Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfréd Plocek (* 1933)

• narozen 14. července 1933 v Praze

• jeho otec byl zástupcem české technické inteligence, ředitel ISEC (International Standard Electric Corporation)

• otce zatkli v únoru 1950, následovala vazba a vykonstruovaný proces

• 10. listopadu 1951 otce popravili

• v 60. letech rodina perzekvována

• v roce 1968 byl otec rehabilitován

• v 70. letech se StB snažila Alfréda získat pro spolupráci

• pracoval jako projektant v ZPA (Závody průmyslové automatizace, dříve Regula)

Nesměli jsme se rozloučit, nedali nám ani urnu

„Vracel jsem se v noci z tanečních a v bytě se svítilo, což bylo podivné. Doma jsem našel jen matku a estébáky, na stole měli položené pistole. Otec tam už nebyl,“ říká Alfréd Plocek, syn inženýra, který byl popraven ve vykonstruovaném procesu s českou technologickou inteligencí v roce 1951. „Táta se se mnou chtěl celou dobu svého věznění sejít. Ale komunisti měli v sobě takovou zlobu a zlomyslnost, že od doby, kdy ho zatkli, jsem ho už nikdy neviděl.“ Ale přeci jen ještě jednou otce viděl – mrtvého v rakvi. Ani jeho urnu rodině nikdy nevydali. 

V 19 letech tak přišel dospívající chlapec Alfréd Plocek o otce a kromě poněkud prázdné oficiální rehabilitace se nikdy nedočkal odpovídající satisfakce, omluvy, dokonce ani lidského pochopení, když stál tváří v tvář viníkům. Jeho život a život celé rodiny tím byl poznamenaný, a obzvláště ze začátku, kdy rodině sebrali i byt a matka nedostávala od státu žádnou finanční podporu, byl velmi těžký. Možná i to způsobilo, že se pamětník spíše stáhl do ústraní, nezajímal se o politiku, ani po roce 1989 se nikde neangažoval, protože „je to v lidech, nelze jim věřit, žijou jen z toho, kde kapou nějaké peníze. Nějaké ideály, to neexistuje.“ 

Dětství v Tatrovce 

Pamětník Alfréd Plocek se narodil v Praze 14. července 1933. Jeho otec, též Alfréd, se narodil roku 1903 a pocházel ze čtyř dětí. Vystudoval elektrotechnickou fakultu a následně pracoval jako ředitel „západní“ firmy ISEC (International Standard Electric Corporation), která spadala pod ITT (International Telephone and Telegraph Company) a věnovala se výrobě dálnopisů a telefonů. Maminka pamětníka Bohumila Plocková, rozená Loudová, pocházela ze statku v Marině u Kutné Hory a zůstala v domácnosti. Rodiče nebyli nijak politicky exponovaní, ale rodina byla katolická. 

Žili v Praze na Vinohradech, v domě jejich dědečka. Pamětník navštěvoval měšťanku Na Smetance a po válce šel na anglické gymnázium. Alfréd Plocek mladší vzpomíná na dětství spojené se svým otcem a auty – otec jako ředitel měl Tatrovku, v které ho nechával jezdit. Když se pak pamětník v dospělosti stal řidičem, byl za tyto zkušenosti vděčný. 

Na válku nemá Alfréd Plocek mladší příliš vzpomínek kromě jedné, že chodil na poštu s balíčky, které rodina posílala do Mauthausenu pro ně neznámému člověku Maxi Perezovi. Pomoc pak utichla, pamětník ani neví, co se s příjemcem dělo dál. 

Bylo vidět, že komunisté tlačí čím dál víc

V první fázi čistek, hned po válce, musel otec jakožto pracovník na významné pozici projít prověrkami. Prošel v nich mimo jiné i proto, že se mu během války podařilo prosadit, aby zaměstnanci Standard Electric nemuseli být totálně nasazeni v Říši. Standard Electric byla znárodněna již před rokem 1948 a připadla pod Teslu. Nicméně Alfréd Plocek starší i nadále pracoval jako zástupce americké společnosti pro střední Evropu. 

„Otec i matka dlouho věřili, že se nic neděje, byť nějaké náznaky tu byly, bylo vidět, že komunisté tlačí čím dál tím víc. Ale otec nic špatného neudělal, tak co by se mohlo stát? Možná ho vyhodí z firmy. Ale že by byl zavřený, možná dokonce popravený – no to vůbec nikoho ani nenapadlo, že je možné něco takového,“ vzpomíná pamětník. Jenže možné bylo všechno. Pamětníkův otec byl vizionář a společně s dalšími lidmi pracoval na vytvoření celoevropské komunikační sítě. A to mu zlomilo vaz. Centrem se totiž měla stát Praha. A to nemohli soudruzi v Moskvě potřebovat. Návrh zamítli a začali pracovat na vykonstruování procesu, aby se nebezpečné inteligence zbavili. Pro kontext je třeba dodat, že to byl dějinný okamžik, kdy byl odmítnut Marshallův plán a kormidlo se jednoznačně stočilo na Východ. „A kdo v minulosti pracoval se Západem, tak to byl jeho konec,“ konstatuje pamětník. 

Otec už tam nebyl 

Tatínka pamětníka zatkli v únoru 1950. „Nikdo nám neřekl, kam nebo proč otce odvedli. Několik dní jsme nesměli opustit byt, estébáci nám chodili nakupovat,“ vzpomíná Alfréd Plocek mladší. 

A vlna perzekuce se rozjela. Pamětník byl vyloučen z anglického gymnázia, rodina přišla o byt. Matka nedostávala žádnou finanční podporu, neměla kde bydlet, chlapce si k sobě museli vzít příbuzní. Matka byla též opakovaně zatýkána, ale přes nátlak a nelidské zacházení odmítla smyšlená obvinění podepsat, takže ji nakonec propustili. Pamětník pracoval po vyloučení ze školy – ve svých sedmnácti letech – jako lesní dělník, matka později přes problémy s kýlou dostala místo skladnice v Prioru, protože „nám řekli, že se musíme naučit žít s dělnickou třídou.“ 

Když je velezradou běžný dopis a špionáží telefonát

Otec se spolupracovníky byl obviněn z velezrady, sabotáže a ze špionáže. To mělo konkrétně znamenat, že „se spojili s cizí mocností, aby zrušili lidově demokratický systém v naší vlasti a prodali všechno kapitalistům,“ vzpomíná Alfréd Plocek. Ale jak pamětník s roztrpčením dodává, obvinění neobsahovalo nic konkrétního a smysluplného, za velezradu a špionáž byl považován běžný pracovní styk v rámci pracovních povinností. „Celé to byla fraška,“ kroutí bezmocně hlavou. Otce pamětníka označili za hlavu spiknutí, spolu s ním bylo zatčeno dalších šest lidí. Mezi nimi byl inženýr Miloslav Franc (z Ministerstva pošt), dále inženýr Jaroslav Peške. Tito dva spolu s otcem pamětníka dostali trest smrti. Další obvinění inženýr Přibík, Hradečný a Hančl dostali buď doživotí, nebo 15 let. 

Co se dělo s otcem po zatčení? „To nikdo neví,“ odpovídá pamětník. Ví jen, že otcův vyšetřovatel se jmenoval Jindra a používal přezdívku doktor Kareš. Pod jeho vedením se otec musel naučit nazpaměť výpovědi a přiznání viny. Jak si toto „vedení“ představit, naznačuje i oficiální spis, kde se mluví poměrně otevřeně o tom, že „byl na obviněné činěn ‚psychický a částečně i fyzický nátlak‘. Tak si dovedete představit, jak to asi vypadalo,“ konstatuje syn Alfréd Plocek mladší.

Rozloučení před popravou? Zapomeňte

Poprava se blížila. Matka psala na všechny strany prosby o milost, ale marně. Bestialita komunistického režimu se ukazovala i v takových hluboce lidských záležitostech, kdy syn nesměl svému otci během věznění psát vzkazy, ani otec nesměl psát synovi. Komunikovali jen přes matku. Už vůbec se nepodařilo prosadit, aby k němu syna pustili, a to dokonce ani aby se rozloučil před popravou. Jediný, kdo se směl přijít rozloučit, byla matka a sestra otce. Proces proběhl v červnu 1951, psalo se o něm i v tisku. Provázely jej rezoluce kolektivů žádající přísný trest, jak tehdy bylo běžné. 

Otec pamětníka byl popraven 10. listopadu 1951. Rodině nikdy nebyly vydány ostatky. „Já jsem žádal, matka žádala, opakovaně, ale nikdo nám ani neodpověděl, prostě se na to vykašlali.“ Urna byla uložena kdesi na Ministerstvu vnitra, jak zjistil později jeden badatel. „Bylo jich tam spousta, z toho asi 70 kusů těch významných, a nesměly mít jména, jen čísla. Existoval seznam, ale byl tajný. Urny podle seznamu identifikovali až po roce 1989.“ Ale to už bylo pozdě, protože urny mezitím naházeli estébáci tajně do společné jámy na hřbitově v Motole.

Život „po“

Život perzekvované rodiny byl těžký. Matka pamětníka měla kýlu a nemohla pracovat, ale vzali ji do Prioru a dělala skladnici. Maminka zpočátku bydlela v jednom pokoji u sestry, později se jí podařilo získat od vnitra byt 1+1, což je poměrně ojedinělé. 

Po vyhození ze školy dělal pamětník doslova kdeco. Pracoval v lese, poté se zaučil v Autorenově, kde opravoval motocykly a vydával zakázky. Poté dělal i ve vývoji ve firmě Opravy strojů, kde vyvíjel dispečerské zařízení, zařazení měl jako dělník. Během této práce si večerně na doporučení podniku dodělal školu pro pracující, maturoval v roce 1954. Poté šel na strojní fakultu, kterou však nedodělal, protože ho vyhodili ze zkoušky ze statiky z politických důvodů. Bokem mu sdělili, že „mu to nedají, protože mu nikdy nedovolí, aby lítal na letadlech“, což byl tehdy jeho sen. Pracoval také v LDN jako údržbář a řidič.

K rehabilitaci otce došlo v roce 1968. Rodina byla po dlouhých peripetiích a žádostech odškodněna částkou 150 tisíc korun a synovi přiznali 30 tisíc korun v dluhopisech. Nebylo to však za ztrátu živitele rodiny, ale jen díky tomu, že se matce podařilo dokázat, že veškeré vybavení bytu, které jim sebrali, bylo pořízeno za její věno, otec přicházel do manželství chudý. Matka nejdřív neměla důchod vůbec žádný, později jí přeci jen něco přiznali. Rodina ale dokázala vyjít jen díky podpoře bývalého zaměstnavatele, který mnoho let přispíval rodině měsíčně finanční podporou. 

„Odmítá mluvit o spolupracovnících“ 

Pamětník ví, že byl celý život sledován Státní bezpečností. V říjnu 1965 s ním dokonce StB navázala styk za účelem vytěžovacího pohovoru po návratu z USA, kam ho nechala odcestovat za příbuznými právě za účelem pozdějšího vytěžení. Podle záznamů „se jevil jako vhodný typ ke spolupráci” – i proto, že hovořil anglicky, německy a rusky, a následně byl založen jeho spis kandidáta na informátora. Cílem činnosti StB bylo dosadit pamětníka na místo vedoucího oddělení pro zahraniční styk v ZPA a použít jej „k rozpracování báze USA rozvědky v Rakousku a USA”, jinými slovy, aby vybudoval v USA buňku StB. Nabízeli mu i byt, ale námluvy nedopadly. Alfréd Plocek se „vytáčel a odmítal o spoluzaměstnancích hovořit”, jak stojí v dochovaném spisu. Neúspěšná StB se rozhodla styk oficiálně ukončit v únoru 1966. Po krachu jednání zakázali pamětníkovi vycestovat. 

V sedmdesátých letech začal pracovat pro ZPA (Závody průmyslové automatizace, dříve Regula) jako pomocný projektant, později i samostatný, zároveň tam chodil na školu. V ZPA potom zůstal nakonec 30 let. Věděl o Chartě, ale o politiku se nezajímal, jeho životní zkušenost ho odradila, nechtěl již s nikým mít nic společného. 
 

Potrestání viníků? Ale kdeže, „taková byla doba...“

Převrat roce 1989 očekával. „To bylo všeobecně známé, že to přijde, ovšem je fakt, že tady se drželi komunisti nejdéle,“ říká. Ani po revoluci se nikde neangažoval. Není spokojen se současnou situací a dívá se, ač je dle svých slov celoživotní optimista, do budoucnosti skepticky. 

Pamětník zjistil, že prokurátor Erwin Munke žije a navštívil ho v kanceláři. „Vyhnal sekretářku a už z dálky na mě kynul, že za nic nemůže, že taková byla doba.“

Pamětníka mrzí, že se případům, jako byl jeho otec, nikdo nevěnuje, pozornost se směřuje na významná jména generálů a politických špiček. Přitom byla podle něj zlikvidována spousta lidí, třeba z technických oborů, což se pak špatně a těžce v průmyslu dohánělo. 

Alfréd Plocek má dospělou dceru a vnouče. Jeho matka zemřela v roce 1994.