Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Plšek (* 1939)

• narozen 4. října 1939 ve Zlíně

• vyučen vrtačen naftových a plynových sond

• roku 1958 nastoupil základní vojenskou službu u 7. pohraniční brigády ministerstva vnitra v Sušici

• výcvik v Nýrsku, hraniční služba na rotě Svárožná u Železné Rudy

• poddůstojnická škola v Lipové u Šluknova, Vojenské učiliště Pohraniční a Vnitřní stráže v Bruntále

• dne 1. července 1961 přijat za důstojníka z povolání v hodnosti poručíka, zařazen k 9. brigádě Pohraniční stráže v Domažlicích

• zástupcem velitele pro věci politické na 15. pohraniční rotě Lesní Louka, 12. rotě Bystřice, velitel čety na 16. (8.) rotě Maxov

• v letech 1965-1967 proviantní důstojník u brigády v Domažlicích

• kvůli kritickému postoji ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR vyloučen z KSČ

• v říjnu 1973 propuštěn z Pohraniční stráže

• pracoval jako řidič v národním podniku Zelenina Plzeň, poté jako bezpečnostní referent v Okresním ústavu národního zdraví v Domažlicích

• aktivní činnost ve Svazarmu, školil brance

• roku 1990 znovu povolán k Pohraniční stráži, povýšen do hodnosti majora, poté podplukovníka

• od roku 1992 byl řadovým policistou cizinecké policie, v roce 2000 odešel do důchodu

Dalibor Plšek se narodil 4. října 1939 ve Zlíně. Z Baťova města jej ale osud zavál na druhý konec republiky, do kraje Chodů ‒ na Domažlicko. Jeho matka pocházela z vesnice Oplocan, odkud přišla za prací k Baťovi do Zlína. Ve městě se seznámila s manželem, který celý život pracoval v Závodech přesného strojírenství – nejprve jako dělník, poté jako úředník. Paní Plšková později působila jako redaktorka závodních časopisů, byla zaměstnána také v lignitových dolech na jižní Moravě. Dalibor měl staršího bratra Ivana, který zůstal v rodném městě, kráčel ve stopách otce a našel uplatnění v Závodech přesného strojírenství.

Druhou světovou válku pamětník prožil u babičky v Oplocanech. Vzpomíná na překvapení spojené s koncem války: „Utkvělo mi v paměti, jak přijela Rudá armáda, a místo sovětských vojáků jsme viděli rumunské vojáky, kteří šli v první linii. Zanechalo to rozpačitý dojem. Když jsem nastoupil do základní školy, na první stránce čítanky pro první třídy byl vyobrazen americký a sovětský voják. U obrázku byla krátká básnička, kterou si už nepamatuji. Ale za pár let americký voják ze slabikáře zmizel.“

Základní školu navštěvoval ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. Školní léta prožil v době tzv. budování socialismu. „Stal jsem se i pionýrem. Kdo nebyl pionýrem, koukalo se na něj skrz prsty. Navštěvoval jsem také turistický kroužek v Pionýrském domě, chodili jsme na putovní tábory.“ Při jedné výpravě se děti staly svědky natáčení filmu Karla Zemana Cesta do pravěku.

Na těžební věži

Po dokončení školní docházky se Dalibor vyučil v Hodoníně vrtačem naftových a plynových sond. „Mistři, kteří nás učili, byli perfektní odborníci, naučili nás spoustu užitečných věcí nejen z praktické činnosti, ale i z geologie, astronomie, z věd, které tehdy nebyly příliš populární.“ Na podnět jednoho mistra se Dalibor začal věnovat němčině, což později využil v zaměstnání.

Po vyučení zůstal v podniku a pracoval jako dělník na vrtech. S kolegy kopal sedimentační jímky, studny, dokonce řídil vrtnou soupravu, obsluhovali různá zařízení, čerpadla, vrtné tyče, v případě potřeby je i opravovali. „Byla to tvrdá, těžká práce, i když nám v naftových dolech pomáhaly stroje a mechanismy. Měl jsem štěstí, že jsem se účastnil tehdy nejhlubšího vrtu ‒ 2200 m pod zem, který jsme dělali v blízkosti Moravské Nové Vsi. Dnes už prakticky neexistuje.“ Profese se vyznačovala značnou rizikovostí, zaměstnanci pracovali na třicetimetrových vrtných věžích, i malý šroubek padající z takové výšky mohl způsobit smrtelný pracovní úraz. Pan Plšek zažil také erupci a následný velký požár vrtu, při kterém zahynulo pět lidí. „Viděl jsem hořet železo. Byl tam takový žár, že železné stojny hořely, jako by byly ze dřeva. Otřesný zážitek, ale patřilo to k našemu povolání.“ K pozitivům patřilo dobré finanční ohodnocení: „Po vyučení jsem vydělával tři a půl tisíce, dělník na place vydělával tak 800‒900 korun. Aby lidi na vrtných soupravách vůbec udrželi, museli je také zaplatit.“

Ve volném čase se realizoval ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). V Břeclavi navštěvoval paravýcvik a výcvik v bezmotorovém létání, které Svazarm poskytoval zdarma. Sen o vojenské službě u letectva se mu však nesplnil. V době učení absolvoval také promítačský kurz a promítal filmy v hodonínském kině.

Do vojenské uniformy

V roce 1958 nastoupil základní vojenskou službu a byl povolán k brigádě Pohraniční stráže v Sušici. Takzvaný přijímač absolvoval ve výcvikovém středisku v Nýrsku, které bylo umístěno v dřevěných barácích za městem. „Výcvik vojáků základní služby byl neuvěřitelně tvrdý. Při ranní rozcvičce jsme běhali deset kilometrů, běhali jsme na Mount Pajrek, jak jsme říkali kopci nad naším výcvikovým střediskem. Dělali jsme padesátikilometrové pochoďáky, museli jsme se naučit dobře střílet atd. Byl tam dobrý kolektiv, dokonce jsme ve výcvikovém středisku udělali něco jako umělecký kroužek. Bavili jsme se, hrálo se na kytaru, na harmoniku, připravovali jsme vánoční besídku pro ostatní příslušníky. Zpívali jsme písničky, radovali se z každého pěkně prožitého dne. Na vycházky jsme moc nechodili, v Nýrsku nebylo kam. A když se někdo napil víc, než bylo zdrávo, nebylo to zpravidla bez následků. Nemohli jsme si to dovolit – ani finančně.“

Po půlroční pohraniční službě na rotě Svárožná u Železné Rudy začal Dalibor studovat poddůstojnickou školu v Lipové u Šluknova, která sídlila v místním zámku. Dokončil ji jako svobodník a v letech 1960‒1961 pokračoval na Vojenském učilišti Pohraniční a Vnitřní stráže v Bruntálu. Učiliště všestranně připravovalo mladíky na službu důstojníků Pohraniční stráže: „Museli jsme umět být pěšáky, kanonýry, dokonce jsme jezdili i s tanky, s obrněnými transportéry, učili se střílet z různých zbraní. Samozřejmostí byly řidičáky. Měli jsme i hodiny kriminalistiky. Aby naše fyzická příprava byla dokonalá, skákali jsme z třetího patra do plachty. Museli jsme ovládat i hasičské činnosti. Jednou jsme se tam jako vojáci účastnili hašení lesního požáru poblíž Bruntálu. A jezdili jsme na brigády do Oborné pomáhat zemědělcům.“ V létě 1960 také pomáhali na Mostecku a Chomutovsku při demolicích chátrajících staveb po Němcích, materiál se využíval na stavbu nových pohraničních rot. Pod dozorem pracovali i s výbušninami, protože měli pyrotechnický výcvik. Prázdniny pravidelně trávili na praxi na hranicích.

V učilišti si frekventanti založili kapelu, se kterou hráli na zábavách v okolních obcích, pořádali tzv. čaje pro veřejnost. Dalibor v ní hrál na kytaru.

Na západní výspě republiky

Dne 1. července 1961 byl přijat za důstojníka z povolání v hodnosti poručíka a zařazen k 9. brigádě Pohraniční stráže v Domažlicích. Jeho prvním úkolem byl výcvik psovodů brigády v Hostouni. Poté v letech 1961‒1962 dělal zástupce velitele pro věci politické v 15. pohraniční rotě Lesní Louka, do jejíhož úseku hranice patřila přísně střežená železniční trať do Německa. Po zrušení Lesní Louky byl roku 1962 přeložen na 12. rotu v Bystřici, kde zůstal do roku 1964. Bystřice (dříve Fichtenbach) byla odlehlá výspa v blízkosti hranic. Vesnice zde po odchodu německého obyvatelstva a zřízení hraničního pásma zanikla, zůstaly jen budovy pohraniční roty a vojenský statek, který ji zásoboval.

Dalším působištěm Dalibora Plška se stala rota v Maxově, kde s přestávkou sloužil až do roku 1971. Tento útvar sídlil přímo v malé vesnici, kterou obývali převážně Romové. Ze zdravotních důvodů se pamětník nemohl v letech 1965‒1967 věnovat přímé ostraze hranic, ale pracoval jako proviantní důstojník na brigádě v Domažlicích. Služba na pohraničních rotách se vyznačovala náročností a velkou vytížeností vojáků. Dalibor popisuje jejich denní režim: „Pohraničník sloužil osm hodin denně, měl dvě denní, dvě noční a jednu denní službu. Mimoto měl dvě hodiny školení, dále před každou službou byly půlhodinové přípravy do služby a také rajony, úklidy. Takže kluci byli v době služby neuvěřitelně vytíženi a neměli čas na lumpárny. Na vycházku se dostali velmi zřídka. Jednou do týdne měli hraniční volno, kdy mohli jít na vycházku, pokud neměli škraloupky.“ Služba spočívala především ve střežení u drátěných zátarasů, na pozorovatelnách. Psovodi procházeli hraniční úsek se psy.

Pohraniční rota fungovala jako samostatná jednotka, skládala se asi z 60 mužů (větší roty tvořilo 100 mužů). Vzhledem k častému umístění v lesích, odlehlosti a v zimě i těžké dostupnosti musela být prakticky soběstačná. Vojáci kromě svých služebních povinností museli připravit dřevo na zimní topení, starali se o údržbu rot i ženijně technických zařízení. Ke každé rotě patřilo vlastní polní hospodářství, statek, který ji zásoboval. K rotě náleželi také služební psi a koně. Pohraničníci využívali psy při hlídkové činnosti a stíhání uprchlíků. Koně používali k úpravě orných pásů u drátěných zátarasů, jezdili s nimi pro proviant a pro dříví.

Na přilehlém statku chovali prasata, která krmili zbytky z kuchyně. Pohraničníci chodili rovněž na brigády do jednotného zemědělského družstva, kde dostávali další zásoby a pěstovali si vlastní zeleninu. V kašně na Bystřici si dokonce chovali pstruhy. „Nikdo netrpěl hladem, nestalo se, že by nebylo co jíst. Na statku třeba neměli traktoristu, protože jim v době sklizní omarodil. Tak jsme vybrali šoféra, který měl oprávnění jezdit s traktorem. On jim tam udělal kus práce a statkář nám pak přivezl valník brambor k uskladnění na zimu. Spolupráce mezi námi a zemědělci, lesáky byla perfektní.“

Též se sbíraly houby. Do zakázaného pásma houbaři nesměli, takže tam rostlo hodně hub. Někteří je sušili a posílali domů. Výjimečně kuchař udělal smaženici. „Trhali jsme si třešně, zavařovaly se kompoty. (...) Pro koně jsme každý rok sklízeli sto metráků sena.“

Vojáci si příliš volného času neužili, většinou jej trávili sportem. Hrál se fotbal, pořádaly se utkání mezi útvary. „Na Maxově byl kluk, který závodně jezdil na bicyklu. Umožňoval jsem mu trénink.“ V době volna také mohli poslouchat rádio a později i sledovat televizi, číst denní tisk a půjčovat si knihy z knihovničky na rotě. Kulturní vyžití poskytovala pravidelná promítání filmů a občasné návštěvy umělců s připravenými estrádami. Maxov takto navštívila například Jiřina Švorcová, která tam s Československou televizí natáčela spot o Pohraniční stráži. Na přelomu 50. a 60. let se na rotách zřizovaly jakési bary, kde si mohli vojáci koupit pochutiny, posedět, zahrát si stolní hry či karty.

Družba s místními obyvateli

Významnou součástí života pohraniční roty byla spolupráce s místními obyvateli. Obě skupiny žily v jakési symbióze: od civilního obyvatelstva v blízkosti hranic se očekávalo, že poskytne informace například o podezřelé osobě v obci, popřípadě se aktivně zapojí do ochrany hranic, a pohraničníci zase působili jako preventivní faktor před kriminalitou. Civilní obyvatelstvo je často vnímalo jako své ochránce. V případě potřeby třeba pomohli s lékařskou péčí, v hraničních horách těžko dostupnou. Pamětník uvádí příklad z vlastní zkušenosti: „Roku 1965 tam jeden chlapec onemocněl žloutenkou, vezl jsem ho do nemocnice. Samozřejmě jsem ji chytil taky a musel jsem si to odmarodit.“

Od roku 1954 fungovaly jednotky takzvaných pomocníků Pohraniční stráže. Tito dobrovolníci z řad místních občanů měli pomáhat při pátrání po narušitelích, informovali o podezřelých jedincích i o mimořádných událostech, například nehodách. Pro ně se pořádala různá školení, akce i zájezdy. Pan Plšek vzpomíná, jak roku 1968 organizoval pro pomocníky PS zájezd na Karlštejn, do Lidic a Lán.

Spolupráce probíhala i v kulturní oblasti, např. na rotě v Bystřici si vojáci zřídili kapelu a pořádali zábavy pro okolní obce. Zapojili se také do soutěží tvořivosti organizovaných v rámci brigády.

Pokud se rota nacházela v sousedství obce a základní školy, pohraničníci vedli pionýrské skupiny a připravovali aktivity pro děti v rámci programu Mladí strážci hranic. Ten měl vést děti k aktivnímu zapojení do ochrany hranic a spolupráci s Pohraniční stráží. „Když děti viděly něco podezřelého, měly to nahlásit pohraničníkům, kteří potom zasahovali proti narušitelům státní hranice. To byla hlavní otázka. Neprojdou, říkalo se. A my jsme říkali: ,Když nepůjdou.‘“

Dalibor se v příhraniční obci seznámil se svou budoucí manželkou. Roku 1963 se oženil a manželům se narodili dva synové.

Neprojdou!

Základní poslání Pohraniční stráže spočívalo v ochraně státních hranic a zadržování případných narušitelů. V 60. letech, kdy pamětník sloužil u Pohraniční stráže, docházelo ke střetům s takzvanými narušiteli hranic, uprchlíky, nebo dokonce agenty-chodci již jen velmi zřídka. Pamětník uvádí: „Vojáci byli využíváni do poslední kapky krve. A myslím si, že si nezaslouží, aby se na ně koukalo jako na odporné vrahy, protože většina těch vojáků po dobu 27 měsíců základní vojenské služby žádného narušitele neviděla, natož aby s ním přišla do kontaktu, nebo tam dokonce došlo ke konfliktu.“

Pohraničníci měli povinnost narušitele zadržet, poté je předávali dalším bezpečnostním orgánům ‒ zpravodajskému oddělení brigády, Státní bezpečnosti, prokuratuře, které vedly vyšetřování. „Není pravdou, že se chytali jen lidé jdoucí z vnitrozemí ven, chytali se i lidé jdoucí zvenku k nám. Vím, že na Bystřici byli zadrženi dva vojáci Bundeswehru, zběhové. Byli předáni zpravodajským orgánům a tím to pro nás skončilo.“

V pozdějších letech vyšetřoval zadržené i důstojník z pohraniční roty. Všechny případy zadržení ale schvaloval prokurátor. V době služby pamětníka nedocházelo k žádným dramatickým honům na uprchlíky: „Vzpomínám si na jeden případ z roku 1968. Na Spálenci hořela stodola, nevím, kdo to zapálil. Jeden občan Německé spolkové republiky, který bydlel v těsné blízkosti státních hranic – my jsme ho od vidění znali, když jsme chodili na demarkace, a věděli jsme, o koho jde ‒ se šel na ten ‚feuer‘ podívat. Překročil státní hranici, přišel až k drátům a tam ho chytila hlídka. Vojáci postupovali, jak jim bylo nařízeno: zadrželi, zavolali, poslala se eskorta, přivezli ho na jednotku. Tak jsem se s ním domlouval, on mi vysvětlil, že viděl záři, měl strach, aby nehořel les. Protože byl v blízkosti, šel se tam podívat. Tím to končilo, žádné další úmysly neměl. Nahlásil jsem to na nadřízené velitelství, prokurátorovi. Prokurátor rozhodl, abychom ho oficiálně předali zpět Němcům. Zavolal jsem na pasovku ve Folmavě, řekl jsem, že tam máme toho a toho, že se šel podívat na požár a jak prokurátor rozhodl, na vše musely být papíry. Požádal jsem hraničního zmocněnce, aby mi domluvil kontakt s Němci – on s nimi mohl mluvit, já ne. Navíc tam byli Rusáci, kteří se podivovali, že jsme v gazíku přivezli dědka s fajfkou a předali ho Němcům. Považovali to za něco nemožného. Naštěstí hraniční zmocněnec byl natolik kovaný, že je odkázal do patřičných mezí. Tím to utichlo, Němce jsme předali a případ skončil.“

Na pohraničníky byl stále vyvíjen tlak, aby pečlivě střežili hranice a nenechali nikoho přejít. V případě, že uprchlík prošel a nebyl zadržen, hrozil veliteli roty trest až tři roky vězení za nedostatečnou ochranu hranic. Častěji než zadržení skutečného uprchlíka však řešili falešné signály ze signální stěny, když se do drátů třeba chytila divoká zvěř.

Služba na hranicích

Služba na hranicích zahrnovala rovněž údržbu ženijně technického zabezpečení (drátěné zátarasy, kontrolní orná pásma, signální stěny apod.) nebo například kontrolu hraničních značek. Při jedné kontrole hraničních symbolů zažil pamětník zajímavou příhodu:

„Jednou jsem šel s jedním vojákem, sami jsme na demarkaci na kontrolu hraničních znaků chodit nesměli. Vykonávali jsme kontrolu hraničních znaků po státní hranici v úseku pohraniční roty Maxov. Tam byla samota, které se říkalo U Singra, stojí dodnes. Jeden Němec tam měl nejen zemědělství, ale i občerstvovací stánek pro případné návštěvníky nebo pro ty, kdo mu přijeli pomoct s prací. Když jsme tam v parném červencovém dni přišli, seděli tam dva příslušníci Grenzpolizei a popíjeli pivko. Nám se samozřejmě lepil jazyk na patro, byli jsme schvácení, nicméně jsme jim to přáli. Jeden z příslušníků nás oslovil a zeptal se, jestli si taky nedáme pivo. Já jsem mu německy odpověděl, že je mi líto, máme to zakázané a musíme pokračovat ve výkonu služby. Oni se tomu zasmáli a my jsme šli dál. Naštěstí mne napadlo napsat do záznamu, že jsme na státní hranici narazili na dva německé příslušníky, kteří nás zvali na pivo, ale že jsme to odmítli. Tím to pro mne bylo vyřízené. Jenže potom mne pracovníci kontrarozvědky vyslýchali a musel jsem o události sepsat extra záznam. V podstatě o nic nešlo, byl to humorný příběh. Ten voják to zřejmě donesl, nevím, dál jsem po tom nepátral. Ale je to jeden ze zážitků, který dokazuje, že jsme si nemohli dovolit nejen překročit státní hranici, ale vůbec navazovat kontakty. To, že jsem jim odpověděl německy, bylo podezřelé.” Druhý voják totiž německy nerozuměl.

Mezi další povinnosti funkcionáře Pohraniční stráže patřila kontrola podřízených, dohled na výkon hlídek. Při této kontrole však dle předpisů musel důstojníka doprovázet voják, který se pochopitelně všemožně snažil varovat kamarády, že se blíží kontrola ‒ byl při cestě hlučný, jindy hlídku varoval dozorčí roty radiovým spojením. Pamětník vzpomíná, že když se chtěl skutečně přesvědčit, jak vojáci slouží, šel na neoficiální kontrolu bez doprovodu. Jednou se mu to však vymstilo a utržil pěknou bouli. Zatímco skryt v lesíku čekal na hlídku, vyděsil jej zezadu srnec. Dalibor se lekl, vyskočil a praštil se o větev.

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy a normalizace

Zlom v životě pamětníka znamenal rok 1968 a příjezd vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. „1968 byl rušný rok. Když přijela sovětská vojska na pomezí hraničního pásma mezi Mlýneček a Filipovu Horu, vyjel jsem tam upozornit velitele sovětské roty, protože jsem jakž takž zvládal i ruský jazyk. Vysvětlil jsem mu, že je tam cedule ,Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení‘, a zeptal se, jestli mají bumážku. On řekl, že ne. Já jsem odpověděl: ,Je mi líto, za tento prostor odpovídáme my jako pohraničníci. Tady se nic neděje, tady je všechno v pořádku. Můžete se vrátit zpátky do vnitrozemí.‘ A oni potom odjeli.”

Stejně jako další obyvatelé ČSSR byl pamětník invazí vojsk Varšavské smlouvy rozčarován a zdrcen. Kvůli jedné své ironické poznámce se dokonce dostal do střetu s politrukem: „Po vstupu vojsk jsem dostal za vyučenou, když jsem řekl, že už můžeme přejmenovat Československou socialistickou republiku na Československou sovětskou socialistickou republiku.“ Zklamalo jej, že odpor většiny obyvatel republiky k okupantům trval jen krátkou chvíli. Pak se život vrátil do svých kolejí, začala normalizace a prověrky: „Když přijeli, u brány brigády stály dva tanky, které jsme si půjčili u armády na obranu kasáren. Když přijeli Sověti na jednání, lidé v oknech prskali, plivali. Ale když se to zlegalizovalo, tak obrátili o 180 stupňů a vstupovali do SČSP [Svaz československo-sovětského přátelství – pozn. aut.]. Já se jim nedivím, věděli, že kdyby otevřeně vystoupili proti, byli by zlikvidováni. Proces normalizace srazil český národ na kolena.“

Kvůli svým kritickým postojům byl Dalibor Plšek při prověrkách nakonec vyloučen z KSČ. První prověrkou na brigádě prošel bez problémů. V květnu 1969 po něm ale politruci žádali, aby dělal předsedu prověrkové komise na pohraničních rotách. To odmítl, protože se mu příčilo prověřovat a vyhazovat kamarády, kolegy. O dva dny později byl při novém pohovoru vyloučen ze strany.

Vyloučení mělo okamžité následky: Dalibor Plšek byl odvolán od pohraniční roty Maxov, převelen do Folmavy a poté k brigádě do Domažlic. Zde byl oficiálně zařazen jako důstojník operačního oddělení, ale ve skutečnosti pracoval jako proviantní důstojník.

Jako nestraník byl v říjnu 1973 z Pohraniční stráže propuštěn, do zálohy odešel v hodnosti kapitána. Poté pracoval jako řidič v n. p. Zelenina Plzeň a od roku 1980 jako bezpečnostní a požární referent v Okresním ústavu národního zdraví v Domažlicích. Přitom se aktivně zapojil do činnosti Svazarmu, kde školil brance. Znovu měl dostatek času i na své koníčky ‒ myslivost a letecké modelářství.

Za dobrou práci v nemocnici byl k 50. narozeninám odměněn zájezdem do Sovětského svazu. Listopad 1989 tedy strávil v Rusku a o událostech v Praze získával jen sporadické informace.

Ochrana hranic po roce 1989

V roce 1990 dostal nabídku návratu k Pohraniční stráži. Přijal ji. Byl povýšen do hodnosti majora a poté podplukovníka. Pohraniční stráž se transformovala do Útvaru ochrany hranic a došlo k velké reorganizaci. Dalibor Plšek pracoval na velitelství v Domažlicích ve funkci zástupce pro sociální a personální záležitosti. Současně jako tiskový mluvčí zajišťoval komunikaci s médii.

Systém ostrahy hranic se s demontáží železné opony drasticky změnil. „Snažili jsme se, aby ochrana hranic byla nějakým způsobem zachována i v době, kdy střežení v klasické podobě neexistovalo. Dráty se zrušily, signální stěny a signální zabezpečovací prostředky, jako byly světlice a různá zařízení, už neexistovaly. Navíc vojáci základní služby skončili dvouletou službu, začala služba jednoletá. Víceméně byli vojáci základní služby využíváni k posílení útvarů bezpečnostních sborů. Pomáhali v hlídkové činnosti pod vedením místních policistů. Vojenská technika se převážela na místa soustředění a likvidovala se.“

Využívaly se vrtulníky ministerstva vnitra ke kontrolním letům, z helikoptéry bylo možno snáze odhalit např. stezky pašeráků lidí. Po pádu železné opony se totiž projevoval obrovský tlak ilegálních migrantů a běženců na státní hranici. Československo se stalo důležitou tranzitní zemí pro ilegální migranty, kteří se snažili dostat na Západ. Jezdily jich celé autobusy. Tyto osoby byly zadržovány. „Němci nám nadávali, když se zrušila Pohraniční stráž. Říkali: ,Proč to rušíte? Vy jste to tam hlídali a my měli klid. Byli jsme na rádiu a poslouchali. Když jsme zaslechli, že máte někde akci, tak jsme se tam jeli podívat. A tím to skončilo.‘“ Spolupráce s německou stranou představovala další významnou změnu v ochraně hranic. Při jednáních s německými kolegy Dalibor Plšek znovu využil svoji znalost němčiny.

Po zrušení Pohraniční stráže přešel pamětník v roce 1992 k cizinecké policii, kde pracoval jako řadový policista. V roce 2000 odešel do důchodu. Jeho velkým koníčkem je myslivost, působí jako předseda Mysliveckého sdružení Kozinův Újezd.