Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pohoriliak (* 1918)

• jako student bojoval proti maďarským okupantům Podkarpatské Rusi

• přijat do maďarské armády, kde absolvoval důstojnickou školu

• utekl přes hranice do Sovětského svazu

• až do roku 1943 byl vězněn v sovětských pracovních táborech

• vstoupil do československé armády

• organizoval jezdeckou eskadronu československého sboru

• účastnil se mimo jiné bitvy o Kyjev, Bílou Církev a Dukelské operace, kde byl raněn střepinami

• za statečnost získal tři válečné kříže

• po válce měl dohled nad odsunem německých obyvatel z Československa

• při vykonstruovaném procesu (takzvané mostecké aféry) byl odsouzen na dva roky vězení

• v roce 1968 byl rehabilitován a dodatečně povýšen na majora

Jan Pohorilák pochází z oblasti bývalé Podkarpatské Rusi, narodil se ale v USA, kam jeho rodiče odcestovali za prací. Jeho otec tam zahynul v dolech a maminka se s malými dětmi vrátila na Podkarpatskou Rus.

 

 

Boj studentů s okupanty

 

14. březen 1939, tedy rozpad Československa, zastihl Jana Pohoriláka jako studenta učitelského ústavu v Užhorodě. Druhý den přišla okupace, konkrétně Podkarpatskou Rus okupovali Maďaři. „My studenti jsme proti tomu chtěli něco udělat, když československá armáda už neexistovala. Od četníků jsme dostali zbraně a bojovali s okupanty. Za deset hodin jsme v počtu osmdesáti studentů maďarskou armádu zastavili natolik, že československé a rusínské úřady mohly odvézt přes hranice peníze a důležité dokumenty. Českoslovenští občani se vrátili do Česka.“

 

 

V maďarské armádě a na útěku

 

Po tomto dílčím úspěchu se studenti rozptýlili. Hned nato vešel v platnost okupační zákon, který ukládal všem mladým mužům ve věku od osmnácti do dvaadvaceti let povinnost nastoupit do maďarské armády. Jan Pohorilák se chtěl této povolávací povinnosti okupantů spolu s dalšími vyhnout přechodem přes hranice do Sovětského svazu, tento plán mu ale rozmluvil bratr. Kdyby totiž utekl, vystavil by ohrožení perzekuce jak jeho, živitele rodiny se čtyřmi dětmi, tak svou matku. Rodiče utečenců čekaly tvrdé kontroly a pronásledování s povinností dvakrát až třikrát se hlásit. Na radu přítele se tedy Jan Pohorilák rozhodl vstoupit do maďarské armády, jak ukládal zákon, a útěk za hranice odložit.

 

V armádě pak absolvoval důstojnickou školu a v roce 1941 se s jednotkou dostal na frontu. Průchody přes hranice byly poměrně známé a Pohorilák s několika kamarády naplánovali útěk při operaci, při níž byl Pohorilák se svými vojáky pověřen průzkumem, z kterého se však už nevrátili. V době předpokládaného návratu dal maďarský velitel pokyn ke střelbě na zrádce. Uprchlíci byli vzápětí zpozorováni Sověty na druhé straně hranice, kteří také začali střílet, a octli se tak ve dvou palbách. Jan Pohorilák signalizací kapesníkem na tyči střelbu na sovětské straně ukončil, jednoho dezertéra však Maďaři zastřelili, druhého zranili. Ostatní zachránila okolnost, že v místě útěku se nacházel vlnitý terén.

 

 

Machorka balená do dokumentu

 

Sověti Pohoriláka s druhy přijali, odzbrojili je a vystavili jim na další cestu potvrzení, že se vzdali dobrovolně. Za tři dny, strávené cestou pěšky k městečku s vlakovou zastávkou, se však ukázalo, že potvrzení utečencům nijak nepomůže: „Po cestě nás dohnala kolona Maďarů, kteří upadli do zajetí, a sovětský velitel nás nutil zařadit se mezi ně. Vysvětlovali jsme mu, kdo jsme a že mezi maďarské zajatce nemůžeme, protože nejsme zajatci, nikoho to ale nezajímalo. Ukázal jsem tedy potvrzení, které jsme dostali na hranicích, velitel ho však roztrhal na osm kousků a začal si do něj balit machorku. Když jsem se proti tomu ohradil, namířil na mě automat.“

 

 

Za tři dny slanečka

 

Následovalo čtrnáct dní vlakem v dobytčích vagonech na cestě ve směru do pracovního tábora bez vody a dostatku stravy. První jídlo dostali až po třech dnech, a to zmrzlé slanečky. Palčivou žízeň zažehnávali ledem. Za pouhé dva týdny cesty transport ze sedmdesáti lidí natěsnaných ve vagonu nepřežilo deset.

 

 

„U nás je vojáků dost“

 

Tábor se nacházel uprostřed holé tundry dvě stě kilometrů od Severního ledového moře u městečka Maršaňsk, kde bylo úkolem vězňů stavět silnice. Sověti utečence zavírali s trestem tři až pět roků ze nelegální přechod. Přísnější tresty dostávali muži z komunistických rodin: „Měli jste zůstat tam a bojovat s Němci, u nás je vojáků dost, říkali nám Sověti,“ popisuje Jan Pohorilák postoj věznitelů a vypráví, že sovětské lágry byly plné štěnic a vší. „Vší bylo tolik, že jsme je mohli hrabat koštětem.“ Infekce a špatná strava měly na svědomí smrt mnoha jeho druhů hned v prvních třech měsících.

 

 

Osmnáct tisíc lidí zemřelo za dva měsíce

 

Z původního počtu 25 tisíc vězňů jich za rok zůstalo pouhých sedm tisíc. Neléčené nemoci jako skvrnitý tyfus, břišní tyfus, avitaminóza a další infekce si vybíraly daň hned po prvních dvou měsících mizerné stravy o přídělu 30 deka chleba denně. Sověti mrtvoly házeli do jedné díry a hromadně pohřbívali. Vedle hladu a nemocí stravoval vězně také chlad a těžká fyzická práce. Jednalo se o těžbu kamene a dřeva při teplotě 35 – 37 stupňů Celsia pod nulou. Pro práci v takových podmínkách bylo nutné po půlhodinách se ohřívat u ohně v bunkru – vždy čtyři muži v bunkru přikládali a čtyři pracovali venku. V táboře v Maršaňsku strávil Jan Pohorilák rok a poté ho čekalo stěhování do dalšího lágru. I tam dostávali vězni k jídlu jen třicet deka černého chleba na den. Náhoda napomohla Janu Pohorilákovi k vydatnější stravě. Došlo k tomu tak, že si ho povšiml velitel lágru při kontrolách, že hraje s jedním Polákem šachy. (Ze zmíněného chleba bylo zvykem vyrábět figurky na šachy nebo hru Člověče nezlob se.) Pohorilákův styl hry velitele zaujal natolik, že ho jednou oslovil s otázkou, kolik ovládá řečí. Ukázalo se, že mluví maďarsky, německy a rusky, a může se tak stát tlumočníkem velitele při jeho práci. Odměnou byl právě lepší příděl – k třiceti dekům černého chleba přibylo Pohorilákovi stejné množství bílého chleba, polévka a ryba. Jeho úkolem bylo překládat při kontrolách a s přidělenými dalšími šesti Rusy měl za úkol vypomáhat zesláblým obyvatelům lágru, kteří nezvládali denní odvšivování a vyklepávání hmyzu z šatstva. Tak strávil Pohorilák další rok a půl.

 

 

Elixír v kyselém mléku

 

Vězňové se upínali k naději vstupu do nově vznikající československé zahraniční armády, kam byli postupně posíláni až po půl roce. Mnoho z žadatelů o vstup do armády se vysvobození z lágru nedočkalo. Před tím, než celkem sto padesát československých občanů nastoupilo do nákladních autobusů, Pohorilák onemocněl na skvrnitý tyfus. Sdělil to veliteli lágru a ten svého oblíbence poslal do vojenské nemocnice, kde se léčili sovětští zranění vojáci. Ve vysokých horečkách tu proležel devět dní a velitel kvůli němu nechal transport všech ostatních odložit. Po devíti dnech krize pominula. Na dotaz velitele na své přání po nemoci odvětil Pohorilák, že touží po kyselém mléku. „A ten půllitr kyselého mléka mě postavil na nohy.“

 

 

Prověrky před propuštěním do armády

 

Přijetí do armády předcházel nutný pobyt v politických lágrech, kde byli žadatelé prověřováni. Vyšetřování probíhalo formou výslechů třikrát až čtyřikrát za noc, kdy vězně vzbudili a vyšetřoval je pokaždé jiný politruk. Ve stavu vysílení po čtrnácti dnech těchto výslechů vstoupil Jan Pohorilák konečně do Československé armády. Bylo to 19. března 1943 v Novochopersku.

 

 

Někdy byla i čokoláda

 

V československé armádě si bývalí vězni sovětských lágrů na stravě polepšili. Sbor vždy následovala polní kuchyně a vařila většinou guláš, vojáci dostávali chleba, někdy i vodku a cigarety. Vodka byla zvlášť přínosná v zimě. V první době po přijetí do armády Pohorilák pamatuje velmi bohatou stravu, kdy dostávali i čokoládu, později to nebylo „nic moc“. Vojáci byli stále v pohybu, a než polní kuchyň dorazila, často byla rozbitá a vojáci museli sáhnout do železné zásoby, kterou nosil každý při sobě – konzervy, kostky cukru, rýžovou kaši. Někdy Němci při ústupu nestačili vyklidit své sklady s potravinami, velmi bohaté na zásoby – salámy, koňaky, konzervy i víno.

 

 

Základ eskadrony

 

Slavný generál Svoboda byl v tu dobu ještě plukovníkem a po přijetí do armády se seznámil s každým čerstvým československým vojákem osobně podáním ruky. Poněvadž sloužil v Užhorodě, znal podle jména i rodiče některých vojáků. Pohoriláka se ptal na jeho hodnost v maďarské armádě. „Řekl jsem, že jsem měl hodnost četař aspirant a že jsem absolvoval jezdeckou školu.“ Svoboda tedy rozhodl, že Pohoriláka přidělí k jezdecké četě, a pověřil ho úkolem udělat pořádek v koních nové armády, byli tam koně nejrůznějšího plemene a věku, tažní i jezdečtí. Pohorilák rozkaz splnil během následujících tří měsíců a položil tak základ jezdecké průzkumné eskadrony československé armády. Jejím jediným nedostatkem bylo, že koní bylo málo. „Nevadí,“ řekl tehdy Svoboda, „koupíme nebo seženeme další. Než se dostaneme k našim hranicím, budeme mít koní dost.“

 

 

Boje o Kyjev

 

Pohorilák musel znovu absolvovat jezdecký výcvik, ale i pěší. Bojům o Kyjev předcházela nutnost překročit Dněpr – v noci se stavěl most přes řeku a ráno se zase rozebíral. „Němci nás v tu chvíli bombardovali, ale naštěstí velmi nepřesně, takže řeku úspěšně přešlo padesát koní a šedesát vojáků.“ U Kyjeva bylo úkolem nové jezdecké dvojčety provést celkem pět průzkumů na neutrálním poli mezi německou a sovětskou zónou. Tam pozorovali, z jakých zbraní Němci střílí. Byly to jednak automaty, lehké a těžké kulomety a minomety, které prohlašuje Pohorilák za nejstrašnější: šestihlavňové minomety totiž pálí střely šachovitě. Přímo při bojích o Kyjev působili vojáci jezdecké dvojčety nejen jako průzkumníci, ale také jako spojky. „V bojích o Kyjev se vyznamenala hlavně pěchota a tankisté československé armády – jako první totiž prorazili německou obranu, jako první se dostali do středu Kyjeva a zabránili Němcům v postupu. Tři z Čechoslováků za to získali vyznamenání sovětského válečného hrdiny,“ vypráví Pohorilák, který měl tehdy hodnost zástupce velitele čety a vzpomíná na dva z těchto tří vyznamenaných – poručíka Buršíka a poručíka Sochora.

 

V následujícím boji u Rudné už byl Pohorilák velitelem čety a byl mu udělen rozkaz zlikvidovat dva německé kanony, bránící v postupu Rusů. Četě se pod Pohorilákovým vedením podařilo cíl obejít, napadnout a úspěšně rozkaz splnit. Na místě byla stáj s šedesáti jezdeckými koňmi, z nich Pohorilák pro československou jezdeckou eskadronu vybral pětatřicet. Když se to dozvěděl velitel Svoboda, vyznamenal Pohoriláka československou medailí Za chrabrost, povýšil ho na nadporučíka a jmenoval na velitele eskadrony. V tu chvíli se jednalo již o jezdeckou trojčetu – tři bojové čety a jedna velitelská, vybavená jezdeckými koňmi.

 

 

Bílá Církev a padlý Svobodův kůň

 

Z dalších bojů zmiňuje Jan Pohorilák jako zvlášť krvavé útoky na Bílou Církev, kde Němci usilovali a zatlačení sovětské armády zpět za Dněpr. „Naše jednotky však byly tak houževnaté, že se to Němcům zdaleka nepodařilo, a naopak Němci zde vyčerpali své síly.“

 

Následoval přesun na Volyň na Ukrajině. Při něm byla Pohorilákova eskadrona napadena střelbou z německých tanků, poněvadž se nebezpečně přiblížila k frontě. „Naši koně pochopitelně zpanikařili a můj kůň najel zadkem doprostřed silnice, takže do něj najel náš tank. Já stačil jen rychle vytáhnout nohy z třmenů, pak jsem letěl na zem a uvízl mezi pásy našeho tanku. Kůň měl přeražený vaz a vojáci ho okamžitě zastřelili, nějakou chvíli ale nemohli přijít na to, kde jsem já. Pak někoho napadlo posvítit pod tank a našli mě. Utrpěl jsem tím pádem těžký otřes mozku, převezli mě do nemocnice a z bezvědomí jsem se probral až třetí den. Tam mě navštívil generál Svoboda, který mi řekl: ,Sice jsi mi zabil koně, ale hlavně že ses zachránil!‘ On si totiž toho mého koně, takového černého krasavce, moc přál. Slíbil jsem mu, že mu přesně takového černookého koně obstarám. Svoboda mi pak poblahopřál k záchraně a k úspěchům v boji. Byl to razantní, spravedlivý voják, i když ne dobrý politik. Často mě k sobě zval a pověřil mne, abych vycvičil další jezdce, kteří by se mohli stát důstojníky eskadrony.“ Za splnění tohoto úkolu byl krátce na to na Volyni povýšen na nadporučíka a získal také první Československý válečný kříž. V tu chvíli měla Pohorilákova eskadrona 200 koní a 165 jezdců, ve Volyni se totiž k do československého sboru přihlásilo mnoho nových vojáků z řad volyňských Čechů. Výcvik na Volyni byl přípravou k Dukelské operaci.

 

 

Dukelská operace

 

Po dvouhodinové střelbě Němců u Dukelského průsmyku byla zahájena defenziva, při níž dostal Pohorilák rozkaz pronásledovat ustupující nepřátele a zabránit jim v případném zformování. Za jednu noc Němci ustoupili o celých 25 kilometrů. Dále se československý sbor přesouval směrem k Dukle a proti všem zvyklostem velení nařídilo tento přesun vykonat ráno. Byla sice hustá mlha, stejně je ale Němci brzy spatřili a zdevastovali dělostřelectvem. Zemřelo tam celkem 1800 československých vojáků, čtyři tisíce vojáků utrpěly zranění a sbor tak přišel o jádro svých nejlepších mužů. Dukelská operace, jejímž účelem bylo projít za tři dny Dukelským průsmykem a posílit Slovenské národní povstání v Prešově, tak svůj cíl nesplnila. Neúspěch se kladl za vinu veliteli generálu Kratochvílovi, jenž byl v souvislosti s tím odvelen a tehdy byl jmenován generálem právě Svoboda. Ničivý neúspěch Dukelské operace měl na svědomí i rozbití Pohorilákovy eskadrony. Sám Pohorilák byl zraněn, dostal jedenáct střepin do zad, takže byl převezen na pět nebo šest neděl do nemocnice. Když se vrátil ke sboru, dostal místo eskadrony pěší rotu ve stavu sto deseti vojáků, která však byla také rozbita do tří týdnů. Po týdenním odpočinku velení Pohorilákovi přidělilo protitankovou rotu vybavenou minomety a kanony (45 mm, určené na podporu pěchoty do první linie).

 

 

Vlak mouky pro východní Slovensko

 

Při osvobozování slovenského území zažil Pohorilák krušné chvíle, o každou vesnici se vedly těžké boje. Lidé se tu skrývali na konci války v zemljankách v lesích vyhladovělí a československý sbor byl pro ně záchranou nejen od okupace, ale i hladu. Jan Pohorilák vzpomíná, že generál Svoboda nechal objednat vlak mouky jen pro východní Slovensko. Jídlo vydávali i sami vojáci ze svých zásob, nejen na Slovensku, ale i v Polsku nebo na Ukrajině. Právě na Ukrajině pochytávali vojáci zdivočelé volně pobíhající koně a dávali je sedlákům k zorání půdy. Pokud naopak armáda potřebovala dobytek, vystavovalo se potvrzení o vydání, o které lidé stáli více než o peníze, platilo se totiž v rublech.  

 

Tou dobou byl generál Svoboda nahrazen novým velitelem. Aby bylo možné osvobodit Žilinu, musel sbor překročit Velkou a Malou Fatru. K tomu byli potřeba koně, které si Pohorilákova jednotka vyžádala v obci oproti potvrzení o případné náhradě. Díky takto získaným dvěma párům koní a jednomu páru volů překonala Pohorilákova četa výškový rozdíl 1250 metrů za pouhých čtyřicet hodin, a to pod palbou Němců. Za to byl Pohorilák na vrcholu i s dalšími vyznamenán třetím válečným křížem a navíc opět povýšen. Vlivem náročného výstupu se mu však otevřely rány po zraněních od Dukly, takže musel zpět na léčení do nemocnice, tentokrát do Košic. Setkal se tam s krajanem, poručíkem Elovičem, který mu předal dopis od bratra. V něm ho bratr žádal, aby se co nejdříve vrátil domů, že je zle jeho matce a z vězení se vrátil on i jeho další bratr. Dostat se domů nebyl problém, do Užhorodu jezdily náklaďáky každou hodinu a s rodinou se Jan Pohorilák šťastně shledal.

 

Právě doma ho také zastihl večer 8. května 1945, kdy byl vyhlášen konec války. Odjel tedy zpět do Prahy, kde se účastnil závěrečného defilé vítězných armád 17. května. „Naše generace, stejně jako vaše, nikdy nepočítala s tím, že budeme ve válce. Hlásili jsme se do armády, ani jsme nevěděli, co to je fronta a jak hrozná válka je. Mladé generaci bych vzkázal, že na válku se musíme připravit i v míru, a to všemi způsoby a kdekoliv – ve škole, v domácnosti nebo jinde. Dál člověk musí vědět, za co bojuje. Nejcennější, co na světě je, je svoboda,“ shrnuje plukovník Pohorilák svou životní zkušenost.

 

 

Odsun německých obyvatel

 

Radost z konce války však měla hořký dozvuk, jak se dozvíme dále. Těsně po válce však bylo Pohorilákovým úkolem dohlížet při odsunu Němců, stal se velitelem posádky v Bylině. „Němečtí obyvatelé se soustřeďovali do koncentračních lágrů, bylo jim však zajištěno slušné zacházení, s sebou k odsunu si směli vzít šedesátikilové zavazadlo s šatstvem a potraviny. V lágrech před samým odsunem dostávali slušné porce stravy, ne tak, jak si dnes stěžují a lžou. Nemají na co si stěžovat – rozbití republiky způsobili oni, Hitlerovi pomáhali také a druhou světovou válku vyvolali také oni – a vždy to bývá tak, že stát, který válku prohraje, musí zaplatit škody ostatním. Když bylo nějaké smíšené česko-německé manželství, ptali jsme se jich, zda chtějí zůstat, nebo odjet. Většinou chtěli zůstat. Jediné, co si nesměli odvézt, byly cennosti – peníze, šperky, koberce a obrazy – ty se odebíraly a shromažďovaly do armádního skladu. Za dva roky jsem dostal výzvu k soudu, kdy se vyšetřovalo rozkrádání tohoto majetku národním výborem. Mě zachránilo, že jsem měl kopii dokumentu, který dokládal, že jsem všechno správně odevzdal a předal sovětské armádě.“

 

Po odsunu Němců byl Pohorilák jmenován ministrem obrany styčným důstojníkem mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem národní obrany a jeho úkolem bylo usidlovat volyňské Čechy v oblasti Ostravska a Krnovska. V té době musel zrušit dekrety na půdu nezákonně vydanou jeho předchůdcem, který dával volyňským Čechům ty nejhorší kamenité pozemky a úrodnou půdu podle výpovědí uděloval za úplatky. Pohorilák tedy rozdával dekrety znovu.

 

Po období nemoci se Jan Pohorilák vydal na Podkarpatskou Rus, kde se od bratra dozvěděl o vůli krajanů podat stížnost na americké velvyslanectví. Rodiny Rusínů, kteří před druhou světovou válkou a dříve emigrovali do Ameriky za prací, uspořádaly finanční a hmotnou pomoc Podkarpatské Rusi. Když se dotazovali, jak dorazila loď s touto pomocí, a říkali, že nakládají další, zjistilo se, že Sověti tuto zásilku nedoručili. Pohoriláka krajané pověřili, aby se stížností navštívil americké vyslanectví a dotázal se také po nedoručené poště, směřované do USA Pohorilákově sestře. „V tu chvíli začínala pomalu studená válka a před velvyslanectvím stála Státní bezpečnost, aby fotografovali osoby, které tam vcházejí a vycházejí, i mě si vyfotografovali,“ vypráví Jan Pohorilák. Velvyslanec ho vyslechl a oznámil věc prezidentu Benešovi. Ten chtěl situaci řešit a brzy se strhla honba po tom, kdo donáší na velvyslanectví. Krátce na to Státní bezpečnost Jana Pohoriláka zatkla skrze jeho známost se stíhaným přítelem Pravomírem Reichlem, bývalým důstojníkem československé armády. Při této aféře bylo obviněno za pomoci provokatérů StB mnoho příslušníků československé armády ze zorganizování protikomunistického puče.

 

 

Věznění

 

K informování velvyslanectví se Pohorilák nepřiznal i přes donucování při výsleších. Následovala známá vykonstruovaná, takzvaná mostecká aféra, při které byl Reichl odsouzen k smrti a Pohorilák ke dvaceti letům vězení, tresty byly nakonec zmírněny (Pohorilák dostal dva roky). Obvinění si nesměli zvolit vlastní obhájce, ale dostali obhájce ex offo z řad komunistů a byli odsouzeni beze svědků. „V Jáchymově jsem byl rok a půl. Po propuštění jsem neměl kde bydlet a byl velký problém najít práci – nikdo mě jako trestaného nechtěl přijmout. Přespával jsem tedy u známých, jak se dalo, a nakonec si našel práci na stavbě mostu Inteligence. Vykonával jsem podvodní práce, člověk musel snést tři až čtyři atmosféry. Pracoval jsem pak také na stavbě slapské přehrady a většinou vždy přespával na pracovišti. Byt se mi podařilo sehnat pomocí kamaráda z fronty, jehož otec se stěhoval a přenechal mu byt, který nepotřeboval.“

 

Komunisté odebrali Janu Pohorilákovi za války získanou hodnost. V roce 1968 ho čekala rehabilitace a vrácení hodnosti, dodatečně byl také povýšen na majora.

 

 

Rozhovor vedla a příběh zpracovala Iva Růžičková.