Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Poduška (* 1936)

• narozen 9. června roku 1936 v Plzni

• vyrůstal v Hostouni na Šumavě

• roku 1939 tam zažil velký sjezd henleinovců

• rodina se přestěhovala do Merklína a pak do Přeštic

• otec zemřel v roce 1942 na nemoc ledvin

• koncem války zažil útoky amerických letounů

• pamětník příchodu amerických oddílů do Přeštic v květnu 1945

• šest amerických vojáků u nich bydlelo

• vyučil se elektrikářem, později si dodělal maturitu na průmyslovce

• vojnu odsloužil u Technických praporů v Děčíně

• pracoval u vodohospodářské správy a také v papírně

• v srpnu 1968 zažil v Plzni okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• v roce 1976 založil pod Pionýrem turistický oddíl Saturn

Životní příběh Iva Podušky kormidloval běh velkých dějin i nepřízeň osudu. Chlapec z Pošumaví přišel ve čtyřech letech o tatínka, zažil útrapy války i příjezd amerických osvoboditelů. Nedostal se na střední školu, dělal elektrikáře a zaměstnání pro něj byla jen obživa. Naplnění našel jinde. V turistickém oddílu, který vedl i v komunistickém režimu v duchu Jaroslava Foglara, se vystřídaly asi čtyři stovky dětí. Věří, že je nasměroval na správnou cestu.

 

Henleinovci hajlovali, Hitler řval z rádia

Ivo Poduška se narodil 9. června roku 1936. Na svět sice přišel v plzeňské porodnici, rodina však bydlela v Hostouni na Šumavě. V té době tam jeho tatínek Jaroslav pracoval jako adjunkt. Pocházel z Nezvěstic, zatímco maminka Josefa z Plzně. Ta byla zaměstnána jako učitelka. Josef měl dva strýce, oba prošli koncentračními tábory. Deportováni byli kvůli zapojení do odbojové činnosti. „Jeden ze strýců, manžel maminčiny sestry, měl na starosti zapalování ohňů, aby se vědělo, kde mají spojenci bombardovat Škodovku. Na jeho záškodnickou činnost se však vinou kolaborantů přišlo. Strýc byl deportován do koncentračního tábora, a když se po konci války vrátil s podlomeným zdravím, brzy zemřel,“ říká Ivo Poduška. Bratranec a sestřenice patřili k totálně nasazeným na práci v Německu.

Ačkoliv byl ještě malý chlapec, pamatuje si manifestace henleinovců, které se v Hostouni uskutečnily v roce 1939. Celý okres byl po Mnichovské dohodě v roce 1938 připojen jako součást Sudet k Německé říši. „Chodily tam průvody lidí s hákovými kříži a křičely ta svá hesla,“ vzpomíná. Byl svědkem sjezdu[1] henleinovců, na kterém řečnil sám Konrad Henlein, zakladatel Sudetoněmecké strany, neformálně označované jako henleinovci. Právě Hostouň patřila k městům, ve kterých se odehrály veřejné manifestace, jichž se zúčastnilo velké množství sudetských Němců. „Pamatuji si, jak Hitler řval z rádia.“ Doma za války poslouchali zahraniční rozhlas, i když za to hrozil trest smrti. „Musely se odstranit krátké vlny. Někteří lidé však uměli na ty krátké vlny udělat takové šidítko, které zastrčili místo antény, a ono to fungovalo. Vysílače však stejně byly pořád hodně rušené.“

 

Černochům v letadlech svítily zuby

Rodina nechtěla žít na německém území, a tak se zakrátko přestěhovala do Merklína. Také tam Ivova maminka pracovala jako učitelka. V Merklíně přišel na svět Ivův bratr Jaroslav. Radostnou událost vystřídalo neštěstí. „Tatínek měl těžkou nemoc ledvin, a když mi byly čtyři roky, zemřel.“ Psal se rok 1942 a v této těžké době se maminka musela sama postarat o dva chlapce. Snažila se, aby dětem nic nechybělo, ale s jídlem to nebylo jednoduché. „Pamatuji si, že třeba mléka byla na potravinový lístek jen jedna osminka na osobu na den.“ Na lístky bylo také oblečení a boty. „Koupit se něco dalo tak jednou za čtvrt nebo půl roku,“ říká pamětník. S maminkou a bratrem jezdil často na přilepšenou do Nezvěstic, kde měli prarodiče hospodářství. „Něco sice museli odevzdávat, ale měli mléko, kuřata, vejce, brambory.“

Jezdili tehdy vlakem, což však nebylo příliš bezpečné. „Bylo známo, že si lidé vozí načerno jídlo, za což mohli skončit v kriminále. Ke konci války už vlaky přes den nejezdily, několik metrů nad zemí totiž létali takzvaní hloubkaři, američtí letci ve stíhacích letounech. A jakmile někde viděli lokomotivu, tak jí rozstříleli kotel. Potom už nebyly ani lokomotivy. Pomalu se hroutila veškerá doprava,“ vypráví pamětník. Vlaky jezdily aspoň večer.

Ivo Poduška vzpomíná, že když jeli jednou za šera s maminkou vlakem a zeptal se jí, kam teče ta řeka, kterou viděl z okna, odpověděla, že do další řeky, pak do další a nakonec do moře. A on prý na celý vagón spustil: „A to je dobře, že teče do moře. Tam jsou Němci a oni se všichni utopí!“ Pamatuje si, jak to mezi cestujícími souhlasně zašumělo. Nikdo ale nevěděl, zda ve vagónu náhodou nesedí udavač. Ivo vysvětluje, že byl vychován tak, že Němce neměl rád. Co se mu naopak líbilo, bylo pozorování hloubkařů. „Piloti byli většinou černoši a tolik jim svítily zuby! Mávali jsme na ně a oni nám také mávali.“

 

Od obzoru k obzoru samá letadla

Ivo jezdíval k prarodičům do Nezvěstic velmi rád. V té době je totiž vítala malebná roubená chalupa s doškovou střechou. Nacházela se v ní jedna velká místnost, ve které stála kamna s pecí. Nechyběla ani černá kuchyně s volně přístupným komínem. Předsíni vévodila veliká pec, kde se pekl chléb, a pak byla komora.

„V té komoře jsme vždycky spali. A protože se na vesnici pořád dralo peří, byly tam dvě postele s peřinami vyskládanými až ke stropu. Když jsme přijeli, pár peřin se dalo na zem a zbylými jsme se přikrývali.“ Rovněž se mu moc líbilo, že prarodiče chovali zvířata. Měli koně, krávy, kozy, ovce, husy, kočky i psa. Pro městské chlapce to bylo jako zjevení. Vedle otcova rodiště navštěvoval také Plzeň, kde bydlela babička z matčiny strany a teta. Navzdory těžkým časům Ivo vzpomíná na dětství rád, i na ten umělý med, který mu prý moc chutnal.

V roce 1942 začal chodit do obecné školy v Přešticích, kam se s matkou z Merklína přestěhovali. Už od první třídy se musel učit němčinu. „Když jsme ráno přišli do školy, museli jsme se postavit a zpívat německou hymnu,“ vzpomíná. Od začátku roku 1945 už se ve škole neučilo, protože byla obsazena německými uprchlíky, ženami s dětmi utíkajícími před frontou. „Školu pak úplně zdevastovali, jelikož jim nestačily záchody. Bylo to tam strašné. A současně tam pobývali i kluci z Hitlerjugend. Byli to takoví jakoby skautíci, měli uniformu a chodili v útvarech s píšťalkami, u pasů měli dýky. Měli vojenskou výchovu a my si na nich s kluky vždycky zgustli.“

Když byla škola zavřená, scházeli se žáci jednou týdně v hospodě nebo na kládách, kde dostali úkoly domů. Blížil se konec války a v dálce bylo slyšet hřmění děl. Fronta byla blízko. „A když byly nálety v Plzni nebo v Dobřanech, tak se i v Přešticích chvěla zem.“ Ještě když škola fungovala, musely se děti před nálety schovávat do krytu. Ti, kteří to měli blízko, měli utíkat domů, ostatní šli do krytu ve škole. Ivo patřil k první skupině. „Domů jsem ale nešel. Chodili jsme s kluky ven a koukali na oblohu, která byla plná letadel. Letky byly seřazené po trojicích. Od obzoru k obzoru samá letadla.“

 

Tisíce zajatců v hadrech

Před koncem války, 27. dubna 1945, přišla zpráva, že přes Přeštice povedou zajatce od Klatov do Plzně. Obyvatelé Přeštic vyšli na náměstí a chtěli zajatcům pomoct. „Německá posádka se však proti tomu postavila. Dohodli se ale, že jim dovolí zastavení na městském tržišti, kde se prodávala prasata. Přeštické prase[2], to byl v té době pojem.“ Jako první přišel útvar Slováků, zajatců ze Slovenského národního povstání. „Potom přišli Rusové, těch bylo opravdu hodně, a nakonec černoši. Tehdy jsme vlastně poprvé zblízka viděli černocha.“ Vedla je hrstka mladých německých vojáků, kteří prý měli také strach. Zajatců byly tisíce a jich jenom pár.

Na místo zastávky válečných zajatců[3] se tehdy dostavili přeštičtí lékaři a ošetřovali jim zranění. „Dodnes si pamatuji, jaké měli na nohách puchýře, protože neměli boty. Někteří měli nohy ovázané hadry, do hadrů byli i oblečení,“ vzpomíná. Lidé dávali zajatcům najíst a napít. Pak už je němečtí vojáci poháněli směrem na Plzeň. Ivo a jeho kamarádi je doprovodili skoro až do Horní Lukavice. Hned na druhý den už byly v Přešticích zřízeny revoluční gardy. „Němci však stále měli určitou moc, a tak byla tato revolta potlačena. Dokonce vyhrožovali, že každého desátého občana zastřelí.“

 

Spacáky, swing, saponát a rizoto

Stav příměří vydržel do 5. května 1945: „Naši odzbrojili německou posádku a zajistili kolaboranty. Přeštice tak byly už před osvobozením v českých rukou.“ O den později proběhla městem zpráva, že od Klatov jedou američtí vojáci. „Kolem jedenácté hodiny dopoledne opravdu přijel jeep s českou vlajkou a českým důstojníkem. A ten říkal, že za ním už Američané jedou.“ Jednalo se o slavnou 2. pěší divizi zvanou Indian Head. Někteří z nich pokračovali dále, ale většina jich zůstala v Přešticích. Velitelství americké armády se nacházelo v přeštickém hotelu. Tito vojáci patřili k elitě, a tak nestavěli tábor, chtěli se ubytovat přímo v domech přeštických usedlíků.

Pro dva americké vojáky se našlo místo i v domě Poduškových. „Pak jich ale přišlo šest,“ říká Ivo Poduška s úsměvem. Do postelí si prý nelehli, ale uložili se na zem ve spacácích, což byla pro Čechy věc nevídaná. Do okna si dali rádio a až do dvou do rána pouštěli swing, který se rozléhal do kraje. Druhý den přišli s nabídkou oběda.

„Pod našimi okny měli polní kuchyni, kde vařili. Pak nám přinesli talíře s rizotem. No, my jsme nevěděli, co to je, protože jsme rýži vůbec neznali. Bylo plné výborného masa a šťávy.“ Zaujalo ho i to, že si Američané umývali jídelní misky saponátem, který byl pro něj novinkou. Měli speciální čisticí tabletky, díky kterým mohli pít bez obav jakoukoliv vodu. Ivovu maminku potěšili zásobou pravé namleté kávy, která pro ni byla jako malý voňavý zázrak. Kluci měli radost z čokolády, žvýkaček a burákové pomazánky. Zázračně působil také žlutý prášek, kterým Američané ošetřili Ivovi zranění, když spadl z kola. „Ať se vzalo, co se vzalo, tak v té Americe byli daleko, daleko před námi,“ shrnuje [4] pamětník.

 

Za komunistů se o Američanech nesmělo mluvit

„Po roce 1948 už jsme o Američanech mluvit nesměli, to už nás prý osvobodila jen Rudá armáda,“ říká Ivo Poduška. Únorový převrat nesl těžce. „Už před volbami jsme chodili a strhávali plakáty komunistické strany. Nakonec stejně ty volby vyhráli a tím pádem se to takhle otočilo na hromadu let.“ Ivova maminka musela ve škole učit něco, čemu nevěřila. Do komunistické strany nevstoupila. Pamětník neměl nejlepší kádrový posudek a nedostal doporučení ke studiu. Vyučil se tedy elektrikářem.

Dostal umístěnku do železáren Bílá Cerekev v Hrádku u Rokycan, kde pracoval jako provozní elektrikář. Po dvou letech si našel místo v Plzni. Pak musel nastoupit na vojnu. Byl přidělen do Děčína k bývalému útvaru Pomocných technických praporů (PTP), které v padesátých letech sloužily komunistickému režimu k takzvané převýchově politicky nespolehlivých branců. V době nástupu pamětníka to už byly jen Technické prapory. Vojáci se nevěnovali brannému výcviku, ale sloužili režimu jako levná pracovní síla na stavbách.

„Nejlepší to bylo na konci vojny v Praze, když jsme v absolutním utajení stavěli kryty pro prezidenta a vládu,“ říká. Už před vojnou začal studovat nižší průmyslovou školu. Poté si dodělal maturitu na večerní elektrotechnické průmyslovce v Praze a následně v Plzni. Po škole pracoval mimo jiné u vodohospodářské správy.

V roce 1966 se oženil s Alenou Vrbovou. V lednu 1968 se jim narodila dcera Iva. Když přišel 21. srpen a začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl zděšen. Vzal si fotoaparát a celý den fotil kolony tanků. Když se ho vojáci ptali na cestu, posílal je na zaručeně špatné směry. „Byla to hrozná doba a nebyla naděje, že by se to mělo zlepšit. Lidé hledali něco, co by jim pomohlo to vydržet.“ Pro Iva Podušku to byla turistika, kterou miloval od dětství.

 

Oddíl v duchu Jaroslava Foglara

Když začala jeho dcera chodit do Pionýra, nelíbilo se mu, že celá třída zůstává odpoledne sedět ve škole a učí se o Leninovi. „Vzal jsem to do svých rukou a začal jsem dělat vedoucího pionýrského oddílu, ale turistického. Vybral jsem si děti z více tříd, které měly o turistiku zájem.“ Dostal prý vynadáno, že rozbíjí kolektivy. Argumentoval, že i pionýr má právo vybrat si oddíl, který se mu líbí

Jeho oddíl se pak velmi úspěšně účastnil řady pionýrských soutěží a závodů. „Byli jsme jednu dobu také členy turistického oddílu mládeže u tehdejšího Československého svazu tělovýchovy a sportu při TJ Lokomotiva Plzeň. To nám strašně pomáhalo v tom, že jsme dostali režijky na dráhu. Když jsme jeli třeba na Slovensko, stálo nás to asi korunu. Také jsme dostávali různé dotace a příspěvky.“

Oddíl jménem Saturn pamětník vedl ve foglarovském stylu. Podle Jaroslava Foglara založil i čtenářský klub[6]. S oddílem pořádal spoustu výletů po republice i mimo ni[7], řadu soutěží a závodů. Za úspěšné vedení oddílu získal mimo jiné vyznamenání Stříbrný hořec[8]. Pod jeho vedením prošlo oddílem více než čtyři sta dětí. „Byla to kouzelná doba. Dnes už pomalu ani nejsou děti, které by o to měly zájem. Příliš si navykly sedět u počítače a mobilu.“

 

Vyhrávali jsme všechny soutěže

Nelituje, že oddíl vedl pod organizací Pionýr. „Jiná možnost nebyla. Vůbec se za to nestydím. Nedělali jsme žádné špatné věci, i když je pravda, že jsme se zúčastnili závodu k Vítěznému únoru. O to však nešlo, šlo o to, že to byl závod a dávaly se tam hodnotné ceny. A my jsme vždycky všude vyhráli.“ S oddílem se zúčastnili také závodů ke Dni Lidových milic. „Šlo nám o sport, bylo nám jedno, čím je to zastíněné.“ Když dostal nabídku vstoupit do komunistické strany, odmítl s odůvodněním, že na to ještě není dostatečně zralý.

Když v listopadu 1989 padl komunistický režim, byl nadšen. „Každý den jsem chodil na náměstí. Dodnes si pamatuji ten nával, když přišli škodováci. To byla nádhera.“ Moc rád vzpomíná na Václava Havla, který se stal jedním ze spoluzakladatelů hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. „Byl mi hodně sympatický. Škoda, že se na něm později hledaly jen chyby. Tenkrát nás zachránil, byl to miláček národa. Se současným prezidentem se to vůbec nedá srovnat, to je pro národ ostuda. A pan premiér, to je to samé.“

V době rozhovoru pro Paměť národa (2021) měl Ivo Poduška 84 let a byl stále aktivní. Chodil po horách, rekonstruoval chatu, zahradničil a pořád jezdil na dětské tábory. „Už to ale není to, co to bývalo.“ I v pokročilém věku se držel hesla: „Odpočívat budu až v hrobě.“

 

[1] „Bylo tam podlouhlé náměstí, nabité Němci. Nejdřív pochodovali, dostali nějaký guláš a hajlovali. Byl to strašný zážitek. Bylo tam pár Čecháčků. Uprostřed náměstí v jednom bloku byla pošta, tam stál ve dveřích přikrčený poštmistr, pak tam přišel ještě výpravčí, řídící, velitel posádky. ... A to byli asi všichni Češi, nějak si nevzpomínám. Koukali jsme na to s velkými obavami a okolo nás lavina Němců, všichni hajlovali, ještě jim padalo z pusy jídlo, jak se tam nejdřív nacpali něčeho dobrého.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/dolezalova-jarmila-20121010-0)

[2] „Ještě dnes je v plzeňské zoologické zahradě prasnice toho přeštického chovu. To plemeno je černostrakaté. A na pravidelné trhy prasat v Přešticích, které byly každý čtvrtek, už tehdy dojížděli s malými dodávkami překupníci dokonce až z Moravy a kupovali tahle černostrakatá prasata. Z těch přeštických prasat byl také velký podíl zisku v zemědělství.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/bel-jaroslav-20190627-0)

[3] „Pochod byl provázen ozbrojenými SS a za průvodem jelo nákladní auto s ozbrojenou Hitlerjugend, která mířila do lidí. Přesto lidé doprovázeli transport až na hřiště, ačkoliv vojáci vystřelili na náměstí pro výstrahu. Došlo také ke srážce s německým vojákem, když uhodil vysíleného zajatce. Lidé nosili zajatcům jídlo a vojáci se neodvážili zabránit, aby to zajatcům nedali. Průvod se ubíral na Lukavici a ve Vysoké prý zastřelili asi čtyři ubožáky, kteří nemohli dojít. V Plzni zajatce přebral Mezinárodní Červený kříž.“ (https://theses.cz/id/beogji/Beneov-Ivana-Pochody-smrti.pdf)

[4] „Po válce byla akce UNRRA na pomoc zbídačelému obchodu. Na potravinové lístky byly zvláštní kupony a na ty obchodníci vydávali americké věci, například pomerančové džusy v třílitrových plechovkách, všelijaké masové konzervy nebo různé ty jejich balíčky. A v rámci té UNRRY dokonce prodávali i živé želvy. Ne na hraní, ale na jídlo. A tyhle americké věci se prodávaly za poměrně výhodné ceny.“

[5] https://tomsaturn.webgarden.cz/rubriky/oddil/historie-oddilu

[6] http://www.ctenarska-gramotnost.cz/ctenarska-gramotnost/cg-tipy/c-kluby-foglara

[7] „Neumím si představit, že by to vydržely dnešní děti. Jezdili jsme na srazy po republice a na lyžařské výpravy. Brali jsme s sebou stany. Tehdy ještě nebyly karimatky, jen nafukovací matrace, které byly docela těžké. A to ještě všichni měli kytary. K tomu bágly, lyže. ... Téměř neunesitelné, ale nikdo to nepovažoval, jako že by to tak nemělo být.“

[8] https://www.a-tom.cz/19014-rad-stribrneho-horce-a-jeho-nositele