MUDr. Dagmar Pohunková

“Propašovat do Prahy husu, to bylo nebezpečné, byl to trestný čin. Vzpomínám, že jednou dostal otec od jednoho z klientů banky husu. Pro ni nemohl jít nikdo jiný než dítě. Asi tak ve věku dvanácti let jsem šla do nóbl právnické kanceláře, dostala jsem do tašky desetikilovou husu a tu husu jsem měla z Londýnské ulice pěšky donést domů. Do tramvaje se s tím nemohlo, tam by byla kontrola. Když holčička šla s kabelou, musela jít, jako že je ta kabela lehká, pohazovat si s ní, houpat si s ní. Musela jsem s ní jít od Londýnské ulice až k Vinohradské vodárně, po Korunní třídě nahoru, a to bylo strašné. To je jeden takový zážitek, na který člověk ani po osmdesáti letech nezapomene. Tam na mě čekala maminka a tu tašku ode mě převzala. Když rodina dostala takovou husu, ta husa se nemohla péct. Musela se stáhnout, sádlo vyškvařit, játra naložit do toho sádla, zvlášť udělat jídlo z drobů a maso muselo vydržet dost dlouho na úpravu různým způsobem.”

“Ten byt měl koupelnu, kde byla plynová karma. Poměrně velmi malou. Velmi brzo po okupaci, po nacistické okupaci, po vzniku protektorátu a během války, byl plyn na příděl, takže se muselo velice šetřit s teplou vodou. Sprchovali jsme se jednou týdně. Domácnost byla zařízena tak, že pochopitelně tehdy nebyla pračka. Osobní prádlo se přepíralo ručně v umyvadle v koupelně a velké prádlo si odnášela v kufru pradlena, která to někde doma vyprala a přinesla vyžehlené. V kuchyni netekla teplá voda. V kuchyni byl plynový sporák na nožičkách a velká kachlová kamna jako dnes míváme na chalupách. Byla tam lednička. Pamatuji si, že jsem zažila ještě ledničku, že vozili led - dával se do ní led. Přijel, a tuším, že to bylo z Branického pivovaru, přijeli pivovarští koně s vozem a rozvážely se bloky ledu do ledničky. Pak už byla chladnička moderní, myslím, že původně na plyn. Až později lednička na elektriku. Sporák byl plynový. Byla tam moderní kredenc, tomu se říkalo americká kredenc. Lavice, stůl, židle. A podstatná součást kuchyně - myčák. Stůl s odklápěcím vrškem, pod kterým byla mělká zinková vana na okapávání nádobí. Měl velikou vytahovací zásuvku, ve které byly dva pozinkované škopky. Do toho se musela nalívat voda, ta tekla z kohoutku ve zdi, pod kterým byla výlevka. To byly velice pěkné, dnes muzeální výlevy. Voda se musela ohřát na plotně a teplá se v hrnci přenášela do toho dřezu. Dokud byla služebná, tak to fungovalo. Když pak za války začalo přituhovat a začalo totální nasazení, nebylo možné mít služebnou. Nádobí myla naše maminka, jemná dáma s manikúrovanýma rukama. Myla nádobí a já jsem utírala. A při téhle činnosti se odvíjela většina podstatné rodinné konverzace.”

“No jo, v té Vídni... Tak ten byt na Westbahnstrasse jim babička dala. Babička Kebrdlová jim věnovala ten byt a odstěhovala se ke své dceři. Ten byt jim celý opravila, zařídila: okna, dveře, parkety, všechno. Byl to pětipokojový byt, protože se tam zrušily všechny ty dílny. Bylo to pět pokojů. Rodiče Landrovi objednali a koupili nábytek, který byl vyroben v továrně těch Kalbáčů, u Jeníkova švagra. Byl to nábytek, kde byla ložnice Ludvík XVI., bílá, jídelna intarzovaná několika barevnými dřevy ve stylu Marie Terezie, přenádherná. Velký panský pokoj z dubového masivu. Kabinet, který byl určený jako budoucí dětský pokoj, a potom ještě mahagonem zařízený pokoj hostinský. Byl to veliký pětipokojový byt. Maňulka tam přišla a měla představu, že se domácnost vede tak, jako její maminka vedla hotel. Dělala jídelní lístky, oběd o třech chodech. Měla služebnou, pochopitelně. To byla buď Any, nebo Mitzi, nezáleželo na tom [jak se doopravdy jmenuje]. Bylo zajímavé, že v tom krásném velkém bytě byl automaticky udělaný pokojík pro služku a nutno podotknout, že stejně to bylo potom v pražském bytě. Pokojík pro služku neměl přímé okno, jen zamřížované okno na chodbu. Byla to úzká nudlička s kovovou postelí, kovový stojan s plechovým umyvadlem a se džbánem, skříňka, židle, stolek, skoro jako vězeňská cela. Tak bydlely služky. U nás ve Vídni neměla dovoleno používat koupelnu, a když se chtěla koupat, musela jít do městských lázní. Naprosto nepochopitelné, i když jinak všichni měli sociální cítění. Uklízelo se až do války, i ještě později, tak, že každý den se ostrým smetáčkem zametaly koberce v pokleku nebo v podřepu. Pak se ten koberec stočil a flanelovým hadrem se přeleštily parkety. Jednou týdně se luxovalo elektroluxem. Pak se utřel prach. Štětečkem se musely čistit vyřezávané kytičky a ozdůbky na nábytku. To se všecko dělalo každý den. Takovým tím fetterpuschem z kohoutího peří se otíraly obrazy a rámy. To dělala ta služka. Panstvo jedlo u kulatého velkého stolu v jídelně, kde byl zespodu zvoneček. Zazvonilo se, aby přinesli další chod. A za války, když už nebyla ta služka, jsme to s maminkou takhle uklízely.”

“Pacienti, kteří žádali o invalidní důchod, museli napřed ke svému lékaři a odtamtud to šlo na příslušnou komisi, která psala posudky. Někteří lidé měli ve svých papírech v pravém rohu nahoře červené P, jestli to znamenalo ,politický’, nebo co to znamenalo, nevím, ale to byli lidé, kteří ten důchod v zásadě neměli dostat. Když takový člověk přišel, záleželo na tom lékaři, který dělal posudek. A přišli mi do ruky někteří lidé, kteří na tom byli zdravotně velmi špatně. Ale jako bývalí kulaci nebo vězni nebo bývalý továrník, můj strýc... a byli na tom zdravotně velice špatně. Měla jsem to štěstí, že jsem měla příbuzného v Krči, v dnešním IKEMU, pana docenta Modra, tam jsem tyhle lidi posílala na konzilium. A když přišli z Prahy s takovým posudkem, pak už ta důchodová komise nemohla říct ne. Takže jsem jim ten důchod vybojovala.”

“My jsme ve zdravotní výchově propagovali tzv. bezbolestný porod. To byla metoda, já nevím, jestli to přišlo ze Sojuzu... Na základě cvičení, přípravy, dýchání, že porod může být bezbolestný. Takže já jsem šla rodit s lehkým srdcem na 3. gynekologii v Londýnské ulici v Praze. S knížkou, měla jsem s sebou set na manikúru, šla jsem do přípravného pokoje, tzv. na hekárnu. A najednou přišly bolesti. Já jsem vylezla na chodbu, kde jsem se potácela a volala jsem: 'Ono to bolí!' Taková starší porodní asistentka mě objala a říkala: 'A holčičko, co si myslíš? To víš, že to bolí.' Byla jsem paní doktorka, ale pitomá, úplně nezkušená. Ten porod se odehrával tak, že ačkoliv jsem byla do jisté míry protekční, znaly jsme se s šéfkou kliniky, rodila jsem tak, že jsem byla sama na gynekologickém porodním stole v polozatemněné místnosti. Kachlíčkovaná místnost. Nevím, jestli jsem měla infuzi, ale měla jsem v ruce masku spojenou s bombou s rajským plynem, měla jsem si toho vždy, když přijde bolest, dýchnout. A kdybych byla omámená, vypadlo by mi to z ruky. Ale já jsem se bála, abych neutlumila dítě, takže jsem si toho brala málo a trvalo to dlouho, asi šest hodin. Byla jsem tam sama, potmě a v bolestech. Jenom se vždy někdo na mě přišel podívat. Potom mě nějak uspali. Kluk, Petr, se narodil. Měl přes čtyři kila, měřil přes padesát centimetrů. A byl to tedy pořádný cvalda. A samozřejmě to nebylo to, co se dnes dělá, že se položí mamince na prsa, ale odnesli ho, zabalili a přinesli ho až ráno. Přivezli ho, když vozili na takovém vozíku vánočky, zabalená miminka vedle sebe.”