Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Josef Pojezdný (* 1943)

• narozen 17. července 1943 v Jihlavě

• po maturitě na jedenáctileté střední škole nebyl přijat ke studiu teologie

• v letech 1960 až 1962 opravářem stavebních strojů u Pozemních staveb

• v letech 1962 až 1967 studium na teologické fakultě v Litoměřicích

• v roce 1967 vysvěcen na kněze

• v letech 1967 až 1969 vojenská základní služba v Žatci

• od roku 1969 služba v duchovní správě brněnské diecéze

• od roku 1970 pod jménem Michael přijat do tajně působícího premonstrátského řádu

• v letech 1987 až 2018 opatem Královské kanonie premonstrátů na Strahově

• od roku 1990 obnovitelem premonstrátského kláštera na Strahově

• v letech 1997 až 2017 předsedou Konference vyšších představených mužských řeholí v ČR

• v roce 2006 propůjčení Řádu T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv

Komunistický režim nás naučil se nebát, říká otec Michael. Své dětství prožil v Jihlavě, ve farnosti spravované strahovskými premonstráty. Do ilegálně působícího řádu vstoupil v sedmdesátých letech a po zvolení opatem v roce 1987 se zasloužil o obnovení řeholního života Královské kanonie premonstrátů na Strahově.

Nemohl jsem mít lepší rodiče

Michael Josef Pojezdný se narodil 17. července 1943 v Jihlavě jako druhý ze tří synů Josefa a Anežky Pojezdných. Pokřtěný byl ve farním kostele sv. Jakuba Staršího, spravovaném bratry premonstráty.

Mezi jeho rané vzpomínky patří vzpomínka na obrovský tank, který se v květnových dnech roku 1945 objevil v jedné z jihlavských ulic. Jak mu později maminka vyprávěla, vojáci „mě měli velmi rádi, dávali mi bonbon a já jsem jim děkoval, jak se sluší a patří. Říkal jsem: ,Papať Pán Bůh.‘“

Tatínek přišel do Jihlavy za prací z Jiřic u Humpolce. Byl vyučeným truhlářem a ve volných chvílích rád vyřezával a věnoval se muzice. „Hrál na saxofon, na flétnu a všechno, co vzal do ruky,“ doplňuje pamětník.

Maminka Anežka, rozená Kybicová, se za tatínkem do Jihlavy přistěhovala z vesničky Kbelnice na Blovicku. Tam, u dědečka a babičky, bratři většinou prožívali prázdninová dobrodružství, chodili do lesů, pásli krávy a bavili se jako všichni ostatní kluci. „Babička pekla vynikající chleba a stloukala vynikající máslo. Takže když člověk jedl čerstvý chléb od babičky namazaný tím máslem… Myslím, že jsem nejedl ještě nic lepšího.“

Maminka se starala o domácnost. Se třemi živými kluky, Jiřím, Josefem a nejmladším Františkem, měla stále co na práci. Zvláštní péči vyžadoval především nejmladší František, který trpěl svalovou atrofií. „Naši se o něj velmi dobře starali a my jsme ho všichni měli rádi.“

Rodiče byli hluboce věřící a víra byla také základem výchovy jejich dětí. „Společně jsme se modlili, společně jsme chodili do kostela a jinak jsme museli doma pomáhat, co bylo potřeba.“ Pamětník s úsměvem dodává, že rodičům vyčítali jen jednu věc: „Proč nemáme nějakou sestru? Tenkrát ještě nebyly myčky, tak jsme museli umývat nádobí.“

Na Jakubské faře

Zázemí bratři nacházeli také na faře u otců premonstrátů. Pamětník vzpomíná rád především na svého učitele houslí, otce Justina Františka Šíta, faráře Salese Šírka a Milo Františka Bendu, se kterými hrávali ping-pong.

V padesátých letech se však otcové premonstráti z farnosti začali pomalu ztrácet. Komunistický režim zahájil své tažení proti katolické církvi a řeholníky považoval za zvláště nebezpečné. „My jsme věděli, že je nějaká komunistická strana a že s tím nemůžeme mít nikdy nic společného, protože tato strana také bojuje proti náboženství, bere nám kněze a je to síla, která narušuje život člověka.“

Jihlavská jedenáctiletka

Ideologický boj byl patrný také na jedenáctiletce, kde Josef a jeho starší bratr studovali. Dva z jeho spolužáků byli pro své „reakční názory“ ze studií vyloučeni. Navzdory tomu, nebo možná právě díky tomu, tam zrálo jeho kněžské povolání.

„Jednou si mě zavolal pan ředitel a ptal se mě, jestli jsem s náboženstvím vyrovnaný. Tak jsem mu řekl: ,No samozřejmě, já s náboženstvím nemám vůbec žádné problémy.‘ Potom když jsem si dal přihlášku na teologickou fakultu, tak mi to pan ředitel připomněl, že jsem mu řekl, že s náboženstvím nemám žádné problémy. Tak jsem mu opakoval znovu: ,Já nemám s náboženstvím vůbec žádné problémy. Ale já bych chtěl být knězem.‘“

Přátelství navázaná mezi studenty jihlavské jedenáctiletky (maturitní ročník 1960) jsou živá dosud. Absolventi se pravidelně setkávají na srazech, které v posledních letech zahajují společnou mši sv. v kostele. „A to jsem si nevymyslel já,“ podotýká s úsměvem pamětník.

Bohoslovcem

Přestože jeho studijní výsledky byly vynikající, na teologickou fakultu byl přijat až na třetí pokus. Dva roky tak strávil jako opravář stavebních strojů u Pozemních staveb, kde poznal řadu „zdravých“ lidí, u kterých si získal velkou důvěru. Za tuto zkušenost je dnes vděčný. „Děkuji Pánu Bohu za to, že jsem se na tu teologickou fakultu nedostal hned. Já jsem měl možnost poznat, co je to život, a to byl veliký dar.“

Ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě (CMBF) byl přijat v roce 1962 díky skvělému posudku od Pozemních staveb. Na litoměřické fakultě potkal ještě mnoho skvělých profesorů z „předúnorových“ let. Zvláště vzpomíná na doktora dogmatické teologie Antonína Salajku, profesora fundamentální teologie Josefa Kubalíka a právníka Jaroslava Michala. Mimořádnou osobností byl také děkan fakulty, profesor Jan Merell, vynikající a spravedlivý člověk, který přežil terezínské věznění. Děkan Merell byl velmi vnímavý člověk. Bohoslovce, kteří byli dosazeni Státní bezpečností, zpravidla brzy rozpoznal a vyhodil od zkoušky.

„Od pana děkana Merella jsem dostal krásné Písmo, řecko-latinské, a on mi říkal (on mi vykal): ,Tady ho máte, ale slibte mi, že budete studovat dál.‘ Jenomže to už tenkrát nešlo. Na to musel být člověk hodně, hodně prověřený a hodně, hodně, hodně moc ,hodný‘, aby prošel tím sítem a bylo mu dovoleno dělat doktorát.“ Být „hodně, hodně moc hodný“ jinými slovy znamenalo být poslušný režimu, cesta k dalším studiím tak pro pamětníka nepřipadala v úvahu.

S jistou odměřeností vzpomíná na spirituála Karla Sahana, spolužáka s režimem kolaborujícího kněze Josefa Plojhara, který v semináři také vyučoval morálku. „To bylo slabší. On si na mě dokonce stěžoval, že studuji z cizích autorů.“ Bohoslovci se moc politikou nezabývali, chtěli být především dobrými kněžími.

Po kněžském svěcení

Kněžské svěcení přijal po ukončení teologických studií, dne 23. června roku 1967. Pro rodiče to byla radostná událost, tatínek mu však při té příležitosti kladl na srdce: „Jsi knězem, ale musíš být dobrým knězem. Tak jak to bylo od samého začátku.“

Po svěcení následovala krátká kaplanská štace v Jaroměřicích nad Rokytnou a potom nástup vojenské základní služby, kterou pamětník absolvoval v Žatci u tankistů.

Přestože v Jaroměřicích sloužil krátké čtyři měsíce, krásné vzpomínky na své první kněžské místo mu zůstávají. Zvláště rád vzpomíná na děti, které učil ve škole náboženství. Byly tam jednotřídky „a tam se tak krásně učilo! Dojížděl jsem tam na motorce, a když jsem odjížděl z náboženství, tak když byl někdo hodný, tak mi směl našlápnout motorku. Tak se kluci těšili…“

Báječná vojna

Dva roky vojenské služby proběhly velmi nestandardně. Již druhý den byl odvolán z tzv. buzerplacu, a tím mu vojna prakticky skončila. „Súdruh, čo tu robítě? Musítě do kanceláře!“ rozkázal major Palkanin, původem z Podkarpatské Rusi. Svéráznému majorovi se totiž vojáci-kněží osvědčili jako spolehliví správci skladu pohonných hmot, a proto nové příležitosti rád vyžil. „Měl jsem stálou propustku z kasáren a denně jsem chodil na bohoslužby. Dokonce se stalo, že na žádost místního děkana vyžádal od tajemníka, že může v neděli vypomáhat. V Liběšicích a Staňkovicích. To bylo v roce 1967 až 1969, všechno bylo tehdy volnější.“

Během výkonu vojenské služby došlo k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. K tomuto období se váže také jedna vzpomínka: „Tak jsem tam s ním (velitelem) hrál šachy a ten Rus, z tábora, který byl kousek od kasáren, mu telefonoval. A ten, to byl myslím nadporučík, tak mu vysvětloval, že u nás žádná revoluce nebyla, takže tu není potřeba. A, to jsem slyšel na vlastní uši, jak ten Rus říká: ,Pravda eto pišet, potomu eto pravda.‘ Hotovo!“

Kaplanem v Kloboukách

Po vojně byl jako mladý kněz ustanoven kaplanem v Kloboukách u Brna. Tam byl farářem kanovník Alois Michálek, vynikající kněz, jenž si v komunistických kriminálech odseděl dvanáct let. A výborní kněží byli také v blízkém okolí, „říkali mi ,náš mladej‘, měli jsme se rádi a bývali jsme hodně spolu“.

Klobouckou farnost zpětně vnímá jako značně rozporuplnou. Na jedné straně se v ní setkával s nesmírnou laskavostí a na straně druhé se silnou zatvrzelostí proti náboženství. A přikládá vzpomínku na komunistu, který – protože dodržel slib, jímž se při svatbě zavázal, že dítě bude chodit do náboženství – šel jeden den do práce jako ředitel a druhý den jako údržbář. „Příklad opravdovosti, věrný svému slovu,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Domov mezi premonstráty

Dalším místem pamětníkova kněžského působení byla farnost v Dubňanech, v níž prožil pět let. V tomto období, ve kterém si stále více uvědomoval, že musí patřit do nějakého společenství a být někde „doma“, požádal o přijetí do premonstrátského řádu. Premonstrátská spiritualita mu byla blízká svým zaměřením na duchovní správu, obsahuje nejen prvek mnišský, modlitbu a společenství, ale také působení navenek – poslání k lidem.

Po zákazu v roce 1950 probíhal život řeholních řádů v ilegalitě. K tajnému přijímání nových členů měli premonstráti svolení od svého generálního opata v Římě. Administrátorem kanonie byl pověřen otec Gabriel Kofroň, on měl pravomoc opata a záležitosti přijímání nových členů řešil se svou radou.

Otcové premonstráti se scházeli u svého bývalého kláštera v Milevsku, kde pamětník začal poznávat opravdové společenství bratří. Tam byl také v roce 1971 přijat do řádu pod jménem Michael. Jak pamětník vzpomíná, ještě večer před vlastním obřadem šel spát s tím, že jeho řeholním jménem bude Petr, které mu vybral otec Gabriel. Celou noc probděl, a ráno své představené požádal o jméno archanděla Michaela, které mu také bylo přiděleno.

„Žili jsme přítomností, co děláme teď. Jak budeme také teď, v této době, prožívat řeholní život. Protože k řeholnímu životu patří také společenství. Tak to byla nutnost se setkávat. Abychom věděli o sobě, aby se naše vztahy upevňovaly. Měli jsme radost z toho, že můžeme být spolu, to bylo něco velikého.“

Nepoddajným knězem

Svůj první výslech podstoupil jako dubňanský farář. StB věděla, že je premonstrátem, že se u něj schází mládež, a chtěla od něj více vědět o „skryté církvi“. Po výslechu pociťoval velkou únavu. „Oni mně ještě řekli, že o tom nesmím nikomu říkat. Že jsem tam byl a co jsem jim říkal. Já povídám: ,To je moje povinnost. Já mám představeného, to je kapitulní vikář v Brně, já mu to všechno řeknu… A potom jsem říkal: ,Víte, a já už sem nepůjdu. Můžete mě volat, a já už sem nepřijdu.‘“

Nepoddajného kněze pak StB přeložila do farnosti Osová Bítýška. K pamětníkově radosti jí ušlo, že sousedící farnost spravuje spolubratr premonstrát, Česlav Malík. V Bítýšce otce Michaela navštěvoval také želivský opat Vít Tajovský. V tom čase to byl již starší pán, který přijížděl většinou vlakem, a tak návštěvy zpravidla probíhaly bez povšimnutí Státní bezpečnosti. Na výsleších StB ohromovala vědomostmi, kdy a kde bylo viděno jeho auto. „Zajímavé je, že tam, kde opravdu o něco šlo, tak tam jako by byla nějaká opona, o tom se nevědělo.“

A tak se to stalo

Významným datem v životě otce Michaela i celé Královské kanonie premonstrátů na Strahově bylo 29. září 1987, kdy se v Rožné nad Pernštejnem konala volební kapitula. Já jsem patřil mezi ty nejmladší, bylo mi čtyřicet čtyři roků. A první kolo, já jsem měl nejvíc hlasů. A Vít, který řídil volbu, tak se mě ptal, jestli přijímám to zvolení... A vedle mě seděl Česlav a Česlavovi, tomu jsem věřil všechno, co řekl, to byl vynikající spolubratr. Tak se ozvalo: ,Řekni jo.‘ Tak, když to řekl Česlav, tak jsem řekl: ,Jo.‘ A tak se to stalo, no.“

Opatskou benedikci přijal v utajení z rukou Františka kardinála Tomáška dne 30. listopadu 1987 na pražském arcibiskupství.

Otec Michael byl postaven do zvláštní situace, s životem v klášteře neměl žádnou zkušenost, natož aby věděl, jak se „opatuje“. „Co to vlastně ten opat je? Víta jsem znal, ale on neměl klášter,“ uvažoval u sebe. Umění být opatem nového opata naučili starší a moudří spolubratři Pavel Petřina a Tadeáš Řehák. Za ty je Pánu Bohu velmi vděčný. „Oni ze mne udělali opata.“

Předlistopadové období

Politické dění konce osmdesátých let prožívali premonstráti, podobně jako většina společnosti, s velkým očekáváním. V roce 1988, zcela neočekávaně, dostal opat Michael se dvěma spolubratry vízum, díky kterému se mohli zúčastnit řádové generální kapituly v německém Steinfeldu. Pamětník s úsměvem vzpomíná, jak jej před cestou příslušník StB otcovsky varoval, aby se nenechal zneužít emigrantskými živly.

Nezapomenutelným zážitkem bylo také svatořečení Anežky České. V den svatořečení sloužil mši svatou v Předklášteří u Tišnova. „A tam byl děkanem Josef Šindar a říkal: ,Budeš mít pontifikálku. A rytíř, ten Knitl, ten bude kázat, protože ona založila křižovníky, on byl křižovník. To bude pontifikálka.‘“

Kostel byl zaplněn tak jako ještě nikdy dříve. „A tehdy to bylo takový, jako když se květ rozvije, to bylo něco takového úžasného. Už to shromáždění v Porta Coeli, to bylo úžasný! Tak člověk dostal takovou zase vzpruhu, to byl dar od Pána Boha. Takovou vzpruhu do života, moc hezký!“ Po slavnosti sice přišlo předvolání od církevního tajemníka, ale za několik dní všechno skončilo, přišel 17. listopad 1989.

Doba posametová, doba obnovy

Po sametové revoluci „přišly takový ty těžší věci, jako že jsem musel odejít do Prahy“, kde bylo nutné řešit veškeré záležitosti související s obnovou života strahovské kanonie. Od února roku 1990 převzali otcové premonstráti správu strahovské farnosti a připravovali se na převzetí svého kláštera, v němž sídlil Památník národního písemnictví. Jednání byla zdlouhavá a klášter se uvolňoval jen pozvolna, po částech. Objekt byl navíc ve velmi špatném technickém stavu, hrozilo například zhroucení stropů, a proto se muselo hodně opravovat.

„Bylo to takové napínavé, ale byli jsme šťastní, že jsme tam, kde byli naši předchůdci a kde máme být. A snažili jsme se hned od začátku, abychom žili tak, jak se v klášteře žít má.“  

Mezi opatské povinnosti patří starat se o bratry. Najít pro každého bratra to, co mu „sluší“. Aby se do společenství dostali ti, kteří se dokážou dívat jedním směrem. Opat by měl vědět, kam „toho kterého člověka“ posílá a co od něj může očekávat. A také se musí starat o věci materiální, což by bez spolehlivých spolupracovníků nebylo možné. V porevolučním čase byl pamětníkovi velkou pomocí především strahovský spolubratr Ignác Hrdina.

Do Prahy se později přistěhoval i pamětníkův tatínek. Když zemřela maminka, našel azyl u svého syna na Strahově. „To byly takové krásné chvíle, když ten starý tatínek, když vzpomínal na svůj život a všechno mu to tak probíhalo hlavou. Nejkrásnější chvíle, které jsem s ním prožil.“

Práce, které přinášejí radost

Během svého pontifikátu se pamětník zasloužil nejen o obnovení řeholního života svého kláštera, ale také o obnovu bezpočtu významných památek, které jsou součástí duchovního a kulturního dědictví řádu. Vedle již zmíněného Strahovského kláštera to jsou například objekty kláštera v Milevsku, poutní místo na Svatém Kopečku u Olomouce, kostel s farou v Jihlavě a mnoho dalších. Dlouhodobě se angažuje také ve Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu v Praze, jehož se stal, po kardinálu Tomáškovi, čestným předsedou. „To jsou takové práce, které přinášejí radost, a vím, že tam chodí lidé, že se tam lidé modlí a že je ten sloup už součástí života. Což člověka potěší.“

Za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv mu v roce 2006 prezident republiky propůjčil Řád T. G. Masaryka.

Vzhledem ke kanonickému věku sedmdesát pět let předal v roce 2018 opatský úřad nově zvolenému opatovi, otci Danielu Peteru Janáčkovi. Emeritní opat Michael žije ve společenství bratří premonstrátů na Strahově a aktivně vypomáhá v pastorační činnosti.