Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prom. ped. Jaroslav Plíšek (* 1937)

• narodil se 27. května 1937 v Josefově

• jeho jediný sourozenec zemřel v kojeneckém věku

• za války byl svědkem heydrichiády v Pardubicích

• vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni a získal titul promovaný pedagog

• v roce 1961 se oženil a s manželkou vychovali dvě dcery

• jako pedagog působil na školách ve Svítkově, Lázních Bohdaneč, Rohovládové Bělé a v Pardubicích

• v listopadu 1989 působil jako zástupce ředitele a posléze ředitel školy v Pardubicích, odkud v šedesáti letech odešel do penze

• v roce 2022 žil v Heřmanově Městci

Nejblíže nacistickému řádění se Jaroslav Plíšek dostal jako pětiletý chlapec, když ve vedlejším bytě zatklo gestapo tatínkova kolegu i jeho manželku, protože pomáhali protinacistickému odboji. Podle Jaroslava Plíška schovávali československé parašutisty a pomáhali jim. Oba za to zaplatili životem. Pamětníkovi rodiče se nacistů velmi báli.

„Když někdo zazvonil, vzala mě maminka do náruče a šla se mnou na balkon, aby odtamtud se mnou případně skočila. Chtěla, abychom se nedostali gestapu do rukou a vyhnula se mučení,“ vzpomíná Jaroslav Plíšek. 

Pamětník si také dobře pamatuje na známého školníka, jehož gestapo surově vyšetřovalo kvůli pašování výbušnin ze semtínské továrny. „Domů se vrátil se zlomeninami a vyraženými zuby,“ říká. „Nacistické mučení lze srovnat s mučením středověkým.“ 

Z nažehlených Hitlerjugend šel strach

Jaroslav Plíšek se narodil 27. května roku 1937 v Josefově, odkud pocházela jeho maminka, šikovná dámská krejčová. Tatínek byl učitelem matematiky a kreslení a celý život velmi rád a často maloval. I když se Jaroslav Plíšek narodil v Josefově, odkud pocházela maminka, strávil celé dětství v Pardubicích v činžáku v bytě ve čtvrtém patře kousek od starého nádraží. Jeho jediný sourozenec zemřel již jako miminko na zápal plic. „Snad ho prý lékař prohlížel ve studené ordinaci, nastydl a zemřel na zápal plic,“ vzpomíná pamětník. Další sourozence již neměl.

Obraz protektorátních Pardubic má pamětník stále v živé paměti. Pardubice vyzdobené nacistickými prapory a německými nápisy. Na ulicích potkával Židy, kteří museli nosit žlutou Davidovu hvězdu. To vše zanechalo v paměti Jaroslava Plíška nesmazatelné stopy. Vzpomíná na Hitlerjugend, pochodující v nažehlených bílých košilích, kteří ho možná svou dokonalou uniformou přitahovali, ale zároveň z nich měli jako kluci strach.

„U pasu nosili malý lovecký nůž, který se nám líbil. Ale vždy jsme jim šli radši z cesty,“ vzpomíná. S německými kluky ze sousedství by si rád hrál, protože měli přece jenom lepší hračky, ale rodiče mu to zakazovali. Stejně tak nesměl na veřejnosti mluvit o tom, co se probíralo doma.

Zvuky poprav se nesly městem až k nádraží

Velmi silně vzpomíná na to, jak nacisté vyvraždili celou rodinu tatínkova kolegy pana učitele Janáčka, který bydlel ve vedlejším bytě. Měl ukrývat parašutistu Josefa Valčíka ze skupiny Silver A. Podílel se na atentátu na Reinharda Heydricha a spolu s ostatními výsadkáři zahynul v červnu 1942 v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. „Pamatuji si, že jsem byl u nich na návštěvě a krátce poté, co jsem odešel, k nim přijelo gestapo, odvezli je a popravili,“ vzpomíná pamětník. Nacistů se obávala celá jeho rodina. „Úplně  jsme se divili, že když dokázali vyvraždit celé vesnice, že nevzali cugrunt celý barák.“ 

Období hyedrichiády, jak se označuje doba perzekucí bezprostředně po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942, poznamenalo veškeré obyvatelstvo protektorátu. Vyjímkou nebylo ani Pardubicko, kde se navíc ukrývali výsadkáři skupiny Silver A. Tehdy pětiletý Jaroslav vzpomíná na výstřely nesoucí se městem z Larischovy vily takzvaného Zámečku, kde nacisté popravili ve dvaačtyřicátém roce 194 českých občanů. „V Pardubicích tehdy nejezdilo moc aut, takže tam bylo ticho,“ vzpomíná pamětník. „Okolo páté hodiny, když Němci začali popravovat, byly střely slyšet až u nádraží.“

Život v protektorátu poznamenala hlavně každodenní starost o obživu. I když tatínek i maminka pracovali, příděl potravinových lístků byl mnohdy velmi nuzný, a tak i ve městě na dvorku vykrmovali husy. „Krmily se v takové tyčkové ohrádce. Ploty mezi zahradami nebyly nijak veliké, ale nemapatuju, že by někdo tu husu ukradl. Asi lidi drželi při sobě.“ Když od babičky z vesnice pašovali nějaký proviant na přilepšenou, obcházeli nádražní halu po kolejích, aby je Němci při prohlídkách zavazadel neodhalili.

Z bombardování Pardubic vyvázli jen tak tak živí

Ke konci války zažil Jaroslav Plíšek několik náletů na Pardubice. Pamatuje si, jak se všichni schovávali do navzájem propojených sklepů. Pro malé kluky to bylo vlastně dobrodružství, dělali hrdiny a po sklepích pobíhali, i když pamětník vzpomíná na to, jak se lidé báli a plakali. Ale spoustu hlášení o náletech ignorovali, protože se jednalo pouze o přelety amerických letadel. Což se Plíškovým jednou málem vymstilo. „Bomba spadla na garáže asi sto metrů od našeho domu. Zůstal tam po ní třímetrový kráter,“ upozorňuje Jaroslav Plíšek. Tlaková vlna dokonce rozrazila balkonové dveře a porazila skříně v kuchyni. Pamětník vzpomíná také na bombu, která byla zapíchnutá doprostřed silnice a lidé se na ni chodili dívat. To se stalo po bombardování Ramovky, jak se tehdy říkalo pardubickému podniku Paramo.

„Moje máma byla taková divočejší a táta říkal - Seďte doma, nechoďte do města! Ale kdepak,“ vzpomíná Jaroslav Plíšek na úplný konec války. Maminka se s ním šla podívat kolem barikády do města k Zelené bráně, kde se připravoval průvod Sokolů, skautů a vojáků oslavujících osvobození. Naráz se tam objevilo několik německých aut, někdo po nich začal z okolního domu střílet a Němci palbu opětovali. Jaroslav s maminkou utíkali pryč, až se schovali u montérů, kteří ve sklepě opravovali rádia. „Doteď si vzpomínám na lechtání v lýtkách, když střely dopadaly,“ svěřuje se pamětník. Oba dva měli štěstí, že se jim nic nestalo, protože při přestřelce zemřelo několik lidí. Doma se postarali také o dva úplně vyčerpané sovětské vojáky. Nacisté z Pardubic podle Jaroslava Plíška utíkali před Rudou armádou narychlo. „Na silnici kolem parku byla zaparkovaná německá motorka se sajtkárou a kulometem, ta odjela a od té doby už jsem Němce neviděl.“

Do první třídy nastoupil Jaroslav během války v roce 1943. Když vyučování neprobíhalo, chodili si k Zelené žábě, místní hospodě, pro úkoly. Při náletech do školy nechodili, z čehož měli radost. Dosud si pamatuje německou básničku, kterou se ve škole učili. Jako kluci si také po konci války hráli v odstavených tancích, nebo se snažili rozebírat světlice, co zůstaly po Němcích. Po gymnáziu Jaroslav Plíšek začal studovat nejprve Vysokou školu chemicko- technologickou, odtamtud přešel na pedagogickou školu v Plzni. Tam mu část studia uznali a získal titul promovaný pedagog. I když tatínek stále učil, peněz bylo pomálu, a tak Jaroslav nemohl chodit ani do tanečních.

Lákali ho do KSČ, ale vymlouval se

Po studiu dostal první umístěnku v Lázních Bohdaneč, ale odtamtud šel hned na vojnu do Mikulova. Nejhezčí vzpomínky má na své působení ve Svítkově, kde pracoval hned po vojně a zůstal tam skoro patnáct let. Učil matematiku, chemii a pracovní dílny. Poté vystřídal několik škol jako pedagog a posléze zástupce ředitele v Pardubickém kraji. Ženil se v roce 1961 jako vojín. Převratné události v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, jej zastihly s manželkou a dcerou na rekreaci ve Františkových Lázních. Pobouření většiny obyvatelstva se projevovalo také protiruskými nápisy v ulicích. Domů se dostali až za několik dnů, protože vlaky nejezdily. Během zpáteční cesty potkávali kolony vojenských aut.

Po roce 1968 dostal jako učitel umístěnku do Rohovládové Bělé. „Nebyl jsem ten správný komunistický synek, abych mohl učit v Pardubicích,“ vysvětluje. Po letech se dostal na školu do Pardubic na Spořilov, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. Politická situace na školách se stále měnila a vždy závisela na daných lidech, do jaké míry pracovali pro režim.

Po osmašedesátém roce musel pamětník jako všichni učitelé projít prověrkami, při nichž komunisté zjišťovali, jestli není proti nim. I když ho školní výbor KSČ lákal ke vstupu, prohlásil, že se ještě necítí dost zralý, a tak mu dali soudruzi pokoj. V 80. letech byla situace na školách již uvolněnější a, jak Jaroslav Plíšek říká, mohl si dovolit i nějakou dvousmyslnější řeč. Listopad 1989, kdy se v Československu během Sametové revoluce zhroutil komunistický režim, jej zastihl ve funkci zástupce ředitele. Změnu politického režimu uvítal. „Za komunistů musel člověk šlapat jako hodinky, aby si udržel místo,“ vysvětluje Jaroslav Plíšek.