Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krista Podaná (* 1940)

• narodila se 25. dubna 1940 v Hati na Hlučínsku

• její otec František Dudek padl roku 1941 jako německý voják na východní frontě

• zažila boje Ostravské operace

• na jaře 1945 si vážně poranila ruku

• v roce 1955 začala pracovat jako zednická přidavačka na stavbě ostravských dolů

• v roce 1959 se provdala a narodilo se jí první dítě

• ke konci 80. let se přestěhovala se do Čachrova

Velká část života Kristy Podané se odehrála na Hlučínsku nedaleko Ostravy. Na území, které jen ve 20. století změnilo třikrát státní příslušnost a které během druhé světové války patřilo k nejdůležitějším průmyslovým oblastem hitlerovského Německa. Tyto skutečnosti do jejího života významně zasáhly. Její otec František Dudek kvůli nucené změně národnosti musel narukovat do německé armády a záhy ve válce zemřel. Navíc v blízkosti Kristina domova probíhala jedna ze závěrečných fází druhé světové války, tzv. Ostravská operace. Ofenzíva Rudé armády, jež musela prorazit silné německé opevnění, tlačila frontu směrem do vnitrozemí. A Krista Podaná se kvůli svému zranění ocitla přímo ve vojenském lazaretu. Tyto události se jí vryly hluboko do paměti.

Otec musel bojovat ve wehrmachtu

Krista Podaná se narodila 25. dubna 1940 v Hati na Hlučínsku a prožila tu celé dětství. Zatímco před rokem 1920 patřilo území Hlučínska Německu, po založení Československa připadlo tomuto novému státnímu útvaru. Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 ale obyvatelé Hlučínska ztratili automaticky československou státní příslušnost a získali zpět německou. S tímto aktem byla spojena i povinná služba mužů ve wehrmachtu, německé armádě, v průběhu druhé světové války. Do německých vojenských jednotek muselo narukovat tisíce hlučínských mužů včetně otce pamětnice.

Ke změnám státní příslušnosti říká Krista Podaná: „ No a když přišel Masaryk, tak řekl Hať, že bude Morava, ale vesnice byla pořád stejná. A pak přišel Hitler a zabral si to, že se to jemu hodí. Někteří kluci utekli přes Polsko do jiné legie, ale koho chytli, toho okamžitě zastřelili.“ A vysvětluje dál, že po záboru Hlučínska Hitlerem bylo pro místní obyvatele těžké svoje domovy opustit, měli tam své domy, rodiny a kořeny: „Já mám křestní list německý, ale pořád jsem tady doma.“ Naznačuje také, že život na Hlučínsku nebyl v tomto směru během války jednoduchý. Doma německy nemluvili a matka Anna Dudková jí vždy nabádala, aby raději před lidmi česky (nářečím) nemluvila a byla potichu.

O smrti otce se rodina dozvěděla zprostředkovaně od muže z nedalekých Petřkovic, který se vrátil v roce 1942 z východní fronty. Popsal jim, jak náročné období zažili v zákopech, když válka nepostupovala ani jedním směrem. Nicméně ještě několik let po válce se rodina dozvídala, že se vrátili živí vojáci, kteří zůstali zavření v sovětských gulazích. Proto se matka ani dcera nevzdávaly naděje. Otec se ale nevrátil. „Koukám na to i v televizi (na dobové záběry z fronty – pozn. aut.), jestli toho taťku někde neuvidím, protože já ho opravdu neznám. Těšila jsem na něj,“ dodává Krista Podaná.

Ještě dlouho se mi o tom zdálo

Ke konci války, když postupovala fronta směrem do vnitrozemí, si pětiletá Krista chodívala hrát s ostatními dětmi do opuštěné stodoly za vesnicí. Němečtí vojáci tu ukryli tank. Kromě toho zde po bývalých majitelích zůstala mlátička na obilí. Jednoho dne, když si tu děti zase hrály, Němci chytili poblíž sovětského zvěda a bili ho. V tom okamžiku se malá Krista otočila a omylem strčila ruku do mlátičky, která jí téměř utrhla článek prstu. Zůstal viset jen na kůži. „Když to mamka zjistila, udělala kravál. Ale vojáci, když to viděli, jak se mi prst houpe jenom na kůži, řekli mamce, že jestli to nebudu mít ošetřeno do 24 hodin, že dostanu otravu krve a že už mě nezachrání.“ Matka tedy naložila dceru na kolo a chtěla jí odvést do Hlučína do nemocnice. Zastavila je ale sousedka a poslala je do bližšího zámku v Šilhéřovicích, kde se nacházel polní lazaret.

Na pobyt v lazaretu vzpomíná Krista Podaná s hrůzou: „My jsme seděly v dlouhé široké chodbě a oni je přivezli na náklaďáku, jak pytle s bramborama tam leželi ranění vojáci, a odváželi je na ten operační sál. A já jsem s mamkou musela čekat, až na mě přijde řada, protože moje zranění nebylo nic proti tomu, jak byli zranění ti vojáci. Strašně dlouho jsem měla v noci o tom sny, protože jsem to pořád viděla.“ Nakonec malou Kristu ošetřil „krankenfotr“ (saniťák), protože lékaři se museli věnovat těžším případům. I zpáteční cesta z lazaretu domů byla dramatická, neboť nad okolními vesnicemi létali odstřelovači. A když se blížilo letadlo, dostaly matka s dcerou instrukci rychle vystoupit ze sanitky a ukrýt se. Musely nechat otevřené dveře, aby auto vypadalo jako opuštěné.

Fronta postupovala dál. A zatímco původní zranění ošetřili Kristě ještě Němci, na převazu už byla u „Rusáků“, jak říká. Tehdy byla s matkou na pokoji, kde se stále střídali vojáci. Neměli kde jinde přespat. I čtyři prý spali na jednom otomanu, protože byli velmi pohublí. Zažily tu i potyčky mezi vojáky, které vyvrcholily střelou na pokoji. Když se o tom dozvěděl jejich důstojník, křičel prý, že Beneš, tehdy ještě exilový prezident, dal rozkaz, že se ženám nesmí nic stát. Voják, který střílel, byl potrestán. Matka Kristy Podané Anna Dudková se k této příhodě často ve vzpomínkách vracela a říkávala: „Bylo mi ho i líto, vždyť šel z boje, ale měla jsem strach, že by nás postřílel.“

Když se po válce zmiňovaný důstojník vracel z Berlína do Sovětského svazu, zajel prý do Hatě a ptal se tu místních na obě ženy. Zajímal se, jestli konec války ve zdraví přežily. „Na Rusáky tady všichni nadávali (po roce 1948 - pozn. aut.), jasně, také jsem nebyla spokojená… Ale ten úhel pohledu, že celou frontu prošli až do Berlína a vraceli se zpátky jen podívat se, jestli tam jedna ženská s mrňavým děckem zůstala na živu, to bylo krásné,“ dodává pamětnice. 

Ani život po válce nebyl jednoduchý

S maminkou se krátce po válce malá Krista přestěhovala. Žily v jednopokojovém bytě, který patřil ke školce. Matka zde vařila a uklízela. Po škole se Krista krátce učila u švadleny v Šilheřovicích, ale pak, jak říká, šla raději pracovat k zedníkům. To jí bylo pouhých 15 let. Pracovala v Heřmanicích u Ostravy na stavbě dolů Stalin I a Stalin II, které byly v 60. letech spojeny a vlivem destalinizace (kritika kultu osobnosti) přejmenovány na Rudý říjen. Důl fungoval do roku 1969, pak zde byla zřízena věznice.

Tady také poznala v roce 1957 svého manžela Ladislava Podaného, který pracoval jako horník. V roce 1959 se vzali. Už v tomto roce musel její muž odjet do lázní, protože od kopání na šachtě ve shrbené pozici měl brzy žaludeční vředy.

I práce na stavbě dolů byla velice těžká a nedělila se na mužskou a ženskou. Krista Podaná jezdila například s tzv. japonkou, vozítkem na beton, které musela vyvážet po šikmé ploše k místu stavby. Jak říká: „Byla to fuška jako hrom, ale jiná práce nebyla, muselo se to udělat. Každá cihla se musela chopit do ruky, vyskládat z náklaďáku do kolečka, dovést je zedníkovi. Když už jsem byla těhotná, přeřadil mě mistr do skladu, ale i tady člověk musel makat. Ale člověk byl mladej, tak to šlo.“

S manželem a třemi dětmi zůstala až do konce 80. let na Ostravsku. Nijak se politicky neangažovala. Žila tu obyčejný, ne vždy jednoduchý život, na který si ale nikdy nestěžovala. Když v 80. letech ovdověla, odstěhovala se za dospělými dětmi na šumavský Čachrov.