Růžena Plíšková

„Byl to velice tvrdý život. Člověk si ani neuměl představit. jak jsme mohly přežít i tu zimu tvrdou už po osvobození 45, 46. Vždyť jsme neměly oblečení. Jako botičky. Dyť bylo po válce, nic nebylo, já a moje sestra jsme přežily v botičkách. Polobotky… ta podrážka byla dřevěná, aby byla ohebná, tak byla v půli na takových plíškách, víte, spojená a vršek byl plátno. Jak jsme to vůbec mohly přežít… Kabátek vojenský, co nám dali ty vojáci americký, a suknička, ušitá z deky vojenský, ručně. To mi ušila a mojí sestře moje spolutrpitelka. Vona byla švadlena původně. Ta chudák umřela na tuberkulózu. Ale po osvobození ve Švédsku. Voni určitý nemocný… Přijel vlak – a teď si neumím představit, asi to bylo patrně dosti blízko k tomu, to bych musela mít mapu – ten vlak přijel a zastavil a lidé nastupovali. Prostě posílali tam ty opravdu nemocný. Na zotavenou do Švédska.“ Tazatel: „Mohla byste nám říct něco o své sestře? Jak žila potom?“ – „Moje sestra se potom… pracovala tedy – to už jsem vám řekla – pracovala v tý továrně. Vdala se, měla manžela, který jako sedmnáctiletej se dostal do koncentračního tábora, jelikož dělal sabotáže. V jakym závodě pracoval, to už já nevím. Německý mistr ho několikrát upozorňoval, že jestli ještě jednou udělá takový ty sabotáže, že to nahlásí. No, nedal si říct, tak ho nahlásil a byl zavřenej. Vím, že mluvíval o Gross-Rosen, potom Dachau, ale už je i po smrti. Sestra umřela, když jí bylo 62 roků.“

„Při příjezdu do Osvětimi nás doktor Mengele roztřídil. Maminku s bratrem poslal do plynové komory, no, a nás na práci. Sestra pracovala okolo lágru a mě – já jsem byla zařazená mezi puberťáky, já jsem taky byla puberťák – do čety odklízející mrtvol. Byla to velmi těžká práce, protože jídlo nebylo na dosah, voda taky ne. Denně jsme za tu práci dostávaly (dívky – pozn. ed.) jeden vařený brambor a malou naběračku jakési melty. A to bylo všechno. No, ty mrtvoly jsme… neměly jsme sílu. Jsme je tahaly za nohy jako trakař na tu hromadu.“