 21. srpna 1968. Tehdy zrovna trávila prázdniny u babičky v dnes již zaniklém Dolním Jiřetíně. Vyděšená babička ji a jejího bratra vzbudila v brzkých ranních hodinách. „Řekla: ‚Děti, držte se, bude válka.‘ Měla v očích obrovský strach a vím, že mi jí bylo líto, protože skoro brečela. Šli jsme se podívat z okna a babička říkala, že se bojí, protože sama nevěděla, co se děje. A po silnici jel jeden tank za druhým. A když jsem se podívala na oblohu, tak to bylo, jako když rozfouknete odkvetlou pampelišku, bylo tam plno parašutistů, plno padáků,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ve svých sedmi letech ale příliš netušila, co se děje, protože ani od rodičů se toho moc nedozvěděla. Když s kamarádkou sledovala z okna projíždějící tanky, maminka je hned zahnala dovnitř.

Oni mi nebudou diktovat, co si mám myslet

Na normalizaci Hana Plicková vzpomíná jako na velké „vymývání mozků“ a výchovu k pokrytectví. „Nikdo mi nic nevysvětloval, ani ve škole nám nic neříkali, doma se o tom nemluvilo. A rodiče mi zakázali s kýmkoliv o tom mluvit. Prostě strach, obrovskej strach,“ říká. Hana Plicková vzpomíná na to, jak jednou před Vánocemi jim učitelka na gymnáziu zakázala jít na půlnoční mši. „Řekla: ‚Já vám zakazuji jít na půlnoční. Já si to ohlídám, a koho tam uvidím, tak bude mít obrovské problémy a může být taky vyloučen ze školy.‘“ Celé to ale dopadlo tak, že do kostela šla celá třída. „V tu chvíli se v člověku něco vzbouří a řekne si: ‚Tak takhle ne, oni mi nebudou diktovat, co si mám myslet a jaký mám mít názor.‘“

Šli vagon po vagonu a legitimovali nás

Po maturitě pamětnice pokračovala na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, kde studovala ruštinu a zeměpis. S tímto obdobím má spojený velmi nepříjemný zážitek. S kamarádkou a dalšími mladými lidmi se zúčastnila koncertu Pražského výběru v Karlových Varech. „Když ten koncert skončil, tak jsme společně šli na nádraží a jeli jsme do Ústí nad Labem zpátky do školy. Nechali nás nastoupit do vlaku a v tu chvíli obstoupili každý vchod, aby nikdo nemohl ven. […] S tím, že šli vagon po vagonu a legitimovali nás.“

Kamarádka Hany Plickové se zastala jedné dívky, která tvrdila, že u sebe nemá občanku, a dostalo se jí za to ze strany policie velmi hrubého zacházení. „Ta moje spolužačka řekla: ‚Proč na ni řvete? Proč na ni řvete, co si to dovolujete?‘ A on jí řekl: ‚Ty krávo, krávo blbá, co ty mi tady...!‘ A vzal ji za vlasy, vytáhli ji z toho vagonu a tam jí vyhrožovali, že ji zmlátí, jestli nebude držet hubu. A jestli se jí to nelíbí, že si může jít taky sednout, a podobně. No a samozřejmě že bude mít problémy ve škole,“ popisuje pamětnice. Dodnes si velmi živě pamatuje, jak vůbec nechápala, jak se mohou takto chovat k mladým lidem, kteří jen jedou za kulturou.

Vadilo mi, že se překrucovala historie

V osmdesátých letech nastoupila Hana Plicková jako učitelka na základní školu v Jirkově. I když s kolegy z učitelského sboru měla na režim stejné názory a v soukromí se o nich bavili, dětem je otevřeně říkat nemohli. „Vadilo mi, že se překrucovala historie. Dělaly se zbytečný nástěnky, plno papírování a místo naší historie se učila historie SSSR, hodně lží a nepravd jenom proto, aby se zkreslily naše dějiny,“ říká pamětnice. Jednou se postavila jistému soudruhovi, který popisoval, jak disidenty na výročí srpnové invaze zavřou nebo pošlou na vojenské cvičení, aby nepořádali žádná shromáždění. „Ptala jsem se, jestli si myslí, že těch pět lidí by mohlo narušit režim. Seřval mě: ‚Soudružko učitelko, co si to dovolujete? A vy byste to udělala jinak?‘ A jestli se mi to nelíbí, že si můžeme popovídat jinde.“

Sametovou revoluci Hana Plicková prožívala emotivně a byla plná očekávání, těšila se na změny, které nastanou. V roce 2022 žila v Jirkově.