Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Plíva (* 1946)

• narozen 4. června 1946 ve Mšeně nad Nisou

• otec Oldřich i matka Julie, rozená Ullwerová, pracovali ve fotografickém ateliéru v Jablonci nad Nisou

• rodiče museli po vniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 opustit bydliště a pouze s nutnými věcmi se přestěhovali ze Mšena nad Nisou do Záhoří a později do Mukařova

• otec byl členem Komunistické strany Československa, jeho fotografický ateliér byl kolem roku 1952 znárodněn a převeden do družstva

• v letech 1960–1964 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě

• v letech 1965–1971 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru skleněné plastiky Stanislava Libenského

• po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy maloval v Jablonci nad Nisou protisovětské nápisy

• do armády narukoval jako vojín absolvent do kasáren v Liberci, kde měl na starosti ruční překreslování chemických zbraní z menšího na větší formát

• v letech 1971–1989 zpět v Jablonci nad Nisou, spolupráce s Artcentrem a Skloexportem

• s manželkou vychovali dvě dcery, později se rozvedli

• 1989 zprivatizovali se Zdeňkem Lhotským část firmy Železnobrodské sklo (ŽBS)

• v letech 2010–2018 byl pedagogem na Technické univerzitě v Liberci, obor sklo

• v roce 2023 byl stále aktivním umělcem, pracoval na archivu vlastní tvorby

Neradostný 21. srpen 1968, kdy vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa, si sklářský výtvarník Oldřich Plíva vybavuje živě. Byli s tehdejší partnerkou na Českomoravské Vysočině. Když ráno slyšeli v rádiu, co se děje, jeli ihned stopem do Prahy. Noc strávili na Strahově, na střeše vysokoškolských kolejí, kde slyšeli rachot zbraní a viděli světla střel. “To se nemělo stát,” konstatuje pamětník.

V letech 1965 až 1971 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru skla. Studium ho naplňovalo. Četl pravidelně Literární listy a Kulturní tvorbu, umělecká periodika, v nichž si cenil skvělých analýz a polemik mezi kunsthistoriky. Vnímal obrodu společnosti a společenské a politické uvolnění, které v srpnu 1968 ukončila agrese armád pěti socialistických zemí v čele se Sovětským svazem. “Z radostných výšin nás sejmuli dolů,” říká.

Později se z Prahy odebral do rodného Jablonce a s kolegou Jiřím Nepasickým chodili po ulicích a psali na chodníky nápisy, aby okupanti táhli, odkud přišli a podobně. Lidé byli dle jeho slov velmi vstřícní, dávali jim i barvy.

“Jeden příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB) nám dokonce nosil cigarety značky Marica,” upozorňuje Oldřich Plíva. O několik let později přišel tentýž člověk Oldřicha Plívu velmi důrazně požádat, aby v žádném případě nezmiňovali fakt, že jakkoliv s odporem proti okupantům kdysi sympatizoval. “Dělal kariéru, měl hezké místo a nechtěl o něj přijít,“ dodává trpce Plíva.

Tatínek denně překračoval hranice protektorátu

Oldřich Plíva se narodil 4. června 1946 ve Mšeně nad Nisou, které bylo ještě v té době samostatnou obcí, dnes je již součástí Jablonce nad Nisou. Měl ještě staršího bratra Petra.

Rodiče Oldřicha Plívy museli v roce 1939 po obsazení Československa nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava opustit německé Mšeno a odjet pouze s vozíkem s nejnutnějšími věcmi nejdříve do českého Záhoří a později se usadili v Mukařově.

Otec Oldřich Plíva byl fotograf a docházel za svou prací pěšky z Mukařova do Jablonce, což znamenalo, že denně překračoval hranice protektorátu. “Díky těmto cestám znal německé pohraniční strážníky. Vzpomínal na ně jako na běžné úředníky, žádné fanatiky. Nikdy s nimi neměl problém, dokonce je fotografoval, zpracovával jejich filmy, dělal jim fotografie,“ vypráví pamětník.

Fotografickému řemeslu se Oldřich Plíva starší vyučil u jabloneckého fotografa, pana Rösslera, který byl po válce jedním z odsunutých Němců. Fotoateliér se nacházel v ulici Steingasse 5, dnes Kamenné ulici v Jablonci nad Nisou. Otec, kvalitní řemeslník a spolehlivý fotograf, se v roce 1945 stal národním správcem fotoateliéru. V roce 1952 komunistický režim úspěšný podnik znárodnil a převedl ho do družstva.

Maminka Julie Plívová, rozená Ullwerová, se vyučila jako dětská zdravotní sestra a věnovala se péči o malé děti. Později se přeškolila a pracovala ve fotografickém ateliéru spolu s otcem. “Naši rodiče měli dobrý umělecký vkus, na zdech bytu viselo malé množství obrazů, ale všechny měly slušnou úroveň,“ vzpomíná Oldřich Plíva na rodiče.

Tatínek patřil k řadovým členům Komunistické strany Československa. O některých tématech nemohli se synem mluvit kvůli rozdílným názorům. “Myslím si, že otec se režimu bál. Byl ohromně pracovitý, lidé ho měli rádi a nechtěl mít problémy. Ale se vpádem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasil ani on. Mnohem později mi řekl, že komunismus bylo to nejhorší, co se nám mohlo stát. A v tom měl, bohužel, pravdu,” vzpomíná na otce Oldřich Plíva.

Práce pedagogů byly pro železnobrodské studenty inspirací

Po základní škole složil úspěšně přijímací zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Na chodbě ve vitrínách stály skleněné figurky z výstavy EXPO 1958 v Bruselu. Šlo o práci pedagogů školy, mezi něž patřili Stanislav Libenský, Jaroslav Brychta, Božetěch Medek, Vladimír Linka nebo Miloslav Klinger. Studium mu dalo kvalitní základ pro pozdější uměleckou tvorbu.

Učili se dělat figurky ze skleněných tyčinek, které se nad kahanem roztavily. “Nahřáté sklo má tendenci stékat, a když se mu to nedovolí, zruší se gravitace a sklo udělá kouličku. A koule má ze všech těles nejmenší možný povrch. Uvědomil jsem si, že i ve vesmíru – planety – vše je kulaté, vše souvisí se vším. Toto téma jsem pak mnohokrát rozpracoval a pracuji s touto ideou dodnes,” zamýšlí se nad svými začátky Oldřich Plíva.

Místo vojenského cvičení pásl krávy

V průběhu studia na vysoké škole se pamětník nevyhnul vojenské přípravě. Jako studenti jezdili jednou týdně na výcvik do pražského Motola. “Učili jsme se hrát na vojáky. Měl jsem v Motole pouze nejmenší možnou účast, právě takovou, aby mne ještě nevyhodili,” doplňuje.

Kromě tohoto dvouletého výcviku musel absolvovat ještě cvičení ve Dvorech u Karlových Varů, které proběhlo o letních prázdninách. Dalšímu prázdninovému cvičení v roce 1969 se ale vyhnul. “Všem nám z katedry doporučili, abychom šli místo cvičení raději pracovat do zemědělství. Tak jsem v JZD Rýnovice pásl dva týdny krávy a mohl jsem si u toho číst,” vzpomíná s úsměvem Oldřich Plíva.

Vojenský výcvik skončil po dvou letech zkouškami. “Měl jsem trojku, možná i čtyřku. Byli jsme jen dva, kteří vinou špatného výsledku nezískali žádnou hodnost,” vzpomíná. Po skončení vysoké školy nastoupil tedy pouze jako vojín absolvent do Dolních kasáren v Liberci k chemickému útvaru. Dali mu knihu s obrázky chemických zbraní a musel je přemalovat barevně na formát A1. V Liberci si takto odsloužil jeden rok.

Sklo se soudruhům líbilo

Po návratu z vojny se Oldřich Plíva už natrvalo usadil v rodném městě. Jablonec se stal pro introvertního umělce oázou klidu, protože nebyl nikdy dravý a neuměl, jak sám říká, leštit kliky. Pokračoval ve své tvorbě, která se úspěšně rozběhla už během studií. Dílka, která vznikala ještě pro účely státních zkoušek, si zakoupilo například Severočeské muzeum v Liberci, muzeum v Jeleniej Górze v Polsku nebo Moravská galerie v Brně.

Umělecké sklo mělo v této době výborné postavení díky výstavě Expo 1958 v Bruselu a navazující výstavě skla v Moskvě, kdy české sklo pochválili Sověti a mělo proto otevřené dveře i do světa. Díky státním organizacím jako Art Centrum nebo Skloexport mohli čeští umělci v době svázané komunistickým režimem vyvézt své práce i do zahraničí.

Také Oldřich Plíva díky Art Centru několikrát vycestoval i přesto, že členem komunistické strany nikdy nebyl. Za šanci vycestovat a prodat svá díla za hranicemi se však pochopitelně něco očekávalo. Nejenže umělci museli organizacím za toto zprostředkování zaplatit, pakliže se jim podařilo dílo v zahraničí prodat, ale museli také ze svých cest podávat takzvané cestovní zprávy.

“Všechno jsem jim psal. Kdy jsem přijel, nainstaloval, vybalil, odjel. Ale nikdy jsem nikoho nejmenoval, nic nekomentoval. A to se jim nelíbilo. Přečetli mi pro inspiraci jednu zprávu a tam opravdu stálo velmi konkrétně, že tam byl ten a ten a že dotyčný nemá kladný vztah k socialistickému zřízení a tak podobně. Úplně natvrdo, ošklivě. Opáčil jsem, že nejsem zaměstnanec Art Centra, ale výtvarník. A byl jsem usazen s tím, že zprávu psal právě výtvarník. To jsem koukal. Ale zřejmě i takoví jsou či byli,” vzpomíná Oldřich Plíva.

Jsem přesvědčen o tom, že mne sledovali

V praxi spolupráce s organizacemi vypadala tak, že umělec si sám našel galerii, kde by chtěl vystavovat, případně si zahraniční galerista našel jeho, a oslovili jako prostředníka Art Centrum nebo Skloexport. Vystavovat kdekoliv ve světě samostatně tehdy prakticky nešlo.

“Zajistili mi vše – pasy, víza, peníze na vycestování, veškerou potřebnou agendu. Honoráře v podobě valut šly na účet do Živnostenské banky v Praze. Myslím, že po odečtu šedesátiprocentní marže zprostředkovatele, tedy Art Centra,” vzpomíná na doby spojené s Art Centrem nebo Skloexportem.

Oldřich Plíva si vybavil ještě jednu událost, která se stala v době, kdy byl již známým umělcem. “Šel jsem s jednou dámou na večeři do restaurace Asie v Jablonci nad Nisou. Personál nás prozatím usadil u baru, než se uvolní místo. K baru si vedle nás přisedl muž a zapálil si. Po chvíli se mne ta dáma zeptala, jestli bych chtěl někdy emigrovat. Ta otázka byla v tu chvíli naprosto nemístná a mně došlo, že ten muž vedle mne musí být agent Státní bezpečnosti a že také známá a možná i personál měli za úkol mne hlídat, sledovat. Vše se mi propojilo,” dodává skepticky pamětník.

Moje díla nemusí být krásná, ale nevadí mi, když jsou

Oldřich Plíva vytvářel svá díla vždy s vnitřním klidem a vědomím, že není a nikdy nebyl vázán žádným komerčním zájmem, který by ho nutil k větší a rychlejší výkonnosti nebo důrazu na množství vytvořených prací. K základní myšlence o díle se neváhal vrátit i po letech nebo ji dokonce opustit. Zajímaly ho vždy geometrické tvary a objekty.

“Nezabývám se estetikou, ale myšlenkou. Když je dílo náhodou krásné, nevadí mi to, ale primární hledisko to pro mne není. Zajímá mne právě moment hmoty, kdy se začnou plochy daného mnou zvoleného objektu vypínat – tedy ne že by se vypnuly, ale vypnou se,” říká s úsměvem pamětník. “Zajímá mne také optické sklo, lomy, zrcadlení, otevírání vnitřních prostor skla a transformace v prostory nové,” zamýšlí se Oldřich Plíva.

V jeho dílech má zastoupení také sklo barevné, opakní (neprůhledné), transparentní (průsvitné) a prozkoumal i sklo černé. Dominantní tvůrčí metodou je tavená skleněná plastika, kterou se zabývá zejména od devadesátých let, kdy se Zdeňkem Lhotským zprivatizovali část firmy Železnobrodské sklo (ŽBS) a získali tak prostory pro vytváření monumentálních skleněných plastik.

Díla Oldřicha Plívy lze nalézt v řadě galerií v Česku, na Slovensku, v Německu, Polsku, ale také má práce třeba v Paříži (Musee Des Arts Décoratifs – MAD), v Curychu, Luzernu, rovněž ve Spojených státech a Japonsku.

Kromě skla jako dominantního materiálu používal ve svých dílech také kombinace sklo a olověná fólie nebo sklo a umělá kožešina, jelenice nebo plyšová textilie. Rád pracoval také s kamenem, je autorem řady plastik a objektů ve veřejném prostoru.

Listopad 1989 mi trochu kalily vzpomínky z USA

Silné zážitky si umělec přivezl z návštěvy ze Severní Ameriky v roce 1979, kde se účastnil spolu s mnoha dalšími umělci světové výstavy skla v Corningu. Půjčili si v San Franciscu auto a projeli během čtyř týdnů Utah, Arizonu, Las Vegas, Nevadu a San Diego. Zažil věci rozporuplné, protože viděli i dosud nepoznanou stránku svobody a demokracie. 

Na USA si vzpomněl poté, co v Československu padl na konci roku 1989 komunistický režim. Na začátku sametové revoluce byl shodou okolností v divadle v Praze a viděl v centru města spoustu zoufale se chovajících příslušníků Sboru národní bezpečnosti a davy naštvaných lidí. Politický převrat očekával, ale pocity měl smíšené. 

„Nadšení mi trochu kalily vzpomínky na Ameriku z roku 1979. Viděl jsem tam bezdomovce a chudáky a říkal jsem si, že i tady u nás se asi objeví třída, která tady dosud nebyla. Nepropukla proto u mne euforie, ale ani skepse. Byl jsem za tu změnu rád,” rozjímá na závěr Oldřich Plíva.