Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Plzák (* 1952)

• narozen 9. května 1952 v Plzni

• v 50. letech přišli prarodiče o statek

• 1967 – 1971 střední vojenská škola v Nitře

• vzpomínky na srpen 1968

• 1971 – 1976 vysoká škola vojenská v Brně

• 1975 se oženil, má dvě dcery

• vzpomínky na rok 1989 v armádě

• vzpomínky na rozdělení republiky v roce 1993

• 2007 šel do výsluhy

• 2024 žil v Příbrami

Rudolf Plzák se narodil 9. května 1952 v Plzni jako mladší ze dvou bratrů, dětství prožil na malém hospodářství v Koterově, kde s nimi bydlela i babička. Měli kozu, prase, slepice, ale chovali především husy kvůli peří a králíky, belgické obry, na kožešinu. Rudolf s bratrem vodili husy k řece na koupele a pro králíky ráno před školou chystali trávu. Když pomáhali i při stahování králíků a přípravě na prodej, dostávali jako odměnu kůži, kterou mohli sami prodat. „Dostal jsem za ní třeba tři koruny, a to byla tehdy spousta peněz! S babičkou jsme taky chodili na bylinky, které jsme pak sušili a prodávali, a i to bylo malé přilepšení k platu rodičů.“

Jako malý obdivoval zakázaný skaut, ale povinně chodil do pionýra. Navštěvoval sokol, kde cvičil, hrál ping pong, ale také chodil do lampionového průvodu nebo držet čestnou stráž k pomníku padlých hrdinů. Jako dobrovolný hasič absolvoval o prázdninách takzvané žňové hlídky, kdy chlapci hlídali pole podél železničních tratí, kde mohly jiskry z parních lokomotiv snadno zapálit zralé obilí.

Kulacká minulost prarodičů ovlivnila i vnoučata

Školu navštěvoval do 5. třídy v Koterově, na vyšší stupeň přešel do Plzně na Slovany. V 50. letech sebrali komunisté prarodičům hospodářství a ani maminka už nesměla jít na studia. Absolvovala rodinnou školu, ale celý život pracovala jako frézařka v plzeňské Škodovce. Ani starší bratr Pavel se na střední školu nedostal. Vyučil se vodoinstalatérem a maturitu mohl složit až v 80. letech.

On měl štěstí. Když byl v posledním ročníku základní školy, přišla za otcem paní učitelka s tím, že se na Slovensku nově otevírají vojenské průmyslovky a že tam by mohl mít šanci se dostat. A protože ho odmala zajímala auta a motory, přihlásil se tam a k překvapení všech ho vzali. A tak v září 1967 nastoupil do Nitry na Střední vojenskou automobilovou průmyslovku. „Maminka ráda nebyla, přece jen to bylo na druhém konci republiky. Ale v patnácti mě posadila na vlak a jel jsem,“ vzpomíná Rudolf Plzák. Škola ho nadchla a započítala se mu i jako dva roky povinné vojenské služby.

Když do republiky vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy, byl právě doma na prázdninách. „Byli v každém lese, dělali nepořádek, nic příjemného. V Plzni byli Rusové, na Slovensku Maďaři. Navíc nikdo netušil, co bude. Jestli zruší nebo nezruší armádu a jestli nám tím pádem nezavřou školu. Nakonec jsem do druhého ročníku nastoupil až 1. října,“ vzpomíná pamětník.

Bratr měl v říjnu 1968 končit dvouletou vojenskou službu na letišti v Líních, ale kvůli nastalé situaci museli všichni zůstat v kasárnách až do konce roku 1968.

Kariéra ve znamení odstrašování imperialistů

Jako jednoho z mála ho po maturitě vybrali ke studiu na vysoké škole vojenské v Brně, kde promoval jako strojní inženýr tanko-automobilové dopravy. K prvnímu bojovému útvaru nastoupil v roce 1975 do Plzně, postupně sloužil v Boru u Tachova, Sušici, Příbrami nebo Praze. V polovině 70. let se oženil a s manželkou vychoval dvě dcery.

Do revoluce se s rodinou šestkrát stěhovali, a i když byly vojenské objekty pro rodiny s dětmi zařízené například školkou nebo bazénem, stejně to bylo obtížné. Většina péče o domácnost ležela na manželce a prarodičích, protože on trávil polovinu roku na cvičeních, při kterých jezdil odstrašovat imperialisty. Jeho žena pocházela z Losiné nedaleko od Koterova, kde v dubnu 1945 nad vsí Němci sestřelili amerického hloubkaře, černocha. Do konce války ho rodina ukrývala na půdě. V květnu 1945 si pak udělali Američané na jejich zahradě polní kuchyni.

Během kariéry se začal více věnovat logistice a v polovině 80. let se rozhodl k postgraduálnímu studiu právě tohoto odvětví, které později pomáhal zavádět do armády na generálním štábu v Praze. To obnášelo mimo jiné i nutnost vstoupit do komunistické strany. „Rád jsem za to nebyl, ale když jsem se chtěl věnovat výzkumu a vývoji, nic jiného mi nezbývalo. Nemělo to pro mě žádnou další výhodu,“ vypráví Rudolf Plzák a popisuje příhodu, kterak bylo potřeba poslat nemocnou dceru na ozdravný pobyt k moři. „Tenkrát neexistovalo, aby mě nebo mojí ženu někdo pustil do Jugoslávie, ke Středozemnímu moři. Tak nakonec jsme to museli vyřešit tak, že tam dcera jela s naší maminkou, s babičkou, to jí tam pustili. Ale jenom jednu dceru, tu druhou už tam nepustili a ještě my s manželkou – no, bylo to neskutečně trapné, opravdu hrozné - jsme museli přinést, já osobně od dvou lidí z práce, že nemám tendenci opustit Československou republiku za svojí dcerou do Jugoslávie.“

Spolu s republikou se dělila i armáda a zdroje

Sametová revoluce přinesla veliké změny do celé společnosti a stejně na tom byla i armáda. V listopadu 1989 bydleli Plzákovi v Příbrami, a když začaly o událostech chodit první zprávy, moc nevěděli, co si o nich myslet a zda věřit tomu, že se situace v Československu opravdu změní. Hned v prosinci se armáda depolitizovala, kdo chtěl zůstat, musel odevzdat rudou knížku a zříci se podnikání. Spousta lidí tehdy z armády odešla. Rudolf Plzák zůstal a začal připravovat logistické oddělení na zamýšlenou profesionalizaci armády. Když se v lednu 1993 rozdělilo Československo, rozdělila se i armáda. Třetina zdrojů připadla Slovensku a dvě třetiny Česku. Bojové útvary byly povětšinou v Čechách, výroba zbraní, oděvů, sklady a výzkumné ústavy naopak na Slovensku. Po rozdělení všechno zůstalo tam, kde to bylo, a vedlo to v mnoha případech k tomu, že se zbrojní podniky zavřely.

V armádě sloužil až do pětapadesáti let, poslední roky ve vojenské nemocnici. Měl na starost především polní nemocnice, se kterými jezdili lékaři na mise do zahraničí, a výrobu podvozků, na kterých se vybavení převáželo.

Dnes žije v Příbrami a užívá si důchodu a vnoučat. Také se spolu s manželkou stále častěji vrací na rodné Plzeňsko.