Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Plovajko (* 1922  †︎ 2020)

• narozen 5. 2. 1922 na Podkarpatské Rusi

• 1939 po záboru Podkarpatské Rusi Maďary utekl do SSSR; tam byl zajat, vyslýchán NKVD ve Skolje, Striji, ve Starobělsku odsouzen na tři roky

• gulag: Krasnojarsk, Norillag

• 1943 vstoupil do formující se československé armády, cesta do Buzuluku

• 1948 pronásledován StB

• 17. září 1950 vyhozen z armády

• zemřel v lednu roku 2020

Jan Plovajko se narodil 5. 2. 1922 v obci Tuří Bystrá na Podkarpatské Rusi. Otec byl dělník, který se v době světové hospodářské krize vydal pracovat do Ameriky, stejně jako mnoho dalších obyvatel Podkarpatské Rusi. Po třech letech se vrátil z Buenos Aires, koupil za vydělané peníze pozemky a začal hospodařit. Z pěti sourozenců se konce války nedožil ani jeden. Dva bratři a strýc utekli po záboru Podkarpatské Rusi Maďary do Sovětského svazu s cílem bojovat proti okupantům. Jeden bratr zahynul v bojích u Kyjeva. O osudu druhého bratra a strýce není nic známo.

 

Ty si na mě ještě vzpomeneš!

Nedlouho po jejich útěku je následoval i Jan Plovajko. Na útěk přes hranice se příliš nepřipravoval ani nevybavil. Kromě pár cenností a nového oblečení si nevzal nic, aby v příhraniční oblasti nepůsobil podezřele. Hranici překračoval v Užoku, kde se stýkala hranice Ruska, Německa, Slovenska a Maďarska. Hranici přecházel v noci s pomocí převaděče.

„Dovedl mě asi sto metrů od hranice, ukázal mi směr a řekl: ‚Běž potokem.‘ Šel jsem celou noc lesem a dorazil nejprve na Slovensko, tak jsem pokračoval dál. Nad ránem jsem spatřil vesnici. Došel jsem k ní a zabouchal na okno u jednoho stavení. Už jsem se neorientoval, tak jsem chtěl vědět, kde jsem. Otevřel nějaký starý dědek. On mi řekl, že patří do Německa. Poděkoval jsem a padal. Věděl jsem totiž, že u hranic udávají lidi, co se snaží utéci. Řekl jsem si, že nejlepší bude optat se na cestu u dětí, které akorát vyháněly dobytek na pastvy,“ vypráví pamětník.

S pomocí dětí se tak dostal do vesnice, která ležela na hranici, a byla tudíž výhodným místem k přechodu na sovětské území. Ve vesnici potkal muže, který poznal, že se chce dostat na druhou stranu a který se mu snažil útěk rozmluvit: „Poslouchej, nikam nechoď, tam do gulagu půjdeš, vši, hladový budeš a tak dále. Všechno přesně říkal dopředu, jak to tam bylo. To musel vědět. Musel tam být nebo co. Já jsem měl pořád tu myšlenku, co mi říkali, že na hranicích jsou lidi, co udávají gestapákům, tak já říkám: ‚Poslouchejte, opravdu vám děkuji, ale já se už rozhodl, tam je i můj brácha.‘ On mi na to: ‚Ty si na mě ještě vzpomeneš!‘“

Po překonání brodu a třímetrového plotu, který tvořil hranici, se Plovajko ocitl na sovětské straně. Z vyprávění však věděl, že mnoho uprchlíků z Podkarpatské Rusi bylo sovětskými úřady vydáno zpět maďarským pohraničníkům. Z tohoto důvodu se i na sovětském území pohyboval obezřetně a snažil se dostat co nejdál od hranice.

 

Do zajetí

Po několika hodinách chůze narazil na vojenskou hlídku: „Já pořád šel lesem, tou polní cestou, a najednou jsem uslyšel dupot. Na koních jela sovětská hlídka. Postavil jsem se a zůstal stát. A najednou, jak byli asi třicet metrů, tak na mě namířili zbraně a: ‚Ležiš!‘ – abych si lehl. Tak jsem si lehl. Přišli tam. Roztáhnout ruce a tak dále. Přiblížili se a: ‚Gdě oružije?‘ – jestli mám zbraň. Já říkám, že nemám žádnou zbraň. Tak mě prošacovali, a abych vstal. A teď mě hnali zpět tam, kde jsem přešel hranici. Představte si: z jedné strany na koni, z druhé strany na koni a zezadu na koni. Já byl sportovec, tak mi to nevadilo. Tak mě přivedli na hranici, abych ukázal, kde jsem přešel. Ukázal jsem jim to a pak mě šoupli do boudy, kde se mnou dělali předběžný protokol. Proč jsem přeběhl a tak dále. Bylo to ve skutečnosti dost kamarádské,“ vzpomíná Jan Plovajko.

Po předběžném výslechu byl Plovajko eskortován hlídkou na asi pět kilometrů vzdálenou policejní stanici k výslechu NKVD: „Teď mě postavili ke sloupu, já koukal, jestli mě oběsí. No ale za chvilku mě jeden odvedl nahoru a tam mě vyšetřovalo NKVD. Teď to bylo osvětleno. Byl jste ve světle tak, že když jste se pohnul, tak každý sválek na vás byl vidět. A teď oni, proč jsem přeběhl. Já říkám: ‚Za první světové války jsme měli v Rusku legionáře, kteří bojovali, a tak teď my, teda hlavně já, utíkám proto, že se zorganizuje naše armáda a my budeme bojovat proti Němcům, abychom osvobodili Československo.‘ A teď kolik jsem dostal peněz, kolik zlata, kde je centrála naší špionáže. Oni my nevěřili, že jsem student. Že jsem špión, jaké mám úkoly a tak dále. Já pořád mlel to svoje, poněvadž to musíte pořád opakovat. Nesmíte nic zpochybnit. Když něco zpochybníte, tak je to pět let navíc,“ líčí pamětník.

Po výslechu byl umístěn do cely, která se během několika hodin zaplnila dalšími běženci. Následující den nafasovali bochník chleba a byli převezeni nákladním autem do sběrného tábora ve Skolje. 

 

Cizí kraje, jiné mravy

„Ve Skolje byl první přechodný tábor. Než jsem utekl do Sovětského svazu, tak jsem měl sen. Zdálo se mi, že jsem se dostal do tábora. Svah, potok, ty baráky. To, co se mi zdálo, bylo přesně tak. Přivezli nás do Skolje. Jésusmaria, to když jsem viděl, ty lidi roztrhané. Každý hned na vás, co nového. Lidi tam byli zařazení do takových brigád do kuchyně. No ale teď jsme neměli nádobí. Každý si vydlabal něco ze dřeva nebo z nějaké konzervy. Já to nemohl jíst. Já nebyl zvyklý na takovéto jídlo všechno dohromady. Jésusmaria, jak se ostatní hrnuli, když jsem jim to dal. Ten chleba, co jsme dostali na cestu, ten jsem jim taky dal a oni se po tom trhali. Jésusmaria. Ten chleba nebyl špatný, ale jak jsem byl na jídlo zvyklý, tak mi to nějak nešlo jíst. Moc jsem nejedl. Spalo se na palandách, ale jak jsme tam přišli, tak už bylo všude plno, tak se to střídalo. To jste třeba celou noc chodil. Za pár dnů vši, plno. V táboře to bylo hrozné. Z tábora nás vozili každý druhý den na vyšetřování NKVD. Teď nás zase vyšetřovali, že jste špión, ‚rozstreljájem‘ a tak dále. Působili jenom psychicky. Nemlátili nás,“ vypráví Jan Plovajko.

V táboře žilo přibližně 400 lidí. Skládal se z pěti dlouhých baráků obehnaných ostnatým drátem. Plovajko zde zůstal asi tři měsíce. V té době se podařilo dvěma Čechům z tábora utéci - řediteli továrny z Brna a zubaři z Jihlavy. Prokopali prkna na latríně, která se nacházela hned u drátů na okraji tábora. Vzhledem k tomu, že nebyli přivedeni zpět do tábora, je pravděpodobné, že se jim útěk zdařil.

Ze Skolje byl Plovajko po třech měsících převezen do věznice ve Striji. Zde panovaly mnohem příznivější podmínky. Dostal nové šaty a měl možnost se jednou týdně umýt. Výslechy NKVD však stále pokračovaly. Při jednom z nich se Plovajko ptal vyšetřovatele, kdy už půjdou pracovat. Dostalo se mu cynické odpovědi: „‚Tam podochnětě.‘ Později, po mé zkušenosti, jsem si říkal, že měl pravdu,“ říká Plovajko.

Z vězení ve Striji byl převezen do Starobělska, velikého kláštera předělaného na lágr. Ve Starobělsku probíhaly procesy s uprchlíky, Židy, Poláky, Čechoslováky apod., kteří odtud byli rozesíláni do různých gulagů po celém Sovětském svazu. „Tam byli z celé Evropy. Ze Španělska a tak podobně. Tam byli i komunističtí funkcionáři, co utíkali z těchhle států. Byli tam i ti, co utíkali z Ruska zpět. To všechno tam bylo pohromadě. Tam jim už jenom četli pálky, kolik kdo dostal,“ líčí pamětník.

Na den svého soudu Plovajko vzpomíná: „Byl takový krásný den. Tam už bylo lidí! Všelijakých. Hlavně Židů. Bylo teplo, asi čtyřicet stupňů. Nastoupili jsme venku na plac. A teď četli rozsudky: ‚Podle paragrafu 80 nebo 90 odsuzuje se ten a ten za ilegální přechod hranice.‘ Teď ty pálky. Pět let. Deset let. Za první republiky jsme ve škole dostávali brožuru Cizí kraje, jiné mravy, a tam se taky psalo o Sovětském svazu. Byly tam fotografie. Zmrzlé vagony ze Sibiře a z Dálného východu. Popisovaly se tam mrazy a všechno. A teď, jak zazněl rozsudek tři roky těžkého žaláře na Dálném východě... Byl to nejnižší trest, co tam padl, ale jak to četli, tak jsem cítil, jak mi jde mráz od nohou až nahoru. Vžil jsem se do toho, co bylo propagováno v tom časopise.“ 

Přibližně po dvou měsících ve Starobělsku byl Plovajko odeslán transportem na Sibiř. V přecpaném vagonu, dobytčáku, jel přes Omsk, Tomsk, Novosibirsk až do Krasnojarsku. Po cestě sice dostávali chleba a solené ryby, ale jen minimum vody. Plovajko vzpomíná, že přestože byl vagon přecpaný, panovalo v něm nesnesitelné vedro a cesta trvala několik dní, lidé se k sobě chovali slušně. Většinu odsouzenců tvořili „kulturní“, vzdělaní lidé. Příjezdem do lágru v Krasnojarsku se situace změnila. Nejenže vězni dostávali minimum stravy, ale byli vystaveni šikaně ze strany zločineckých vězňů.

„V Krasnojarsku jsme chodili vykládat lodě. Na lodích bylo dobré, že se tam dal sehnat chléb a podobně, poněvadž v táboře to byla pořád mizérie. Polévka, co dávali ráno, byla, jak když spláchnete hrnec po mlíku. Když tam byl brambor, tak každý ukazoval, že ho má. Tam bylo s jídlem špatně. Už to tam bylo promíchané s těma ruskýma žulíkama, zlodějema. Byli tam kasaři a všichni tihle odborníci. Když jste prošel mezi nimi dvacet metrů, tak jste byl okraden. Tam vás o všechno okradli,“ vypráví Jan Plovajko.

Poté pokračovali po Jeniseji lodí:

„Tak tam jsme pobyli nějaký měsíc a odtud zas nákladní lodí dál za polární kruh. Na té lodi vezli i ty Rusáky, zloděje, a tam se už odehrávaly i vraždy. Osobně jsem žádnou neviděl, jen jsme slyšeli, že tam byl někdo zavražděn a že toho vraha ruští vojáci odstřelili a hodili do vody. Víte, oni si tam s nimi nehráli.“

 

Norillag

„Nákladní lodí nás přivezli do Dudinky. Odtud jsme se připravovali do toho Norilska. Norilsk je už úplně u moře. Tam bylo spoustu táborů. Bylo jich celé město. To jsme už přijeli do pracovního tábora. Bylo to v teplejších dnech, byla ‚ottepel‘‘ [obleva]. Pár baráků tam už bylo, ve kterých jsme se prospali a stavěli jsme si baráky pro sebe zvlášť. Stavěly se z fošen na pilotech. Hranoly se z obou stran pobily fošnami a zaplňovalo se to pilinami a tak dále. Teď jsme už byli v opravdovém gulagu,“ vypráví pamětník.

Komplex pracovních táborů v okolí města Norilsk, souhrnně nazývaný Norillag, byl se svými 30 tábory umístěnými za polárním kruhem jedním z největších a nejobávanějších v Sovětském svazu. Od 30. do 50. let jeho tábory prošlo okolo 400 000 lidí, z nichž většinu (přibližně 300 000 lidí) tvořili političtí vězni. Jan Plovajko zde strávil tři roky.

„Ráno byl nástup na snídani. Dali vám půl litru vody a kousíček ryby. Na celý den jste fasoval devadesát deka chleba. Oběd nebyl. Večer pak byla polévka a nějaká kaše. Jak jste dělal, tak jste dostával chleba podle toho, jak jste plnil normu. Když jste plnil normu, tak jste dostal 80–90 dkg. Když jste plnil míň, tak 70 dkg, a pokud jste normu nesplnil vůbec, tak třeba 30–35 dkg, a to už bylo blbý. Ono tam byla výhoda v tom, že tam mráz dosahoval až 60 stupňů. Mělo se dělat jen do minus 40 stupňů. Pak už se dělat nemělo. Pokud jste dělal dál, tak norma klesala. Pro zdravého člověka to šlo, ale představte si, že už několik měsíců sedíte ve vězení, že jste fyzicky zdeptán a teď se chodilo až 5 km pěšky na práci. Ráno jak jste posnídal, tak byl nástup. To jste musel rychle nastoupit, poněvadž ti vrahové, co tam byli, tam běhali a hnali vás tam a bouchali, poněvadž lidi se tam schovávali, nechtěli jít na práci. Byla zima, to bylo hrozné. To byste byl radši hladový, než jít ven,“ vzpomíná Jan Plovajko.

 

Šag vprávo, šag vljévo, peremeňjáju oružije!

„Nastoupili jste do té brigády po čtyřech a za sebou. Strážní vzadu i vpředu. A teď ta modlitba: ‚Šag vprávo, šag vljévo, peremeňjáju oružije!‘ – když uděláte krok vlevo, krok vpravo, tak střílejí. A taky stříleli. Někdo to taky udělal naschvál, aby ho zastřelili. U cest, jak jsme šli do práce, tak byly sudy a v nich solené ryby. Stráž byla jen vepředu a vzadu. Nebáli se, že utečete do Sibiře za polární kruh, kde je mráz. Tam chcípnete hned. Nikde žádné jídlo. To spíš přežijete v táboře. Ti, co šli s krumpáči vpředu, tak do sudů bouchli, narušili je, a ti další sem tam šup tu rybu, aby měli co jíst. Teda pokud to šlo, protože strážný občas jen tak střelil vězně na poplach.“

„Tam byly uhelné doly, platinové doly, pak tam byly ohromné továrny a slévárny. Lidi dělali silnice. Když byl sníh, tak je čistili. Byl tam lom, kde se lámal kámen. Já jsem se od začátku dostal právě do lomu, kde jsme dobývali kameny na cesty. Byl odstřel a pak jsme kameny rozbíjeli pomocí dláta a krumpáče. Byl tam jeden takový dost slabý, co si sedl na špalek a krumpáčem do toho bušil. Přišel strážný a asi třikrát ho praštil do zad pažbou. Byl mrtvý do dvaceti minut a vůbec nic se nedělo. Jak potom nastaly ty velké mrazy a nastala veliká sněhová bouře, které říkali ‚purga‘, tak se úplně všechno zaneslo sněhem, že jsme museli dělat tunely, abychom se dostali k ‚vachtě‘ na práci nebo do kuchyně na jídlo. Jak se odhazovala silnice, tak jste házel dva metry a pak další dva. To jste měl několik dvoumetrových schodů podél silnice. To pak ztvrdlo a bylo to tvrdé jako tohle. To jsme takhle čistili cestu ke slévárnám a tam bylo dost teplo, tak jsme se vždy odskočili ohřát. Jak jsem tam jednou šel, tak mě zpozoroval strážný. Jak jsem to zjistil, tak jsem mazal. Jak za mnou běžel, tak máchl pažbou, puška mu vylítla z rukou a trefila mě. Ta rána nebyla tak prudká, jako kdybych stál, ale půl roku jsem nemohl pořádně chodit. Takhle oni likvidovali lidi,“ vypráví pamětník.

 

Dochoďjága

„Já byl sportovec. Běhal jsem, hrál fotbal, cvičil jsem. Doma jsme měli hospodářství, tak jsem makal a byl otužilý, takže jsem to vydržel. Ale pak už jsem v tom táboře docházel tak, že jsem vážil 40 kg a nemohl dál pracovat. Tak mě dali na vytahování hřebíků ze starých prken. Nějaký měsíc jsem dělal tuhle práci. Říkali mi už ‚dochoďjága‘.“ Termín „dochoďjága“ měl v Norillagu podobný význam jako ‚musulman‘ v Osvětimi. Označoval vyřízeného, odevzdaného vězně, kterého čekala již jen smrt. Šance na přežití stoupala s tím, nakolik jste se byl schopen vyhnout práci a získat přístup k potravinám. Plovajkovi se sice podařilo několikrát schovat v táboře a vyhnout se tím tvrdé práci, nicméně v porovnání s každodenním několikaletým strádáním to nemělo téměř žádný význam. Snaha o získání jídla navíc s sebou nesla velká rizika. Plovajko byl například brutálně napaden jiným vězněm, když hledal v odpadcích z kuchyně zbytky jídla. Snaha opatřit si trochu jídla byla osudná i Maliničovi, kamarádovi Plovajka, který mu pomohl přežít.

„Co mi pomohlo v přežití v tom koncentráku, gulagu, v tom Norilsku? Já měl kamaráda, který se jmenoval Malinič. Byl z Orichovic u Užhorodu. Tenhle chlap spal vedle mě. Jednou mi povídá: ‚Ty, poslouchej. Nemáš hlad?‘ Já říkám: ‚To víš, že mám!‘ A on, víte… vytáhl rybu. Ježišmaria! A už jsem neměl hlad. Druhý den taky. Byly marinované a daly se jíst syrové. Já mu říkám: ‚Odkud to máš, člověče?‘ On: ‚Z kuchyně NKVD.‘ Představte si! Neřekl mi jak, ale vždy se tam v noci přes stráže a osvětlení dostal a přinesl rybu. Ale co se mu stalo. On byl hrdina. Jak jsme dělali v zóně blízko města, kde nebylo moc stráží, tak se ztratil do města žebrat o chleba. Jak se vracel, tak ho odhalil pes. Když se přiblížil, tak ho začal mlátit strážný pažbou a pes mu skákal po přirození. A on se bránil! Dostal to, ale jak ten se hrdinně bránil, to byste ho museli vidět!“

 

Všechno jsem to snědl

„Jak udělal Beneš smlouvu se Sovětským svazem, aby se tam mohla organizovat československá armáda, tak pak vyhlásili rádiem, že se tam můžeme hlásit,“ vypráví pamětník. Společně s ostatními Čechoslováky se Plovajko přihlásil. Na základě toho byli propuštěni z gulagu, mohli se však pohybovat pouze v Norilsku a čekat na další instrukce. „Jak nás pustili, tak nás nasadili do platinových dolů. Představte si, jak jsme měli blbé podmínky. Měli jsme sáně z fošen, jak je kreslil Lada. Tahaly se za tlustý drát. Na ně jsme nakládali hlínu. Jak jsme dostali první výplatu, tak jsem si koupil celý bochník chleba, asi kilo másla, cukr a čaj. Jak jsem večer přišel z práce, tak jsem si uvařil dva tři litry čaje a představte si, snědl jsem celý ten dvoukilový chleba s máslem. Říkal jsem si, ať se jednou najím. Říkal jsem si, že mi to nebudou doma věřit, ale fakt, jak jsem byl vyhladovělý, tak jsem to všechno snědl. A teď, představte si. Mně bylo blbě. Všecko mě začalo bolet. Víte, já myslel, že je konec. Ale po určité době jsem v bolestech usnul.“

Druhý den ráno šel Plovajko do nemocnice. Mladá doktorka s pohnutím vyslechla jeho osud. Nechala si vyprávět o životě v gulagu, o demokracii v Československu a nakonec Plovajkovi napsala potvrzení o pracovní neschopnosti a pomohla mu sehnat práci skladníka v ‚magazinu‘ [obchodě]. Po několika měsících, během kterých ve skladu přibral 40 kg, se konečně spolu s dalšími asi padesáti Čechoslováky vydal na cestu do Buzuluku. „Byla to veselá cesta. Dosud vám každou minutu hrozila smrt a teď jste měl najednou naději. Chtěl jste něco vykonat a vrátit se domů,“ líčí Jan Plovajko.

 

Z Buzuluku do Prahy

Po úvodní prohlídce absolvoval nejprve pěší výcvik u majora Moravce a následně výcvik u těžkých minometů. V Kamenci Podolském vedl pan Plovajko základní výcvik skupiny 40 žen z Volyně. První bojové zkušenosti získával v bojůvkách se skupinami banderovců. Nejvíce však vzpomíná na boje u Wrocanky, Machnowky a Liptovského Mikuláše:

„Postup byl výborný. Všechno tam bylo rozsekáno dělostřelectvem a letectvem, že z lesa byly zápalky a živá duše tam nemohla přežít. Pak přišel ten nejtěžší boj u Wrocanky a Machnowky. Do Wrocanky jsme dorazili v noci. Ráno jsem chtěl nechat zakopat naše postavení. Náš kapitán Semenďák říkal, že ne, že se bude postupovat. Tak jsem rozebral automat, začal jej čistit a říkám: ‚Hoši, dneska bude perný den. Připravte se.‘ Než jsem to složil, tak fííííí – přilétl dělostřelecký granát. ‚No nic, ať střílejí.‘ Ale pak další. ‚Tak to je zlé. Zastřelují se!‘ Bez rozkazu jsem běžel na druhou stranu pro střelivo. Tam je již začali postřelovat a byli tam první ranění. Ti, co se předtím chlubili, že to znají, začali ustupovat. Já na ně: ‚Neblbněte!‘ A oni na mě začali nadávat: ‚Ty ucho!‘ Nakonec se mi je ale podařilo vrátit zpět. Jak jsme se vraceli zpět, tak na nás letadlo a my rychle mezi stromy. Pak jsme zas vystříleli všechno střelivo. Rusáci vezli kolem pro svoje, tak jsme na ně zavolali, oni nám dali a tím jsme zastavili útok. Bylo tam už hodně mrtvých. Kdybychom útok nezastavili, tak je to všechno pryč.“

„Mrtví vždycky jsou, ale nejhorší to bylo u Liptovského Mikuláše. Mráz minus dvacet stupňů a teď tam nahnali ty, co Slováci mobilizovali. Mladé kluky hnali dopředu. Němci to tam měli pěkně opevněné. Z jedné strany, z druhé svah, zabetonovaný a všichni stříleli. Tam padlo moc lidí. A když někteří ti mladí chtěli ustupovat, tak tam byli vzadu Rusáci. ‚Prásk,‘ a hotovo. U Vracánky taky někteří padli takhle zbytečně. Ani o tom nechci vypravovat.“

 

Soudruhu, dáš si koňáček?

S blížícím se koncem války začali agenti NKVD lákat vzdělané vojáky původem z Podkarpatské Rusi na významné posty v budoucí prosovětské vládě.

„Jak jsem byl v Černovicích, tak mě pozvali na štáb. Pozval mě politický poručík Turjanica. Byl to komunista a agent NKVD. Povídá mi: ‚Tvůj brácha padl u Kyjeva a ty bys už vůbec nemusel jet na frontu. Půjdeš s námi. My tady končíme a budeš mít nějaké křeslo na Podkarpatské Rusi.‘ Já jsem to odmítl a možná i to mi zapříčinilo, že jsem pak byl tady u těch komunistů vedený jako ten, který je odmítl,“ líčí pamětník.

Po válce se Jan Plovajko rozhodl zůstat v armádě. V hodnosti poručíka měl nejprve zajišťovat pořádek na Těšínsku a následně u hranic s Rakouskem. Po zklidnění situace v pohraničí odjel na aplikační kurz do Olomouce. Z Olomouce byl odvelen do Trutnova na pozici velitele kasáren. Zde jej zastihly události roku 1948. Komunisté se jej snažili nejprve přimět ke vstupu do komunistické strany a ke spolupráci při čistkách v armádě.

„Pozvali mě na štáb k majorovi kontrarozvědky. Hned jak mě zval, tak jsem věděl, že to bude něco. Už jsem měl zkušenosti s NKVD. Pozdravil jsem a on: ‚Soudruhu, dáš si koňáček?‘ Já mu řekl: ‚Prosím tě, ty moc dobře víš, že já nepiji.‘ Tak on: ‚Kafíčko?‘ Já už věděl, co bude, tak jsem s nimi nechtěl mít nic společného, a říkám: ‚Já když piju kafe, tak mě hrozně pálí žáha.‘ Teď začal, jestli mám nějaké těžkosti a tak dále. Já mu odpověděl, že vše probíhá lépe než na frontě. On na to: ‚Tak my bychom ti pomohli,‘ a podsunul mi asi tři listy, abych je podepsal. Teď tam bylo o tom Malousovi. Poslouchá cizí rozhlas, šíří to mezi vojáky, spojení se zahraničím a takové voloviny. Jak jsem to přečetl, tak jsem se začal smát. Řekl jsem si: Počkej, já ti ukážu, s kým máš tu čest. Já tě trochu vyvedu z míry. On zčervenal a povídá: ‚Co se směješ?‘ Já věděl, že to napsal a vykonstruoval on, tak říkám: ‚Bodejť bych se nesmál! Co je to za vola, co to psal, člověče?‘ Jéje. Já myslel, že ho trefí šlak. Nemohl promluvit, ale ovládl se a pak říká: ‚Ale ty to podepíšeš.‘ Já říkám: ‚Nepodepíšu! Poněvadž to je lež. Jak může poslouchat cizí rozhlas, když spolu bydlíme na jedné světnici a nemáme ani rádio!‘ Pak jsem pozdravil a odešel. Za tři dny mě znovu pozval a zase: ‚Podívej se, kariéra a tak dále, a tak dále.‘ Já jsem to odmítl a hotovo,“ vypráví Jan Plovajko.

Když komunisté zjistili, že Plovajka nezískají na svou stranu nabídkou vysokých postů v civilní správě či armádě, rozhodli se jej zbavit pomocí vykonstruovaných obvinění. V polovině roku 1948 vtrhla do jeho důstojnického bytu v Trutnově skupina příslušníků StB a provedla zde domovní prohlídku. Na základě nalezených a zabavených legálně držených zbraní a osobní korespondence bylo proti Plovajkovi vzneseno obvinění ze záškodnické činnosti, kontaktu s cizím nepřítelem a vraždy. Vzhledem k absurdnosti obvinění a množství svědků, kteří svědčili v Plovajkův prospěch, byla veškerá obvinění proti němu stažena. Rok po prvním neúspěšném pokusu zbavit se neloajálního důstojníka zinscenovala StB další kompromitující akci. Při návštěvě hostince byl Plovajko vyprovokován agenty StB ke rvačce a následně na něj bylo podáno trestní oznámení. Ačkoliv v té době Plovajko abstinoval, byl obviněn z napadení v opilství a odeslán k vojenskému soudu v Praze. Podle rozsudku mu byl na několik měsíců snížen plat. Plovajko byl přesvědčen, že je tím věc vyřízena. Avšak za několik měsíců byl z rozhodnutí ministra obrany Čepičky „z důvodů opakovaných poklesků“ propuštěn z armády s platností od 17. září 1950. Po „vyakčnění“ z armády si Jan Plovajko jen stěží hledal zaměstnání. Pokud nějaké získal, byl často velice rychle propuštěn na základě informací, které za ním na pracoviště „doputovaly“. Do konce sedmdesátých let, kdy Jan Plovajko odešel do důchodu, vystřídal okolo 15 převážně dělnických zaměstnání.

Jan Plovajko zemřel v lednu 2020.