Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpánka Počepická (* 1944)

• narozena 5. října 1944 v Magdeburku v Německu

• matka Ismini Cipuris měla řecký původ, otec Antonín Pospíšil pocházel ze Zlína

• rodiče se seznámili během otcova nuceného pracovního nasazení

• roku 1946 se rodiče usadili v Hranicích na Chebsku

• pamětnice se stala svědkyní života ve vysídleném a znovu osidlovaném pohraničí

• vzpomíná na život v sousedství hranice s Německem a na vojenskou posádku v Trojmezí

• po jedenáctiletce nastoupila do zaměstnání a pracovala jako účetní nebo prodavačka

• v Praze cvičila na několika spartakiádách

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Hranicích

• vdala se za Jana Počepického a společně vychovali syna Petra

• v roce 2024, v době natáčení, žila v Hranicích

Jen co Štěpánka Počepická spatřila světlo světa, už s ní maminka Ismini chvátala do krytu. Začínal nálet a porodní bába v panice utekla. Druhý den zapřísahala maminku, aby to na ni nikomu neřekla, že by ji potrestali. Psal se rok 1944 a rodiče pamětnice tehdy oba žili a pracovali v nacistickém Německu, které prohrávalo válku. V zemi, která se stala pro matku s řeckými kořeny od roku 1941 útočištěm a pro otce, coby občana Protektorátu Čechy a Morava místem vynuceného pracovního nasazení. 

Rodiče se poznali na práci v Německu

Štěpánka Počepická, za svobodna Pospíšilová, se narodila za dramatických okolností 5. října 1944 v Magdeburku. Její matka Ismini Cipuris tam přišla roku 1941 společně s bratrem z Řecka v době jeho okupace Bulharskem a státy Osy. Měla ještě sestry, které ale zůstaly. Tuto část rodiny pamětnice nikdy nepoznala. Otec Antonín, coby ročník 1921, strávil vynucenou prací pro nacistické Německo velkou část války – pravděpodobně odjel už v roce 1942. Podrobnosti k jeho pracovnímu nasazení pamětnice nezná, ale byl vyučený strojař. Z vyprávění si pamatuje, že maminka nosila otci k plotu tábora, kde byli dělníci ubytovaní, přilepšení v podobě jídla. A také vypráví příhodu, jak rodiče překonali – pravděpodobně ještě za války – hranici do protektorátu a odešli do Vejprt. „Tenkrát byly velké kočárky a maminka tam [do kočárku] tatínka schovala – na něm jsem ležela já – a převezla ho do Čech,“ vypráví. Ve Vejprtech se na podzim 1945 narodila mladší sestra pamětnice Eliška a roku 1946 se rodiče rozhodli najít si nový domov nedaleko Chebu. Do Hranic přišli podle Štěpánky Počepické 19. března, na svátek Josefa.

Jako děti prolézali prázdné domy

Obec Hranice (německy Rossbach, podle pojmenování tamějšího potoka, který sloužil k napájení koní) a sousední Trojmezí, jako nejzápadnější cíp Československa, v té době opouštěli původní němečtí obyvatelé, které nahrazovali noví osídlenci z celé republiky, mnohde i repatrianti například z Rumunska nebo z Volyně. V případě Hranic to byli i Slováci a shodou okolností zde žila i jedna smíšená řecko-německá rodina, ale nakonec byli odsunuti. Štěpánka vyrůstala v prostředí, které popisuje jako národnostně snášenlivé. Nevybavuje si žádné konflikty nebo neshody. Obývali dům po původní německé rodině v sousedství barvírny vlny. Silný dojem v ní zanechaly prázdné domy, které přes všechnu snahu zůstaly neobydlené i dlouhé roky po válce a řada jich nakonec vzala za své a musely se nakonec zbourat. Jako děti je využívali ke svým hrám a staly se jejich malým Eldorádem.

Původně samostatná obec Trojmezí (skutečné trojmezí historických zemí – Čech, Bavorska a Saska) v těsném sousedství hranice s Německem se stala se vznikem železné opony zapovězeným územím. V roce 1951 došlo ke stržení domů a později se zde vystavěla budova Pohraniční stráže. „Bylo tady několik vojenských útvarů. Než postavili Trojmezí, byli vojáci ubytovaní v lese. Tam se tenkrát nesmělo – bylo tam pásmo. Měli jsme známého, s ním jsme tam šli, třeba pro stromek na Vánoce,“ vzpomíná pamětnice.

Nelekni se, před poštou jsou tanky

Rodiče našli po válce uplatnění každý ve své profesi. Otec pracoval ve sklárně, matka se živila jako švadlena. Základní školu pamětnice absolvovala v Hranicích a na střední, později přejmenovanou na jedenáctiletku, dojížděla do Aše. Jelikož ji ale neukončila maturitou, nemohla a ani nechtěla pokračovat dál a nastoupila do zaměstnání. Pracovala jako účetní ve sklárně a pak řadu let jako prodavačka v ovoci-zelenině. Práce ji bavila, i když byla mnohdy fyzicky náročná a také často nevděčná, když museli kupujícím omezovat množství – většinou nedostatkového exotického ovoce – tak, aby se dostalo na více lidí. Fronty a debaty čekajících krátících si čas před obchodem byly běžným koloritem tehdejšího života. 

V roce 1968 už žila jako vdaná paní a s manželem Janem Počepickým čekali syna Petra. „Manžel přišel z práce a říkal: ‚Nediv se, tanky stojí před poštou,‘“ vzpomíná na ráno 21. srpna 1968, kdy se v Hranicích objevili vojáci. V 30 kilometrů vzdáleném Chebu se jim postavili příslušníci průzkumného praporu, který sídlil v kasárnách Julia Fučíka na Zlatém vrchu. Velitelé jednotky odmítali jakýmkoli způsobem s okupačními vojsky komunikovat a jejich radiovozy pomáhaly šířit vysílání plzeňského rozhlasu. 

Když se pak 21. srpna 1968 vydala pamětnice do práce, vzpomíná na zaměstnance skláren, kde dělala účetní. „Starší chlapi, co zažili válku, skoro brečeli. Byli nešťastní, že se to stalo. Ale pak vojáci odcestovali,“ říká. Vybavuje si také, že ve dnech po invazi se u nich v hranickém kině promítaly dokumentární záběry z Prahy a z jiných míst. „Chodili jsme tam dopoledne, aby lidé viděli, co a jak,“ vzpomíná. „Nezažila jsem válku, proto to bylo takové divné, odstrašující, ale ti starší, co válku zažili, to prožívali a byli nešťastní.“

Pamětnice prožila celý život jako nestranice, přesto se nedá říct, že by se pro ni sametová revoluce stala zásadním zlomem. Ke třem dekádám polistopadového vývoje je skeptická. „Ti, co byli ve straně, v politice mnohdy zůstali,“ říká. V době natáčení, v roce 2024, žila stále v Hranicích, na samém západě České republiky, v sousedství znovu svobodně prostupné hranice s Německem.