Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Pohan (* 1945)

• narodil se 10. března 1945 v obci Moraveč na Vysočině

• studoval střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích, poté ČVUT, kde získal titul inženýra

• v roce 1967 byl přímým účastníkem tzv. strahovských událostí

• po okupaci v r. 1968 se pokusil emigrovat, ale vrátil se

• v roce 1971 nastoupil do Metrostavu

• v práci se dostal do hledáčku StB

• odešel na nově vznikající stavbu Temelína

• rok 1989 zažil v Iráku

• v roce 2022 žil v Českých Budějovicích

„My chceme světlo“ zní dnešním uším poměrně nekomplikovaně. Kdysi se však tato nevinná věta stala rozbuškou s dvojsmyslným výkladem a výrazně přispěla k obrodným procesům v šedesátých letech. Inženýr Jaroslav Pohan byl tehdy jako student přímým účastníkem tzv. strahovských událostí. A byť nakonec obrodný proces musel na svůj výsledek v podobě konce komunistického režimu ještě pár desetiletí počkat, stále jsou tyto studentské protesty významným historickým milníkem. 

Jaroslav Pohan se narodil 10. března 1945 v obci Moraveč na Vysočině. Dětství po válce bylo těžké. „Byla velká bída, byla potravinová krize, všechno bylo na příděl,“ říká. Na venkově byla situace přeci jen trochu lepší. I když i tam to bylo složité: „Zemědělci byli kontrolovaní, chodily komise, které evidovaly, kolik má sedlák prasat, krav a z toho se musely odvádět dost velké dávky, aby měl celý národ možnost se vůbec uživit.“ Na jednu stranu byla bída, na druhou stranu to ale podle pamětníka byla hezká doba. Vnímáno dětskýma očima, pamětník si vzpomíná na velkou volnost, kterou jako děti zažívali na vesnici v Nové Cerekvi, kam jezdil na prázdniny. Dětí bylo všude plno, hlavně o prázdninách, kdy se na vesnici sjížděly i děti z města. Prázdniny trávili bosi, každý měl své dřeváky, jako kluci chodili na raky, chodili pytlačit. Sice museli pracovat a pomáhat při žních, ale i tak má na toto období pamětník hezké vzpomínky: „Jako děti jsme si velmi užívali, byli jsme puštění ze řetězu.“ 

Z malé vsi do velkého světa

Začátek padesátých let má v paměti ne úplně jasně, jako dítě nerozuměl tomu, co se děje, pamatuje si spíše celkovou tíživou atmosféru: „Babička plakala, bylo to takové smutné.“ Kolektivizace k nim do vsi dorazila dle jeho slov pozdě. „Byl to tak chudý kraj, že ani komunisti o něj neměli zvláštní zájem,“ vysvětluje. Na střední školu odešel na průmyslovku do Českých Budějovic, kde bydlel na internátu. Přechod z vesnické základní školy do města nebyl snadný, tehdy byly ještě velké rozdíly mezi městem a venkovem a to se odráželo i v informovanosti: „Pokud se někdo s režimem nedostal přímo do konfliktu třeba přes rodiče nebo přes rodinu, tak tam ty politické informace moc nebyly.“ Vysvětluje tím, že si lidé jen těžko dělali nějaký ucelený obrázek o tom, co se ve skutečnosti dělo. 

Z internátu byl však vyhozen, protože se nepohodl s jiným chlapcem, a hrozil mu i vyhazov ze školy. Díky dobrým známkám jej však škola podržela. Dva roky žil na Hluboké u kamaráda v podnájmu. Na tato léta vzpomíná rád, protože to byla léta plná sportu – za TJ Tatran Hluboká hráli hokej, fotbal, basketbal, ping pong. Když se studium na střední škole blížilo ke konci, začínal už přemýšlet, kam dál. Závěrečnou kvalifikační práci psal na téma vybudování kanalizace v obci Včelná, které se skutečně realizovalo, celá škola byla silně orientovaná do praxe. Jaroslav Pohan se specializoval na vodní stavby a svou první umístěnku po škole dostal do přístavu Vaňov. Namísto toho se však rozhodl dále studovat na vysoké škole.

Papouškovat kecy

Složil přijímací zkoušky na ČVUT. „Opět to byl trochu šok, přijít z Budějovic, kde se dostanete všude pěšky, najednou do Prahy,“ popisuje první dojmy. Rozdíl se týkal i nároků na studium. Průmyslovka byla praktická, z matematiky se ani nedělala maturita, zatímco na vysoké škole byly matematika a fyzika klíčovými předměty. Takže zpočátku bylo studium náročné, doháněli úroveň gymnazistů. Bydlení a život byl velmi skromný: „Všichni jsme byli chudí jak kostelní myši.“ První dva roky bydel na koleji v Roosveltově ulici, byla to kolej ještě z první republiky – skromné ubytování, osm lidí na pokoji. Po dvou letech se přestěhovali do čerstvě zbudovaných strahovských kolejí.

Na vysoké škole už si politiky začínal všímat víc: „Už bylo hodně takových těch vyčuránků, kteří politiku používali na cestě ke kariéře,“ říká. A dodává, že pokud ale člověk nějak neprovokoval, s komunisty se do sporu moc nezapletl. Museli třeba dělat zkoušku z marxismu-leninismu, což byla jedna z nejtěžších zkoušek, a jak sám říká, „papouškovat tam ty kecy“. Ale jiné tlaky zas tolik necítil: „Nikdo nás nenutil chodit ke zkouškám ve svazácké košili nebo podobně.“ Až přišly v roce 1967 strahovské události.

Najednou tam bylo deset lidí, najednou tam byl tisíc

„Strahovské události opravdu odstartovaly takovou až bych řekl osvícenskou činnost společnosti. Už předtím byly sice náznaky jako Literární noviny, ale těmi událostmi na Strahově to dost vygradovalo,“ vzpomíná. Jak to tedy bylo? „Takové to heslo ‚My chceme světlo‘, které si strana vyložila ideově, tak to tak vůbec nebylo. Když jsme si večer rozsvítili lampičku, abychom mohli studovat, tak poddimenzovaná elektrická síť vypadla. V osm hodin večer na Strahově prostě zhaslo světlo a konec.“ Stížnosti studentů k ničemu nevedly. Až se jednou večer, když zase vypadl proud, začala otevírat okna a studenti se začali srocovat. „Najednou tam bylo deset lidí, najednou tam byl tisíc a byl problém,“ popisuje pamětník. Dav se živelně vydal dolů do Prahy směrem na Dlabačov a provolával: „My chceme světlo!“ Nebylo to nijak organizované, celé to bylo podle něj spontánní. Tenkrát se prý projevilo, jak už tehdy byli policisté dobře organizovaní: „Najednou všude spousta aut a sirén, modrá světla. Všechno se to zkoncentrovalo v Nerudovce, která vede k Hradu.“ Než tam dav došel, policejní auta odbočku na Hrad přehradila. Pak se rozjela a dav tlačila zpátky na Strahov. Tam už však čekal policejní oddíl: „To byli kluci v našich letech, možná ani ne. A tam už šlo o život – auta najížděla do lidí, gumy smrděly, jak už to bylo z dohledu veřejnosti... Tam si člověk uvědomil v plné šíři, co je to za zrůdy,“ shrnuje.

Policisté vytlačili studenty na Strahov. Shodou okolností se tam tehdy kopal vodovodní řad, studenti věděli, kde jsou výkopy, ale policisté ne, a tak do nich padali: „Samozřejmě jsme jim občas do toho příkopu pomohli, byli jsme mladí a sportovně založení, většina jich tam napadala. Bylo to jako past na mamuty. Příští den stálo samozřejmě v novinách, jak je studenti napadli a bylo moře zraněných. Ti byli ale zranění, jak napadali do těch výkopů.“ Potyčky však nebyly tak úplně nevinné, vyžádaly si několik zraněných studentů. Pamětník ví o jednom studentovi, kterého mlátili do hlavy pendreky a on na základě toho ohluchl. 

Vlna obrozující energie

Ještě v noci přijel prezident Novotný. „Druhý den tisk, jak už byl uvolněný, tak komunisti dostali hroznou sodu, novináři si to již troufli napsat. Tohle nastartovalo ten obrodný proces. Společnost se přidala na stranu studentů, ač požadavek na začátku byl vlastně velice prozaický a týkal se něčeho úplně jiného než politiky.“ Hned druhý den se začal řešit problém s elektřinou a jak říká pamětník – najednou to šlo, přijelo ženijní vojsko a natahalo kabely. Studentů se zastali i někteří politici. Na Strahově byla ustanovena takzvaná studentská policie. Na Strahov nesměli policisté a museli od té doby začít nosit čísla. 

Podle pamětníka se vzedmula vlna jakési obrozující energie, pro společnost to bylo nové, lidé se začali ozývat:„Komunistům se moc vymykala. My jsme například museli povinně chodit jednou týdně v rámci školy na vojnu a už i tam bylo znát, že ne všichni ve všem s režimem úplně souhlasí.“ Pražské jaro však bylo záhy smeteno a po něm přišlo již jen několik záchvěvů, než započala normalizace. Pamětník například vzpomíná na události kolem hokeje a Aeroflotu (útok na kancelář Aeroflotu v roce 1969, v den prvního výročí okupace): „Podle mě došlo k jednoznačné provokaci ze strany Státní bezpečnosti (StB). Ve spodní části Václavského náměstí byly kanceláře Aeroflotu. A shodou okolností – v uvozovkách – tam najednou byla složená hromada kostek. Tu první kostku podle mě hodil provokatér a pak se ty kanceláře už vyplenily. Podle mě to bylo narafičené, a to proto, aby byl důvod k dalším politickým represím.“ 

Do emigrace a zase zpátky

Jaroslav Pohan s kamarády řešil, jestli utéct, protože byly ještě chvíli otevřené hranice. Neměl ale dokončená vysokoškolská studia, zbýval mu rok, a tak prozatím zůstal. Jakmile měl však diplom v kapse, rozhodl se odejít: „Vzali jsme si kufřík, promoční oblek, boty a trenýrky, nic jiného jsme neměli,“ usmívá se. Odjeli do Vídně, sháněli informace a promýšleli, kam by pokračovali. V této druhé vlně emigrantů to ale již podle jeho slov bylo těžší. Státy, které přijímaly emigranty, jako Kanada a Austrálie už neměly tolik zájem, jelikož tam předtím uteklo už velké množství lidí. Pamětník k tomu říká: „Ne všichni byli takříkajíc pracovně použitelní a zkazili nám tam renomé.“ Jeho vysněnou zemí byla Kanada, byl to však už problém. Musel do sběrného tábora, kde už to nebylo lehké, někdy to bylo až nebezpečné. Nutné bylo například platit kauci, která činila 500 dolarů: „Neskutečné peníze tehdy, já jsem emigroval a měl jsem 50 marek!“

Nakonec zvolili Jihoafrickou republiku, tehdy jeden z nejbohatších států světa: „Pro lidi s diplomem tam byly nástupní podmínky fantastické. Například za šílené peníze uhradili výuku jazyků, ubytovali vás a dávali rentu, aby tam člověk mohl žít, ty podmínky byly hodně dobré.“ Jenže ho dostihl povolávací rozkaz. „Ti Jihoafričané mi řekli: ‚My o vás máme pořád zájem, ale na rovinu vám říkáme, že ze zkušenosti víme, co se stane vaší rodině jako rodině vojenského zběha – vyhodí je ze zaměstnání, sourozence pozatýkají.‘ Takže já jsem si to srovnal v hlavě, řekl jsem si, že to jim nemůžu udělat – měl jsem tři sourozence – a po týdnu jsem se vrátil zpátky domů.“

Naštěstí komunisté metro potřebovali

V roce 1969 tedy narukoval na vojnu do Tábora. Společnost se po čase začala konsolidovat. Jaroslav Pohan se po vojně rozhlížel, co dál. Vojenský topografický ústav Dobruška mu nabídl místo a on kývl. Jenže zároveň již chodil se svou budoucí ženou, která byla z Prahy, kde zrovna vznikal Metrostav a on do něj v roce 1971 nastoupil. „Metrostav vznikl z Vodních staveb a byl tedy plný špičkových odborníků, práce pro nás proto byla naprostá bomba. Bylo to zajímavé, po technické stránce to byla strašně krásná léta. Měli jsme kliku, že komunisti metro potřebovali, tak nás nechávali být.“ Jediná úlitba byla, že musel být členem Brigády socialistické práce. „Ale zas tak nás to nebolelo, protože brigáda splnila nějaký cíl a všichni jsme dostali deset tisíc. Bylo to menší zlo než mít červenou knížku,“ hodnotí s odstupem. Časem ovšem začalo přituhovat, až se opět dostal do střetu s režimem. 

Jeho podřízený emigroval do Jugoslávie a StB pamětníka obvinila, že o tom věděl, a pokusila se ho výhrůžkami získat ke spolupráci. Pamětník odmítl a od té doby mu byli pořád v patách. V archivu StB je veden např. spis s názvem Po Geodet z roku 1984, ve kterém se řeší styky Jaroslava Pohana se západními firmami. Konkrétně je „podezírán z neoprávněného jednání s rakouskou firmou AGA-Geotronics”*, přestože dle spisu nemá pravomoci pro jednání s cizinci. Později se ze spisu dozvídáme, že oprávnění měl a „prověrkou nebylo potvrzeno, že by Ing. Pohan Jaroslav prováděl nedovolenou zahraničně obchodní činnost”*. StB Jaroslava Pohana celkově prověřovala, včetně jeho loajality k režimu, takže se ze spisu např. dozvíme, že „jmenovaný jen zřídka navštěvuje brigády v okolí bydliště, rozhovory s politickou tematikou nezavádí a po občanské stránce má dobrou pověst.”* To už se dostáváme k osmdesátým letům. Začínalo se mluvit o výstavbě jaderné elektrárny Temelín a Jaroslav Pohan se rozhodl z Prahy odejít. Nastěhoval se do statku ve vystěhované vesnici Březí blízko elektrárny, kde býval přes týden, zatímco rodina zůstala v Praze a on za ní na víkendy jezdil. I v jižních Čechách si ho StB našla a chtěla ho získat ke spolupráci, varoval ho dokonce jeho bývalý spolužák, který k ní patřil. Přechod do Temelína byl těžký, v Metrostavu byl vedoucím odborů s velkými pravomocemi, zatímco v Temelíně lidé podle jeho vzpomínek těžce nesli příchod pražského managementu. Sžívání bylo poměrně složité. Náročné to bylo i v osobní rovině, rodina žila rozdělená 13 let, děti vstupovaly do škol „bez otce“. Nicméně vše si časem sedlo, závěrem tuto éru hodnotí pamětník tak, že po technické stránce vytvořili neuvěřitelné dílo. 

Kam se to ubírá

V listopadu 1989 pracoval Jaroslav Pohan v zahraničí. Neměli tam žádné informace, takže převrat přímo osobně nezažil. Jak vzpomíná, vrátil se prakticky do jiné země. Na závěr přidává ještě vzpomínku na Františka Stárka. Metrostav ho prý zaměstnával jako schopného pracovníka, jakým podle něj opravdu byl – pracovitý, zručný technik s hornickou průmyslovkou. „Franta Stárek tu jejich komunitu prakticky živil. On je zásoboval penězi a všichni ti borci k nám chodili na obědy do jídelny. A málem jsem spadl z gauče, když jsem pak po pár letech od revoluce viděl, že Havel jmenoval Frantu Stárka do nějaké vysoké funkce u policie. Tak to jsem nevěřil vlastním očím, kam se to ubírá.“ Pro přesnost dodejme, že František Stárek po revoluci nepůsobil u policie, ale u Bezpečnostní informační služby (BIS). Na závěr Jaroslav Pohan na základě svých životních zkušeností nabádá k otevřenosti světu, budování přátelských vztahů a ochotě vzájemně si pomáhat. 

 

*Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.