Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Miloň Pohořelý (* 1926)

• narodil se 7. prosince 1926 v Olomouci

• za protektorátu musel přerušit studium na gymnáziu a pracovat jako avizér

• v létě 1945 složil maturitu a odjel do Prahy studovat na lesnickou fakultu

• díky sportovním úspěchům ustál politické prověrky po únoru 1948

• do roku 1956 působil na fakultě jako odborný asistent

• od konce 50. let působil v Lesprojektu v Brandýse nad Labem v geodézii

• v 60. letech absolvoval studijní pobyt na univerzitě ve Freiburgu v SRN

• v roce 1977 se stal vědeckým pracovníkem VÚLHM Jíloviště-Strnady

• do roku 1986 publikoval 130 popularizačních, odborných i vědeckých článků

• po revoluci 1989 se podílel na procesu restitucí lesů

Miloň Pohořelý se narodil 7. prosince 1926 v Ostravě jako druhý syn bývalého československého důstojníka působícího na frontě v Itálii, strojního inženýra a později státního úředníka, jenž pro něj představoval velký vzor. Své dětství prožil především v okrajové části Ostravy v Přívoze, kde se i přes rozdílný sociální status kamarádil s dětmi chudých horníků. Z této doby si do života odnesl empatické cítění a smysl pro šetrnost, jelikož nepřímo poznal, jaké to je živořit na hranici přežití.

Jednou z dětských vzpomínek pamětníka je návštěva Prahy roku 1937, kdy byl jako malý kluk svědkem státního pohřbu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.

 

Otec ho dostal z vězení

Za protektorátu pracoval jeho otec na pozici přednosty dílen na místním železničním uzlu, který byl pro německé vojáky strategicky významný, a musel tedy absolvovat každodenní obávané kontroly, které vyvolávaly strach v celé rodině.

Na počátku války Miloň nastoupil na gymnázium, kde poznal několik židovských spolužáků, kteří se postupně vytratili ze školy i z města. Aby se Miloň vyhnul totálnímu nasazení po uzavření gymnázií, zařídil mu otec práci avizéra na železnici, která spočívala v nočních pochůzkách a svolávání strojvedoucích do služby. „Nebylo to jednoduché, protože jsem musel chodit v noci v těch uličkách, kde byla Ostrava velmi neklidná. Procházel jsem místy, kde se předtím udály dvě vraždy,“ vzpomíná pamětník.

Na jaře 1945 ho nacisté totálně nasadili na kopání zákopů nedaleko Ostravy, které měly zabrzdit postup východní fronty. Pracoval tam mimo jiné také ve skladu s uniformami, a protože se jich několik ztratilo, dostal se do maléru. Vyslýchalo ho gestapo a dostal se do vězení. Naštěstí ho otec díky své šikovnosti dostal na svobodu. 

 

Studia v Praze ohrozili komunisté

Když Rudá armáda osvobodila Ostravu, po třech nedělích narychlo složil „válečnou“ maturitní zkoušku a v červenci 1945 se přesunul do Prahy, kde ho přijali na fakultu lesnickou a dřevařskou. 

Po komunistickém převratu v roce 1948 se musel podrobit politickým prověrkám, při nichž byli vyhazováni ze škol studenti, kteří neprojevili dostatečnou míru loajality ke vládnoucí komunistické straně. Miloně nechali studovat nejen proto, že měl výborný prospěch, ale především sportovně reprezentoval. Kůži mu zachránilo, že v době, kdy prověrky na školách probíhaly, vyhrál závod na 800 metrů v soutěži Univerzita Technika. 

Je nutno zmínit, že mu pomohl i jeho otec, který podlehl nátlaku a do komunistické strany vstoupil proto, aby mohly jeho děti dostudovat. „Tatínek úplně brečel, protože mu tenkrát vnutili, aby podepsal přihlášku do KSČ. Říkal, že to musel podepsat a že prý doufá, že mu to jednou nebudeme mít za zlé. Pak ale stejně ze strany vystoupil,“ vypráví Miloň. 

 

Nezvedl ruku a ze školy musel odejít

Po škole mu nabídli pouze místo hajného na Šumavě v hájence bez elektřiny, ale shodou šťastných náhod nakonec dostal příležitost jako asistent u profesora na lesnické fakultě, kde působil s dvouletou přestávkou vojenské základní služby do roku 1956, kdy došlo v Maďarsku k protikomunistickému povstání. „Na škole byla kádrovačka, nějaká bývalá uklízečka, která viděla, že v době maďarských událostí, kdy se měl na nějaké schůzi vyjadřovat povinný nesouhlas s maďarskými povstalci, já jsem nezvedl ruku. Musel jsem pak ze školy odejít,“ vypráví pamětník. 

 

Práce v západním Německu

Díky známému našel Miloň nové místo v Lesprojektu v Brandýse nad Labem, kde se věnoval fotogrammetrii a kartografii. Snažil se také obhájit svou kandidátskou práci, což rozhodně nebyl úkol jednoduchý, když se o něco dříve jasně ohradil vůči režimu. Jen díky přímluvě jednoho z profesorů se roku 1958 stal kandidátem věd, což mu pomáhalo v další pracovní kariéře. 

V roce 1963 se mu díky známostem podařilo dostat pracovně na Západ. „Jedna manželčina kolegyně, která sloužila někde v Africe, napsala profesoru Hildebrandtovi do Freiburgu, jestli by tam pro mě nebylo nějaké místo a on mi to zařídil tak, že jsem se tam dostal přes nadaci. Bylo tehdy velké štěstí, že manželka coby lékařka úspěšně léčila jednoho potentáta z Ústředního výboru KSČ, a tak mě tam pustili. Jinak bych se tam nedostal,“ uvádí pamětník, který v západním Německu nakonec s přestávkami působil do roku 1968, kdy odtud sledoval sovětskou okupaci Československa. Tehdy za ním přijela manželka s dvouletou dcerkou. 

„Němci se ke mně chovali strašně dobře. Oni považovali za nějakou kuriozitu, že tam jsem. Naučil jsem se tam výpočetní techniku a to bylo velké plus, když jsem se vrátil. Založil jsem první inventarizaci lesů a s tím jsem potom projel kus světa. S tím mě potom do socialistického zahraničí také pouštěli,“ vypráví pamětník. 

 

Promarněná příležitost ve světě

S nástupem normalizace dostal místo ve výzkumném ústavu ve Strnadech, kde pracoval na zavedení inventarizace lesů ve všech socialistických státech, a když pak dostal příležitost pracovat za oceánem, uvažoval o emigraci. 

„Mohl jsem odjet na dva roky dělat inventarizaci půdního fondu v Tasmánii, Novém Zélandu a Austrálii. Ale tam už mě ministerstvo nepustilo. Prý musím nejdříve udělat tady tu práci, kterou znám. Jenže pak by na mě musel Commonwealth vypsat nový konkurz. Tenkrát jsme jeli do Jugoslávie a tam jsme s manželkou uvažovali o emigraci. Nakonec jsme to ale neudělali kvůli rodičům,“ vzpomíná pamětník.

Počátkem 70. let vyhodili jeho ženu pro politické názory z ministerstva, kde pracovala po návratu z Německa, a poté se vrátila ke své práci chirurgyně. Miloň zůstal ve Strnadech až do penze, ovšem díky své práci cestoval do zahraničí, hlavně do zemí východního bloku. Vzpomíná například na cesty po Rusku, za Bajkal. 

Po revoluci 1989 se podílel na procesu restitucí lesů, oceňoval je, založil sdružení soukromých majitelů lesů, dále cestoval, stal se docentem a viceprezidentem agrární komory. Pracoval až do svých 85 let.