Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Podzimek (* 1937)

• narozen v rodině stavebního podnikatele Jaroslava Podzimka

• rozvod rodičů

• v osmi letech se stal majitelem rodinné firmy Podzimek a syn

• znárodnění majetku

• odchod rodiny do Prahy

• skauting

• studium na Vyšší odborné škole stavební

• studium na ČVUT

• svatba s manželkou Handou

• vedoucí závodu Dolní Vltava

• vedoucí technického rozvoje

• spolupráce s Františkem Čubou

• Ekotrans Moravia

• restituce rodinného majetku

• o.p.s. Vodní cesty a plavba

Josef Podzimek se narodil jako třetí dítě stavebního podnikatele Jaroslava Podzimka a jeho ženy Kristy v Brně 28. května roku 1937. Rodina žila v Třešti a na počest narození syna nechal otec na místním šibeničním vršku vysázet 365 třešní. „Táta říkal: ‚Na každý den jednu.‘“ Otec Jaroslav převzal rodinnou firmu po svém otci Josefovi, ale založil ji de facto už jeho dědeček. V době narození malého Josefa byla firma Podzimek a syn na vrcholu své činnosti a stavěla především v rodné Třešti. Měla ale také zakázky na stavby domů v Praze, kde rodina vlastnila několik nemovitostí. Nejen otec, i maminka Krista pocházela z podnikatelského prostředí. Její otec Vladimír Kulhánek byl velkoobchodník se smíšeným zbožím.

Začátek války znamenal pro stavitelskou firmu značný útlum. „Zpočátku se ještě stavělo, ale potom už ne, pak se smělo stavět jen pro říši.“ Na konci války zbylo ve společnosti jen pětatřicet truhlářů, kteří vyráběli drobný nábytek.

Osmiletý podnikatel

Konec války a osvobození Československa přinesly rodině Podzimkových zásadní změny. Jednak se pamětníkovi rodiče v roce 1946 rozvedli a jednak bylo jasné, že v obci Třešť, která byla hned po válce silně komunistická, nebudou nadále podnikatelské aktivity rodiny tolerovány. Rodiče se rozešli v celkem klidné atmosféře: „Doufali, že předají-li firmu mně, tak mi ji jako dítěti stát nevezme. Oni byli totiž už v tom roce 1946 přesvědčeni, že komunisté všechno znárodní.“ Díky alimentační povinnosti otce se jako osmiletý chlapec stal rázem majitelem firmy. „Já jsem to ale vůbec nevěděl. Komunisti totiž zabrali firmu téměř okamžitě po válce. Vím jen, že pak byla maminka nějaký čas jako národní správce v podniku, protože mě vlastně zastupovala. To bylo ale opravdu jen na krátkou dobu.“

V roce 1946 odešla matka i se synem a jeho dvěma sestrami do Prahy. Po roce se jí podařilo získat v Holešovicích větší byt, přátelé jí totiž potvrdili, že za války spolupracovala s partyzánským odbojem. Z manželky podnikatele se stala obyčejná dělnice v továrně na zdrhovadla. Přesto s nimi odešla do Prahy i věrná služebná Anička. „To byla úžasná žena, pracovala u naší rodiny od roku 1932 až do své smrti. Potom už samozřejmě bez platu. Máma chodila do práce a Anička nás obstarávala. Tahle dobrá žena nám věnovala celý svůj život, protože se nevdala, neměla vlastní rodinu.“

Otec pamětníka Jaroslav zůstal ještě nějaký čas v Třešti a vedl „svou“ firmu. V roce 1947 utrpěl vážný úraz nohy. Ve firmě vládl naprostý chaos, protože společnost sice nebyla ještě znárodněna, ale místní samospráva se tak již chovala. V roce 1948 se snažil otec Jaroslav založit jinou firmu – velkoobchod s dřívím v Praze, ale po únoru 1948 to byly již snahy zbytečné. Byl mu zabaven veškerý majetek a během měnové reformy přišel i o úspory. Stal se nočním hlídačem poblíž pražské Jindřišské věže: „Otec se s novou situací neuměl vyrovnat. Patřil ke zlaté mládeži třicátých let, rád žil veselým způsobem života, a najednou nemohl vůbec nic. Jednou odešel do kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, usedl do lavice a zemřel. Nebyl nijak zvlášť pobožný, ale z nějakého důvodu tam odešel.“ Stalo se to 6. března 1961.

Nový začátek

Josef Podzimek vyrůstal v padesátých letech jako běžný pražský chlapec. „Svůj třídní původ jsem vlastně vůbec nijak nepociťoval, protože po našem odchodu z Třeště neměl nikdo z bývalého rodiště zájem se nám ještě mstít. Začali jsme znova.“ Začal docházet do místního skautského oddílu. Zde získal v roce 1948 přezdívku Egil, kterou i později užíval v běžném životě. Vedoucím oddílu, kam chodil, byl „Čil“ a jeho žena „Rakša“, které komunisté v roce 1950 zatkli a odsoudili k mnoha letům komunistického vězení. „Zavřeli je za organizování ozbrojeného povstání proti dělnické třídě. Komunisté sice zrušili organizaci, ale my jsme skauty zůstali dál. Není náhoda, že skauting se snažil zakázat každý totalitní režim.“

Tlaky totalitního režimu na sobě ale pamětník nepocítil. Matka tlumila veškeré potíže. Vychovávala své děti k otevřenosti a odvaze. „Byla přímá, všechno řešila z očí do očí. Nenaučila mě bát se.“ Nijak však syna proti režimu nepopouzela. Základní rady do života mu dal také dědeček Kulhánek. „Až později mi to došlo, co říkal. Víte, on když jsem tam přišel na návštěvu, tam míval zimu. Já mu chtěl zatopit a on si posteskl, že už spálil dvě brikety a ani na jednu si nevydělal. Přitom mu dříve patřila obrazně řečeno půlka Pankráce.“ V rodině se o zabavení majetku vůbec nemluvilo. Když si později koupili od místního JZD svou vlastní chatu poblíž Třešti, projížděli rodným městem bez jediného zaváhání: „Ani na moment jsme se tam nezastavili, neotočili hlavou směrem k rodnému domu.“

Jakkoliv matka své děti ze všech sil chránila, nestačilo to k tomu, aby se pamětník dostal na průmyslovou školu, kam chtěl jít studovat. Zde však v roce 1952 vykonala své jiná žena, třídní učitelka Žofie Borská, která poradila matce, aby zničila pamětníkův křestní list a nahradila ho rodným listem, který už neobsahoval třídní původ rodičů a prarodičů. „Maminka ho nespálila, ale vydávala ho za ztracený. A s ním se ztratil i můj třídní původ. Najednou jsem byl už jen syn dělnice a nočního hlídače...“

Život poblíž vody

Josef Podzimek tak mohl začít studovat na Vyšší průmyslové škole stavební. „Jednou se mi dostala do ruky nějaká brožurka a tam byla fotografie tehdy nejvyšší přehrady na světě, Boulderovy přehrady na řece Colorado. To rozhodlo na celý život.“ Jako specializaci si proto vybral vodohospodářství. Střední škola dala pamětníkovi především mnoho praktických zkušeností, praxe na stavbách byla tehdy běžná a absolventi byli na práci zvyklí. Na ČVUT proto nastoupil dobře připraven, od třetího ročníku se stal asistentem na fakultě hydrauliky a hydrologie. Aby mohl studovat a zároveň pracovat, dostal se do režimu tzv. studia pro pracující. V roce 1962 studium ukončil a dostal umístěnku do Prahy, konkrétně do podniku Labe–Vltava. Stal se úsekovým technikem na středním Labi v trati Kolín – Smiřice. Postupně se však vypracoval a roku 1965 se stal vedoucím závodu Dolní Vltava, který spravoval, provozoval a udržoval vltavskou vodní cestu od Mělníka po Orlík. „Mým cílem byla modernizace. Což se nakonec postupně dařilo.“

Kádrové materiály špatně hoří

Společenská situace v Československu na konci šedesátých let přála změnám. Mnozí s nadějemi hleděli k Dubčekovi. „Ale mně to bylo od počátku jasné. Já jsem nevěřil, že by to mohlo dopadnout jinak než naším obsazením. Říkal jsem: ‚Já bych nás obsadil...‘“ Krátce před srpnem 1968 byl totiž i s manželkou na dovolené v SSSR. „Ta ideologická masáž v Rusku byla obrovská. Například se nám stalo, že když taxikář zjistil, že jsme Čechoslováci, tak nás jako občany pučistického státu vysadil z vozu na chodník.“

V srpnu 1968 k obsazení sovětským vojskem skutečně došlo. Josef Podzimek se jako ředitel podniku rozhodl k riskantnímu kroku: vyžádal si všechny kádrové materiály zaměstnanců, aby nemohly být zneužity. „Dva dny jsem je pak pálil v koupelnových kamnech. Nevěřili byste, jak kádrové materiály špatně hoří.“ Sám pamětník se dodnes podivuje, že za tento krok nepřišla žádná odveta. „Pořád hledali důvod, proč mě vyhodit. Jako by tohle nestačilo.“ Členem KSČ nebyl před srpnem 1968 a nehodlal se stát komunistou ani potom. Neměl se ani k tomu, aby odvolal své náměstky, kteří byli rovněž nestraníci. „A to se nakonec stalo takovým zástupným důvodem k mému propuštění.“ Na podzim roku 1970 závodní výbor KSČ rozhodl o odvolání Josefa Podzimka z vedoucí pozice. Jeho nadřízený ředitel, ing. Jan Chytráček, za ním však i nadále stál: „Když jsem dostal padáka, setkali jsme se s inženýrem Chytráčkem a on se mě ptal, co budu dělat. Připomněl jsem myšlenku založení specializovaného pracoviště, které by se zabývalo technologickým vývojem vodních staveb. A on tenkrát to oddělení skutečně zřídil a mě jmenoval jeho vedoucím.“

Projekt století: cesta k průplavu

V sedmdesátých letech Josefa Podzimka naplno pohltila práce v technickém rozvoji. První období bylo naplněno snahou obklopit se odborníky. Páteří oddělení se stala osobnost hlavního inženýra Libora Záruby, zkušeného architekta, který projektoval Slapskou a Orlickou přehradu. „Nastoupil do oddělení ve svých téměř šestašedesáti letech a pracoval u mě až do konce života.“ Další osobností byl bývalý ředitel ČTK Jindřich Suk. „Ten mě naučil vydávat časopis, staral se o naši propagaci.“

Oddělení pracovalo na plné obrátky, předkládalo návrhy na různá dílčí zlepšení stávajícího zařízení, ale vyvíjelo i zcela nové. „Měli jsme asi třicet patentů a některé stroje se dodnes používají.“ Josef Podzimek psal také odborné publikace o vodních cestách. Brzy pochopil hluboký smysl úsilí celých předchozích generací o vybudování průplavu, který by propojil vodní cesty hlavních evropských toků Dunaje, Odry a Labe. „Ta myšlenka existuje už od Karla IV., který se snažil propojit obchodní cesty z Benátek do belgických Brugg. Naši předkové o to usilovali a jejich snaha vyústila na počátku dvacátého století ve vytvoření vodocestného zákona, ve kterém byla stavba kanálu zakotvena. Tenkrát byla doba stavby určena na dvacet let. Stavbu přerušila první světová válka a rozpad monarchie. Pokračovalo se však i za první republiky. A například Tomáš Baťa byl velkým zastáncem průplavu. Průplav se tehdy nestavěl po jednotlivých tocích, ale na přeskáčku. Nikoho by totiž nenapadlo, že se dílo nedokončí.“

V době působení v technickém rozvoji podniku Povodí Vltavy se dařilo tuto myšlenku prosazovat. Oddělení mělo za sebou úspěchy, bylo dokonce schopno sehnat finance. Takže například do chvaletické elektrárny se vozilo uhlí po vodě a díky tomu byla vybudována na toku potřebná infrastruktura. Na konci osmdesátých let silniční doprava nestačila potřebám velkých průmyslových podniků a vrcholoví manažeři společností, jako například Vítkovické nebo Třinecké železárny, Svit apod., hledali jiný způsob dopravy. V té době byla vodní doprava plnohodnotnou alternativou, navíc pochopili, že dostavba průplavu je v zájmu jejich podniků. Do čela těchto snah se postavil František Čuba, ředitel JZD Slušovice. Josef Podzimek dodnes o tomto člověku hovoří jako o „velkém vojevůdci“. (Čuba ve své době učinil ze Slušovic tzv. socialistický zázrak.) Byla založena, proti vůli komunistických úřadů, akciová společnost Ekotrans Moravia, která měla jediný účel, a to stavbu průplavu – mluvilo se o projektu století. „Nikdo z nás nevěděl, že přijde revoluce. Když přišla, všichni se na nás, ale hlavně na Františka Čubu, sesypali. Kdybych já sám nebyl politicky čistý jak lilium, nikdy bych to nepřežil. Tlak, který musel zažít Čuba, si neumí nikdo představit.“

Historie firmy je zavazující

Sametová revoluce v listopadu 1989 znamenala v důsledku faktický zánik JZD Slušovice, odstoupení Františka Čuby a zánik de facto všech akciových společností, které pod JZD Slušovice vznikly. Ekotrans Moravia, kterou později řídil i Josef Podzimek, skončila rovněž, protože ideu průplavu se nepodařilo dále prosazovat. Sám pamětník vidí neúspěch v tom, že se do věci vložili ekologové. „Přitom je obecně známo, že lodní doprava je nejekologičtější variantou.“ Zpochybňuje tak ekology samotné.

Paradoxně však hořký konec této etapy znamenal začátek jiné. „Můj starší syn Honza byl v té době na zkušené v Americe a můj mladší syn Martin dělal nejdřív revoluci, pak se ženil a nakonec restituoval rodinnou firmu.“ Matka pamětníka totiž sice o majetku dříve nemluvila, ale všechny doklady měla pečlivě schovány „na půdě v kufru. Takže syn Martin chodil se svojí babičkou po Praze a ona mu ukazovala, které domy byly naše...“

Postupně se rodinná firma Podzimek a synové vrátila do rukou původního majitele Josefa Podzimka. Projektu století se však nevzdal, založil obecně prospěšnou společnost Vodní cesty a plavba, která vydává odborný časopis se zaměřením na vodní dopravu a samozřejmě také propaguje vytvoření průplavu. Sám k dnešnímu stavu lodní dopravy říká: „Dneska už vodní doprava v Česku neexistuje. Celé století se budovala větší i menší vodní díla, ale za posledních dvacet let se neudělalo vůbec nic.“

Přesto se snaží myšlenku našich předků dále šířit v povědomí jak široké veřejnosti, tak mezi politiky. Tak velký projekt je totiž možné realizovat jen s podporou vládnoucí politické elity.