JUDr. Josef Plocek

„Člověk byl pořád plnej toho aktivního materiálu, aktivního plynu, aktivních drobečků. To znamená, že jestliže jste to zkusil a jestliže ten, co měl tu takzvanou ustanovku, to znamená ten měřič, jestliže ten měřič přiložil k vám, tak to vrčelo. To znamená, že všechno to, co tam bylo, že bylo aktivní. A na tom povrchu byla ta stanice jedna, v Jáchymově, je to ta ,Věž smrti‘. Tak tam byl lágr. Tam bylo asi sedm set muklů a z toho asi dvě stě kněží. Oni si řekli, my ty kněze nastrčíme tam. Můžou bejt rádi, jestli je to nechá. Jestli onemocní rakovinou, nebo ne, no tak to je jejich věc. A taky tam nastoupili.“

„Potom mě zatkli komunisti a dostal jsem třináct let za špionáž. Já jsem znal poměry v katolické církvi, takže jsem posílal nějaký dopisy ven do Vatikánu. Tehdy kardinál Beran byl internovanej, ti biskupové mizeli jeden po druhým... To jsme tehdy podávali ty zprávy do Vatikánu, co to je, a někde to prasklo. Kde, to já nevím. Jestli v Římě, nebo tady. Tak mě zatkli a byl jsem souzenej pro špionáž. To špionáž nebyla. To byly informace o katolické církvi a o poměrech v katolické církvi. Vedle toho jsem byl účasten na činnosti Katolické akce. Musím podotknout, ta Katolická akce byla oficielní, řekl bych vatikánská, a komunisti toho využili a udělali Katolickou akci vedenou svejma lidma. To znamená, že lidi to potom měli smíchaný v hlavě – Katolická akce, co to je zač? Je to ta pravá? A tak dále. Já jsem tehdy ještě pracoval v té Katolické akci a výsledek byl ten… Tam byly kroužky. My jsme tehdy měli kroužky náboženský a filozofický, kde se probíraly jednak otázky náboženský, jednak filozofický. A oni z toho udělali protistátní činnost. Já jsem ovšem nedostal ten paragraf. Ti, co byli v těch kroužcích, byli taky pozavíraní. Já jsem tam měl desítky známých, který jsem znal a kteří byli zavření taky kvůli té Katolické akci, kvůli těm kroužkům. Tehdy těch kroužků bylo moc, poněvadž ony byly kroužky fakultní na fakultě Karlovy univerzity, na technice, ale pak byly taky kolejní. To znamená, těch kroužků bylo moc. A v každým tom kroužku bylo pět deset účastníků, kteří se vzdělávali v tomto. My jsme měli za úkol, abychom se taky seznámili s marxismem. Já už jako malej kluk jsem přečetl tři díly Marxe, ten Kapitál. Ono to ovšem patřilo do mýho študia jako vysokoškoláka národního hospodářství. Takže to byla vlastně obrana věřících lidí proti pronikání komunistického režimu a komunistické nauky do myšlení lidí. Toto jim hrozně vadilo. Pozavírali desítky študáků a študaček, který se zúčastnili té Katolické akce. Tak jsem byl zašitej.“

„Když jsem byl ještě v tej hlubině, jednou se stalo, že tam jeden mukl… Podívejte, to bylo všechno proti předpisům, důlním předpisům, oni když nesplnil normu, tak ho tam nechali na šestnáctku bez jídla, bez spánku. Jestliže nesplnil ani tu, tak ho tam nechali ještě o další šichtu. A to byl mukl odněkud ze Šumavy, kterej neměl splněnou normu. A on pracoval na takovým malým hloubení, který ovšem bylo ,malý‘, bylo to 80 metrů hluboký tam pod tím. A on jel na tom výtahu, kterej byl bez opěradel a bez toho, a on spadl dolů. Bylo to zřejmě proto, že byl unavenej tak a bez jídla a tak dále. Tak tehdy mě ten štajgr, ten důlní, mě poslal, abych tam pro něj dojel. No tak já jsem tam dojel v kleci, na to patro, kde on ležel. Oni ho tam dali, já jsem ho vyvezl nahoru. Do dneška si vzpomínám, jak jsem byl na rozpaku v jednej věci. On totiž, jak měl proraženou lebku, tak mu kus té hmoty mozkové spadnul vedle. A já jsem si povídal, teď co mám s tím dělat. No tak nakonec jsem to vzal a nacpal to na ty jeho nosítka, na kterejch ležel.“

„U toho soudu já jsem vypovídal to, co jsem uvedl tam, tak jsem vypovídal taky. Vzpomínám si, ten Franta Valenů mi velmi imponoval, poněvadž ten Čížek, to byl prokurátor, ten ho zesměšňoval. A ten Franta Valenů, doktor Valena teda, mi byl sympatickej proto, on řekl: ,Pane předsedo, jako předseda senátu, upozorněte tady pana prokurátora, že mě nesmí urážet.‘ No tak to se mi líbilo tam. Já jsem jim provedl jenom tuto jednu věc: když skončil soud, tak jsem řekl: ,Rozsudek přijímám a ať žije Kristus král.‘ Proč jsem toto řekl? Poněvadž toto řekl už jeden, to jsem se dozvěděl tehdy, jeden nějakej prelát z Hradce Králového. Moji známí, katolíci, říkali: ,Ty jsi byl statečnej,‘ a tak dále. To nebyla statečnost. Já jsem prostě si řekl: tak teď já jsem poníženej, teď vy tady se mnou zacházíte jako s otrokem, a tak já vám ukážu. Čili toto jsem řekl naschvál, takže to nebylo z nějakej vnitřní dokonalosti nebo z nějaké takové víry, z toho přesvědčení jako… Možná, že ti prvotní křesťané, když je tam rozedírali ti lvi v tom Koloseu, no tak to byl jinej duch. Ale ve mně tohleto nebyl nějakej duch, já jsem chtěl jim říct: ,Vy darebáci, když jste takoví, tak já takhle.‘ No tak ten předseda senátu řekl, jenom dodal: ,Ať žije,‘ jako Kristus pán, a tím to skončilo. A jinak mě pokáral, že tam chci zasahovat tímto způsobem do toho.“