„Když byla Praha bombardovaná, to bylo v únoru 1945, to já jsem byla v té Praze, já jsem viděla v to poledne, jak najednou tam byly ty rybičky, které pluly po tom nebi krásném, šla jsem Ruskou ulicí do našeho internátu, v poledne, pravé. Zajímavé, že jindy vždy hodně houkali, a najednou to nebylo, že by nějaké houkání bylo. Ale najednou jsem viděla, když jsme se otočili – to nebylo ještě tam tolik domů – tak já jsem viděla na té Vinohradské činžáky na Floře. A nad nimi pluly ty krásné rybičky, prostě bylo to úplně modré nebe, a teď z nich najednou začaly takové malilinkaté jako jenom... padat, a už to bylo pryč. Ale mezitím se zvedl dole takový nejdřív kouř, který nejdřív byl světlý, pak hnědý a nakonec tam byly plamínky. Protože všechny ty domy, které tam byly, tak měly, sice ti lidé byli v krytech – takzvaných, ale to byly jen sklepy, ale všude byl plyn. A jakmile to tam bouchlo a dostalo se to tam dolů, tak nejen že byli ti lidé zasypaní, ale i uhořeli, protože nemohli ven. To bylo hrozné. My jsme hned šli do toho našeho bydliště na Ruské, pár kroků, a věděli jsme, že nás bude potřeba. Protože hned začali vozit ty lidi, kde to bylo i třeba to, že paní učitelka šla s dětmi, když začali houkat, a děti, jako malé, do sklepa schovat. Ale ve skutečnosti to nebylo, že by tam někdo dostal foltrefu, ale že to bylo tak, že se rozsypala někde tlakovou vlnou ta skla a ty děti měly v sobě samé střepiny. A my jsme věděli jednu věc, protože jsme měli tu praxi, tak ti lidé, kteří byli ranění a kteří byli svážení do té vinohradské nemocnice, tak jsme věděli, že nemohou takhle jít k doktorům na sál. Museli se svléknout, museli se omýt, protože byli zasypaní, třeba, takže tohle všechno jsme tam dělali. A právě na očním, tam zas měli ty dětičky, prostě tak to bylo celý den, bylo tam co dělat, protože ti, co zemřeli, tak ne, ale ti, co byli někde... Jedna moje kolegyně zase tam šla po té dnešní Vinohradské, kde tam byla ta firma, která dělala ty dobré věci, jako taliány, a tam dostala foltrefu jedna, prostě několik těch domů na té Vinohradské... To se dnes pozná, když jdete, kde jsou nové domy a kde jsou vedle starých. To jdete celými Vršovicemi, protože ono to šlo vlastně už před smíchovským nádražím, přešlo to přes smíchovské nádraží, srazilo to sochy na Palackého náměstí, Emauzy, hlavně nejvíc, kde bylo mrtvých lidí, tak to bylo na Karláku, v té části k Emauzům, byla takzvaná – že se tam lidi měli – takzvaný kryt. Ale to nebyl kryt, to bylo prostě jenom vykopané, a tam padlo hodně bomb. Takže tam bylo nejvíc mrtvých, protože ten kryt nebyl vůbec krytem, a ti lidé se tam sbíhali, když už viděli, že to opravdu letí.“
