Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Podobský (* 1966)

• narozen 31. prosince 1966 v Praze-Bubenči

• absolvoval základní školu na Marjánce v Břevnově a gymnázium Arabská

• v letech 1985–1986 pracoval jako elév v novinách Večerní Praha

• poté psal pro časopis Kovák – podnikový tisk ČKD

• v roce 1987 složil přijímací zkoušky na žurnalistiku

• podílel se na vydávání studentského časopisu Bobkové listy

• 17. listopadu 1989 se účastnil studentského pochodu z Albertova na Národní třídu, kde utrpěl vážné zranění oka

• podílel se na studentské stávce na fakultě žurnalistiky

• během sametové revoluce vydával s kolegy studenty legendární časopis Fámyzdat

• v roce 1991 odešel před koncem studia z fakulty žurnalistiky

• v první polovině 90. let pracoval jako novinář ve Studentských listech, patřil mezi zakladatele humoristického časopisu kreslených vtipů Sorry

• po roce 2000 se věnoval historii pražských čtvrtí Bubeneč a Dejvice

• v roce 2018 žil v Praze

Na první pohled člověk nekonvenční, potvrdil tento můj dojem sdělením, že přišel na svět přesně na Silvestra. Začátek slavného Pražského jara předběhl o více než rok – narodil se v roce 1966. S místem svého dětství, pražskými Dejvicemi, se cítí srostlý a podle vlastního vyjádření je opouští jen zřídka.

„Mít oba rodiče učitele, na to by se měl brát invalidní důchod,“ povzdechl si žertem. Ten mu však přisouzen nebyl, přestože tento předpoklad splňuje měrou vrchovatou: matka byla dokonce ředitelkou základní školy a otec, vzděláním defektolog, ředitelem zvláštní školy na Břevnově.

Léta školácká a studentská

Základní školu navštěvoval na Břevnově a šestý pražský obvod mu poskytl i středoškolské vzdělání – absolvoval Gymnázium Arabská.

„Tam už to nebylo tak zdárné studium. Na gymnáziu se začalo poměrně jasně rýsovat moje zaměření, ale nevěděl jsem přesně, jestli se budu dál chtít věnovat novinařině, nebo filmařině. Tak jsem se hlásil na FAMU i žurnalistiku, nakonec jsem šel na zkoušky na žurnalistiku, protože se na FAMU tenkrát muselo maturovat z matematiky. To pro mne bylo neprůchodné, takže jsem šel na žurnalistiku, nicméně mne nevzali. Tak jsem šel do redakce Večerní Prahy. Ani druhý pokus na žurnalistice nevyšel. Neměl jsem dobrou ruštinu. Šel jsem si tedy vylepšit kádrový profil do ČKD do podnikového tisku a pak už mne nakonec na žurnalistiku přijali. Myslím, že toho trpce litovali po celou dobu mého studia. Ani jsem to nedokončil, v roce 1991 jsem zažádal o ukončení studia a tehdy jsem dělal ve Studentských listech. V roce devadesát dva jsme založili Sorry a zároveň jsem šel na civilní službu do fakultní nemocnice na Karlově náměstí.“

Sedmnáctý listopad 1989

O tom, jak ho prožíval, napsal ve svém vyprávění Revoluce a jiná nedorozumění. Jak název napovídá, jedná se o pohled ne zcela tradiční. A opravdu, vyprávění postrádá vznešený patos, čtenář se musí zpočátku prokousat naturalisticko-humorným líčením bouřlivých příhod studentského života, až se dostane do samého centra událostí 17. listopadu.

„Ve tři hodiny odpoledne jsme si s Pažoutem nasadili pořadatelskou trikoloru a vydali se na Albertov. Vzhledem k nevlídnému počasí jsme nejprve zaskočili do hospůdky Na Slupi. Jestlipak vůbec někdo na ten náš svazáckej pochod přijde?!

Když jsme vylezli po hodince ven, nevěřili jsme vlastním očím. Albertov byl přeplněn lidmi! Všude transparenty s hesly, o kterých se mi ani nesnilo, a když snilo, tak jsem se odkopal. Moje první protirežimní demonstrace! Vytahuju foťák a zase ho dávám zpět – tohle buď profotografuju, nebo prožiju! Tribunu s kamarády nenacházím, probíhají projevy: Katětov, Šárka, Klíma a Jaskmanický (projev Mejstříka, který jsme den předtím s Monikou Pajerovou pilovali v Repráči). Nakonec zamečel Mejstřík Gaudeamus igitur. (...)

První střet ve Vyšehradské ulici. Poslušně se dáváme k nábřeží a kráčíme k Národnímu divadlu. Boris Rösner mává průvodu okýnkem. Na Václavák! huláká vpředu Růžička a ohýbáme se poslušně vpravo. Pan vrchní ve Slavii zamyká podnik, Bartuška, jsa zkušeným demonstrantem, nám rozdává koruny na telefon pro všechny případy. Jdem kolem klubu spisovatelů, svědomí národa vykukuje ven. – Češi, pojďte s náma! (...)

Zastavujeme a sedáme si na zem a slibujeme fízlům vpředu, že vydržíme do rána. Zmrzlí jak sobolí hovna. Ale nikdo teď nemá odvahu se sebrat a říct před ostatními: Kašlu na to! Jen Pažout odvádí Ditu Fuchsovou na metro a Mejstřík se prodírá do Repráče na schůzku se západními novináři.

Zpíváme, chrastíme klíči, hážeme Miloše do koše. Nenápadně se za námi zavírá past.

Tlak houstne. Ztrácím Bartušku i Kalupa. Docela příjemně se mačkám na jednu slečnu. Poryv davu. Mačkám se na jinou, značně ošklivou. Poryv davu. Mačkám se na chlapa! Lidi u výkladních skříní vzpínají veškerou sílu a brání jejich proražení. Pukne-li sklo, krve se v nás dořeže. Jsem mezi auty, napadá mne vylézt na jedno nebo zalézt pod něj, ale není prostor k takovým věcem. Kdo upadne, bude ušlapán. Najednou to vím, najednou vím, že smrt je absolutně blízko. Zpíváme hymnu, téměř zbaveni dechu, jen ‚Kde domov můj, kde domov můj. Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú.‘ (Když se rozpadala republika, myslel jsem právě na tento okamžik!)

Pak už to slyšíme, ten zvuk, naprosto nenapodobitelný zvuk pendreků, zvučících o lidská těla, pak to slyšíme, rachot transportérů, vnímám záři jejich reflektorů, myslím na to neupadnout, nevěřím, oni to opravdu udělali, oni nás tu pobijí jak v Číně, na náměstí Nebeského klidu, ale není čas na to myslet, stisk povoluje, slastný pocit, lidi se rozprchávají a proti nám mužové v přilbách a baretech a ten zvuk, jak obušky rachotí o hlavy a ruce a nohy a záda lidí, a ty otřesy od pásů obrněného transportéru (podobný ráno stál na dvoře vojenské katedry), a lidi skandují ‚Máme holé ruce!‘ a dávají ruce nahoru, aby bylo vidět, že nelžou, vidím cestu, jak uniknout ze sevření, vedle Kaňkova domu dostávám takovou ránu přes držku, že ani nezastavuji sbírat brýle, aha, tak oni si lidi dávali ruce nad hlavu, aby je nepraštili přímo, jdu a nevím kam, tuhle ulici znám, tady je menza Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa českého... zastavuje mě člověk, zda nepotřebuji pomoct, jmenuje se Tomáš a je medikem, říká, že mě odvede na ošetření, nechávám se vést, míjíme televizní štáb, ptá se mě, zda jim chci něco říct. Proč? Vrtím hlavou, ale vlasy mi nevlají, uvědomuji si teprve, že jsou plné krve, ale vidím, vládnu zrakem a to je dobré. (...)

Dovádějí mě k doktorovi, který se jmenuje Štěpán!!! Vůbec necítím bolest a kupodivu jen málo strachu. Když říká, že ránu zašije, odmítám spíše principielně – ať mám tu jizvu celej život! Dává mi alespoň tetanovku, kdyby byl pendrek infikován. Když se loučím, říká mi spiklenecky: ‚Prej vás tam bylo osmdesát tisíc!‘

To hřeje! (...)

Tak započala naše práce v revoluci.

Ve čtyři hodiny jsme se sešli pod vocasem. Kolem koně byla už skupinka lidiček. Mejstřík četl prohlášení, že studenti Akademie múzických umění vstupují do stávky!

Všichni nadšeně aplaudovali.

Nastala pauza.

A fakulta žurnalistiky vstupuje taky do stávky! zařval do nastalého ticha Pažout.

Bouřlivý potlesk!

Překvapeně se díváme na Pažouta.

Když jsem po půlhodině přišel domů, Svobodná Evropa to už rozhlásila.“

Tolik někdejší literární zpracování vzpomínek. V rozhovoru již pamětník vypráví se značným nadhledem:

„Bouřlivé období roku osmdesát devět jsem prožíval velmi svérázně. Začalo to Národní třídou, kde mi rozbili hlavu. Ten průvod pořádalo SSM a já jsem byl členem. Tak jsem tam musel být. Dostali jsme po čuni, ale já jsem dostal po čuni blbě, takže jsem nebyl úplně v pohodě. Ve stávkovém výboru jsem vydržel asi dvě hodiny, pak jsem řekl, že na to nemám nervy. Chvilku jsem ještě škodil, protože jsem byl s tím ksichtem zmalovaným se ukázat do Večerní Prahy a do Rudýho práva, aby viděli. Zajímavý bylo, že z Večerní Prahy mě nechali vyvést, ale v Rudým právu se na mne páni redaktoři podívali, pokejvali hlavou, ti už asi taky věděli svoje, a pak jsem šel s vybranými jedinci z Haló soboty. To byla příloha docela progresivní na svou dobu, progresivnější než ledacos jinýho. Jistej pan Lipavskej to tam dělal docela dobře.“

A tam dokonce získal angažmá, čehož využil k naplnění svého přání „přesvědčovat nepřesvědčené“.

„Pro Haló sobotu jsem psal nějaké fejetony, veselé  fejetony, pak jsem dělal rozhovor s nově zvoleným předsedou Svazu spisovatelů Michalem Černíkem, protože jsem k tomu člověku cítil nějaké osobní sympatie a líbily se mi jeho básničky, tak jsme spáchali ten rozhovor. A jinak jsem se hodně věnoval překladům z ruštiny, zase téma Stalin a jeho kult, historie...“

Časopisecká tvorba

Po skončení studií a vypořádání se s brannou povinností už Milan Podobský zůstal u zmíněného Sorry.

„K humoristickému tisku jsem inklinoval již na té žurnalistice. To jsem vydával Bobkové listy k velké radosti pedagogů i Státní bezpečnosti. Pěkné to bylo. V květnu projevila StB jakýsi zájem. Sešli jsme se s panem majorem Košařem. Říkal: ‚My vám zařídíme, že budete moci psát do Lidových novin‘, taky mne trochu tlačili do Nezávislého mírového sdružení, o které jsem se tehdy trochu zajímal. Pak tady byla alternativa vydávat pražský časopis pro vysokoškoláky. Nicméně jsem si řekl, že jít do tohoto boje proti nepříteli s nepřítelem je trošku blbý, takže jsme tyto schůzky ukončili. Po třetí schůzce jsme si řekli, že to není dobré. To bylo v květnu osmdesát devět.“

Estébácké návrhy včetně toho ohledně studentského časopisu tedy Milan Podobský nereflektoval. Sám založil studentský časopis ještě na fakultě žurnalistiky. Jmenoval se PROTO a psal ho se svým kolegou Pavlem Žáčkem, řečeným Pažoutem. Protože jejich tvorba neodpovídala představám vedení fakulty, byli oba považováni za černé ovce. Trochu pomohlo, že pracovali pod hlavičkou SSM, ale ani to neuchránilo poslední, šesté číslo od likvidace. Pro pamětníka to bylo určitým zadostiučiněním; nelibost vedení byla pro něj známkou toho, že práce studentských novinářů není jen bezzubým povídáním. Časopis byl zaměřen hlavně na kulturu, ale i tam byly oblasti, kde byla na místě velká obezřetnost.

„Psali jsme o tom, o čem se tou dobou, v osmdesátém osmém a devátém, mezi mladými hodně mluvilo. Trochu jsme poodkrývali některé autory, kteří už pomalu přestávali být zakázaní, nebo jsme měli diskusi o filmu Proč není lehké být mladým – to zas byl problém vojáků v Afghánistánu, to psal Petr Žantovský. Měli jsme také zajímavou reportáž z Ruska, protože už v Lidové demokracii a ve Svobodném slově trošku vystrkovala růžky perestrojka a už se poodhaloval kult Stalina, to jsem se tam snažil trošku nacpat, tak to byl takovej guláš.“

Zajímavé na tom je, že jeho vrstevníci byli zvěstmi o stalinském kultu osobnosti překvapeni. Nezažili plamenný Chruščovův projev ani následnou likvidaci obrovitého Stalinova pomníku na Letné v roce 1962. Ostatně vlny destalinizace se poměrně rychle utišily a o celé té ostudě se příliš nemluvilo. Na druhé straně zběsilý revoluční étos let padesátých pozvolna zašel na úbytě a situace pomalu spěla k určitému uvolnění, které vyvrcholilo roku 1968 Pražským jarem. Po srpnu 1968 opět nebyl pro domácí ani sovětské komunisty důvod rozviřovat již usazenou vrstvu historie, měli úplně jiné starosti.

„My jsme o tom vůbec nevěděli. Nám tyhle věci vlastně nikdo neříkal. O Stalinově kultu se v dobách, kdy jsem byl na škole, vůbec nemluvilo. Pro nás to bylo novum. Když to začalo vyplouvat na povrch ze sovětských novin v rámci perestrojky, tak to pro nás bylo úplně nové. My jsme neměli doma ty knížky z osmašedesátého, aspoň já ne... V době, kdy jsem se začal seznamovat se Stalinovým kultem, začala vyplouvat na povrch Solženicynova tvorba a různé jiné prameny, myslím, že už za komunistů vyšlo Souostroví Gulag [v Sovětském svazu bylo oficiálně vydáno v roce 1989, pozn. KK] v Rusku, jen si nejsem jistý, jestli opravdu v Rusku, možná spíše na Ukrajině. Oni tam měli nějaké literární sešity a tam už vyšel první díl toho Souostroví Gulag snad už v roce osmdesát osm.“

Milan Podobský se v té době orientoval v ruskojazyčných zdrojích, protože pochopil, že díky perestrojkovému tání jsou sovětské noviny a časopisy mnohem otevřenější a odvážnější, než jak si mohli dovolit žurnalisté u nás. A tak musel překonat svoji nechuť k hlavnímu jazyku sovětského impéria a nakonec se stal výkonným překladatelem z ruštiny. Díky tomu mohl zveřejňovat cenné překlady ve zmíněném časopisu PROTO a také poskytoval svodky pro STIS – Studentské tiskové a informační středisko, kde se profiloval například Martin Mejstřík a ostatní redaktoři, mezi něž patřil i sám pamětník.

Orientace na humor

„Když nastal revoluční čas, napadlo kamaráda, že budeme vydávat humoristický deník – vtipy, co jsme nashromáždili na ulici, co nás napadlo. Deník! Vydrželi jsme to celý týden. Jmenovalo se to Fámyzdat a my jsme potom po revoluci tuto značku obnovili, vydávali jsme ho krátce samostatně, pak jsme zjistili, že to bude lepší někam vmezeřit. Tak jsme to vmezeřili do Annonce, potom do Reflexu a mezitím se stala taková věc, že mě šéfredaktor časopisu Škrt Josef Kobra-Kučera požádal, abychom dávali každý měsíc takový výběr z našich věcí, to znamená z minulosti Bobkové listy a takové věci, takže jsme měli ve Škrtu dvoustranu, která se jmenovala Záškrt. Při této příležitosti jsem se seznámil s kreslíři, kteří chodili do redakce Škrtu v Pařížské ulici, s Michalem Hrdým, s Markem Doušou, Petrem Urbanem, a tak nějak začalo vznikat podhoubí Sorry. Po roce devadesát dva jsme oslovili vydavatele Večerní Prahy, doktora Schlée, jestli by nechtěl Fámyzdat jako měsíční přílohu. On řekl po konzultaci s právníky, že ne, ale že by chtěl humoristický časopis, že by ho vydával, platil. Byla taková zajímavost: já jsem řekl, humoristický časopis, to tedy ne, nic takovýho. A když jsem to řekl těm svým přátelům, Doušovi, Urbanovi, Hrdýmu a Vilasovi, tak řekli: ‚Okamžitě mazej zpátky a řekni, že to berem.‘ Tak jsem mazal zpátky, a tak vzniklo Sorry.“

Co člověk potřebuje k psaní humoru? Podle Milana Podobského překvapivou vlastnost: odvahu.

„Už jenom podívat se na věc z trošku jinýho úhlu. To vyžaduje něco, co se dá srovnat s odvahou nebo s určitým posunem v myšlení, to vždycky trochu bolí.“

Mají lidé v dnešní době vůbec zájem o humor? V dobách tuhé cenzury byli vděční za každý náznak vybočení z těsných mezí povoleného, a kdo si dovolil překročit pomyslnou červenou čáru, byl vnímán jako hrdina. Dnes se může žertovat v poměrně širokých mezích, věznění nehrozí. Tím ovšem humor ztrácí na své pikantnosti a přestává být vysoce ceněným a vyhledávaným kořením. Nicméně i tak má časopis Sorry své vděčné odběratele. Poměrně velká část je věnována humoru černému, erotický humor samozřejmě nemůže chybět. S politikou to je poněkud problematičtější. Nicméně i takové vtipy mají v časopise Sorry své místo.

Plány do budoucna

„Mám v plánu dopsat to, co mám rozepsané, takže to je plán na dalších sto padesát let. V podstatě mám rozepsané nějaké povídky, mám projekt – mapování historie Dejvic a Bubenče, což dělám jednak zpracováním historie, jednak dokumentuji současnost. Dělám to formou časopisu, který se jmenuje Tamtam, v elektronické verzi se to jmenuje Fefíčoviny [Fefík je pamětníkova přezdívka a koncovka -íčoviny je poměrně jasná, pozn. KK], to je taková kronika tý naší partičky kolem Dejvickýho divadla, kolem kavárny Kabinet, kolem vinárny U hrušky a U Vářků. Je to prostě určitá výseč lidí – sleduju už osmnáct let jejich osudy a zabývám se vlastně i hospodama a takovým životem okolo, i kulturním, nejenom hospodským, takže to je takový průběžný mapování, a zároveň se k tomu zabývám historií a architekturou Dejvic, Bubenče a Prahy 6. Takže to je práce na celej život a ještě, jak říkám, mám nějaké rozmyšlené, rozepsané povídky, nějaký příběh – takže na tom bych chtěl ještě taky zapracovat.“